Ne že by snad tahle bichle vznikla z hecu, ale asi před třemi lety jsem úplně náhodou při hledání nějakého faktu do rodinného rodokmenu našel prezentaci jakéhosi ouřady ze Svazku obcí jindřichohradeckého regionu, kde se o naší vsi psalo:

"Horní Radouň: První zpráva o obci je z roku 1487. V průběhu dalších staletí nedošlo ve správním území obce k žádným významnějším událostem."

Tak to teda ne! To si nemůžeme nechat líbit! Na druhou stranu uznávám, že věnovat odpovědi na toto nařčení tři roky práce a sepsat skoro dvoutisícistránkovou knížku… to jsem možná trochu přestřelil.

Ale teď vážně. Naše vesnice je možná malá, ale její historie je opravdu bohatá, velmi spletitá a složitá, ale také v mnoha ohledech zábavná a hlavně zajímavá. Nechtěl jsem v této knize zůstat jen u obecných řečí o šlechticích a jejich zákupech a prodejích panství, protože takových suchopárných knížek už jsou plné regály v každé knihovně. Proto taky byla tahle bichle rozdělená na tři svazky.

V tom prvním najdete vše, co jsem nalezl k historii celé obce jako takové, tedy právě ony šlechtické držitele a jejich osudy, dějiny panství kamenického, včelnického i dalších, zajímavosti z minulosti jak Horní Radouně, tak i Bozděchova, a vlastně takový základní náhled do toho, jak zde kdysi žili naši předkové.

Ve zbylých dvou svazcích jsem pak sepsal dějiny všech stavení v Horní Radouni, v Bozděchově, na Nouzi i na Bukovce, každé hezky zvlášť od založení až přibližně do druhé světové války. Snažil jsem se do každého z těchto popisů nacpat co možná nejvíc nalezených informací, ale zároveň jsem chtěl, aby byly alespoň trochu čtivé a zajímavé. Nechtěl jsem psát jen seznamy či tabulky, ve kterých by se psalo jen "čp. 12, sedlák František Novák, nar. 1800, svat. 1825, 5 dětí, zem. 1857 TBC" . To by byla pěkná nuda.

Proto jsem se rozhodl psát popisy formou souvislého vyprávění, jako příběh každého domu. Díky bohu (a taky díky naší obecní kronikářce) jsem narazil na několik malých sešítků z konce 19. a začátku 20. století, plných osobních poznámek zdejšího velebníčka pana Josefa Rameše. Ten si o svém stádečku vedl podrobné záznamy, a to včetně různých drbů a svých osobních soudů o jednotlivých obyvatelích farnosti. Navíc, ač původem přespolní, se intenzivně věnoval i historii zdejších vesnic a díky farním záznamům sestavil stručný přehled dějin několika nejstarších usedlostí, který mi pomohl překlenout některá slepá místa v mnoha příbězích.

Když jsem pak s prací začal, mnozí z vás sousedů mi donesli materiály zpracované v 90. letech minulého století zdejším rodákem Josefem Brožkem. Zároveň jste mne upozorňovali, že je nemám brát úplně za stoprocentní, neboť si prý pan Brožek místy některá slepá místa vyplňoval, takříkajíc, jak se mu to hodilo do krámu. Proto bych se na tomto místě pana Brožka rád zastal: Přátelé, bez toho to nejde!

Každý pokus o rozkrytí historie je v určité míře spekulací a někdy je ta míra dosti velká. Spousta historických dokladů si navzájem odporuje, v každém z nich jsou jen kusé či nepřesné informace. Je až neuvěřitelné, jak skvělou práci "kolega" Brožek odvedl, uvážíme-li, že on tehdy neměl k dispozici digitalizované archivy, excelové tabulky, fulltextové vyhledávání, umělou inteligenci a podobné nástroje, které jsem při psaní používal já. Když pak člověk hledá chasníka, který si v dospělosti nechával přezdívat jinak, než jak byl zapsán při křtu, tak mně stačilo třikrát kliknout, a tabulka mi našla všechny Matěje, kteří kdy v celé vsi měli syny Josefy – pan Brožek nic takového udělat nemohl. Navíc psal všechno ručně a výsledný materiál přepisoval na stroji, takže šetřil každý řádek a každé písmeno. Já údery na klávesnici šetřit nemusel, takže pokud si něčím nejsem úplně jist, snažím se to v textu dát jasně najevo. Proto taky celá tato kniha obsahuje 1 753krát slovo "zřejmě", 475krát slovo "nejspíš", 182krát slovo "pravděpodobně" a 136krát slovo "asi". A ani tyhlety počty jsem nepočítal já ručně, ale dělal to za mě počítač, takže i tady musím říct, že si jimi nemůžu být úplně jistý.

Prostě všechno, co v této knize najdete, berte trochu s rezervou, jako můj nejlepší pokus o vysvětlení toho, co se v naší vsi dělo. Určitě tu bude spousta chyb, spekulací, možná i nepravd nebo zavádějících údajů, spousta různých drobných nedostatků, ale opravdu jsem se snažil, aby jich bylo co nejméně.

A na závěr tohoto svého úvodního slova bych chtěl říct pár slov k něčemu, na co se mě spousta lidí v mém okolí, a možná i přímo někteří z vás, ptali: Proč? Proč sepisovat skoro dva tisíce stránek o dávno mrtvých vesničanech ze vsi v malém údolí kolem potůčku, který se dá přeskočit bez rozběhu…

V celé téhle bichli vystupují tisíce postav. Nevím, kolik přesně jich je, a ani se to asi spočítat nedá. Při sepisování jejich života, který se často bohužel smrskne jen na drobnou zmínku o narození a úmrtí, jsem měl chvílemi dost zvláštní pocit. Říkal jsem si totiž, že mnohé z mých dávných sousedů nejen že už nikdo nepamatuje, ale dokonce už celá staletí nikdo nahlas neřekl ani jejich jméno. Dávno jsou pryč i ti, kdo by pamatovali někoho, kdo by je pamatoval. Všichni tito lidé se v naší vsi rodili, chodili tu do školy, lezli k sousedům na hrušky, ženili se tu a vdávaly se, stavěli domy, orali pole, šili boty a košile, kovali podkovy, tkali plátno, měli děti, vychovávali je a trestali je za to, že lezou k sousedům na hrušky, milovali se a byli si nevěrní, pomáhali si nebo se podráželi, starali se jeden o druhého, chodili k muzice i do kostela, pili pivo, vařili k nedělnímu obědu natřásané knedlíky, stonali, stárli a umírali. A drtivá většina z těchto tisíců a tisíců životů byla už dávno zapomenuta – jak se hezky říká: zavály je písky času.

Ať už v naší vesnici prožili jen pár dní jako nemluvňata, protože je pár dní po porodu skolila zákeřná nemoc, anebo zde prožili dlouhý život, zplodili kupu vlastních dětí, stali se rychtáři, starosty a obecními radními, obdělávali největší grunt ve vsi, anebo měli jen malý domeček, a zemřeli pak v požehnaném věku – všichni byli našimi sousedy.

A my dodnes chodíme po stejných cestách, po nichž chodili oni, pijeme vodu ze stejných studní, jako pili oni, sbíráme houby a borovky ve stejných lesích, kam oni kdysi chodili na hříbky odevzdávané do vrchnostenské kuchyně a na borovky do svatebního koláče. A velmi často žijeme mezi stěnami, které oni svýma rukama postavili.

Co jsme my, byli i oni. Co jsou oni, budeme i my.
Nikdo z nich a nikdo z nás by neměl být zapomenut.
Snad i o nás jednou někdo napíše bichli.

PS: Knížku jsem psal v množném čísle, protože je to tak trochu zvykem a taky to líp vypadá. Ale pamatujte, že pokaždé, když tu bude napsáno "nevíme", "neznáme" či "netušíme", tak ve skutečnosti to neví, nezná a netuší jen Malej Melouch a je klidně možné, že někdo jiný to ví, zná a tuší.

"Bylo, nebylo… Na Jindřichově hradu věznívávali kocoury. S tímto svým údě­lem byli kocouři pochopitelně nespokojeni, z vězení toho prcha­li, a to vždycky stejným směrem – na Včelnici. Po něko­li­ka sko­cích, celkem pětkrát, se vždy otočili, zdali nejsou pronásledováni, a přitom vztekle zaprskali:
Rdounrrdoun…"

Tento roztomilý příběh, který podává lidový výklad názvu Radouň a popisuje vznik pěti vesnic na cestě od Hradce ku Včelnici, je dle našeho názoru ideálním úvodem pro tuto knihu. Škoda jen, že tuto legendu nám přineslo Rudé právo z roku 1964 bez uvedení zdroje.

Daleko rozšířenější je pak legenda o ševci a čertovi, kterou nalezneme hned v několika publikacích o našem kraji a která kromě vzni­ku Ra­douní popisuje také původ názvu jedné další nedaleké vsi, jed­noho kopce a skaliska:

"Venkovský švec měl málo peněz, ale hodně dětí. Často si naříkal na špatný život a přivolával čerta, aby mu pomohl. Čert se mu opravdu zjevil, neboť se zdržoval blízko na skalnatém kopci. Žádal na ševci, aby mu upsal svou duši a za to mu slíbil spoustu peněz. Švec chtěl pomoci své rodině, a proto svolil. Měl však jednu podmínku: Až si pro něj čert po těch pěti letech přijde, musí v jeho rodné vsi Malíkově postavit stejný kopec, jako je ten jeho, na němž vysedává u kamenného stolu s ostatními čerty. Čert souhlasil a slíbil práci udělat během jedné noci, dříve než kohout zakokrhá.

Lidé vypravují, že v místech, kde čertovi padaly kameny z rance, vznikly Radouně: Dolní, Kostelní, Okrouhlá a Horní. Malíkov pro množství kamení nazvali Kamenným a ostré skalisko, po kterém sjel čert do řeky – Čertovou klouzačkou."

Obě legendy mají, kromě mírného pohádkaření, jednu vadu na kráse – předpokládají, že Radouní bylo tolik, kolik jejich autor napočítal na mapě v době, kdy je sepisoval. Kocouří příběh nejspíše počítá mezi pět prskacích zastávek i Radouňku, zatímco čert svým nočním kamenným bombardováním založil jen čtyři vesnice. Navíc zde zmiňovaný Malíkov se dlouho nazýval Český a přívlastek Kamenný je až pozděj­ší, takže v tom pověst také pokulhává.

My dnes již víme, že v některých dějinných obdobích bylo Radouní až devět, a různých názvů pro tytéž vesnice nalezneme v historických zdrojích dokonce celkem jedenáct. Radouň totiž mohla být doplněna přívlastkem Malá, Panenská, Velká, Německá, Česká, Kostelní, Okrouhlá, Dolní, Horní, Včelnická a Bozděchova přičemž název Dolní Radouň byl používán v různých obdobích pro dvě různé vsi.

To nás přivádí k poslední legendě, kterou neuvádí žádná literatura ani noviny, ale která pochází přímo z naší obce. Zapsána je také v naší obecní kronice, a to hned v úvodním zápisu o dějinách vesnice, ačko­liv v poněkud zmírněné verzi (viz obrázek). Autor těchto řádek ji už od dětství mnohokrát slyšel od prarodičů, od dalších příbuzných i od několika sousedů, a to v mnoha a mnoha různých zněních. Její zjed­nodušená verze zní přibližně takto:

"Dnešní vesnice Horní Radouň se vlastně kdysi nazývala Dolní, za­tímco pů­vodní Horní se nacházela vysoko v Horách u kopce Čihadla, směrem na Husárnu, kde jsou dodnes mezi stromy na některých místech vidět zbytky zdí ze zaniklých domů, lidé se tam propadají do sklepů a také je tam studna, která vede do velké podzemní zásobárny vody.

Obyvatelé této původní Horní Radouně se poté z neznámých důvodů všichni přestěhovali do údolí, tedy do Dolní Radouně, a název své rodné vsi si přitom při­nesli s sebou. Z Dolní Radouně se tak stala Horní a původní vesnice vysoko v kopcích zanikla."

Nebudeme se podrobně zabývat tím, proč některá stavení ve vsi, zaniklá prokazatelně teprve za První republiky, zmizela zcela beze stopy, zatímco mytické zdivo v horské vsi odolává zubu času už celá staletí. Nebudeme pracně vyvracet, proč by si lidé měli při stěhování sbalit a odvézt na valníku i název rodné vsi. Řekneme prostě jen tolik, že studny i sklepy byste na Čihadle hledali marně.

Na rozdíl od kocouřího a čertího příběhu však v této legendě oprav­du je zrnko pravdy a my si v kapitole věnované skutečné osadě zvané Dolní Radouň popíšeme, jak tato legenda pravděpodobně vznikla.

Ačkoli se stoprocentní jistotou to dokázat nemůžeme, zdá se, že vesnice v údolí Radouňského potoka nezaložil čert ani kocour, ale takzvaný lokátor. To byla osoba, kterou místní panstvo pověřilo osídlením pustého území a plnil tedy funkci jakéhosi developera. Majitelé půdy, tedy zřejmě pánové na Hradci z rodu Vítkovců, svěřili snad už někdy na počátku 13. století celé naše údolí jistému Radúnovi, jehož úkolem bylo najít nové osadníky, vlastně kolonizátory, rozdělit a rozparcelovat jim toto svěřené území tak, aby si následně promýtili zdejší hluboké lesy, vysušili bažiny, obdělali získanou půdu a založili na ní osadu či, jako tomu bylo i v našem případě, rovnou několik osad.

Tomuto postupu osídlení se přezdívalo také "německé právo". Nikoli proto, že by snad noví osadníci měli být národností jen Němci, nýbrž proto, že tato metoda kolonizace se původně prosadila v Německu, kde tímto způsobem vznikala i velká města. Jednalo se o cílené, rychlé a organizované zasídlení rozsáhlého území.

Vznikly takto nejen Radouně, ale také mnoho dalších vesnic v okolí. Některé byly rovněž pojmenovány po svých lokátorech – Bořetín po Bořitovi, Ratiboř po Ratiborovi, Skrýchovy po Skrychovi. Jiné pak dostaly název podle toho, jaký les se v místě nacházel před kolonizací – Buk, Klenov, Březina. Další byly nazvány podle způsobu vzniku, nejčastěji opět podle různých způsobů odstraňování lesa – Žďáry a Pohoří byly vypáleny, Lomy vylámány, Proseč prosekána. Stejně tak se mimochodem zjevily i všechny čtyři místní Rosičky – tedy Zrzavá u Deštné, Hadravova u Včelnice, Pejdlova u Jarošova a Malá u Zdešova. Zřejmě původně neměly nic společného s rosou, ale snad se zpočátku nazývaly Prosíčka či Rozsíčka, tedy místo, kde se vysekal les.

Až do 12.–13. století byly přitom nejstarší vesnice v našem blízkém okolí založené na takzvaném "českém právu" které bývá nazýváno také právem dědinným či rodovým, kdy vesnice vznikaly pomalu a jaksi neorganizovaně. Jejich základem bývala v podstatě jediná rodinná usedlost či opevněné sídlo, ke kterému postupem času přibývala další stavení tak, jak se tamní rodiny postupně rozrůstaly, a lidé se do takové osady stěhovali spíše živelně a nikoli na popud vrchnosti. Tímto způsobem nejspíše vznikly vsi jako Plavsko, Lovětín či Jarošov.

Byl zde ještě třetí způsob vzniku vesnice, a to církevní. Ač je sám o sobě oproti dvěma předchozím dosti vzácný, v našem nedalekém okolí je takových vesnic hned několik. Jak nám napovídají i samotné názvy, řádovými bratry či poustevníky byly založeny vsi Světce, dva různé Mnichy, jeden Mníšek a také dnes již zaniklý Münichschlag u Nové Bystřice. Ale vraťme se raději zpět do Radouní.

V našem údolí noví osadníci za svou ochotu kolonizovat nové území získávali dočasné úlevy z vrchnostenských povinností, zatímco sám lokátor jako odměnu za svou developerskou činnost většinou obdržel od pána velkou část místní půdy, mohl se stát nižším šlechticem či dědičným rychtářem v nově založené vsi, anebo se prostě po splnění svého úkolu přesunul jinam a odnesl si jen finanční odměnu.

O samotném Radúnovi bohužel nevíme vůbec nic. Jeho existenci badatelé jen předpokládají podle názvů vsí, přičemž v některých dílech spekulují také nad variantou jména "Radujen", ale Radún se zdá být přeci jen pravděpodobnější. V několika nejstarších dokladech jsou totiž všechny naše vsi uváděny v přivlastňovacím tvaru, tedy v češtině "čí vesnice? – Radúně" (např. "Velká Radúně ves, Hořejší Radúně ves" atp.) a v latině pak "ves koho? – Radúna" (např. "pago Raduna Magna"). Tento název se později několikrát proměňoval, komolil a poměrně dlouho se pak samo slovo Radouň používalo také v mužském rodě, což dokládají i zápisy Desk zemských o naší obci z roku 1461 (viz obrázek), kde je hned několikrát uvedeno, že místní nižší šlechtic či správce vsi Petr Vlk zemřel "ve vsi Horním Raduni".

Na základě spíše nepřímých náznaků lze usuzovat, že osídlení údolí proběhlo zřejmě ve dvou vlnách – všechny osady roztroušené podél Radouňského potoka jsou totiž ve své podstatě dvojího druhu. Úplně jednoduše řečeno, zatímco větší část údolí byla osídlena v pruzích, menší část vznikla v kruzích. To sice může znít divně, ale hned si to vysvětlíme.

Valná většina celé zástavby od Radouňky až po Bozděchov vznikla přímo na obou březích potoka v podobě takzvané lánové vesnice, někdy také zvané lesní lánová ves, německy "Waldhufendorf", podle způsobu vzniku. V takové vsi se v celém údolí vždy od potoka až k rozvodí na hřebenech kopců z obou stran táhnou přibližně stejně široké rovnoběžné pruhy pozemků, tedy lány polí, luk a lesů, od každé usedlosti jeden. Meze a hranice těchto lánů jsou ve zdejší krajině dobře patrné i dodnes, po více než sedmi stech letech.

Oproti tomu část dnešní Dolní Radouně u rybníka zvaného Hons, tedy část, kterou místní označují jako "horní náves", a také velká část Okrouhlé Radouně vznikly jiným způsobem. Jsou vystavěny jako takzvaná okrouhlice, německy "Rundlingsdorf", tedy kruhová ves, ze které pruhy pozemků vybíhají paprskovitě a nikoli rovnoběžně. Právě proto dnešní Horní Radouň, Kostelní Radouň a Bozděchov nemají náves v pravém slova smyslu, zatímco Okrouhlá Radouň má velmi jasně definovanou náves. V dnešní Dolní Radouni je situace složitější a popíšeme si ji dále.

Nevíme, zda tyto dva druhy zástavby vznikly zároveň, ale pokud vznikly odděleně, nemohl mezi nimi být nijak velký časový rozestup. Každopádně, zatímco lánová vesnice byla v dané době typická pro kolonisty české národnosti, okrouhlice byly zakládány spíše německým obyvatelstvem. Ovšem je nutné zdůraznit, že toto rozdělení není nijak stoprocentní a dokonce jej někteří autoři uvádí právě naopak.

Ať už ale stavěli Němci kruhy a Češi pruhy nebo naopak, zástavba je v různých částech údolí různá. Navíc zde hovoříme o situaci ve třináctém století. Později se národnostní a jazyková skladba vsí značně proměnila, takže zatímco přímo učebnicové kruhové vsi Velký Ratmírov, Německý Malíkov (dnes zvaný Malíkov nad Nežárkou) nebo Hrutkov zůstaly německé, Okrouhlá Radouň se postupem času počeštila, i když už od 15. století zde nacházíme sedláky s příjmeními jako Šívr (Schiefer), Mixa či Toman (Thomann), tedy původem nejspíše Němce. Naopak například sousední a vlastně také přímo ukázková lánová ves Lodhéřov se zcela poněmčila.

Zjednodušený orientační zákres toho, jak se od sebe liší dva druhy zástavby v celém Radouňském údolí. Značná část původních mezí mezi jednotlivými grunty je dodnes v krajině velmi dobře viditelná a lze z nich určit, které osady vznikaly jako lánové (žlutě) a kte­ré jako okrouhlice (červeně). Původní zástavbu a parcelaci polí v oblasti Vojkova už zrekonstruovat nelze, protože tam byly při výstavbě Bu­kovky meze zřejmě roz­orány a půda přerozdělena. Stejně tak už nevíme, jak vypadala pole mezi Malou a Velkou Radouní před založením panského dvora na Drahýšce a stav­bou rybníků Fejrar a Hroch.

Datovat vznik jednotlivých osad bohužel nijak přesně nemůžeme. Nejstarším dokladem o zdejším osídlení je zřejmě nález stříbrných mincí v Horní Radouni, datovaný nejdříve rokem 1280 (viz obrázek) a vůbec nejstarší písemná zmínka o Radouních pochází z roku 1292, kdy pán Oldřich II. z Hradce daroval Velkou Radouň své manželce Mechtildě ze Schaumburgu jako vdovské věno, tedy aby ji zaopatřil pro případ své smrti. Čistě jen proto, že bylo tehdy v darovací listině nutné přívlastkem určovat, o kterou Radouň se jednalo, víme, že v té době již vesnic tohoto jména muselo existovat několik.

Zda byly při této kolonizaci zároveň založeny i Bozděchov a Vojkov, to bohužel říci s jistotou nemůžeme. Bozděchov přímo navazuje na lánové rozdělení Horní Radouně, ale na Vojkově se meze a hranice původních lánů kvůli několikerému rozparcelování zcela ztratily.

Můžeme tak pouze spekulovat, že po osídlení celého údolí svěřili hradečtí z různých důvodů správu jeho jednotlivých částí několika nižším šlechticům a institucím. Zatímco Radouňka zůstala v držení hradecké vrchnosti až do 19. století, výnosy z Německé Radouně už ve 14. století darovali pánové z Hradce nakrátko královně a císařovně Alžbětě Pomořanské. Kostelní Radouň krátce drželi rytíři ze Štítného, Okrouhlá Radouň se stala majetkem samotného města Jindřichova Hradce a později hradeckého Špitálu. Ves Bozděchov drželi rytíři z Bozděchova, Vojkov rytíři z Vojkova a Horní Radouň byla postupně rozkouskována na několik malých dílů, o kterých si více řekneme v následujících kapitolách.

To však nejsou všechny Radouně. Jak naznačil název této kapitoly, přívlastků k názvu Radouň nalezneme v historických dokladech celkem jedenáct. Projdeme si je nyní postupně trochu podrobněji v tom pořadí, jak po sobě následují proti proudu potoka:

MALÁ RADOUŇ

Radouňka, Radunca, Malá Radúnka, Klein Radaun, Klein-Radainles

Lánová osada ležící těsně u ústí potoka do řeky Nežárky. Název byl v protikladu proti Velké Radouni, tedy pozdější Německé a dnešní Dolní Radouni. Ves byla zřejmě původně česká, ale postupně došlo k silnému, i když asi ne k úplnému poněmčení. Jako jediná tato ves spadala farně pod Jindřichův Hradec a zřejmě po celou historii od svého založení až do zrušení poddanství roku 1848 byla součástí hradeckého panství, i když platy z ní v 15. století hradečtí krátce dávali klášteru Klarisek v Českém Krumlově.

V češtině i v němčině byla tato vesnice později označována nikoli jen Malá Radouň / Klein-Radaun nebo Radouňka / Radainles, ale dvojitě zdrobnělým názvem, tedy Malá Radouňka / Klein-Radainles. Tak jej nalezneme už v nejstarších urbářích a gruntovních knihách hradeckého panství z konce 16. století a přetrval přes tři sta let, neboť současný jednoslovný název se definitivně ustálil až ve 20. století.

PANENSKÁ RADOUŇ

Panenská Radúnka

Tento název pro Radouňku je dochován jen v několika málo dopisech hradeckých a třeboňských úředníků z konce 15. století, kdy tuto ves několikrát vydrancovali rakouští nájezdníci z Gmündu. Přívlastek Panenská je s největší pravděpodobností odvozen od názvu tamního potoka, přítoku toho Radouňského. Dnes se mu sice říká Lodhéřovský, ale tento název zřejmě vznikl až ve 20. století. Dříve se německy nazýval "Frauenbach", česky pak Ženský či právě Panenský potok.

VELKÁ RADOUŇ

Raduna Magna, Raduna Maior

Mnohé odborné práce se rozchází v tom, která vesnice se pod tímto názvem skrývá. Nalézáme jej od konce 13. století, a někteří historici si jej vykládali jako označení dnešní Kostelní Radouně, neboť zároveň se některé dokumenty zmiňovaly i o Německé Radouni, takže badatelé hledali jinou Radouň, která by mohla být Velká.

My si neskromně dovolíme toto dilema tak trochu s nápřahem rozseknout, protože na rozdíl od předchozích historiků a archivářů jsme měli důvod opravdu se jednotlivými Radouněmi podrobně zabývat. Ze všech historických dokladů totiž vyplývá, že mezi těmito dvěma názvy žádný rozpor být nemusí, pokud dnešní vesnice Dolní Radouň vznikla spojením dvou původních osad: Velké a Německé Radouně.

Pak by Velká Radouň byla lánovou vesnicí, původně zřejmě českou, která se táhla podél potoka od jižního konce dnešní zástavby snad až někam po budovu bývalé školy. Nazvána byla v protikladu k Malé Radouni, tedy dnešní Radouňce, a doloženu ji máme už zmíněného roku 1293. Kdy přesně splynula s Německou Radouní, není historicky přesně doloženo, ale už v gruntovní knize hradeckého panství z roku 1580 je celá vesnice dohromady považována za jednu obec.

Podle řazení tamních sedláků v oné knize se zdá, že ještě tehdy v části blíže ku Hradci, tedy v již bývalé Velké Radouni, žili stále převážně Češi, zatímco v severní polovině obce blíže k rybníku Hons žili převážně Němci. Velmi výjimečně se pak název Velká Radouň vyskytoval i později – archivář František Teplý jej nalezl dokonce ještě roku 1772, kdy obec najala nového učitele. Ve všech ostatních zdrojích ale byla vesnice již dávno nazývána Německou Radouní.

Shodou okolností si ve 20. století název Velká Radouň vybralo i zemědělské družstvo (dodnes působí pod zkratkou Zevera, a. s., tedy Zemědělství Velká Radouň), ale také tělovýchovná jednota a místní hokejový tým. Všechny tyto organizace přitom působily pouze v Kostelní, Okrouhlé a Horní Radouni, ale ne v původní osadě.

NĚMECKÁ RADOUŇ

Raduna Theutunicali, Deutsch-Radaun, Wenkerschlag

Pravděpodobně se původně jednalo o tu část dnešní Dolní Radouně, která je vystavěná jako kruhová vesnice pod rybníkem Honsem. Poprvé je název doložen ve své latinské verzi už roku 1378, kdy výnosy ze vsi plynuly královně a císařovně Alžbětě Pomořanské. Zřejmě už během 15. století pak vesnice splynula se sousední Velkou Radouní a snad proto, že v nich obou tou dobou už převážilo německé obyvatelstvo, zažil se mezi místními pro spojenou ves právě název založený na národnosti. Soudě dle již zmíněné gruntovní knihy z roku 1580 v této části vsi žili téměř výhradně Němci, zatímco v jižní části spojené vsi, tedy v původní Velké Radouni, tehdy i nadále hospodařili také čeští sedláci.

Německý název Wenkerschlag je zřejmě pozdější a odkazuje na některého z místních sedláků, jistého Wenkera. Místní si vypráví legendu o tom, že vykácel kus lesa, založil místo něj ves a zasadil zde hrušeň, která tu roste dodnes a je svého druhu symbolem vesnice. To odpovídá i překladu tohoto názvu, neboť přípona "-schlag" opravdu znamená "mýtina" či "paseka". Zdá se však, že jde opravdu jen o lidovou povídačku, neboť poprvé se Wenkerschlag pod tímto názvem uvádí až v 16. století.

Ještě pozdější je pak varianta názvu "Deutsch Radaun", která byla jen doslovným překladem českého pojmenování vsi do němčiny a nalezneme ji vlastně jen velmi zřídka v dokumentech, které nepochází z našeho kraje. S největší pravděpodobností si tedy autor neznalý místních poměrů český název doslovně přeložil do němčiny, aniž by tušil, že německy se vesnice nazývala úplně jinak.

Německá Radouň patřila k farnosti v Lodhéřově, jen s výjimkou několika málo chalup, které vznikly až v 19. století a nacházely se na úplné hranici katastru obce. Ty patřily ke kosteloradouňské farnosti a později byly ke Kostelní Radouni přičleněny i územně jako čísla popisná 99, 100 a 101.

Po druhé světové válce se obec, stejně jako všechny ostatní německé obce v okolí, přejmenovala. Snad na popud místního historika Ludvíka Domečky či pod vlivem jeho bádání byl vybrán název Dolní Radouň, neboť Domečka ve svých dílech spekuloval, že se tak ves snad kdysi nazývala, v protikladu vůči Horní Radouni na opačném konci údolí. V žádném historickém dokladu se však přívlastek Dolní pro označení této vsi nevyskytuje.

KOSTELNÍ RADOUŇ

Raduna, Kostelo-Radauna, Kirchen-Radaun

Tato vesnice je v úplně nejstarších dokladech z druhé poloviny 14. století uváděna prostě jen jako Radouň, respektive latinsky Raduna. Jedná se totiž vlastně bez výjimky o zmínky týkající se kostela či církevní tématiky, a protože v žádné jiné Radouni kostel nebyl, nebylo nutné název nějak zvláštně specifikovat. Teprve v polovině století 16., kdy už vesnice náležela kamenickému panství, nacházíme první civilní záznamy, ve kterých je již nazývána přívlastkem Kostelní.

ČESKÁ RADOUŇ

Böhmisch-Radaun

Tento název pro Kostelní Radouň nalezneme jen v několika málo dokladech z konce 16. a počátku 17. století. Podobně jako i v případě jiných vesnic v okolí sloužil tento přívlastek v protikladu vůči sousední Německé Radouni. A stejně jako i v případě dalších vesnic se název "Česká" vytratil, zatímco název "Německá" zůstal. Podobně se Český Malíkov stal raději Kamenným a Český Rodinov se stal prostě jen Rodinovem, zatímco Německý Rodinov se pod vlivem německého názvu Ridweis přejmenoval na Rodvínov. Německý doslovný překlad "Böhmisch-Radaun" se pak vyskytuje zřejmě pouze v odborných publikacích, zatímco v původních zdrojích jej vůbec nenalezneme.

OKROUHLÁ RADOUŇ

Okrouhlice, Okrauhlicium, Okrauhlo-Radauna, Scheiben-Radaun

V mnoha zdrojích je uváděno, že ves se poprvé zmiňuje v Deskách Dvorských roku 1389 prostě jako "villa Raduny", ale citovaný zápis se týká dnes již zaniklé osady Radoň poblíž Záblatí u Prachatic. Naše sousední ves je pak už od nejstarších dokladů uváděna jako majetek města Hradce, načež ji město ještě někdy před husitskými válkami darovalo Špitálu, tedy městskému ústavu pro chudé, v jehož správě zůstala až do konce poddanství roku 1848. Stejně tak se už od nejstarších dokladů kromě názvu Okrouhlá Radouň objevuje také lidový název Okrouhlice či typicky jihočesky také Vokrouhlice. Německý název je doslovným překladem názvu českého, neboť výraz "Scheibe" znamená kotouč, kruh nebo kolo.

DOLNÍ RADOUŇ

Nieder-Radaun

Pod tímto názvem se historicky skrývala nejjižnější část dnešní vsi Horní Radouně. Nejpozději roku 1485 byla majetkově oddělena od zbytku vesnice a tento díl pak po tři a půl století patřil pod jinou vrchnost. Až do 19. století byl tento majetek v drtivé většině dokladů uváděn jen jako Radouň či jako Horní nebo výjimečně jako Okrouhlá Radouň. Název Dolní Radouň se vyskytuje jen v několika mapách, armádních dokumentech, rejstřících a adresářích od konce 17. století. Nejspíše se jednalo o pojmenování, které zavedl některý ze státních úřadů, ale nikdy se mezi místními neujalo.

HORNÍ RADOUŇ

Radouň Hořejší, Raduna Superior, Horno-Radauna, Ober-Radaun

Poprvé je přívlastek "Horní" doložen roku 1461 a zdá se, že původně byla tímto názvem označována celá dnešní vesnice Horní Radouň. Až poté, co během 15. století došlo k několikerému rozdělení vsi, se význam zúžil jen na tu část, která náležela ke kamenickému panství. Přibližně od poloviny 17. do konce 18. století se pak tento název hlavně v úředních dokumentech používal výhradně pro označení území mezi čtyřmi mlýny, tak jak jej popisujeme v dalších kapitolách, a teprve když se většina jednotlivých dílů vsi zase spojila dohromady, význam názvu se opět rozšířil na celou dnešní ves.

Předem bychom chtěli všechny čtenáře upozornit, že v celé knize bude tak trochu zmatek v tom, kdy se pod pojmem Horní Radouň myslí celá ves, a kdy jen její kamenická část. Bohužel, nepřišli jsme na žádný způsob, jak jinak je nazvat, takže jsme se alespoň snažili v textu upřesňovat, co přesně máme v dané chvíli na mysli.

VČELNICKÁ RADOUŇ

Wtschelnitzer-, Wschelnitz-, Czelnitz-Radaun apod.

Název se vyskytuje až v Berní rule roku 1654 pro označení té části Horní Radouně, která náležela ke včelnickému panství, tedy na obou březích potoka od mlýnů na sever až k Bozděchovu. Užíván byl nejspíš jen úředně, ale zda se ujal i mezi místními, nevíme. Nalezneme jej totiž na mapách, v pozemkových a účetních knihách, lexikonech a rejstřících, ale v místní matrice je uveden jen jednou. Postupně se vytrácel, až na přelomu 18. a 19. století zmizel úplně.

BOZDĚCHOVA RADOUŇ

Tento název máme doložen jen jedinkrát, a to roku 1485 v účetní knize Hradeckého špitálu. Jsou pod ním vyjmenovány grunty ve všech částech dnešní Horní Radouně a my bohužel nevíme, zda se používal i častěji a zda jej vůbec kdy užívali místní, neboť z dané doby nemáme téměř žádné doklady. Je však možné, že se jednalo o pojmenování té nejsevernější části dnešní Horní Radouně, která snad do konce 15. století mohla náležet rytířům z Bozděchova.

A když už jsme prošli jedenáct Radouní, povězme si rovnou něco i o názvech zbylých částí naší obce a také o jedné sousední vsi:

BOZDĚCHOV

Boštěchov, Bostěchov, Bostiechovium, Wostechow, Postichow,…

Poprvé je tento název doložen už roku 1395, ale to je celých sto let po první zmínce o Radouních a dokonce ještě více po jejich předpokládaném založení. Můžeme jen spekulovat, že Bozděchov byl založen spolu s ostatními vesnicemi v našem údolí a v průběhu oněch více než sta let se dostal do držení rytířů, po kterých byla ves přejmenována. Ale stejně tak je možné, že ves byla založena i nezávisle na Radouních, ať už dříve nebo později.

Samotný název je odvozen nejspíše od jistého Božetěcha a stejně jako slovo Radouň vznikl proměnou přivlastňovacího tvaru "Božetěchův" (myšlen dvůr) na podstatné jméno. Během pěti set let své dochované historie byl zapisován opravdu nesčetnými zkomolenými způsoby, a to jak v češtině, tak i v latině a v němčině – od pochopitelných jako "Božtěchov" až po téměř nerozeznatelné "Potichaw".

STARÝ BOZDĚCHOV

Alt-Bostiechow

Název se objevuje poprvé až roku 1827 v přípravných materiálech pro mapy Stabilního katastru, který rozdělil ves Bozděchov na dvě samostatné osady. Trvalo nejméně dalších deset let, než jej ve smlouvách a matrice začali používat i místní, ale dodnes se v běžné mluvě místních ves označuje prostě bez přívlastku. Dokonce i místní matrikář dlouho rozlišoval pouze názvy "Nový Bozděchov" a prostě "Bozděchov".Tohoto pravidla se v této knize budeme víceméně držet i my, takže v následujících textech bude pod pojmem "Bozděchov" v drtivé většině případů míněn právě Starý Bozděchov, zatímco pro Nový Bozděchov pro jistotu užíváme jednoznačnou přezdívku Nouze.

NOVÝ BOZDĚCHOV

Neu-Bostiechow

Stejně jako předchozí název, i tento se poprvé objevuje v přípravných materiálech katastru roku 1827. Osada přitom tehdy byla relativně mladá, protože prakticky celá vznikla na přelomu 18. a 19. století při rušení poplužního dvora ve Starém Bozděchově. Mezi místními se název dlouho nepoužíval a ani dodnes se tak úplně nevžil – v běžné mluvě se místo něj používá označení Nouze.

NOUZE

Nause

Lidová přezdívka pro osadu Nový Bozděchov, kterou máme doloženou už v matriční knize roku 1837. Zdá se tedy, že tato přezdívka byla rozšířena už v době vzniku osady V běžné mluvě místních zcela nahradila název Nový Bozděchov, který prakticky nikdo z obyvatel vsi nepoužívá. Stejně tak i my v celé knize používáme raději tento název, zatímco Nový Bozděchov zde naleznete víceméně jen v citacích. O původu a významu této přezdívky pak podrobněji pojednáváme v samostatné kapitole.

MALÝ BOZDĚCHOV

Tento název se vyskytuje jen v několika ojedinělých dokladech, převážně v kupních smlouvách a matričních zápisech, a to jen ve 30. letech 19. století, kdy ještě nebyl zcela ustálen úřední název Nový Bozděchov. S velkou pravděpodobností se jedná spíše o chybu vrchnostenského úředníka či matrikáře, nežli o skutečně užívaný dobový název. V němčině jej doložen nemáme.

VOJKOV

Wogkow, Woykow

Tuto osadu či snad jen malé tvrziště obývané rytíři z Vojkova, máme doloženou až roku 1415. Její název podle historiků vznikl podobně jako v případě Bozděchova, tedy proměnou přivlastňovacího sousloví "Vojkův dvůr" na podstatné jméno. Kdo ale byl onen Vojek či Vojka, stejně jako kdo byli pánové Radún a Božetěch, to už zřejmě nikdo nikdy nezjistí. A stejně tak nevíme, zda byla osada založena společně s Radouněmi, společně s Bozděchovem, či úplně samostatně.

Ačkoli osada zanikla už v 15. století, o čemž podrobně pojednáváme ve zvláštní kapitole, název v povědomí místních přetrval až dodnes. Poměrně dlouho byl používán v množném čísle, nejčastěji v souslovích "Na Vojkovech" či "Panské Vojkovy" a nezmizel ani po založení nové osady. Snad proto, že od názvu moderní osady Bukovka nelze úplně dobře vytvářet odvozeniny a slova "bukovský", "bukovecký" "bukovčák" či "bukovák" nám prostě nezní libozvučně, používají místní dodnes slova jako "vojkovský" nebo "vojkovák", i když nutno přiznat, že spíše výjimečně.

BUKOVKA

Buková, Bukůvka, Buchow, Bukow, Bukowka

Název dal osadě její zakladatel Jan-Nepomuk Zikmund svobodný pán Bukůvka z Bukůvky, a to snad už při jejím založení v únoru 1790. Zpočátku byl poměrně neustálený a v několika dokumentech i matričních záznamech nalezneme zkomolené zápisy jako "ve vsi Bukový", "Dorf Buchow" a podobně.

DÍVČÍ KOPY

Díčkop, Dížkop, Díčkov, Dížkov, Divíčkov, Dívčí Kop, Děvčí Kopy, Děvčí Kop, Dívčikop, Děvčikop, Díčkopy, Dívčikopy, Diczkop, Diewscheck, Dicžkopium, Ditschkop, Ditschhof, Diwitschhof,…

Tuto ves zde zmiňujeme jen proto, že ze všech okolních osad měla asi nejpestřejší paletu všemožných variant a zkomolenin, přičemž nejen v češtině, ale i v latině a v němčině. Vůbec nejstarší zmínka z roku 1267 uvádí název ve tvaru "Diewscheck" a žádní dva badatelé, kteří se věnovali jeho původu, nedospěli ke stejnému závěru. Zatímco jedni v něm opravdu vidí jakési dívky, které něco kopaly nebo něco počítaly na kopy, jiní v něm hledali "Divíškův dvůr" a tedy poté "Divíškov", z čehož by pramenila i Německá varianta "Diwitschhof", ale ta je zcela jistě až pozdní, vytvořená zpětně z češtiny. Další teorie praví, že ono "-kop" znamenalo ve staré češtině kopec či mohylu, takže vesnice by se prý měla vlastně nazývat "Dívčí kopce".

Ať už název vznikl jakkoliv, lidé v širokém okolí vesnici bez výjimky nazývají prostě Díčkop. Navíc se i mezi místními oficiální název různě skloňuje, protože jedni říkají "v Dívčích Kopách" a jiní zase "v Dívčích Kopech". My se v této knize, samozřejmě mimo citace původních historických textů, držíme jednoduchého pravidla – v kapitolách, které se týkají dějin samotné vsi, uvádíme plný název "Dívčí Kopy" v ženském rodě, zatímco v popisech jednotlivých domů a jejich obyvatel používáme lidový jednoslovný název "Díčkop".

Než se pustíme do výkladu dějin šesti vsí, který jsme vám slíbili v názvu tohoto oddílu – tedy Horní, Včelnické a Dolní Radouně, Bozděchova, Nouze a Bukovky, musíme jen krátce vysvětlit, jakým způsobem budeme v celé knize označovat jednotlivá stavení.

Už od šestnáctého století máme v Horní Radouni, v Bozděchově a na několika špitálních statcích doloženo jakési primitivní číslování, které bylo víceméně ustálené, ale přitom velmi nesystematické. Pořadí velkých gruntů odpovídalo jejich pořadí při průchodu vsí, ale malá hospodářství byla vždy uvedena až na konci jakéhokoli seznamu a obecní chalupy a domky se nečíslovaly vůbec. Navíc statky náležící hradeckému špitálu měly čísla společná s Okrouhlou Radouní a byly vždy uvedeny až na konci tamního seznamu. Všechna tato čísla však sloužila spíše pro vrchnostenské úředníky a nebyla rozhodně čísly popisnými v pravém slova smyslu.

První plošné číslování domů bylo v Českých zemích zavedeno až za vlády Marie Terezie roku 1771, kdy vojsko prošlo vesnicí a křídou či bílou barvou napsalo na vchodové dveře domků a na vrata statků číslo v tom pořadí, jak se vesnicí tehdy běžně projíždělo. V Horní Radouni, která tehdy již byla spojena s Radouněmi Dolní a Včelnickou, proběhlo číslování ve směru od Hradce po cestě z Okrouhlé Radouně po pravém břehu potoka až k Bozděchovu a pak zase zpět po opačném břehu. Tehdy vesnice čítala 51 stavení. V Bozděchově se začalo panským poplužním dvorem, vojsko udělalo jakousi smyčku přes náves a skončilo rasovnou na Nouzi, která měla číslo 14.

V březnu téhož roku toto číslování převzal i kosteloradouňský farář Želivský a začal jej používat v matričních záznamech. Založil si v matrice nové oddíly v podobě tabulek namísto dřívějších souvislých textů a díky jeho pečlivé a puntičkářské práci jsme byli schopni identifikovat řadu domů v obci i zpětně, neboť čísla dopsal i do některých dřívějších zápisů.

Matrika zemřelých z roku 1771, ve které je vidět, kdy se zavedlo číslování domů. Matrikář Želivský sám na vložený list vepsal, že změnil způsob vedení záznamů dne 22. února 1771 a dokonce pak několik nebožtíků za březen opsal ze starého formátu do nové tabulky a zároveň připsal nová čísla ke starým záznamům. Dosud se každý záznam o křtu, úmrtí i svatbě vedl slovně, což mělo své výhody, neboť přechodem na tabulku často ztrácíme drobné detaily, které matrikář do vyprávění vkládal.

Dobře je to vidět hned na prvním zápisu na obrázku nahoře. Zde překlad:

N. 4, Bozděchov (čp. S17) | Roku 1771 dne 13. měsíce března podruh Bartoloměj Maleček ze vsi Bozděchova, stár 48 let, v domě svého bratra, coby farník církve svaté, duši svou Bohu oddal smrtí nečekanou, pročež svátostmi zaopatřen býti nemohl. Pochován dne 15. způsobem katolickým na hřbitově kostela sv. Víta.

Oč je tento popis barvitější a hlavně podrobnější, nežli druhý řádek tabulky dole, téhož data. Tučně zvýrazněno to, co je opravdu v tabulce, kurzívou doplněn kontext:

dne 13 března | pohřeb vedl: Šebestián Želivský, farář | zaopatřil: A. R. Rochus, minorita | nebožtík: Bartoloměj Maleček, podruh | víry: katolické | hřbitov: farní | místo: Bozděchov | č. domu: 4 (dnes čp. S17) | věk: 48 let Ø měsíců Ø dnů

Další dva zápisy se týkají 20letého pacholka Jakuba Kubíčka, který zemřel v chalupě svých rodičů čp. S14 a 60leté selky a matky rodu Evy, manželky Šimona Maška ze statku čp. H26. V tabulce je navíc jako první i zápis o úmrtí 52letého podruha Matěje Čadka v obecní pastoušce čp. S09.

{T}

V následujících letech nové domy dostávaly čísla dle data výstavby, s výjimkou Bukovky, kde část domů dostala čísla dle pořadí v zástavbě a část podle data vzniku. Navíc tamní chalupníci zřejmě zpočátku faráři hlásili čísla svých kupních smluv a nikoli čísla domů. A nutno říci, že někteří z obyvatel vsi nejspíše zpočátku nechápali, k čemu je takové číslo vlastně dobré – kupříkladu Vít Spálenka, zedník, který vystavěl několik domů na Nouzi, všechny tyto domy ve smlouvách označoval číslem 53. Nejspíš mu někdo kdysi řekl, že on má třiapadesátku, tak se toho držel u čtyř různých stavení.

Takto se vesnice rozrůstala až do roku 1828, kdy bylo v Horní Radouni 69 stavení, v Bozděchově 64 a na Bukovce 18. Onoho roku v rámci nového, takzvaného Stabilního katastru došlo ke kompletnímu přečíslování všech čtyř vesnic. Nový Bozděchov dostal svou vlastní řadu čísel, ve Starém Bozděchově a v Horní Radouni většina stavení dostala nová čísla, na Bukovce se změna týkala přibližně poloviny domů, přičemž většina se jen posunula o jedno číslo.

To vyvolalo extrémní zmatek v matričních zápisech. Matrikář nahodile zapisoval stará a nová čísla zároveň, občas doslova v jednom jediném záznamu. Navíc někteří chalupníci si zřejmě svá nová čísla pletli, zatímco jiní nevěděli, do kterého Bozděchova vlastně patří. Do smluv a úředních dokumentů se dlouho zapisovala obě čísla s poznámkou "alt/neu", což si zase někteří úředníci při zápisu pletli, protože nepochopili, zda jim chalupník nahlásil nové číslo ve Starém Bozděchově, nebo staré číslo v Novém Bozděchově. Ve zcela extrémních případech se stará čísla v matrice vyskytují až do konce 19. století, hlavně když matrikář opisoval údaje ze starších zdrojů.

Toto číslování, zavedené roku 1828, se víceméně udrželo až dodnes. Nové domy pak opět dostávaly čísla podle data svého vzniku, ačkoli v obou obcích se několikrát stalo, že číslo po zaniklém stavení bylo přiděleno nové chalupě. Také je třeba rozlišovat vznik čísla a vznik samotného stavení, neboť zvláště v případě rozdělení domu na dvě části se stávalo, že domy sice již byly samostatné, ale pořád byly označovány jedním číslem, případně s doplňkem "/a", "/b" a podobně.

My v této knize budeme kvůli jednoznačnosti používat systém, který pro své osobní poznámky na konci 19. století vymyslel kosteloradouňský farář Rameš, a to jen s drobnými úpravami. Všechny domy v obci jsou v této knize označeny písmenem a dvojciferným číslem. To umožňuje dům v textu jednoznačně a neomylně identifikovat a navíc díky tomu můžeme text provázat odkazy, které vám umožní přeskakovat na webu mezi jednotlivými kapitolami a oddíly.

Jak tedy velebníčkův upravený systém číslování domů funguje?

Písmeno vždy označuje vesnici – H pro Horní Radouň, S pro Starý Bozděchov, N pro Nový Bozděchov, B pro Bukovku a O pro několik domů v Okrouhlé Radouni, které jsou pro naši obec důležité.

Číslo pak samozřejmě odpovídá běžnému číslu popisnému. Pokud tedy žijete v domě čp. 73 v Horní Radouni, bude váš dům v knize označen H73. Tato čísla musela být vždy dvojciferná (např. H01 místo H1) čistě z praktického důvodu, aby nedocházelo k záměně údajů v databázi při zpracování velkého množství dat.

Domy, které dostaly číslo popisné po některém zaniklém stavení, rozlišujeme římskou číslovkou, aby bylo jednoznačné, o kterou ze dvou budov se jedná. Starší stavení je uvedeno bez bližšího určení, např. S23, pozdější nové stavení s týmž číslem je označeno S23^II. V jednom jediném případě bylo číslo přiděleno dokonce třikrát, ale my zde popisujeme pouze první dvě stavení čp. H74 a H74^II, neboť současné čp. H74^III vzniklo až relativně pozdě a nic o něm nevíme.

V obci je také doloženo několik stavení, která zanikla ještě před rokem 1828, a tedy před zavedením současného číslování. K jejich označení jsme čistě pro orientační účely zvolili písmeno X – HX1 je tedy zaniklé stavení v Horní Radouni SX2 se nacházelo v Bozděchově a tak podobně.

Ve výjimečných případech, kdy je v této knize číslo domu uvedeno prostě jako číslo bez písmene, jedná se buďto o citaci originálního textu, o číslo staré, nebo o číslo domu v jiné obci.

Ukázka osobních poznámek faráře Rameše. Zde stránka o gruntu U Tůmů čp. H01, která popisuje vlastně celé jeho dějiny přibližně od poloviny 17. století. Vedle jmen přivdaných hospodyň vidíme čísla H27, O23, H04 a další.

{T}

Přehled starého číslování domů:

Horní Radouň		Bozděchov		Bukovka
staré č. od 1771	nové čp. od 1828	staré č. od 1771	nové čp. od 1828	staré č. od 1790	nové čp. od 1828
№ 01	H01	№ 01	S39	№ 01	B01
№ 02	H03	№ 02	S01	№ 02	B02
№ 03	H04	№ 03	S18	№ 03	B03
№ 04	H05	№ 04	S17	№ 04	B05
№ 05	H06	№ 05	S14	№ 05	B06
№ 06	H07	№ 06	S24	№ 06	B04
№ 07	H12	№ 07	S03	№ 07	B08
№ 08	H14	№ 08	S05	№ 08	B09
№ 09	H16	№ 09	S09	№ 09	B07
№ 10	H18	№ 10	S10	№ 10	B11
№ 11	H20	№ 11	S11	№ 11	B12
№ 12	H21	№ 12	S12	№ 12	B13
№ 13	H19	№ 13	S13	№ 13	B14
№ 14	H22	№ 14	N04	№ 14	B15
№ 15	H23	1771 POZDĚJI		№ 15	B16
№ 16	H24	№ 15	S07	№ 16	B17
№ 17	H25	№ 16	S16	№ 17	B18
№ 18	H26	№ 17	S15	№ 18	B10
№ 19	H27	№ 18	S08	1800 další domy nevznikly
№ 20	H28	№ 19	S22
№ 21	H29	№ 20	S02
№ 22	H31	№ 21	S04
№ 23	H32	№ 22	SX2
№ 24	H36	№ 23	S23
№ 25	H38	№ 24	S33
№ 26	H39	№ 25	S20
№ 27	H40	№ 26	S36
№ 28	H42	№ 27	S38
№ 29	H44	№ 28	S37
№ 30	H43	№ 29	S32
№ 31	H49	№ 30	S35
№ 32	H50	№ 31	S19
№ 33	H53	№ 32	N03
№ 34	H54	№ 33	S26
№ 35	H56	№ 34	N05
№ 36	H57	№ 35	N01
№ 37	H58	№ 36	S21
№ 38	H59	№ 37	S31
№ 39	H60	№ 38	S06
№ 40	H61	№ 39	N17
№ 41	H62	№ 40	S28
№ 42	H63	№ 41	S34
№ 43	H15	№ 42	S30
№ 44	H64	№ 43	N06
№ 45	H65	№ 44	N14
№ 46	H66	№ 45	N16
№ 47	H67	№ 46	N15
№ 48	H09	№ 47	N08
№ 49	H08	№ 48	N09
№ 50	H68	№ 49	N10
№ 51	H69	№ 50	N11
1771 POZDĚJI		№ 51	N12
№ 52	H17	№ 52	S40
№ 53	H41	№ 53	N02
№ 54	H11	№ 54	S29
№ 55	H10	№ 55	N18
№ 56	H46	№ 56	N13
№ 57	H48	№ 57	N20
№ 58	H34	№ 58	N07
№ 59	O59	№ 59	N19
№ 60	H51	№ 60	S23
№ 61	H55	№ 61	N21
№ 62	H33	№ 62	N22
№ 63	H35	№ 63	N23
№ 64	H45	№ 64	N24
№ 65	H30	I.	S25
№ 66	H37	1828 NOVÁ ČÍSLA
№ 67	H47
№ 68	H13
№ 69	H52
1828 NOVÁ ČÍSLA

Bohužel, musíme začít opět jen spekulací. Zdá se, že původně byla ves Horní Radouň, čítající přibližně třicet hospodářství, majetkem jediného šlechtice, zřejmě z rodu Vítkovců, kterým patřily téměř celé jižní Čechy. Nevíme, kdy přesně pak došlo k jejímu rozdělení, ale už v nejstarších dokladech byla ves v držení hned několika rodů či jednotlivců. To však v té době nebylo nijak výjimečným jevem. Vítkovci vsi i jejich části prodávali či svěřovali drobným šlechticům jako odměnu za jejich služby. Po smrti každého držitele navíc jeho majetek mohl buďto připadnout jeho dědicům, anebo přímo králi, který jej pak přidělil za další služby jinému šlechtici, nebo, jako i v případě naší vsi, klidně i svému neurozenému služebníkovi. To vedlo k tomu, že šlechtici mnohdy vlastnili jen díl vsi, jen několik gruntů, či dokonce jen část výnosů z jednoho hospodářství. Stejně tak bylo běžné, že si šlechtici dávali kusy vsí do zástavy, že jimi ručili za své obchody, že držitel vsi daroval část svého majetku církvi nebo že odkázal podíl z výnosů na nějaké bohulibé účely – to vše se stalo také v naší vsi.

Nejpozději na konci 15. století, ale pravděpodobně ještě daleko dříve, byla ves rozdělena na tři základní velké celky, které se znovu spojily vlastně až zavedením obecní samosprávy roku 1850. V době rozdělení neměly tyto díly vlastní názvy, ale později se jim říkalo, Horní, Dolní a Včelnická Radouň. Dějiny těchto tří dílů vsi se od sebe velmi lišily a proto je v následujících kapitolách popisujeme zvlášť. Nyní si jen popíšeme, jak přesně byla vesnice členěna.

Samotný akt rozdělení sice nemáme doložený žádnou listinou ani zápisem, ale díky pozdějším dokladům jej můžeme poměrně přesně zmapovat. Vesnice byla s největší pravděpodobností rozdělena podle polohy šesti mlýnů na Lučním potoce.

Horní Radouň byla tvořena nejspíše šestnácti původními hospodářstvími, zvanými kdysi dvory či později grunty. Ohraničena byla čtyřmi mlýny: Na pravém břehu potoka od Šebestova mlýna čp. H23, který tehdy byl zřejmě ještě součástí zaniklého gruntu rodu Tátových (ten zde označujeme HX2) až po malý Novákův mlýn čp. H11, který byl tehdy ještě součástí sousedního statku čp. H12. Na levém břehu pak tato část sahala od Hrůzova mlýna čp. H60, který byl tehdy ještě součástí nedalekého statku čp. H62, až po Půlpytlův mlýn čp. O15, který byl až na konci 18. století připsán k Okrouhlé Radouni.

Dolní Radouň se nacházela jen na pravém břehu potoka a také byla ohrazena mlýny – začínala za Novákovým mlýnem čp. H11 a sahala dále po proudu až po Tůmův mlýn, který byl tehdy ještě součástí gruntu čp. H01, ale dnes je samostatným domkem čp. H02. Byla ze všech tří dílů vsi nejmenší, neboť zahrnovala jen čtyři grunty, ke kterým teprve později přibyla ještě další menší stavení.

Včelnická Radouň se nacházela naopak proti proudu potoka od mlýnů čp. H23 a H60 dále na sever a původně sestávala z dvanácti gruntů. Na levém břehu s velkou pravděpodobností původně končila už Maškovým mlýnem, snad v místech dnešního domu čp. H49, který tehdy patřil ke statku čp. H26, zatímco na pravém břehu zřejmě už od prvotního rozdělení vsi sahal tento její díl až k dnešní zástavbě Bozděchova. Nevíme s jistotou, podle čeho zde byla hranice stanovena, ale snad ji určoval rybník zvaný Kopřivovský, který sice dnes už neexistuje, ale podařilo se nám jej dohledat a lokalizovat zcela přesně díky daleko pozdějším katastrálním údajům.

Základní rozdělení vsi přibližně ve druhé polovině 15. století s vyznačením polohy mlýnů, podle kterých byla jednotlivá hospodářství zřejmě přičleněna k dílům, které tehdy vlastnili různí šlechtici.

Je potřeba zdůraznit, že tehdy se ještě celá ves jmenovala prostě Horní Radouň – my zde uvádíme tyto pozdější názvy čistě z orientačních důvodů. Ve všech dobových dokladech se uvádí, že ten či onen šlechtic někomu prodal "ve vsi Horní Radouni což tu měl". Jen výjimečně zápis uvádí jména konkrétních hospodářů, ale díky srovnání všech dostupných zdrojů se nám podařilo s opravdu velkou jistotou zpětně určit, který díl vsi kdo ze šlechticů komu prodal.

Toto základní rozdělení na tři části vydrželo zřejmě jen pár desetiletí a poté se vesnice začala štěpit dál na menší a menší majetkové celky. Nejpozději roku 1485 zřejmě každý ze tří držitelů tří dílů vsi a také tehdejší hlava rodu rytířů Bozděchovských z Bozděchova daroval coby bohulibé gesto po jednom ze svých hospodářství hradeckému Špitálu. V samotném Bozděchově z neznámých důvodů připadl velký Peškův grunt čp. S10 rodu Mezenských, tehdejším držitelům Mnichu, zatímco grunty Škodových čp. S12 a Dvořákových čp. S13 a jejich okolí připadly opět za nejasných okolností ke Včelnické Radouni.

A nakonec roku 1528 rytíř Prokop Čabelický ze Soutic, který vlastnil budoucí Včelnickou Radouň, dal přibližně polovinu své části do zástavy sousedovi Oldřichu Radkovcovi z Mirovic, aby získal peníze na výplatu města Týna nad Vltavou. V tomto zápisu, který si daleko podrobněji popíšeme později, jsou vyjmenováni konkrétní sedláci, takže víme, které pruhy pozemků vlastnil nakrátko Radkovec, a které zůstaly Čabelickému.

Mapa vsi s uvedením všech majitelů jednotlivých částí vsi v době zřejmě největšího ma­jet­kového rozdrobení roku 1528. Naše ves teh­dy byla rozkrájena na tenké proužky a jen málokdo ze zdejších sedláků byl poddaným stejné vrchnosti, jako jeho nejbližší soused. Už před rokem 1485 každý z maji­telů čtyř částí vsi daroval po jednom gruntu hradeckému Špitálu. Díl Bozděchova patřil k Mnichu, což trvalo až do roku 1551. Roku 1528 pak byla Včelnická Radouň roz­dělena kvůli krátkodobé zástavní dohodě.

Zdá se, že právě roku 1528 dosáhlo drobení vsi svého vrcholu a začalo její opětovné spojování. Včelnická Radouň byla scelena zřejmě ještě téhož roku, když byl Týn splacen. Peškovic grunt v Bozděchově se vrátil místním rytířům po velmi barvitém soudním sporu až roku 1551. Horní a Včelnická Radouně se spojily teprve na přelomu 18. a 19. století. Dolní Radouň zůstala odtržená až do zrušení panství a zavedení obecní samosprávy roku 1850, stejně tak jako jednotlivé statky darované kdysi hradeckému Špitálu.

Tak trochu stranou tohoto dění stál Vojkov, tedy osada na místě dnešní Bukovky. Víme, že zanikl zřejmě těsně po roce 1468 a že byl také rozdělen, nicméně nevíme jak přesně, ani kdy. Jisté však je, že roku 1551 polovina patřila k panskému dvoru v Dívčích Kopách a polovina ke vsi Bozděchovu. To si však podrobněji popíšeme v následujících kapitolách.

Až doposud jsme přitom hovořili o rozdělení vsi mezi šlechtice, ale každá ves se samozřejmě ze všeho nejdříve dělí na jednotlivá hospodářství, mezi jednotlivé sedláky. Zřejmě už od svého založení byla ves rozparcelována na asi třicítku selských dvorů, později zvaných grunty, přičemž každý z osadníků obdržel během osídlení údolí souvislý pruh pozemků od potoka až k rozvodí, který zahrnoval pole, louky, pastviny i lesy. Hranice mezi těmito lány je dodnes na mnoha místech dobře patrná, ačkoli některá hospodářství už dávno zanikla. Na přiložené mapě jsme se je pokusili zakreslit tak, jak mohly podle všech nám dostupných dokladů vypadat přibližně v patnáctém století, ale toto zakreslení je jen orientační.

Mapa vsi s vyznačením přibližných hranic tzv. kmenových gruntů cca v 15. století. Jed­no­tlivá hospodářství nebyla zřejmě ani od svého založení stejně velká, ale řadila se přibližně do kategorií lánových, tříčtvrtělánových, půllánových a čtvrtlánových. Výměru nelze úplně jednoznačně na první pohled odhadnout podle šířky ob­dělá­vaného pásu – zvlášť na severu obce jsou všechny pruhy od potoka k roz­vodí daleko kratší, což je však kompenzováno jejich šířkou. Zdá se, že pět ze šesti mlý­nů původně náleželo k zemědělským usedlostem, jen mlýn čp. O15 byl samostatný a bez polí.

Je potřeba mít na paměti, že přinejmenším po několik století od doby vzniku vesnice až do konce 18. století nebylo vlastnictví půdy tak přesně dáno, jak jsme na to zvyklí dnes. Neprobíhalo žádné přesné měření, parcely nebyly vykolíkovány a zapsány v katastru. Ještě v polovině 17. století v Berní rule byla výměra udávána spíše odborným odhadem nežli přesným vyměřováním půdy. Navíc v nejstarších dobách se všechny doklady soustředily pouze na výměru obdělávaných polí, luk a pastvin, zatímco hluboké lesy byly vlastně až do počátku 18. století víceméně ignorovány.

Postupem času se jednotlivé grunty štěpily na menší a menší části, někdy si sedláci přeprodávali či vyměňovali celá svá hospodářství či jen jejich části, ale i přesto většina původních gruntů, někdy také zvaných kmenové živnosti či kmenové grunty, zůstala stále stejná po celá staletí.

Začneme poněkud poeticky – nálezem pokladu.

Dne 20. září roku 1838 při kopání jílu na místě kůlny za domem čp. H50 nalezl sedlák František Brus, mezi sousedy přezdívaný po gruntu Vlček, nádobu s celkem 142 kusy stříbrných mincí. Tento nález odevzdal odpovědným institucím a "c. k. Kabinet mincí a starožitností" ve Vídni tehdy tyto mince identifikoval a datoval. Všechny pocházely z Rakous, neboť se bez výjimky jednalo o vídeňské feniky z druhé poloviny 13. století. Numismatici a historikové tehdy usoudili, že se s velkou pravděpodobností jedná o takzvaný dobový depozit, tedy že tyto mince nebyly zakopány někdy dodatečně jen pro hodnotu kovu samotného, ale že si je kdosi ukryl už přibližně v době jejich vzniku a oběhu, nejdříve však roku 1280. Celkem pětadvacet těchto mincí devíti různých druhů se dodnes nachází ve sbírkách Kunsthistorického muzea ve Vídni, které nám ochotně zaslalo jejich fotografie i s popisem. Těchto pár drobných kousků kovu dnes představuje zřejmě vůbec nejstarší historický artefakt, dokládající osídlení naší vesnice.

Stříbrné mince nalezené v Horní Radouni roku 1838. Všechny byly raženy ve Vídeň­ské min­covně v průběhu druhé poloviny 13. století, a to během vlády dvou různých Rakou­ských vévodů. Všechny fotografie a popis k jed­notlivým min­cím nám poskytlo přímo Kunsthistorické muzeum ve Vídni.

{W}

Mince ražené za vlády Přemysla Ota­kara II. v letech 1251–1276:

---

líc:
heraldický panter s mečem

rub:
kozorožec

celkem nalezeny 4 kusy, z toho se dnes 4 exempláře nachází v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni (KHM)

---

líc:
orel

rub:
ozdobný ornament

celkem 38 kusů, 2 exempláře v KHM

---

líc:
hlava ve hvězdici

rub:
hlava v ozdobném ornamentu

celkem 2 kusy, 2 exempláře v KHM

---

líc:
beran

rub:
hlava panovníka

celkem 3 kusy, 2 exempláře v KHM

---

líc:
(prý) zvíře pod stromem

rub:
(prý) dva orli a hlava

celkem 1 kus, 1 exemplář v KHM

Mince ražené za vlády Rudolfa I. Hab­sburského v letech 1276–1282:

---

líc:
hlavy krále Rudolfa I. Habsburského a jeho ženy Gertrudy Anny z Hohenbergu, písmena WIN (tj. Vídeň)

rub:
rakouský znak, nápis +AVSTRIA

celkem 8 kusů, 2 exempláře v KHM

---

líc:
slon s věží na hřbetu

rub:
čtyři rakouské znaky do kříže

celkem 17 kusů, 6 exemplářů v KHM

---

líc:
orel s rakouským znakem

rub:
rakouský znak a ozdobný ornament

celkem 9 kusů, 2 exempláře v KHM

---

líc:
korunovaná hlava, zřejmě sám Rudolf I.

rub:
iniciála R (Rudolf)

celkem 4 kusy, 4 exempláře v KHM

Než přejdeme k popisu historie jednotlivých částí obce, jejichž cesty se v různých dějinných obdobích značně lišily, popíšeme si nejdříve několik úplně nejstarších záznamů o vsi Horní Radouni jako takové. Činíme tak proto, že nelze zcela jistě určit, kdy vlastně byla naše vesnice rozdělena na jednotlivé pozdější majetkové celky. Tyto záznamy se proto mohou klidně týkat vlastně všech tří dílů vsi: Dolní, Horní i Včelnické Radouně – možná všech tří dohromady, anebo možná jen některých z nich, podle toho, kdy byla která část vesnice odtržena a předána či prodána některému ze šlechticů. Ale ještě než přejdeme ke zmínkám o vsi, musíme se vypořádat s lesy.

Začneme totiž vůbec nejstarší písemnou zmínkou o konkrétním objektu na území dnešní obce. Tou je zřejmě zápis v Urbáři zboží Rožmberského z roku 1373, kde ve výčtu majetků pána Oldřicha I. z Rožmberka na seznamu jeho lesů v okolí Deštné nalezneme krátký inventární záznam: "Silva Symny, ½ lan. ½ iug., nigra" neboli česky "Les Zimní, půl lánu a půl jitra, černý". Vedle tohoto inventárního záznamu je pak na okraji stránky připsáno "již prodán Vojslavskému", respektive dle tehdejšího pravopisu "giz prodan Woyslawskemu".

Tento les se nachází na území Horní Radouně, východně od čp. H12, přibližně mezi Tůmovým kopcem a Najdeckým Čihadlem. Dodnes nese stejné jméno, které se později rozšířilo i na polní trať od hranic s Okrouhlou Radouní až po Líbalův grunt čp. H21.

Za nejstarší historický doklad hovořící přímo o vesnici a tedy za první písemnou zmínku o vsi pak můžeme označit až zápis v První knize provolací Desk dvorských Království českého z roku 1390 o tom, že zemřela jistá Dorota z Myslkovic a všechny majetky po jejím nebožtíku manželi Jenišovi z Myslkovic propadly králi, tehdy Václavu IV. Je skoro až k nevíře, kolik lze zjistit jen z takto strohého záznamu o třiceti slovech. Následující dvě stránky této knihy budiž toho však důkazem.

Plné znění vůbec první dochované písemné zmínky o Horní Radouni v První knize provolací Desk dvorských Království českého z roku 1390.

Přepis, tehdy hojně používané zkratky jsou plně rozepsány:

super, postea: "Myſſkowyc
In villa Misslcowyczich et in Raduny. Dorothea relicta olim Jenissii ibidem de Misslcouicz decessit. Dotalicium eius ad dominem regem devolutum existit. Litera proclamacionis in Wozicz in die Marie Magdalene emanavit."
juxta sinistro: "Anno XCo Kamrat recepit."

Překlad – tučně doslovný překlad, zbytek doplněn pro lepší srozumitelnost textu:

pozdější přípis nad textem: "Myskovice
Ve vsích Myslkovice a v Radouni. Dorota, pozůstalá vdova po Jenišovi taktéž z Myslkovic, zemřela. Věno její vdovské, které jí manžel zanechal, a které bylo pánu králi zůstaveno, je zde k řešení. Provolací list o její smrti a pozůstalosti byl vydán ve Vožici na den Máří Magdalény, tedy dne 22. července roku 1390."
přípis vlevo: "Roku 1390 Kamarét tyto statky po Dorotě obdržel."

zápis v deskách dvorských – DD 13 f76' {N}
(okolní zápisy na stránce jsme odretušovali)

Nejprve je třeba si uvědomit, že až do úplného konce 15. století platilo v Českých zemích takzvané právo královské odúmrti – pokud po sobě tehdy šlechtic nezanechal žádné mužské potomky, veškeré jeho pozemské majetky propadly koruně. A právě to se stalo také v případě Doroty z Myslkovic, která byla vdovou po Jenišovi z Myslkovic, takže můžeme s jistotou říci, že tento manželský pár neměl v době její smrti žádného mužského dědice.

Jeniš byl spolu se svým bratrem Oldřichem nejstarším doloženým držitelem Myslkovické tvrzi, která se nacházela ve vsi asi 5 km severovýchodně od Soběslavi, a poprvé byl zmíněn roku 1367, kdy byl dobrodincem Soběslavského kostela. Zemřel nejspíše roku 1381 či těsně poté, a část jeho majetku pak přešla na Dorotu. Vesnice Radouň zřejmě původně náležela právě Jenišovi. Zápis totiž uvádí, že na krále připadlo Dorotino vdovské věno, nikoliv její vlastní majetek. Toto vdovské věno, latinsky "dotalicium", česky také zvané "obvěnění", bylo způsobem, jak mohl šlechtic zaopatřit svou ženu pro případ ovdovění. Přitom většinou mělo přibližně stejnou hodnotu jako věno, které do společného jmění přinášela při svatbě nevěsta.

Bohužel, podrobný zápis o tomto Dorotině věnu, o rozsahu Jenišova majetku, o jejich konkrétních poddaných či o předchozích majitelích, stejně jako všechny předchozí i následující doklady o přesunech majetků, byly zničeny roku 1541 při požáru Malé Strany a Hradčan. Shořely tehdy původní Desky zemské Království českého, do nichž šlechtici zapisovali své majetky, obchody, dědictví, dary a tak dále. Po požáru byly Desky ihned obnoveny, avšak zápisy v nich se již logicky týkaly pouze soudobé držby šlechticů. Výše uvedený zápis o Dorotině smrti a odúmrti byl zkázy ušetřen a dochoval se do dnešních dnů, neboť nepochází z Desk zemských, ale z takzvaných Desk dvorských, které evidovaly různá soudní rozhodnutí, dědická řízení a další záležitosti všední správy království.

Kromě samotného textu o Dorotině smrti se v tomto zápisu nachází ještě jedna drobná, ale významná poznámka, která stojí za rozbor. Vlevo vedle záznamu se nachází přípis "Anno XCo Kamrat recepit" tedy česky "roku 1390 obdržel Kamrat". Právě tento krátký přípisek nám totiž napovídá, že celý záznam o Dorotě z Myslkovic se týká konkrétně naší vsi, a nikoliv jiných Radouní v okolí.

Pro nás je velkým štěstím, že Dorotiny majetky král Václav IV přiřkl člověku s takto neobvyklým jménem. V této době se totiž ve všech dostupných historických záznamech nalézá jen jediný Kamrat, také psaný Gamrat či Gamaret, česky pak plným jménem nazvaný Jan Kamarét z Lukavce, později pán na Žirovnici, jenž byl toho času přechodným správcem města Kamenice. Roku 1389 totiž vymřel po meči zdejší domácí rod pánů z Kamenice a Kamarét byl korunou dočasně pověřen správou města a panství, kterou vykonával až do roku 1392, kdy jej převzali páni z Ústí, respektive později jejich příbuzní páni a ze Stráže.

Je jen další šťastnou náhodou, že člověk s takto neobvyklým jménem byl pánem na Kamenici pouhý rok před a pouhý rok po smrti nebohé Doroty. My tak můžeme určit, že zápis o její pozůstalosti se nemůže týkat ani Velké či Německé Radouně, které tehdy náležely pražskému kostelu sv. Václava, ani Kostelní Radouně, která tehdy patřila jistému rytíři Vilému Chrtovi ze Rtína, ani Malé Radouně či Okrouhlé Radouně, které tehdy obě dvě náležely k městu Jindřichovu Hradci. Zbývá nám tedy už jen jediná Radouň – ta naše, Horní, která později náležela zčásti ke Včelnici, a zčásti právě ke Kamenici.

Nelze sice s přesností určit, zda byly Dorotiny statky Kamarétovi z Lukavce svěřeny, aby je trvale připojil ke kamenickým majetkům, anebo zda byly králem darovány přímo jemu, aby si je ponechal ve svém osobním držení, snad jako odměnu za jeho správcovské služby na Kamenici. Ovšem to nám nijak nepřekáží. V prvním případě, tedy pokud by Dorotiny majetky připadly ke Kamenici, můžeme odhadovat, že se nacházely v části později zvané Horní Radouň, která pak byla součástí kamenického panství až do roku 1672. Naopak v druhém případě, tedy pokud by Dorotiny majetky připadly Kamarétovi osobně, což se jeví jako pravděpodobnější, můžeme odhadovat, že se nacházely v osadě později zvané Včelnická Radouň. Kamarétovi potomci totiž byli nejdříve v příbuzenství se včelnickými pány Vojslavickými z Vojslavic a nakonec roku 1485 prodali celé své Žirovnické panství dalšímu včelnickému rodu, Vencelíkům z Vrchovišť.

Další historický doklad o vsi a vůbec první, který výslovně zmiňuje také přívlastek "Horní", pochází až z roku 1461. Jedná se o několik po sobě jdoucích zápisů v Deskách dvorských, z nichž tři jsou zápisy o úmrtí a přerozdělení majetku, zatímco dva z nich jsou takzvané Mocné listy krále Jiřího z Poděbrad. Všechny tyto záznamy se týkají smrti a dědictví jediné osoby – jistého Petra Vlka z Horní Radouně, který zemřel zřejmě koncem roku 1460 také bez dědiců mužského pohlaví. Proto jeho majetky, stejně jako v případě Doroty z Myslkovic, propadly koruně.

O samotném Petru Vlkovi nevíme zhola nic. Nepodařilo se jej identifikovat v žádných dalších dobových záznamech, takže ani nevíme, jakého byl stavu, jak dlouho Horní Radouň vlastnil ani jak ji získal. Vzhledem k tomu, že je uváděn bez přídomku (tedy "Petr Vlk z…"), můžeme jen předpokládat, že nebyl rytířem, ale pouze správcem, dědičným rychtářem či majetným sedlákem. Všech pět zápisů a několik poznámek na okrajích jejich stran nám však poměrně přesně popisuje, co se po Petrově smrti událo s jeho světskými statky.

Zápis o smrti Petra Vlka z Horní Radouně, v němž král Jiří z Poděbrad daruje jeho statky Mikuláši ze Štítného.

Překlad :
"Ve vsi Horní Radouni zemřel Petr Vlk z Horní Radouně.
Jeho dvě kopy grošů a jeho další roční výnosy v Horní Radouni jsou zákonně zůstaveny pánu králi. A vládce a pán, král Jiří, výše zmiňované dvě kopy grošů s dalšími výnosy daruje Mikuláši ze Štítného za jeho služby, milostivě svým listem. Provolací listy, jeden v Táboře a druhý ve Vožici, byly vydány dne 27. února léta páně 1461.

pozdější přípisy dole a vlevo:
Panna Machna, dcera Jakuba z Horní Radouně, hájí dvě kopy grošů a další výnosy, provolané po smrtí Petra Vlka, a tvrdí, že má na ně lepší právo než pán král nebo kdokoli po něm, a to po řečeném Petru Vlkovi, strýci svém (v originále je česky vepsáno "ujci svém", tedy po bratru své matky), a nabízí, že se důkaznímu řízení pánů baronů podrobí. K tomuto řízení stanoven dne 30. května léta páně 1461 termín k témuž panně Machně na 1. října téhož roku. Panna Machna se zavazuje Hronovi, rychtáři z Radouně, nad ziskem a ztrátou. (tato právní formule znamená, že mu svěřila všechny své nároky)

Mikuláš, poté co byl do Horní Radouně uveden a uviděl, že Marek Holub jako první byl (na tyto statky) uveden, nehodlá mu v jeho uvedení bránit a nechává jej, aby své právo uplatnil. Zapsáno ze dne 17. března léta páně 1462."

zápis v deskách dvorských – DD 16 f137 {N}

---

Další zápis o smrti Petra Vlka z Horní Radouně, v němž král Jiří z Poděbrad daruje jeho statky Marku Holubovi – tento zápis přitom následuje ihned po předchozím.

Překlad :
"Ve vsi Radouni zemřel Petr Vlk z Radouně.
Jeho statky a dědictví, tedy dvory selské v Radouni, spolu s poddanými, poli, lukami, pastvinami a veškerým ostatním příslušenstvím, jsou zákonně zůsta-veny pánu králi. A vládce a pán, král Jiří, výše zmiňované statky daruje Marku Holubovi za jeho služby, milostivě svým listem. Provolací listy, jeden v Táboře a druhý v Jindřichově Hradci byly vydány dne 21. dubna léta páně 1461.

přípis vlevo:
Na tomto místě komoří Valentin, když dělal zápis o uvedení (tj. o předání statků Marku Holubovi), varoval všechny při uvádění přítomné, že pokud má někdo lepší právo než pán král, aby se do dvou týdnů ještě dostavil a ve prospěch svého prá-va svědčil. Viz Radouň na opačné straně (tj. odkaz k odvolání dívky Machny).

V Jindřichově Hradci odmítli provolací list přečíst.

přípis vpravo:
(předáno) Marku Holubovi
Marek Holub se zavazuje Mikuláši ze Štítného nad ziskem a ztrátou."
– tento pozdější přípis nám říká, že Marek Holub se neznámo kdy svého majetku ve vsi Horní Radouni vzdal a svěřil jej Mikulášovi ze Štítného.

zápis v deskách dvorských – DD 16 f137‘ {N}

---

Třetí zápis o smrti Petra Vlka z Horní Radouně, v němž královští úředníci předávají Marku Holubovi jeho statky ve vsi. Úvodní část je stejná jako předešlé, ovšem zde jsou jednotlivé dvory vyjmenovány i se svými hospodáři.

Je zvláštní, že ani jedno ze zde uvedených jmen sedláků se už v žádném dalším historickém dokladu nikdy ne­zmiňuje. Nanejvýš můžeme spekulovat o tom, že spo­lu s Holubovými/Holoubkový­mi odešli do Hadravovy Rosičky, kde jsou už od nej­star­ších dokladů doloženi také Machovi, ale to je už hodně řídká hypotéza. Na dru­hou stranu musíme brát v potaz, že obyvatelstvo se po husitských bou­řích z mnoha důvodů přesouvalo a v takto dáv­né době se i samotný po­jem příjmení teprve vyvíjel, takže hledat příbuzenské vztahy mezi jednotlivými poddanými je velmi obtížné.

Překlad (místy volný):
"Marku Holubovi   //   kraj Bechyňský
Ve vsi Radouni zemřel Petr Vlk z Radouně. Jeho statky a dě­dictví, tedy dvory selské, na kterých sedí Jan Štírek, Mach Štírek, Martin Ševíra sídlící na dvoře sirotčím, další Ševíra, Jan zvaný Zmazek a Púška, s pod­danými, poli, lukami, pastvinami a veškerým ostatním, což na pána krále dle práva připadlo, a což nejštědřejší vládce a král Jiří král český milostivě daroval Marku Holubovi za jeho věrné služby. A jménem úředníků dvorského soudu uvedl komoří Valentin Marka na tyto výše uvedené statky s plným právem. Jsou všechny tyto výše uvedené statky Marku Holubovi a je­ho dědicům odha­dovány na 30 kop grošů i se všemi výnosy rovněž s plným právem. Zápis uči­něn léta páně 1462, třetího dne po svatém Stanislavu (tj. 11. května)."

zápis v Deskách dvorských – DD 23 f239 {N}

---

Mocné listy (jakýsi ekvivalent dnešní plné moci) krále Jiřího z Poděbrad.

Jeden (nahoře), vydaný v Chebu dne 19. února 1461, patřil Mikuláši ze Štítného. Ten druhý (dole), vydaný v Olomouci dokonce už dne 8. ledna 1461, je obsahem pra­kticky totožný a král Jiří v něm daruje statky v Horní Radouni po nebožtíku Petru Vlkovi svému kuchaři Marku Holubovi – uprostřed textu podtrženo "Marconi Holub coco nostro". Oba tyto listy byly vydány jako opravdové listiny, nám se však dochovaly jen jejich opisy v Deskách dvorských, tedy jakési ověřovací kopie, které byly do svazku zaznamenány v opačném pořadí, než v jakém byly vydávány, přičemž zapsány jsou na dvou po sobě jdoucích stránkách.

zápisy v Deskách dvorských – DD 26 f155 et DD 26 f156 {N}

Prvním z pěti dochovaných záznamů je Mocný list krále Jiřího ze dne 8. ledna 1461, v němž daruje všechny statky nebožtíka Petra Vlka svému kuchaři Marku Holubovi za jeho věrné služby. Mocný list byla vlastně taková královská plná moc, vydaná královskou kanceláří danému šlechtici jako potvrzení o králově rozhodnutí. Dle tehdejších zvyklostí by měl být po každé odúmrti vydán takovýto Mocný list v podobě samostatné listiny, jejíž text byl zároveň opsán pro potřeby ověření do Desk dvorských. Následně by byl nový majitel zaznamenán k zápisu o odúmrti a nakonec by nový majitel byl takzvaně "uveden v nové statky", což by se opět zaznamenalo do Desk jako svého druhu předávací protokol. A tím by byla záležitost vyřízena.

V Radouni se ale podle zvyklostí nepostupovalo. Dne 19. února 1461 král Jiří z nám neznámých důvodů vydal druhý Mocný list, v němž tytéž statky po nebožtíku Petru Vlkovi svěřil rytíři Mikulášovi ze Štítného. Oba tyto mocné listy byly okopírovány do Desk dvorských a následně bylo dne 27. února 1461 v Táboře a ve Vožici na náměstích vyhlášeno, že Horní Radouň nově patří Mikulášovi, zatímco dne 21. dubna mělo být na náměstí v Jindřichově Hradci a v Táboře vyhlášeno, že Horní Radouň nyní patří Marku Holubovi. Schválně píšeme "mělo být", ale podle poznámky v zápisu hradečtí bůhvíproč odmítli toto prohlášení přečíst. Každopádně aspoň táborští již touto dobou mohli tušit, že vesnice byla, snad omylem, svěřena dvěma držitelům.

Nejspíše ještě v květnu téhož roku se pak objevuje třetí pretendent na Petrovo dědictví – místní dívka, která je v záznamech označována latinsky "Machna virgo" čili "panna Machna". Nejedná se ale o urážku, jak slovo chápeme dnes – Machna byla tehdy zdrobnělinou od jména Markéta. Tato "Machna, dcera Jakubova", byla Petrovou neteří, konkrétně dcerou jeho sestry. Podala odvolání proti královskému rozhodnutí, neboť prý měla na majetky Petra Vlka "lepší právo než pán král a kdokoli po něm". Dne 30. května 1461 pak bylo královskou kanceláří rozhodnuto o konání soudního stání na den 1. října téhož roku. Dle dalšího přípisu na okraji stránky pak Machna neznámo kdy svěřila svůj nárok a jeho vyřízení hornoradouňskému rychtáři Hronovi. Jak proces probíhal, bohužel nevíme, ale lze předpokládat, že pro Machnu neskončil dobře, neboť o ní již žádné další záznamy nemáme.

Na tomto místě se můžeme na moment dopustit jisté spekulace. Jméno místního rychtáře "Hron" mohlo v této době být jak křestním jménem, tak i příjmením. Pokud by se jednalo o křestní jméno, nevíme o něm vůbec nic. Pokud se však jedná o příjmení, vyvstává před námi hned několik možných domů, z nichž by mohl tento rychtář teoreticky pocházet. Roku 1528 byl Hron doložen jako hospodář na čp. H53, roku 1549 byl jistý Jan Hronův hospodářem na čp. H20 a jistý Urban Hronkový na čp. H68. To není překvapivé vzhledem

k tomu, že i v dalších 600 letech budou příjmení Hron, Hronek, Hrůněk, Hroneček, Hrneček, Hroníček a další ve vsi velmi častá. Nejpravděpodobnější z těchto tří možností je však čp. H53, kde se jméno Hron/Hruněk dědilo po celé generace a samotný grunt byl nazýván Hronovským, zatímco další dva výše zmínění Hronové na ostatních gruntech se brzy stali Chlaněm a Urbanem.

Naše spekulace však nekončí a pouští se dále. Právě statek čp. H53, kde žili Hronovi, později zdrobnělí Hrůňkovi, byl dlouho druhým největším gruntem v celé vsi, a přes cestu naproti němu stojí statek čp. H50, dlouho zřejmě největší grunt ve vsi, ve kterém žili Vlčkovi.

V jednom z nejstarších záznamů o obci tak nacházíme jména Hron a Vlk, zatímco ve vsi vedle sebe nacházíme velké a velmi staré grunty Hruňka a Vlčka. Takové zdrobňování přitom bylo zcela běžné – víme například, že obyvatelům mlýna čp. H11 se říkalo Nováčkovi, neboť původně patřil k Novákovu gruntu čp. H12, a domkářům v čp. H35 se říkalo Kozáčkovi, neboť pocházeli z Kozákovic gruntu čp. S03.

A když už jsme u těch zdrobnělin – v sousední Hadravově Rosičce je už od nejstaršího písemného dokladu o vsi z roku 1549 zmiňován rod přezdívaný po gruntu Holoubkovi. Později se tato rodina přesunula do Kostelní Radouně a dnes žijí jejich potomci také v Radouni Dolní. To dává opět prostor spekulacím – je totiž možné, že v Horní Radouni se z Vlků stali Vlčkovi, z Hronů Hruňkovi a rod Holoubkových v sousední vesnici snad může svůj původ odvozovat od věrného kuchaře krále Jiříka z Poděbrad.

Vraťme se však k dědictví Petra Vlka. V zápisu o přidělení jeho statků Mikulášovi ze Štítného nalezneme kromě přípisu o stížnosti dívky Machny ještě další, pozdější přípis, tentokrát z 17. března 1642. Dle něj Mikuláš zřejmě přijel do Horní Radouně převzít své nově nabyté majetky, ale na místě zjistil, že je již převzal Marek Holub. Záznam uvádí, že se rytíř ze Štítné rozhodl nebránit královu kuchaři v jeho vlastnických právech – tedy že nic nenamítal a nevedl s ním další spory. Jak ale uvidíme dále, nejspíše se svého nároku zcela nevzdal.

Teprve z posledního, třetího zápisu v Deskách dvorských z 11. května 1462 se konečně dozvídáme něco konkrétnějšího o tom, co vlastně obsahovalo dědictví po Petru Vlkovi. Doposud se záznamy omezovaly na obecné formule, ale nyní již uvádí konkrétní jména. Petrovy Majetky sestávaly z celkem šesti takzvaných "kmetcích dvorů", tedy dědičných selských hospodářství obdělávaných poddanými, v celkové hodnotě 30 kop grošů, na nichž tehdy hospodařili sedláci "Johan Štírek, Mach Štírek, Martin Ševíra na statku sirotčím, další Ševíra, Johan řečený Zmazek a Púška". Bohužel, ani jedno ze zde uvedených jmen se v žádných pozdějších pramenech nevyskytuje, ale musíme mít na paměti, že tehdy se teprve utvářel samotný pojem dědičného příjmení, takže můžeme být vlastně rádi, že alespoň Vlk s Hronem nám ponechali nějaký prostor pro spekulace.

Jediné, co ještě můžeme ze zápisů o dědictví Petra Vlka vyčíst, je fakt, že Marek Holub si majetky v Horní Radouni trvale neponechal.

V témže zápisu, kterým král Jiří svému kuchaři tyto statky daroval, který je doplněn o námitky panny Machny a který popisuje příjezd Mikuláše do vsi a jeho ustoupení od sporů, nalezneme totiž ještě jednu krátkou poznámku: "Marek Holub zavazuje Mikuláše ze Štítného nad ziskem a ztrátou". Tuto právnickou formuli jsme viděli již jednou, když se panna Machna vzdávala rychtáři Hronovi svých nároků na dědictví. Stejně tak se svých nároků na majetky vzdal i bývalý královský kuchař Marek Holub a svěřil statky v Horní Radouni rytíři Mikuláši ze Štítného – snad se raději usadil v Rosičce.

Bohužel nevíme, kdy přesně byla tato poznámka připsána, a nemůžeme tudíž určit, jak dlouho byl vlastně Marek Holub držitelem Horní Radouně. Stejně tak nevíme, jak dlouho vesnici držel Mikuláš ze Štítného, ani jak o vesnici následně přišel, neboť poslední historické zmínky o něm končí již rokem 1464, tedy jen pouhé dva roky po tomto odúmrtním řízení, ale ani to není stoprocentní, protože Mikulášů ze Štítného se v té době po kraji potulovalo několik.

Následující zmínky o obci pak pochází už z let 1468, kdy díl vsi dostal rytíř Jan Čabelický ze Soutic, a z roku 1487, kdy díl vsi koupený od Jindřicha Olbrama ze Štěkře připadl koruně a byl svěřen panství kamenickému. Tyto doklady se ale už týkají konkrétních dílů vsi.

Pouze tyto dva nejstarší dochované zápisy, jeden o vdovském věnu Doroty z Myslkovic a druhý o dědictví Petra Vlka, jsou jediné, u kterých nelze s jistotou určit, zda se vztahují k budoucí Dolní, Horní, nebo snad Včelnické Radouni. To nám ale nezabrání spekulovat.

Pokud se totiž Vlk a Hron stali Vlčkem a Hruňkem, pak by Petr Vlk, Marek Holub a Mikuláš ze Štítného drželi Včelnickou Radouň, tedy severní polovinu vsi. Naopak jižní část vsi v nejstarších dokladech vlastnil zmíněný Jindřich Olbram ze Štěkře, pán na Brandlíně, jenž byl zároveň držitelem Myslkovic, které získal jen krátce před tím, než máme poprvé doloženo jeho držení naší vsi. Tudíž je možné, že manželé Jeniš s Dorotou z Myslkovic a Kamarét z Lukavce byli pány v Horní Radouni, která později připadla Kamenici.

A nebo taky možná ne…

Ještě než přejdeme k podrobnému popisu historie těchto jednotlivých částí vsi, v pořadí od jihu k severu, musíme se vypořádat ještě s jedním jejím sice malým, ale zato velmi důležitým kusem obce, který dlouhých tři sta padesát let stál vlastně zcela stranou veškerého dějinného vývoje.

Čtyři statky a dvě malé chalupy v naší vsi vlastně po celé doložené dějiny patřily takříkajíc charitativní organizaci – hradeckému Špitálu, později zvanému Ústav pro chudé při kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Zatímco zbytek vsi byl nesčetněkrát prodán, odkázán, zastaven, rozdělen a spojen, tato stavení zůstávala beze změny ve správě hradecké radnice.

Díky podrobným a pečlivě vedeným záznamům církevních i radničních úředníků víme o těchto šesti domech daleko více, než o zbytku vsi. O statcích U Píchů čp. H04 a U Plahoušů čp. H39 tak máme vlastně nepřetržité doklady od roku 1485 až do dnešních dnů.

Léta páně 1399 dne 23. června starý pán Heřman z Hradce a Jan mladší z Hradce věnovali "dům nebožtíka měšťana Nedvěda, u konce mostu Zárybnického jdouce ku kapli sv. Václava, na špitál chudých, neduživých osob z města, pro 6 neb 8 porcionářů, jak důchody postačí a jak radní páni hradečtí za dobré uznají." Tímto byl založen hradecký ústav pro chudé. V jeho zakládací listině je uvedeno, že kromě almužen a sbírek v kostelích či městských krčmách měl být tento špitál financován také výnosy ze vsi Kačlehy a z poplužního dvora. Tuto listinu pak kromě zmíněných pánů z Hradce a dalších místních šlechticů zpečetil i rytíř Oldřich z Bozděchova.

V roce 1405 byla hradeckými konšely do správy špitálu vložena ves Dolní Skrýchov, ještě před vypuknutím husitských válek pak přibyly neznámo kdy přesně vsi Klenov, Hrutkov, Dobrá Voda a Okrouhlá Radouň a roku 1432 daroval Petr z Chotěmic špitálu také ves Lovětín. Kromě těchto celých vesnic spravoval špitál také mnoho jednotlivých gruntů a domů v různých dalších vesnicích – ve Vícemili, v Bošilci, v Kaprouně, v Horusicích, v samotném městě Jindřichově Hradci, a také celkem čtyři hospodářství v Horní Radouni. Tyto jednotlivé statky v různých vesnicích darovali špitálu jejich tehdejší držitelé, coby jakési šlechtické gesto dobré vůle, jako bohulibý dobročinný skutek. To nám dává jistý prostor pro spekulaci, kterou dnes již zřejmě nelze nijak dokázat – totiž že každý ze čtyř gruntů ve vsi daroval původně špitálu jiný držitel toho či onoho dílu vesnice.

Vysvětlilo by se tím, proč později pod ústav chudých spadaly čtyři různé statky, každý v jiné části vsi:

 – V Dolní Radouni Píchův grunt čp. H04 darovaný snad Jindřichem Olbramem ze Štěkře.

 – V Horní Radouni pruh pozemků uprostřed vesnice, původně Machúškův grunt čp. HX1, později obdělávaný rodinou Jirsových, darovaný snad Janem Mitrnosem z Útěchova.

 – Ve Včelnické Radouni Schovancův grunt čp. H25, později náležící také Jirsovým, darovaný snad Janem Čabelickým ze Soutic.

 – Na severu obce Plahoušův grunt čp. H39, darovaný snad některým z rytířů Bozděchovských z Bozděchova.

Vzhledem k tomu, že Oldřich z Bozděchova byl jedním ze signatářů samotné zakládající listiny špitálu už roku 1399, a také vzhledem k tomu, že roku 1485 jsou v účetní knize špitálu hornoradouňští poddaní uváděni jako poddaní z "Bozděchovy Radouně", je pravděpodobné, že jistá souvislost s rodem rytířů z Bozděchova zde byla. Ostatně, jak bude popsáno dále v kapitole o osudech tohoto rodu, měli Bozděchovští s pány z Hradce zřejmě velmi dobré vztahy (viz obrázek).

Z několika náznaků se můžeme domnívat, že nejsevernější část dnešní vsi Horní Radouně, přesněji okolí chalup čp. H38 a H39, původně náležela k Bozděchovu, a že rod Bozděchovských o ni z neznámých důvodů přišel někdy před rokem 1528.

Pokud by tato spekulace byla pravdivá, pak bychom mohli poměrně přesně určit také dobu, kdy byly statky špitálu darovány. Díl vsi později nazývaný Dolní Radouň byl totiž od zbytku oddělen zřejmě mezi lety 1483, kdy jej získal Jindřich Olbram ze Štěkře a 1487, kdy zemřel Jan Mitrnos z Útěchovic, který mezitím část Olbramových majetků koupil. Je tedy možné, že špitální účetní kniha byla roku 1485 založena právě proto, že tohoto roku získal Špitál od urozených dobrodinníků nový majetek a potřeboval si v něm udělat pořádek.

Ať už se ony čtyři statky dostaly do majetku Špitálu jakkoliv, zůstaly v něm až do roku 1850, tedy do zrušení panství, a i poté novopečení občané na špitálních gruntech dál spláceli své polnosti a příbytky na účet Ústavu chudých při kostele U svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Ten v Hradci provozoval nejen běžný chudobinec a špitál, ale v dobách největších epidemií také morové domy nebo například útulek pro malomocné za Vajgarem.

Postupem času se majetek špitálu značně rozrostl. Kromě zmíněných vesnic a jednotlivých gruntů špitál vlastnil i řadu rybníků, mlýnů, vlastních poplužních dvorů, velkou plochu lesů, pastvin a zahrad. Celkový majetkový fond ústavu se však poměrně často měnil, a proto nemá smysl zde jmenovat jednotlivosti. Zpočátku se měnila také příslušnost špitálu k jednotlivým hradeckým kostelům, až nakonec jej roku 1564 Jáchym z Hradce definitivně ustanovil ke kostelu sv. Jana Křtitele. Co se však v průběhu celé historie ústavu nezměnilo, byl způsob jeho řízení. Jeho faktickými správci byli purkmistr a konšelé jindřichohradeckého magistrátu, ale svrchovaným patronem zůstával držitel hradeckého zámku a panství.

To například znamenalo, že zatímco veškeré administrativní úkony řešili špitální poddaní na hradecké radnici, nejvyšší instancí v rozhodování jejich sporů byla vždy hradecká šlechta. Poddaní na špitálních gruntech a chalupách tak podléhali nejen rozhodnutím rychtáře vsi Okrouhlé Radouně, neboť zřizovat rychtářský úřad pro čtyři sedláky by zřejmě nemělo smysl, ale nad ním měli ještě takříkajíc trojí vedení. Zaprvé špitální úředníky, správce a duchovní, kterým odváděli úroky, berně, platy, naturálie a kontribuce. Zadruhé purkmistra, konšele a úředníky města Jindřichova Hradce, kteří měli na starosti správu a dohled nad celým špitálem. A zatřetí ještě dědičnou vrchnost hradeckého panství, které podléhalo samo město. Proto de iure držitelem všech špitálních hospodářství nebyl nikdo ze včelnických, kamenických, ani řečických či třeboňských šlechticů, ale vždy jen držitel hradeckého panství.

O těchto držitelích Jindřichova Hradce ale byly napsány už celé stohy knih a není proto potřeba, abychom se jimi zaobírali nějak podrobně i my. Shrňme jen, že páni z Hradce byli patrony špitálu až do roku 1604, kdy jejich rod vymřel po přeslici. Následně tento patronát převzal, samozřejmě i spolu s celým hradeckým panstvím, rod Slavatů z Chlumu a Košumberka. Roku 1691 pak vymřeli i Slavatové a špitál, stejně jako celé panství, připadl rodu Černínů z Chudenic. Ti jej drželi až do zrušení poddanství roku 1848 a zavedení obecní samosprávy roku 1850. I poté však Černínové de iure špitál spravovali a štědře přispívali na jeho provoz, a to nehledě na všechny změny společenských poměrů. Během pozemkové reformy roku 1919 měly být špitání polnosti, louky a lesy přerozděleny malorolníkům, avšak po odvolání získal ústav od státního pozemkového ústavu výjimku, neboť se mu podařilo prokázat péči o veřejné blaho.

Roku 1943 byl špitál z rozkazu říšského protektora zrušen a veškeré jeho majetky zabaveny. Obnoven byl sice roku 1946, avšak tehdy již jen jako církevní charitativní organizace. Spravoval pouze několik málo hektarů lesa v okolí Jarošova nad Nežárkou, dva domy v Jindřichově Hradci, hájovnu v Hostějevsi a stodolu u rybníka Vajgaru. Všechny tyto nemovitostí byly jedna po druhé předány různým družstvům, až nakonec měly být k 1. lednu roku 1960 i lesy převedeny pod státní podnik. Poslední správce špitálu, pan Petr Hykš, který předtím hájil péči o chudé a nemocné po většinu druhé světové války, odešel do domova důchodců a k úřední žádosti o zrušení organizace ze dne 28. prosince 1959 připojil zprávu:

"Finis Novædomi hospitali de Sancti Joanni Bapt.*
Jsem posledním správcem hradeckého hospitálu. Divný osud na mne připadl."

Úředník hradeckého národního výboru to při úderu kulatého razítka jistě plně docenil.

* Konec Jindřichohradeckého hospitálu při svatém Janu Křtiteli.

Nejmenší ze tří dílů vesnice měl kupodivu zřejmě nejpestřejší dějiny ze všech. Zatímco Horní a Včelnická Radouně vždy náležely k velmi blízkým městům a střídaly proto spíše své majitele nežli svou přináležitost k panství, tři selské grunty v Dolní Radouni byly postupně součástí sedmi různých panství – konkrétně majetků Brandlínských, Budislavských, Doudlebských, Vřesenských, Hradeckých, Třeboňských a nakonec Řečických.

Je až s podivem, že nikdo z držitelů za necelých čtyři sta let, od roku 1485 až do roku 1850, nikdy tento opravdu titěrný kus vzdálené vsi neprodal nikomu ze sousedů. Dokonce ani když se Dolní Radouň stala součástí hradeckého panství, nepřipojili ji tehdejší majitelé ke zbytku svých majetků, i když z jedné strany sousedila s Najdekem, který už odnepaměti patřil přímo k hradeckému panství, a z druhé strany už tehdy vlastně srůstala s Okrouhlou Radouní, která k Hradci náležela zprostředkovaně skrze Špitál při kostele sv. Jana Křtitele.

I tato část vesnice byla zřejmě při dělení vymezena polohou mlýnů. Náležela k němu hospodářství na pravém břehu potoka od Novákova mlýna (čp. H12), který ještě patřil ke Kamenici, až po mlýn Tůmův (tehdy ještě součást čp. H01, dnes nejspíše čp. H02).

V celém následujícím textu, a vlastně v celé knize, nazýváme tento díl vsi Dolní Radouní, ale činíme tak čistě pro přehlednost a jednoznačnost. V drtivé většině historických dokladů je tento majetek nazýván Horní Radouň či prostě jen Radouň bez přívlastku, výjimečně pak také Okrouhlá Radouň, nejspíše pro svou blízkost k této vsi. Samotný název Dolní Radouň byl užíván zřejmě jen krátce v průběhu 18. století, a i tehdy byl užíván jen zřídka a nedůsledně.

Nejspíš vůbec poprvé tento název nalezneme na Müllerově mapě z roku 1718 (viz mapy), a to v německé podobě Nieder Radaun. Vesnice se zde nachází v chybné poloze severně od Najdeka, což však není pro tuto mapu ničím neobvyklým, neboť byla z velké části tvořena na základě slovního popisu, snad s využitím dat získaných roku 1654 při prvním celostátním katastrálním soupisu majetků, který je znám pod názvem Berní rula. Můžeme pouze spekulovat o tom, že autor mapy měl tehdy k dispozici popis přibližně v následujícím znění: "vesnice poblíž Horní Radouně polnosti na východ k Mostečnému náleží." Smyslem mělo být, že se od vsi táhnou pole na východ a celá vesnice že náleží k Mostečnému, ale v době, kdy se čárky ve větách používaly jen zřídka a dosti nahodile, si autor mapy takový hypotetický popis mohl vyložit tak, že pole se táhnou na východ k Mostečnému, takže vesnici zakreslil západně od Mostečného. Z kopie této mapy byla později, zřejmě před rokem 1735, vyrobena mapa třeboňského panství (viz mapa), která zřejmě vycházela ze stejného slovního popisu, neboť je na ní Dolní Radouň zakreslena právě tak, že pozemky na východ od ní náleží k Třeboni, zatímco okolní území nikoliv, a navíc v této mapě "území Dolní Radouně" přímo hraničí s Mostečným.

Müllerova mapa pravděpodobně později dala vzniknout oné legendě o Dolní Radouni, kterou jsme zmiňovali v samotném úvodu této knihy. Podle ní se kdysi Horní Radouň nacházela kdesi v Horách nad Najdekem a tamní obyvatelé se později přesunuli do údolí, kde ležela Dolní Radouň, a přitom si s sebou přinesli i název své vesnice. Tento příběh nejspíše vznikl až na přelomu 19. a 20. století, kdy místní obyvatelé nalezli na Müllerově mapě Dolní Radouň zakreslenou nad Najdekem a snažili se její existenci nějak vysvětlit. Dokládá to zápis v obecní kronice z roku 1927, který zmiňuje i to, že místní se k této historické mapě dostali díky Vladimíru Mandlíkovi, synovi bývalého učitele hornoradouňské školy.

Zápis v obecní kronice o "zaniklé vsi Dolní Radouni", který podává další variantu le­gendy o Dolní Radouni a naznačuje nám také, že tato legenda vlastně vznikla kvů­li nepřesnostem v Müllerově mapě z roku 1720.

{T}

Z té stejné mapy pak ještě několik desetiletí po jejím vydání kopírovali své podklady další kartografové, takže Dolní Radouň se pod německým názvem vyskytuje na celé řadě archivních map, vždy však ve stejné poloze severně od Najdeka. Teprve na konci 18. století, snad po vypracování Josefinských vojenských map z let 1764–1783, Dolní Radouň z map mizí, neboť při terénním průzkumu bylo zjištěno, že žádná samostatná vesnice toho jména neexistuje.

Abychom se však neopírali jen o mapy, zmiňme i další zdroje, kde se název Dolní Radouň vyskytnul. Roku 1790 byla znovu pod německým názvem, ale nyní již i s českým překladem, uvedena v Topografii Království českého od Jaroslava F. J. Schallera, tedy v jakémsi lexikonu či knižním průvodci, který poskytoval základní informace o celé zemi. Zde byla již Dolní Radouň uvedena jako pouhá součást Horní Radouně, která však tehdy náležela k panství v Kardašově Řečici.

Popis včelnického panství v Topografii Království českého z roku 1790. Na předchozí straně je popis vsí Včelnice (1), Pýchova (2), Kostelní Radouně (3), Hadravovy Rosič­ky (4), a trhového městečka Nový Etynk (5). Na této straně po popisu Etynského kostela následuje pět zbývajících vesnic:

Překlad, zkratky rozepsány:
"6) Ober-Radaun, Horní Radouň, z níž tři stavení náležící ke Kardašově Řečici počítají se coby 7) Nieder-Radaun, Dolní Radouň, dohromady 52 stavení. 8) Díčkov, Divičkov o 15 staveních s kostelem sv. Jana Křtitele. 9) Včelnická Radouň. 10) Wostiechow, Bozděchov o 15 staveních."

{L}

Vůbec poslední použití tohoto názvu nalezneme v knize o dějinách 14. dragounského pluku, která byla sice historikem Gustavem Amonem von Treuenfestem sepsána až roku 1886, ale přitom zcela jistě vychází z dobových záznamů vojáků z dob sedmileté války. Zde při popisu přesunů vojsk uvedl, že v Dolní Radouni vojáci zimovali roku 1757. Výčet zimovišť je sice značně chaotický, obsahuje celou řadu zkomolených a nepřesně zapsaných názvů, ale důležité je, že uvádí Dolní, Horní a Kostelní Radouně jako tři samostatné vesnice a později krom jiných uvádí zvlášť i Radouň Německou, takže můžeme vyloučit, že by se jednalo o jakoukoli záměnu. A jelikož rytíř Treuenfest při psaní čerpal z vojenských deníků a hlášení, můžeme předpokládat, že název Dolní Radouň používalo i samo vojsko.

Zmínka o Dolní Radouni v knize "Dějiny 14. císařského a královského dragounského regi­mentu knížete Alfreda Windischgrätze", jejímž autorem byl vojenský historik rytíř Gustav Amon von Treuenfest. Kniha velmi podrobně popisuje, jak její název napovídá, osudy dra­goun­­ského pluku během sedmileté války roku 1757.

Překlad:
"Když dorazili do Mladé Boleslavi, pochodovali s Löwensteinovým a Hallerovým plukem přes Nymburk, Kolín, Uhlířské Janovice, Střechov, Načeradec, Mla­dou Vožici a Tábor do Soběslavi, kde se od obou pluků oddělili a zřídili si pak zimoviště ve vsích Žirovnice, Kamenice, Včelnice, Deštná, Kardašova Řečice, Kunžak, Strmilov, Horní, Kostelní a Dolní Radouň, Lodhéřov a Wenkerschlag (tj. Německá, dnes Dolní Radouň), brigádní velení zůstalo v Táboře, Jung–Lö­wen­steinovští u Třeboně, Veselí a Mezimostí (dnes část města Veselí nad Lužnicí)."

{F}

V průběhu 18. a na počátku 19. století se název Dolní Radouň zmiňuje ještě v několika lexikonech, seznamech vesnic, v poštovních rejstřících a podobných souborných materiálech. Bohužel, u žádného z těchto dokladů nelze určit, odkud přesně čerpaly své údaje a nakolik jsou důvěryhodné. Musíme přitom také přiznat, že vlastně vůbec žádný místní zdroj s tímto názvem nepracuje. Není uveden v matrikách, v žádných gruntovních ani pozemkových knihách, v urbářích ani v seznamech poddaných. Můžeme tak opět pouze spekulovat o tom, že snad byl tento název zaveden někým mimo vesnici, snad vojskem, berními úřady či jinou institucí. Ač se to může zdát zvláštní, nebyl by to nijak výjimečný případ. Například při pojmenování či přejmenování ulic a náměstí, ale třeba i měst, se nový název ne vždy mezi obyvateli ujme (sami přeci dodnes nazýváme Novou Včelnici Etynkem). Každopádně ani v tomto případě se mezi místními název Dolní Radouň zcela jistě neujal, pokud o něm tedy vůbec kdy věděli.

Na druhou stranu název Horní Radouň je doložen už roku 1461 a bylo by nanejvýš zvláštní pojmenovat jednu vesnici přívlastkem Horní, aniž by k ní existoval alespoň nějaký protiklad v podobě Dolní Radouně. Ze stejného důvodu se už od nejstarších dokladů objevují páry názvů Malá Radouň a Velká Radouň, Německá Radouň a Česká Radouň, ale i daleko později třeba Starý Bozděchov a Nový Bozděchov – vždyť dokud neexistoval název Nový Bozděchov, nemělo by smysl nazývat tuto vesnici přívlastkem Starý.

Místní význačný prvorepublikový archivář a historik Ludvík Domečka se domníval, že oním protikladem k nejsevernější Horní Radouni byla naopak nejjižnější osada, tedy Německá Radouň. Zřejmě také na základě této jeho domněnky došlo roku 1945 po odsunu sudetských Němců k přejmenování této vesnice, zvané německy Wenkerschlag, na Dolní Radouň. Z historických pramenů však vyplývá, že dnešní ves Dolní Radouň se nikdy dříve Dolní nejmenovala a nejspíše vznikla spojením osad původně zvaných Velká a Německá Radouň.

---

Sedmero panství

Díl vsi, který v této knize nazýváme pro přehlednost Dolní Radouní, tedy její nejjižnější část, byl od zbytku oddělen zřejmě někdy těsně před rokem 1487. Právě v této době, snad konkrétně roku 1485, byl z tohoto dílu vsi vyčleněn selský grunt čp. H04 a předán coby bohulibý dar hradeckému Špitálu. Podobně byly darovány i ostatní špitální statky ve vsi, snad vždy po jednom gruntu z každého dílu vesnice. Abychom lépe pochopili tehdejší dění, musíme se vrátit k osobě rytíře Jindřicha Olbrama ze Štěkře, toho času pána na Brandlíně, hejtmana na hradě Choustníce, věrného služebníka rodu Rožmberků.

Doklady o tom, jak Jindřich Olbram Radouň získal, se nám dohledat nepodařilo, ale víme, že roku 1483 si na králi vyprosil díl majetků Myslkovických, které připojil ke svému Brandlínskému panství. Co přesně bylo součástí těchto majetků, také nevíme, ale jak jsme uváděli v úvodní kapitole, právě k Myslkovicím roku 1390 náležela přinejmenším část vsi Horní Radouně.

Velmi krátce nato Jindřich většinu naší vsi prodal rytíři Janu řečenému Mitrnosovi z Útěchovic, který ale už roku 1487 zemřel. V zápisu Desk dvorských o jeho pozůstalosti bylo výslovně uvedeno, že vše, co vlastnil ve vsi Horní Radouni, koupil právě od Jindřicha Olbrama. Král Vladislav II. svěřil jeho díl vsi Janovi ze Šelmberka a ten jej připojil k panství kamenickému. Stejně tak výslovně v tomto záznamu bylo uvedeno i to, že Jindřich Olbram Janu Mitrnosovi neprodal naši vesnici celou a že mu tedy část zůstala – ta se stala Dolní Radouni.

Že se jednalo právě o budoucí Dolní Radouň, víme proto, že už roku 1492 byla část vsi zmíněna jako majetek rytíře Diviše Doudlebského z Doudleb a od něj pak lze vysledovat historii tohoto dílu vsi až do současnosti. Jindřich Olbram a Diviš Doudlebský se prokazatelně znali a snad byli i přáteli. Společně se roku 1511 podíleli na správě pozůstalosti po Dorotě z Hobzí, která byla velkou mecenáškou několika kostelů v Soběslavi, a oba rytíři pak měli dohlédnout na to, aby bylo s jejími dary řádně naloženo. Navíc byli zcela jistě příbuzní, neboť Divišův syn a dědic Petr ve svých dopisech nazýval Jindřichova syna Jana Olbrama svým švagrem. Vzhledem k tomu, že Petr nebyl nikdy ženat, musel si tedy Jan Olbram ze Štěkře vzít Divišovu dceru.

Z listin rodu Doudlebských víme, že Divišovi tehdy náležely kromě starých rodových majetků v Doudlebech a v jejich okolí také tvrz Budislav, kde sám Diviš sídlil, dále celá vesnice Mostečný a díly vsí Katov a Horní Radouně – tedy právě Dolní Radouň. Bohužel se ale žádný z těchto dokladů nezmiňuje o konkrétních obyvatelích vsi.

Diviš zemřel někdy před rokem 1516, kdy se jeho čtyři synové Petr, Jiřík, Bohuslav a František dohodli na rozdělení jeho pozůstalosti. Nejdříve roku 1516 všichni sepsali listiny, v nichž souhlasili s otcovou poslední vůlí, ale již o dva roky později mezi sebou uzavřeli smlouvu o novém rozdělení majetku. Dolní Radouň přitom už podle Divišovy původní závěti náležela nejstaršímu z bratří, Petrovi Doudlebskému z Doudleb, který získal také celou vesnici Mostečný, díl vsi Katova, pět rybníků u Mostečného a dva rybníky v lukách u Budislavi. K této držbě pak Petr později připojil ještě díl vesnice Závsí. Když pak roku 1522 druhorozený Jiřík zemřel, bratři Bohuslav s Františkem se oba svého nároku na jeho podíl vzdali s tím, že s ním má Petr naložit dle vlastního uvážení. Petr tak nabyl dávný rodový majetek v Doudlebech, Straňanech, Nedabyli, Strážkovicích, Borovnici a Perném, tedy ve vesnicích na jih od Českých Budějovic. Většiny tohoto rodového majetku se později zbavil, aby tak získal prostředky na zahájení těžby stříbra v okolí vsi Nedabyle, ale všechny vesnice na Jindřichohradecku si ponechal až do své smrti. Těžba stříbra se zřejmě brzy stala hlavním zdrojem jeho příjmů, zatímco úroky a berně vybírané od několika málo poddaných pro něj byly nejspíš jen drobným přilepšením.

---

Listina ze 30. června 1516, v níž Petr Doudlebský z Doudleb na základě doho­dy se svými bratry přebírá svůj díl na dědictví po otci Divišovi.

Přepis úvodní pasáže listiny:
"Léta tisícího pětistého šestnáctýho stal se díl dokonalej ten, (v) pondělí po sva­tým Petru a Pavlu, mezi námi bratřími z Doudleb Petrem, Jiříkem, Bohuslavem, Fran­tiškem. A já, Petr, přijímám za svůj díl zejména což v Radouních jest i v Mos­tečným v Katově s grunty a s platem jakž v čem sedí, rybníčků sedm…"

{T}

---

Definitivní smlouva o rozdělení dědictví Diviše Doudlebského z Doudleb, kterou mezi sebou dne 19. října roku 1518 uzavřeli jeho synové. Z formulace vyplývá, že nejstarší z bratří, Petr spravoval ves Mostečný už před otcovou smrtí a nyní získal také Radouň a Katov. Mezi četnými svědky této smlouvy, jejichž pečeti jsou k ní přivěšeny, byli mimo jiné i rytíř Jindřich Olbram ze Štěkře, kterému dříve Horní Radouň patřila, a také Oldřich z Mezného, který v této době vlastnil část Bozděchova (viz jeho spor s Bozděchovskými).

Přepis pasáže o naší vsi:
"A já Petr, napředpsaný bratr nejstarší, přijal jsem za svůj pravý a spravedlivý díl ves Mostečný s tím se vším jejím příslušenstvím, potud pokudž jsem nyní v drže­ní a v užívání, k tomu jsem přijal ve vsi Horní Radouni, ve vsi v Katově, to všecko s rybníky s lesy i se vším plným panstvím a příslušenstvím, jakž jsme my napřed­psaný bratři toho v držení a v užívání byli po nebožtíkovi otci našem."

{T}

---

Ve službách rodu Rožmberků Petr působil od roku 1523 jako dvořan, o pět let později se stal purkrabím na Krumlově a od roku 1532 pak byl také purkrabím na Třeboni. Roku 1540 se stal hejtmanem celého Krumlovského panství, což byl velmi význačný post s mnoha pravomocemi – v době bezvládí po smrti Petra V. z Rožmberka byl de facto správcem celého Rožmberského dominia a v této funkci setrval až do své smrti. Stal se opravdovým finančním magnátem své doby, ale z nemovitého majetku mu zřejmě zůstaly jen ves Mostečný, díly vsí Závsí a Katova a také Dolní Radouň.

Příjmy z těchto vesnic byly sice zcela zanedbatelné oproti výnosům z jeho stříbrokopeckého podnikání, úročených půjček, rožmberského služného platu, několika velmi štědrých pozůstalostí a dalších zdrojů, ale i přesto si Petr o poddanských platech vedl alespoň základní účty. Díky nim například víme, že roku 1548 mu jistý "Tůma berni přinesl a nedal nežli 10 kop toho", přičemž tato poznámka je zřejmě nejstarší dochovanou zmínkou o statku čp. H01, jehož hospodář Tůma byl pravděpodobně rychtářem Dolní Radouně, stejně tak jako prakticky všichni jeho potomci, a předával svému pánovi platy za celou vesnici. Uvedená částka 10 kop grošů míšeňských je přitom poměrně vysoká, takže nejspíš zahrnovala nejen přímé vrchnostenské úroky, ale také královské berně a další platy místních poddaných. Petrovy účetní záznamy z roku 1549 totiž uvádí, kolik peněz dostával ze které vesnice, a my se v nich můžeme dočíst, že z celé Dolní Radouně jemu osobně plynuly každého úroku, tedy vždy na sv. Jiří a na sv. Havla, jen 2 kopy 58 grošů míšeňských.

Petr Doudlebský z Doudleb, hejtman krumlovský, zemřel 18. března roku 1550 na zámku v Českém Krumlově. Byl svobodný, bezdětný, a podle pozdějších soudů svých současníků byl sice schopný a vzdělaný úředník, ale byl také velmi "skrbivý", tedy hamižný. Liboval si prý v luxusních oděvech a doplňcích, miloval hony a lovy. Už roku 1536 si od krále Ferdinanda I. vyprosil právo svobodného sepsání závěti, aby jeho majetek nepropadl po smrti koruně. Ve své závěti z roku 1547 rozdělil veškerý svůj majetek rovným dílem na dvě poloviny, z nichž jedna připadla tehdy nezletilým pánům Vilémovi a Petru Vokovi z Rožmberka, druhá pak Divišovi a Fridrichovi Doudlebským z Doudleb, kteří jsou v závěti uvedeni jako jeho "strýcové". Tehdy však slovo strýc mohlo znamenat různé mužské příbuzné, nikoliv pouze bratry rodičů, a zdá se, že tito dva byli spíše Petrovými bratranci. Další drobnosti pak obdrželi ještě jeho služebníci a někteří členové rodů Rožmberků a Doudlebských, ale navzdory tehdejším zvykům Petr nezanechal žádný dar církvi ani dobročinným ústavům. Závěť přitom neuvádí, komu co konkrétně připadne, a dokonce nejmenuje ani žádné Petrovy nemovité statky.

Ještě v červnu téhož roku si jednotliví dědicové rozdělili četné dlužní úpisy, které jim později dávaly právo vymáhat peníze Petrem zapůjčené mnoha a mnoha šlechticům z celých jižních Čech i ze zahraničí. V červenci pak paní Anna z Rogendorfu, matka pánů Viléma a Petra Voka, převzala Petrovy četné drahocenné svršky a kožešiny, ve kterých později prokazatelně chodili oba její synové. V květnu 1551 všichni dědicové společně prodali celou ves Mostečný, díly vesnic Závsí a Katova i Dolní Radouň za celkovou sumu 1 940 kop grošů míšeňských bratřím Mikulášovi a Ctiborovi Vrchotickým z Loutkova. Ti byli švagry bratří Doudlebských, neboť Fridrich Doudlebský měl za ženu jejich sestru Annu Vrchotickou z Loutkova. Dolní Radouň tak byla připojena k majetkům rodu Vrchotických, kteří tehdy vlastnili nejen tvrze Vrchotice a Uhřice na Příbramsku, ale také statky Libenice a Vodice u Tábora i tvrze Pluhův Žďár a Vřesnou u Kardašovy Řečice.

---

Smlouva na prodej dědictví po Petru Doudlebském z Doudleb, zprostředkovaná dne 12. května 1551 pány Jáchymem z Hradce a Oldřichem Španovským z Lisova.

Přepis, začíná na řádku označeném šipkou:
(stala se smlouva…) "A to taková, kdež jest se jejich Milostem panu Vilímovi a panu Petrvokovi, bra­třím vlastním z Rožmberka, a panu Divišovi a panu Fridrichovi Doudlebským dostal statek pozemský po nebožtíkovi panu Petrovi Doudlebským z Doudleb, zejména ve vsi Závsí, což jest tu měl, ve vsi Katově, což tu měl, ves Mostečnej celá, ve vsi Radouni, což tu měl atd., i již dotčenej statek všeckeren, totiž ve vsi Závsí, což tu měl, v Katově, což tu měl, v Radouni, což tu měl, a ves Mos­tečnej celou s ryb­níky, vodotočinami, s platy, slepicemi, ospy (tj. dávkami obilí) ovesnými, sej­ry, pověsmy (tj. snopy lnu), vejci, robo­tami a podělky všelikterakými, s lesy, chrastmi, chrastinami, pastvami, past­vištěmi, se vší zvůlí a s plným a ce­lým panstvím, tak jakž jest nebožtík pan Petr Doudlebský sám držel a užíval a Je­jich Milostem pánům a jim Doudlebským se tu po něm dostalo, nic ovšem sobě tu ani dědicům budoucím svým nepozůstavujíce, prodali jsou a sestoupili a mocí lis­tu tohoto prodávají sestupují výš dotčeným panu Mikulášovi a panu Ctiborovi Vrchotickým z Loutkova, dědicům a budoucím jejich za devatenácte set a čtyřiceti kop, vše na míšeňský groš počítajíc."

{T}

---

Zatímco Mikuláš zřejmě spravoval rodové majetky u Příbrami, byl služebníkem Viléma z Rožmberka a později se stal hejtmanem kraje Vltavského, v okolí Jindřichova Hradce působil spíše Ctibor, který byl ve službách pánů z Hradce. Víme například, že roku 1546 byl panem Jáchymem z Hradce a jeho matkou pověřen, aby mu vyjednal námluvy s Annou z Rožmberka a Ctibor pak dokonce nevěstu osobně eskortoval z Krumlova do Hradce, a to mimochodem společně s rytířem Mikulášem Kuncem z Norbu, tehdejším držitelem tvrzi ve Včelnici. V letech 1559–1566 byl pak Ctibor regentem města Hradce a také soudcem tamního soudu. Jeho syn Jindřich se stal osobním pážetem pana Jáchyma z Hradce a byl jediným přeživším tragédie, která se přihodila roku 1565 u Vídně, kde se Jáchymův kočár zřítil z mostu a urozený vladař spolu se svými pobočníky utonul.

Roku 1560 je Ctibor také zmiňován v případu drzých radouňských sedláků, kteří si o postním jarmarku dovolili v hradeckých krčmách nevážně mluviti o pánech radních a protivili se rychtáři, za což byli ve městě uvězněni. Jejich sousedé z Okrouhlé i Horní Radouně se za ně přimluvili a poté při propuštění se za ně museli také zaručit, přičemž v dokladech byl mezi mnoha jinými zmíněn rychtář Tůma "poddaný cizopanský páně Ctibora Vrchotického", tedy opět hospodář na čp. H01.

Mikuláš byl sice ženat s Eliškou Rousovou z Vražkova, ale bezdětně, a již roku 1556 ve své závěti odkázal veškeré své vlastní majetky Ctiborovu synovi, již zmíněnému Jindřichovi, který byl tehdy už pánem na Libenicích. Jeho bratři, tedy také synové Ctibora a jeho manželky Aleny Miřkovské z Tropčic, si zřejmě již roku 1572 rozdělili zbylý rodový majetek tak, že nejstarší Mikuláš dostal Vrchotice, Jan obdržel tvrz v Pluhově Žďáře, a konečně tvrz Vřesnou, vsi Vřesnou a Mostečný, díl Závsí a Dolní Radouň tehdy získal Burian Vrchotický z Loutkova. Jejich otec Ctibor zemřel v říjnu roku 1576, byl pochován v Prčici, a nejpozději roku 1577 byl po smrti starší z bratří Mikuláš.

O Burianovi toho není známo mnoho, snad jen že si roku 1586 vzal za ženu Annu Valovskou z Úsuší, se kterou zplodil dva syny a pět dcer, a díky níž vyženil tvrz Hamr nedaleko Vřesné. Když pak Anna zemřela, vzal si roku 1598 vdovu Markétu Smrčkovou z Hrádku, s níž zřejmě sídlil v Pluhově Žďáře, zděděném po bratru Janovi.

Vřesenské panství nebylo nijak rozsáhlé, ale zřejmě slušně prosperovalo. Vesnice při Vřesenské tvrzi, na které Burian zpočátku sídlil, se rychle rozrůstala. Na počátku 17. století zde bylo dvacet velkých selských statků a blíže neurčený počet menších stavení, což lze v téže době srovnat například s Okrouhlou Radouní. Nejpozději v této době zde vznikl kostel církve husitské, velký ovčín, poplužní dvůr a také pivovar se sladovnou. Pivo z tohoto pivovaru se pak čepovalo v takzvaných výsadních, tedy vrchností zřízených a kontrolovaných krčmách na Vřesné, v Mostečném i v Dolní Radouni, a to s největší pravděpodobností konkrétně na statku U Tůmů čp. H01, kde je šenk opakovaně doložen na konci 17. a počátkem 18. století.

Po Burianově smrti roku 1609 si majetky rozdělili jeho dva synové. Mladší Zikmund Kunrát získal nejdříve rodinné statky na Vodici a později také tvrz v Pluhově Žďáře, kde dožila jeho macecha Markéta z Hrádku. Vřesenské panství včetně Dolní Radouně obdržel nejstarší ze všech dětí Albrecht Vrchotický z Loutkova. Pánem na Vřesné se stal roku 1610 a o dva roky později, po své svatbě s Alžbětou z Tučap, jí věnem daroval na všech svých majetcích 1 500 kop grošů míšeňských pro případ, že by snad měla ovdovět. Celková hodnota panství, jak zanedlouho zjistíme, však byla daleko vyšší.

---

Deskový zápis Albrechta Vrchotického z Loutkova, v němž 13. května roku 1612 daroval všechny své Vřesenské statky věnem své manželce Alžbětě Vrchotické z Tučap. Zápis zmiňuje v Horní Radouni kromě selských statků (zde "dvory kmetcí", tj. dědičné) také výsadní krčmu, která se nejspíše nacházela na gruntu U Tůmů čp. H01. Přípis na levém okraji stránky pochází až z roku 1628, kdy se vdova Alžběta domáhala kompenzace za své věno po konfiskaci majetků nebožtíka muže.

Přepis:
"Albrecht Vrchotický z Loutkova a na Vřesný přiznává, že na dědictví svém, totiž­to na tvrzi Vřesný s pivovarem, sladovnou s vovčínem, na dvoru poplužním s po­plužím, tudíž na vsi Vřesný s dvory kmetcími s platy, s krčmou v ní vejsadní, na vsi Mostečné s dvory kmetcími s platy, s krčmou v ní vejsadní, na vsi Závsí což tu má s dvory kmetcími s platy, na dvoru poplužním s poplužím, na vsi Radouni což tu má s dvory kmetcími s platy, s krčmou vejsadní, s lidmi osedlými i neosedlými, aneb z těch gruntův zběhlými, s vdovami, sirotky a spravedlnostmi jejich, s platy stálými i běžnými, kurmi, vejci, robotami…"

zápis v Deskách zemských – DZV 136 B 24 {N}

---

Během povstání roku 1618 se totiž přesvědčený evangelík Albrecht Vrchotický postavil na stranu Českých stavů. Když do Čech vtrhla císařská vojska, bylo mu celé vřesenské panství zkonfiskováno a prohlášeno za majetek královské komory. Po bitvě na Bílé hoře a potlačení stavovského povstání byl Albrecht na počátku roku 1621 soudní komisí v Praze odsouzen k propadnutí veškerého svého majetku a již na konci května bylo vřesenské panství v hodnotě 6 000 kop grošů míšeňských svěřeno do zástavy městu Jindřichovu Hradci.

Následně byl proveden podrobnější odhad panství, dle kterého mělo hodnotu 9 239 kop grošů míšeňských. Poté byl vypracován druhý odhad, který cenu ještě zvýšil na 11 854 kop grošů míšeňských a nakonec, v únoru 1626, bylo panství jménem císařské kanceláře prodáno hejtmanovi panství jindřichohradeckého Jakubu Ketzlovi (jinde též Kötzel či Kecl apod.) z Rottendorfu. Prodejní cena činila 10 000 zlatých rýnských, takže Jakub toto panství získal pod cenou, v přepočtu jen za 8 751 kop grošů míšeňských.

Albrecht byl tou dobou již mrtev a jeho vdova Alžběta z Tučap se roku 1628 domáhala svého podílu na majetku rodu Vrchotických, který vyčíslila na 15 000 kop grošů míšeňských. Nevíme, jak došla k takto vysoké částce, nicméně obdržela od Jakuba Ketzla nejdříve 3 000 zlatých (tedy 2 571 kop grošů) z prodejní částky, pak 2 000 kop grošů míšeňských jako pojistné a nakonec ještě Ketzel vyplatil její dluhy ve výši 6 100 kop grošů míšeňských a přihodil k tomu ještě výnosy čtyř poddaných ve vsi Vřesné.

V průběhu třicetileté války Vřesenské panství značně upadlo, podobně jako většina oblastí držených dříve evangelickou šlechtou. Zatímco před válkou bylo na Vřesné dvacet sedláků a další drobní hospodáři, roku 1646 bylo sedláků jen pět a roku 1653 už pouze dva. V Dolní Radouni mezitím zřejmě zanikl mlýn při Tůmově gruntu (později čp. H02) a jeden ze tří zdejších gruntů byl po válce pustý a bez hospodáře (čp. H03). Kostel ve Vřesné byl tou dobou opuštěný a chátral, stejně jako tvrz, na které již nikdy žádný šlechtic nesídlil.

---

Deskový zápis o prodeji Vřesenského panství Jakubu Ketzlovi z Rottendorfu. V úvodu se uvádí, že tento majetek byl zabaven Albrechtu Vrchotickému a proč. Ve výčtu prodá­vaného majetku byla uvedena i část vsi Závsí, ale později byla tato zmínka vyškrtnuta. Stejný výmaz byl proveden i ve druhém opisu deskového záznamu o tomto prodeji.

Přepis:
"Ferdinand druhý, z boží milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel říše, uherský a český král, ráčil se před úředníky pražskými přiznati, že skrze jisté komisaře, jménem a na místě J. M. C. (jeho milosti císaře) k tomu naří­zené, statek a dědictví J. M. C., kterýž jest Albrecht Vrchotický z Lout­kova pro své proti J. M. C. provinění propadl, a ten také k ruce J. M. C. (vyškrtnuta omylem zopakovaná formule) již konfiskovaný k trhu prošacovaný jest a již J. M. C. vlastní, jmenovitě tvrz Vřesnou s pivo­varem, sladovnou, vovčínem, dvorem poplužním i s poplužím, ves Vřesnou se dvory kmetcími s platy a v ní krč­mou vejsadní, ves Mostečnou s dvory kmet­cími s platy a v ní krčmou vý­sad­ní (vyškrtnuto: ve vsi Závsí což tu má s dvorem poplužním i s poplužím, s dvory kmetcími s platy), ve vsi Radouni což tu má s dvory kmetcími s platy a krčmou v ní vej­sadní, se všemi lidmi osedlými i neosedlými, aneb z těch gruntů zběhlými…"

zápis v Deskách zemských – DZV 142 H 5 {N}

---

O Jakubu Ketzlovi toho víme také nemnoho. Pocházel z Bavor, velmi krátce spravoval konfiskovaný hrad Landštejn, roku 1622 se podílel na odebrání všech městských práv Hradeckých, neboť konšelé a rada se během povstání postavili na stranu stavovskou, a o tři roky později vydal nařízení o povinné rekatolizaci hradeckého panství, ve kterém poddaným hrozil, že "kdo by po lhůtě ještě v bludech setrval, toho že z panství svých nepropustí, ale přísnějšími prostředky k navrácení se do církve katolické bude hledět přivésti."

Zemřel bez závěti neznámo kdy a všechny jeho majetky tak zdědila jeho jediná dcera Anna Marie z Rottendorfu, o níž nevíme vlastně vůbec nic, jen že na své smrtelné posteli roku 1651 odkázala panství Vřesenské svému manželovi Wolfgangu Hönigovi, jinde také psanému Volf Henych z Kamýku. Ten byl v té době vyšším císařským úředníkem v Budějovicích a v Praze, takže o chátrající tvrz Vřesnou, natožpak o tři grunty v Radouni se nejspíš zajímal jen pramálo. Již dříve vlastnil také mlýn zvaný Metel nedaleko Vřesné a roku 1667 všechny své statky odkázal svému jedinému synovi Karlu Leopoldu Hönigovi, tehdy nejspíš ještě nezletilému. Ten však zřejmě po otcově smrti roku 1668 obdržel již jen hotové peníze, neboť panství Vřesenské bylo prodáno za cenu 12 500 zlatých rýnských pánu Ferdinandu Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka a stalo se tak součástí ohromného Slavatovského majetku. Celý proces prodeje se zřejmě protáhl, nebo snad Karl Leopold peníze dostal až po dosažení zletilosti, neboť některé zdroje tento prodej datují až rokem 1679.

Rod Slavatů byl v té době jedním z nejmocnějších a nejmajetnějších v celých Českých zemích. Ferdinandův děd Vilém totiž ještě na přelomu 16. a 17. století vyženil majetky po přeslici vymřelého rodu pánů z Hradce a následně se stal českým královským místodržícím. Ač původně evangelík, konvertoval a stal se horlivým katolíkem. Poté co byl roku 1818 vyhozen stavovskými šlechtici z okna Pražského hradu, tato jistě traumatizující zkušenost jen pobudila jeho pomstychtivou povahu. Když se vyléčil ze zranění způsobených pádem do Jeleního příkopu, přimlouval se u císaře Ferdinanda II. za co nejtvrdší trest pro české stavy. V letech po Bílé hoře zastával úřady nejvyššího sudího, nejvyššího kancléře, nejvyššího zemského hofmistra a nejvyššího zemského komorníka, takže během celého konfiskačního řízení měl značný vliv na to, jaký majetek komu bude či nebude zabaven a komu bude tentýž majetek následně prodán. Ačkoliv on sám z konfiskací vykoupil pouze staré rodové sídlo Košumberk a později ještě Červenou Lhotu, majetek rodu se během bouřlivých let třicetileté války jaksi zázračně znásobil. Jeho vnuk a dědic, již zmíněný Ferdinand Vilém, byl proto pánem nejen na Hradci, ale také na Žirovnici, Telči, Stráži nad Nežárkou, Nové Bystřici, Kardašově Řečici, Červené Lhotě, na Obříství u Mělníka a nyní nově také na malé Vřesné.

Právě z doby držení rodu Slavatů se nám dochovaly nejstarší podrobné záznamy o obyvatelích Dolní Radouně a nutno uznat, že účetnictví hradeckého panství bylo oproti kamenickému či včelnickému úplně na jiné úrovni. Máme k dispozici soupisy vrchnostenských povinností, smlouvy na užívání hospodářství, seznamy poddaných, doklady o jejich příbuzných a někdy i životních událostech. Bohužel však tyto dokumenty pokrývají jen dvacetileté období do roku 1693.

Za tu dobu se na Hradci stihli vystřídat celkem čtyři držitelé z rodu Slavatů. Nejdříve již zmíněný Ferdinand Vilém, který měl za manželku Marii Cecílii Renatu z Náchoda a Lichtenburku a do dějin Vřesenského panství se zapsal snad jen tím, že nechal roku 1672 obnovit bohoslužby v nově vysvěceném kostele na Vřesné, samozřejmě již pod bdělým dohledem církve katolické a řádu Jezuitského. Když rok nato zemřel, zdědily statek Dvorce, zboží Vřesenské a dům v Praze na Ostruhové ulici společně jeho dvě dcery Marie Terezie a Marie Markéta, ale obě se těchto majetků velmi rychle vzdaly a za odhadní cenu 14 500 zlatých je postoupily svému strýci, mladšímu bratrovi Ferdinanda Viléma a dědicovi veškerého zbylého Slavatovského majetku, panu Janu Jiřímu Jáchymu Slavatovi. Ten kromě všech dříve jmenovaných držeb svého bratra vlastnil také panství Freistadt (česky též Cáhlov) v Horních Rakousích a zastával celou řadu význačných královských i císařských úřadů. Ženat byl s Marií Markétou z Trautsonu, téměř neuměl česky a i když většinu svého času trávil ve Vídni a v Praze, dal opravit zámky v Jindřichově Hradci i v Nové Bystřici.

Jan Jáchym, jak je uváděn ve většině dobových záznamů, nechal buďto roku 1680 či na počátku roku 1681 svým dekretem zrušit robotu sedláků v Dolní Radouni, neboť ti dosud museli chodit robotovat na nejbližší Slavatovský poplužní dvůr až do Mnichu u Deštné. Vzhledem k tomu, že cesta na dvůr se poddaným počítala do pracovní doby a cesta do Mnichu a zpět zabrala vždy několik hodin, bylo pro hraběte zřejmě výhodnější nahradit robotu pravidelným každoročním poplatkem, takzvanou reluicí. Ve dvou urbářích Slavatovských panství je uvedeno, že největší Tůmův grunt čp. H01 platil ročně 4 kopy grošů, zatímco ostatní dva 3 kopy. Ten, kdo pak ve vsi provozoval krčmu (zřejmě nebyla nutně v jednom stavení), platil reluici jen poloviční. Zároveň přenechal Jan Jáchym vřesenským poddaným k užívání dva tamní velké rybníky pod podmínkou, že výnosy z nich budou věnovány na mše svaté v tamním kostele.

Roku 1689 Jan Jáchym zemřel na cestě z Teplic do Prahy. Při následném dělení rodového dědictví Vřesná připadla prostřední z jeho tří dcer Marii Magdaleně tehdy již provdané za Norberta Libštejnského z Kolovrat. Tvrz na Vřesné mezitím definitivně zpustla a roku 1693 byla prý jen drobnou úpravou proměněna v sýpku. To víme, neboť se o tom zmiňuje velmi podrobný prodejní zápis v deskách zemských z téhož roku. Marie Magdalena tehdy Vřesnou prodala za sumu 21 000 zlatých rýnských a 100 dukátů klíčného, v originále "Schlüßelgeld" – to byl jakýsi příplatek, který kupec platíval příbuzným prodávajícího, aby se vzdali nároků na své případné dědictví.

Panství tehdy koupil Ferdinand Vilém Eusebius kníže ze Schwarzenbergu, který vsi Vřesnou, Mostečný, a Dolní Radouň začlenil do svých velmi rozsáhlých majetků a připojil je formálně k panství třeboňskému. Z doby jeho držení pochází devět hraničních kamenů, které vymezovaly ves Vřesnou jako Schwarzenberský majetek. Většina z nich se dodnes nachází na svých místech a vznikla kolem nich místní legenda o vřesenském kováři, který kdysi zachránil život svému pánovi, ale přitom mu byly mečem uťaty čtyři prsty. Když si utřel ruku o svou zástěru, zůstaly na ní čtyři pruhy, které dostal kovář do erbu. Na sloupech se totiž nachází původní erb rodu Schwarzenbergů, který tvarem připomíná zástěru a jsou na něm čtyři svislé pruhy.

---

Úvod deskového opisu smlouvy na prodej Vřesenského panství mezi Marií Magdalenou Libštejnskou rozenou Slavatovou a Ferdinandem Schwarzenbergem. Tato německy psaná smlouva je neobvykle podrobná, co se historických odkazů týče. Zatímco jiné smlouvy často ani nezmiňují, jak vlastně majitel prodávané statky získal, zde se roku 1693 (v nadpisu uvedeno 1694, tedy rok vkladu do Desk zemských) na celých třiceti stranách popisují všichni majitelé za posledních 70 let od pobělohorské konfiskace, a to včetně velmi krátkých či přechod­ných správců, jako například několika vdov šlechticů, které majetek držely jen několik dní či měsíců. Drobné přípisy na levém a dolním okraji pokračují po několik stránek a týkají se splátek celkové prodejní sumy.

Dolní Radouň je v celé smlouvě zmíněna jen jednou na páté straně smlouvy, ovšem bez mnoha podrobností – uvádí se zde jen tři selské dvory a jedna svobodná krčma.

zápis v Deskách zemských – DZV 402 P1‘ {N}

---

Ferdinand Vilém byl velmi vlivným a zámožným šlechticem, diplomatem, politikem a majitelem rozsáhlých statků v Čechách (Hluboká nad Vltavou a Třeboň, později Český Krumlov, Netolice, Prachatice, Volary, Vimperk, Chýnov, Orlík a mnoho dalších), ale i v Rakousích, Štýrsku a v Bavorsku. Byl znám pro své, na tu dobu neobvyklé, sociální cítění, které prokázal během morové rány ve Vídni roku 1680, kdy dohlížel na dodržování karanténních opatření a poté nařídil otevřít armádní sklady potravin a rozdat zásoby měšťanům, ale také o tři roky později, kdy během obléhání Vídně tureckou armádou nechal město zásobovat na vlastní náklady. Byl prvním členem svého rodu, který se naučil česky, což byla tradice, kterou později předal všem svým potomkům, které měl s Annou Marií ze Sulzu původem z německo-švýcarského pomezí. Když roku 1703 zemřel, převzal veškeré jeho jmění jeho jediný přeživší syn Adam František Karel Eusebius kníže ze Schwarzenbergu.

Právě za jeho držení byly, prý přímo na jeho popud, založeny zvláštní pozemkové knihy a urbáře pro Vřesenské panství, které kromě jiného aktualizovaly pravidelné poddanské povinnosti sedláků v Dolní Radouni a poprvé opravdu podrobně zaznamenávaly jejich nemovitý majetek, splátky gruntů, dluhy a dědictví. Podobně jako za vlády Slavatů, i v rámci třeboňského dominia se totiž o poddaných vedly velmi podrobné záznamy včetně téměř každoročního soupisu všech obyvatel vsi. V této době sice již byla v Kostelní Radouni vedena matrika, založená roku 1679, ale vzhledem k tomu, nakolik nepřesně a chaoticky byla zpočátku vedena, poskytují nám Schwarzenberské archivy daleko spolehlivější pohled na to, kdo tehdy v naší obci žil a jak se mu dařilo v hospodářství.

Hned v úvodu těchto pozemkových knih bylo přitom vypsáno několik pravidel, které sám kníže Schwarzenberg pro poddané ustanovil. Většina z nich se přitom stále ještě vypořádávala se situací po stavovském povstání a třicetileté válce. Hned v prvním nařízení se píše:

"Z těch jistých poddaných, od léta 1618 za časů té nešťastné rebelie a nato následující České vojny z panství zběhlý a zemřelý, připadá milostivé vrchnosti z jejich spravedlnosti tři díly, kostelu tomu, jenž službama božíma připojený byl, jeden díl."

To znamená, že tři čtvrtiny majetku těch hospodářů, kteří kvůli povstání a válce odešli, propadlo vrchnosti. Přitom bylo pamatováno i na ty, kdo se v době povstání postavil na stranu katolíků – jak vidíme hned ve druhém pravidle, které popisuje, jak má panství odměnit padlé věrné císaři a jak naložit s případným navrátilcem:

"Po takovým, kterej se jeho milosti císařské za vojáka verbovati dal a po vyjití 12, 15 i více letech se zase nevrátil, nýbrž o život svůj přišel, připadá milostivé vrchnosti jeden díl a přátelům jeho pak díly dva. A anby se pak po dosti dlouhým čase zase se navrátil, tehdy taková jeho spravedlnost jemu v celosti propuštěna a připsána býti má."

Z toho je vidět, jak hluboké šrámy zanechalo povstání a válka na českém venkově. Tato pravidla byla sepsána roku 1707, tedy devadesát let po povstání a šedesát let po válce. Přestože se tehdy jen málokdo dožil tak požehnaného věku, vrchnost měla stále ještě potřebu vpisovat pravidla pro zběhy či navrátilce pro případ, že by se snad někdo z nich mohl jednoho dne objevit ve dveřích knížecí kanceláře v Třeboni.

---

Z doby vlády Schwarzenbergů se nám dochovaly dvě unikátní mapy. První z nich je Mapa třeboňského panství. Je založena na takzvané Müllerově mapě Čech, publi­kované roku 1722, do které byly dodatečně zakresleny hranice třeboňského panství. Vznikla někdy před rokem 1729, kdy byly k třeboňskému panství připojeny vsi Hamr a Val nedaleko Vřesné, které na této mapě ještě nejsou součástí Schwarzenberských majetků. Dolní Ra­douň je zde uvedena a zvýrazněna přímo pod názvem "Nieder Radaun", a to vpravo pod Deštnou. Hranice panství byly dokresleny nejspíše jen při­bližně na základě slov­ního popisu, neboť Dolní Radouň se zde nachází v poloze ne­da­leko od Najdeka a od ní se táh­nou pole k Mostečnému – což je čistě technicky vzato sice pravda, ale bez přesného mapového podkladu to bylo zřejmě zavádějící. Je zde však správně zakresleno, že pole patřící k Dolní Radouni, a tedy k třeboňskému panství, se nacházela pouze v jiho­západním cípu vesnice.

{T}

---

Druhou mapou je Mapa rybniční soustavy na třeboňském panství. Je sice dato­vána rokem 1779, ovšem zcela jistě zachycuje stav panství dří­ve, přesněji řečeno někdy po roce 1729, kdy byly přikoupeny vesnice Hamr a Val, zde již obě za­kres­lené jako sou­část Schwarzenberských majetků, ale před rokem 1735, kdy byly prodány vsi Vřes­ná, Mostečný a Dolní Radouň. Tato mapa je spíše dekorativního charakteru a měla pře­devším schematicky zobrazit rybníky a jejich vzájemná propojení. Dolní Radouň je na ní zakreslena jen symbolicky v podobě tří malých domků s nápi­sem "Ridaunie" – zcela vpravo jako jakýsi ostrůvek stejně jako sousední "Mosteczin". Jsou zde také viditelné hraniční kameny kolem vsi Vřesné, ačkoliv zde je jich celkem deset, nikoliv devět, jak uvádějí jiné zdroje.

{T}

---

Adam František byl ženat s Eleonorou Amálií z Lobkowicz, která mimo jiné připojila k třeboňskému panství vesnice Hamr a Val. Ty se nachází jen pár kilometrů od Vřesné a díky nim můžeme přesněji datovat mapy, které se nám z dob Schwarzenberské držby dochovaly. Kníže pak zemřel v červnu roku 1732, když jej během honu na jelena v Brandýse nad Labem císař Karel VI. postřelil do břicha. Veškeré jeho jmění zdědil nezletilý Josef I. Adam ze Schwarzenbergu, ale ve skutečnosti jej spravovala Eleonora Amálie, která v lednu roku 1735 prodala celý vřesenský statek, tedy ves a dvůr Vřesnou, vsi Mostečný, Dolní Radouň a také k nim nově připojenou ves Záhoří za 42 000 zlatých rýnských hraběti Janu Ferdinandu I. hraběti Kuefsteinovi, pánovi na Kardašově Řečici původem ze starého rakouského šlechtického rodu. Ten naše malé panství sloučil s tím svým, a zatímco až doposud byla Vřesná k hradeckému či třeboňskému dominiu jen přičleněna, nyní byl samostatný vřesenský statek zcela zrušen a stal se nedílnou součástí řečického panství.

Jan Ferdinand vlastnil Řečici od roku 1725, kdy ji koupil za 250 000 zlatých rýnských. Město, které doposud bylo vždy jen podřízeným majetkem hradeckých a vlastnil jej vždy někdo spřízněný s majiteli Hradce, se nově stalo střediskem vlastního panství, sídlem úřadů a v neposlední řadě také sídlem panstva. Hrabě městu potvrdil veškeré výsady, ale jinak se zasazoval hlavně o hospodářsky výdělečné aspekty panství. Kromě Vřesné, Mostečného, Záhoří a Dolní Radouně přikoupil i malou zbývající část vsi Pleše a také nedalekou ves Lhotku u Pleší, kde nechal zřídit nový poplužní dvůr. Těch bylo na řečickém panství celkem osm: v samotné Řečici, ve Lhotce, v Pleších, v Dráchově, na Cikaru, u mlýna Metelu, na Kařtejně a konečně na Vřesné.

Ani po všemožných zásazích do fungování panství nebyl zřejmě hrabě Kuefstein spokojen s jeho výnosy, a proto roku 1740 prodal celé své jmění hraběti Janu Václavovi Carretto-Millesimo, makrvartu Savonskému, který pocházel z původně italského rodu přišlého do Čech za třicetileté války. De facto přitom nešlo o prodej, ale o směnu. Jan Václav v té době vlastnil Budislav a Záluží, ale také některé další panství na Čáslavsku a u Prahy. Za Řečici, která byla odhadnuta na sumu 324 400 zlatých, předal Kuefsteinovi své panství v Měšicích u Prahy, odhadnuté na 290 000 zlatých, a zbytek doplatil.

Na dobu držení hraběte Millesima připadá válka o rakouské dědictví, během níž na panství několikrát vtrhla nepřátelská vojska, vypukl dobytčí mor, poddaným byly neustále navyšovány odvody obilí a dalšího proviantu, oběma armádami byly zabavovány povozy, dobytek i koně. To vše však nebylo nic proti tomu, co s panstvím provedl sám hrabě. Nejen že zavedl nové poplatky a daně, ale ve snaze navýšit výnosy ze zemědělství se rozhodl zvýšit robotní povinnosti.

A aby měli poddaní své nové povinnosti kde vykonávat, nechal roku 1742 zrušit ves Vřesnou a posledních čtrnáct místních poddaných dal postupně vystěhovat do Dráchova. Jejich domy pak byly zbourány, jejich polnosti zabaveny a připojeny ke dvoru. Z kdysi rozlehlé návsi zbyl jen rybník u cesty. Tamní pivovar, který konkuroval hraběcímu podniku v Řečici, byl také zrušen, nejspíše rovněž roku 1742. Přibližně v této době tedy zanikla i krčma v Dolní Radouni, kde se točilo vřesenské pivo. Posledním šenkýřem zmíněným v kosteloradouňské matrice byl Kašpar Tůma, který zemřel roku 1755. Tvrz na Vřesné se definitivně rozpadla a později, roku 1759, z ní dle svědectví zbyly jen zbytky obvodového zdiva. Kostel byl prohlášen za zbytečný, vrchnost jej dala odsvětit, vybavení bylo rozprodáno, dva tamní zvony byly převezeny do Řečice a jeden do Strmilova. Z kdysi prosperující vesnice tak zbyl jen panský dvůr, na kterém museli robotovat lidé z okolních vesnic, a o kus dál na kopečku vedle bývalého kostela také ovčín, který je nyní obytným domem.

---

Soupisy poddaných řečického panství. Ještě roku 1751 zde byla ves Vřesná uvedena v běžném pořadí a její zápis se zdánlivě nelišil od ostatních vesnic panství, avšak byla v ní trvale zapsána jen jediná rodina a u všech dalších byly již tehdy připsány poz­nám­ky o tom, kam se obyvatelé odstěhovali, kde slouží a podobně. V tomto seznamu z roku 1752 již byla Vřesná zapsána jako "zkasírovaná" (tj. zrušená) a připoje­ná k pan­skému poplužnímu dvoru. Zápis se přitom nachází až na samotném konci knihy a poznámky o vysídlení byly již uvedeny úplně u všech rodin.

Přepis a překlad:
"Vřesná, od 1742. roku zkasírovaná ves pro dvůr.

Jiří Strádal neb Čech, který na třeboňský panství propuštěný jest, jeho ale děti sem patřící jsou, totiž:
Alžběta 19 let,
Dorota 16 let,
Kateřina 14 let.
připsáno německy:
Dle zpráv by měly být u svých příbuzných v Kundraticích za Veselím."

{T}

---

Ničím jiným se Jan Václav do dějin Řečice nezapsal, a když roku 1746 zdědil staré rodové majetky, prodal celé panství za 294 000 zlatých Františku Karlu Rudolfu ze Sweerts a Sporcku (také psáno Špork) svobodnému pánovi z Reistu. Ten byl na rozdíl od svého předchůdce ve většině dokladů vzpomínán v dobrém, neboť prý ulevil poddaným na jejich povinnostech, zmírnil robotu a odpustil část úroků. Pro případ neúrody nechal zřídit kontribučenské sýpky, z nichž bylo půjčováno obilí potřebným. Městu pak obnovil veškerá práva a výsady, nechal stvrdit povolení k pořádání jarmarků i týdenních trhů.

Sám hrabě se však na Řečici příliš nezdržoval, neboť všechny jeho ostatní majetky se nacházely v severních Čechách. Roku 1752 pak panství prodal za 294 000 zlatých a 1 000 dukátů klíčného novopečenému šlechtici baronu Františku Josefu Jungwirthovi, který dříve téhož roku prodal panství Stráž nad Nežárkou. Když se stal pánem na Řečici, směnil a vyvlastnil množství pozemků kolem poplužního dvora přímo ve městě a pokoušel se zřídit nový panský dvůr z několika opuštěných statků v Mostečném. Tamní sedláci však tento jeho plán napadli u krajského úřadu a ten jejich stížnosti vyhověl, takže nový dvůr nevznikl. Podobné soudní i osobní spory, často končící vězením či tučnými pokutami, vedl také s řečickou radnicí a celkově byl mezi obcemi i poddanými málo oblíben. I přesto vytrval a držel panství až do roku 1769, kdy jej vyměnil za Budišov nedaleko Třebíče.

Novým majitelem Řečice, a tedy i Dolní Radouně, se stal kníže Václav Paar, který o panství usiloval snad spíš jen z rozmaru. Údajně jej zakoupil pro svého otce Jana Václava Paara, kterému se líbily rozsáhlé lesy bohaté na zvěř. Otci proto panství formálně předal, ale po jeho smrti roku 1792 se jej zase ujal zpět. Rod Paarových, pocházející původně z italské Lombardie, zůstal v držení Řečice až do zrušení poddanství roku 1848 a místní zámek a velkostatek pak vlastnil až do druhé světové války. Roku 1793 koupil Václav Paar za 35 000 zlatých statek Pluhův Žďár, kde dal vybudovat nový ovčín, podobný tomu na Vřesné a na dalších panských dvorech. Tato koupě byla přitom poslední velkou změnou v majetku panství.

Václav měl za ženu Marii Antonii z Liechtensteinu, s níž zplodil pět synů. Zemřel roku 1812 a panství převzal jeho syn, kníže Karel Jan Paar, vysloužilý voják a zkušený veterán války proti Turkům i válek Napoleonských. Stejně tak se i všichni čtyři jeho bratři věnovali vojenskému povolání, za nějž všichni zaplatili životem – zemřeli všichni svobodní a bezdětní při výkonu služby. Je s podivem, že všech pět synů se dalo na vojnu, když jejich otec Václav byl prý proslulý spíše svým uměleckým nadáním.

Vzhledem k tomu, jak se zvyšoval vliv samosprávy, s narůstajícími poddanskými a později i občanskými právy, měli další členové rodiny Paarových již jen pramalý vliv na dění v panství, natožpak na dění v Dolní Radouni. Proto si je projděme jen velmi stručně.

Karel Jan byl ženat s italskou šlechtičnou Marií Aloisií Guidobaldinou de Cavriani, s níž měl sedm dětí. Řečici však držel jen krátce, neboť již roku 1819 zemřel. Panství po něm převzal tehdy ještě nezletilý prvorozený syn Karel Boromej Paar, který se později stal rakouským atašé v Římě, dlouhá léta zasedal coby poslanec Panské sněmovny v Říšské radě Rakousko-Uherské monarchie a zasloužil se o rozvoj poštovní sítě v celé zemi. Byl posledním držitelem panství, neboť za jeho držení roku 1848 bylo zrušeno poddanství a o dva roky později byla zavedena obecní samospráva. Jeho manželkou byla Ida Leopoldina z Liechtensteinu, s níž měl dvanáct dětí. Na Řečici se však příliš nezdržoval, neboť jeho osobním sídlem byla Bechyně. Zemřel až roku 1881 a dědicem velkostatku i jeho dědičného poslaneckého křesla se tak stal jeho syn Karel Jan Václav Paar, který se už roku 1866 po svém sňatku s italskou markraběnkou Leopoldinou Pallavicini přestěhoval do Řečice, kde od svatby oba zůstali natrvalo žít. Podle dobových dokladů rodina mluvila česky, Karel Jan byl dokonce demokraticky zvoleným zastupitelem města, inicioval nadaci na podporu chudých a nechal upravit místní zámek.

Jeho syn a dědic Alfons Paar zemřel předčasně roku 1903 v Lublani ještě za Karlova života, ale se svou manželkou Eleonorou Windischgrätzovou měl tehdy jen čerstvě narozeného synka Alfonse Paara mladšího, který se po dědečkově smrti roku 1917 stal dědicem řečického velkostatku. Většinu z něj však Alfons nikdy skutečně nevlastnil, neboť ještě než skončilo dědické řízení, Republika československá mu v rámci pozemkové reformy roku 1921 zabavila velkou část majetků. Mezi nimi i statek na Vřesné, který byl ještě za První republiky přebudován na lihovar. Po druhé pozemkové reformě roku 1929 byl zabaven a přerozdělen i zbytek velkostatku, čímž zanikly i poslední zbytky bývalého panství. O rok později předal kníže Alfons zámek v Řečici do správy řádu Školských sester de Notre Damme, které zde provozovaly domov pro seniory, a to i později v dobách komunismu.

Ačkoliv mu byl zabaven v podstatě veškerý majetek, kníže Alfons na republiku nezanevřel a v roce 1939 se stal jedním ze signatářů deklarace české šlechty, v níž se česká i moravská modrá krev hrdě postavila na stranu Československa, přihlásila se k češství a odmítla nabízené poněmčení. I přesto byl po únorovém převratu roku 1948 donucen s celou rodinou emigrovat a zemřel roku 1979 ve štýrském Hartbergu.

---

Rodinné foto Paarových, zřejmě z dob protektorátu. Uprostřed manželé Alfons Paar a Sofie Schlitzová z Görtze. Vlevo pak mladší syn Karel Eduard a dcera Eleonora Margaretha, narozená roku 1937, vpravo starší syn Alfons Václav.

{S}

---

skrýt ▲

Ze žádného z předchozích historických dokladů nelze vyčíst, kdy přesně nebo proč byla vesnice Horní Radouň rozdělena do držení několika různých šlechticů. Tento jev však v době pozdního středověku nebyl rozhodně ničím výjimečným. Například sousední Bozděchov náležel ještě v polovině 16. století třem různým šlechticům – dva grunty vlastnili rytíři Čabeličtí ze Soutic, nejméně jeden grunt patřil rodu Mezenských na Mnichu a zbytek vlastnili rytíři Bozděchovští z Bozděchova. A přitom v této době v celé vesnici byla zřejmě jen desítka stavení. Podobně rozdělené byly i vsi Dívčí Kopy či Vlčetínec.

Je velmi pravděpodobné, že už v době nejstarších dochovaných záznamů o vsi, tedy roku 1390, byla vesnice majetkově rozdrobená – tedy že tedy ani Jeniš s Dorotou z Myslkovic nikdy nedrželi vesnici celou. Následně v polovině 15. století Petr Vlk, a také Marek Holub s Mikulášem ze Štítného už zcela určitě drželi jen malý díl vsi. Kdy byla od Horní Radouně oddělena severní, tedy později včelnická část, nevíme. Naopak můžeme s velkou jistotou určit, že k oddělení jižní části, tedy pozdější Dolní Radouně, došlo jen těsně před rokem 1487.

Tohoto roku totiž nacházíme v deskách zemských zápis o úmrtí rytíře Jana řečeného Mitrnose z Útěchovic, držitele vsí Těmic a Horní Radouně. Po jeho smrti v červnu roku 1487 král Vladislav II. Jagellonský přiřkl jeho statky Janovi II. ze Šelmberka, tehdy královskému kancléři a také držiteli města a panství Kamenice. Zápis přitom zmiňuje, že dvory, poddané, pole a další statky v Radouni zakoupil tento Jan Mitrnos od jistého rytíře Jindřicha řečeného Olbrama ze Štěkře, který byl toho času pánem na Brandlíně, hejtmanem na Choustníce a krom jiného také držitelem námi již dříve zmiňované tvrzi v Myslkovicích. Vzhledem k tomu, že zápis považoval za nutné zmiňovat předchozího majitele těchto statků, muselo k obchodu mezi Janem Mitrnosem a Jindřichem Olbramem dojít teprve nedávno.

Zápis o úmrtí Jana Mitrnose z Útěchovic a jeho dědictví ve vsích Těmice a Horní Radouň. Jeho plný přepis do latiny nebyl zřejmě nikdy vyhotoven a originální text obsahuje řadu zkratek. Proto je následující překlad spíše volný, než doslovný.

Překlad:
přípis nahoře: "Kraj Vltavský | viz rozsudek pátý (nevíme, k čemu odkazuje)
přípis vlevo: Janovi ze Šelmberka, kancléři Království českého
Ve vsi zvané Těmice a v další vsi Horní Radouni. Zemřel Jan řečený Mitrnos z Útěchovic, jehož statky a dědictví v obou vesnicích, tedy dvory selské a lidé na nich osedlí, které zakoupil v Radouni od Jindřicha řečeného Olbram ze Štěkře, a to s poli, lesy, potoky, rybníky a dalšími statky, připadly na pána krále. Tento nejjasnější vládce a pán Vladislav, král český, je daruje Janovi ze Šelmberka, kancléři Království českého, za jeho věrné služby. Toto bylo dáno ve známost provo­lacím listem vydaným v Táboře na svatého Víta léta páně 1487."

Zápis v Deskách dvorských DD 17 f194 {N}

Jak vlastně Jindřich Olbram ze Štěkře tyto majetky ve vesnici získal, bohužel nevíme s jistotou, ale zřejmě se tak stalo roku 1483 na základě odúmrti. Podle pozdějších dokladů však můžeme s jistotou říci, že Mitrnosovi neprodal ves celou, nýbrž že si malou část ponechal pro sebe a později ji buďto prodal nebo směnil za jiné statky s rodem Doudlebských z Doudleb. Právě tato malá část vesnice bude později krátce nazývána Dolní Radouní a bude od zbytku obce majetkově odtržena až do roku 1850. Ta část vsi, která po Mitrnosově smrti připadla Janovi ze Šelmberka, pak zůstala po dalších dvě stě let součástí kamenických majetků.

Je přitom možné, jak jsme již spekulovali nad nejstarším dochovanou zmínkou o obci z roku 1390 (viz tento zápis), že část vesnice v době úmrtí Jana Mitrnose již ke Kamenici patřila – mohla se stát součástí kamenických statků díky Kamarétovi z Lukavce, pánu na Žirovnici. Pokud by tomu tak bylo, pak by přinejmenším po nějakou dobu před rokem 1487 byla vesnice rozdělena na ještě více dílů. Avšak to jsou jen domněnky – nezbývá nám než přiznat, že více nevíme.

Soustřeďme se proto raději na to, co víme – na panství kamenické.

---

Pánové na Kamenici

Jak jsme psali výše, roku 1390 byl na městě Kamenici dočasným správcem jistý Kamarét, plným jménem Jan Kamarét z Lukavce. Ten obdržel od krále Václava IV. vdovské věno po nebožce Dorotě z Myslkovic a byl tudíž prvním doloženým šlechticem, který snad mohl připojit část Horní Radouně ke kamenickým statkům.

Město přitom spravoval pouze krátce, v letech 1390–1392, tedy po dobu trvání soudních sporů o odúmrť po vymřelém domácím rodu pánů z Kamenice. Král Václav IV. totiž po vymření rodu roku 1389 svěřil záležitost osiřelého města i panství svému bratranci Joštovi Lucemburskému, markraběti moravskému, který se jím však příliš nezabýval a roku 1390 předal tento úkol svému mladšímu bratrovi Prokopovi Lucemburskému. Ten celé kamenické zboží roku 1391 prodal Janovi z Ústí a zároveň Vchynovi z Pacova, takže panství kamenické mělo dva pány a zároveň se o své podíly, dluhy a dědictví hlásili různí příbuzní a věřitelé rodu Kamenických. Celý dědický spor byl rozřešen až v červnu roku 1392 ve prospěch koruny. Bylo tehdy rozhodnuto, že Prokopův prodej Kamenice byl legitimní, správa koruny nad městem proto skončila a služby Jana Kamaréta již nebyly potřeba. Z Kamenice tak odešel, hned následujícího roku si zakoupil hrad v Žirovnici a byl nadále znám jako Jan Kamarét ze Žirovnice.

Roku 1397 pak Jan z Ústí vyplatil ostatní spolumajitele či věřitele a stal se tak jediným majitelem panství. Zemřel roku 1414 a Kamenici pak po tři roky držela jeho vdova Anna z Mochova. Za jejich držení byl mezi lety 1407–1416 purkrabím na městě Kamenici rytíř Sudík z Bozděchova, který snad tento úřad vykonával odměnou za finanční výpomoc, kterou rod Bozděchovských poskytl před lety rodu Ústeckých ve městě Řečici (viz str 283).

Zřejmě roku 1417 převzali panství kamenické Janovi synové Prokop a Jan mladší z Ústí, kteří si zřejmě později rozdělili rodové majetky tak, že Prokop si ponechal Ústí nad Lužnicí (dnes Sezimovo) a Jan mladší dostal Kamenici. Během husitských válek se na čas stala držitelkou panství Bonuše z Ústí, snad sestra či sestřenice Jana mladšího. Jako držitelka se zde upomíná v letech 1422–1426, tedy v době, kdy byly město i hrad dobity a vypáleny Tábority. Po válce se do města a k vlastnictví vrátil Jan mladší z Ústí, který zde byl zmiňován až do roku 1452, kdy nejspíše zemřel.

Jelikož po sobě nezanechal žádné dědice, připadlo kamenické panství jeho synovci Jindřichovi ze Stráže, zřejmě nejvýznamnějšímu členovi této větve Vítkovské dynastie, který v té době byl nejvyšším hofmistrem Království českého a držel kromě Kamenice a Stráže také Řečici, Lomnici a další statky. V Kamenici zavedl velmi originálně nazvaná "Práva Jindřicha ze Stráže", která ustavila pravomoci městských konšelů, pravidla pro obchod a podnikání, vaření a šenkování piva, kontrolu měr a vah, určovala tresty za násilné jednání s čeledí, za újmu na zdraví či na cti, ale hlavně povolil ve městě právo odkazu, takže majetek měšťanů již nepropadal odúmrtí vrchnosti a poddaní mohli své statky závětí odkázat svým příbuzným.

Zemřel roku 1466, jeho starší syn Michal po něm převzal Řečici, zatímco mladší Jiří ze Stráže vzal Stráž a Kamenici. Zřejmě se správě města nevěnoval v takové míře jako jeho otec, snad proto, že měl vyšší politické cíle v Království českém – v letech 1472–1474 byl nejvyšším zemským sudím. Zemřel pak roku 1476, čímž rod Strážských vymřel a panství kamenické nejspíše téhož roku připadlo námi již zmiňovanému Janovi II. ze Šelmberka, jehož první manželkou byla Jana či Johana Alžběta ze Stráže – u ní historici vedou spory o tom, zda byla dcerou Jindřicha a tedy sestrou Jiřího, nebo snad přímo dcerou Jiřího. Právě Šelmberkovi pak král Vladislav II. svěřil část vsi Horní Radouně po smrti Jana Mitrnose z Útěchovic roku 1487.

Jan ze Šelmberka také vykonával důležité státní funkce – byl v letech 1479–1503 kancléřem Království českého a od roku 1503 až do své smrti roku 1508 pak nejvyšším zemským komorníkem. I přes své vytížení ve vysokých funkcích spravoval svá četná panství osobně a například roku 1495 kamenickým potvrdil práva daná Jindřichem ze Stráže a dokonce je rozšířil o pravidlo, že pokud někdo z měšťanů zemřel bez potomků a bez závěti, nepropadl jeho majetek vrchnosti, ale přímo městu, které s ním pak mohlo nakládat dle svého uvážení.

Roku 1490 Jan koupil hrady Kost a Trosky, získal statky v Kostomlatech, na Bouzově, v Červené Řečici, v Krnově a v Książy ve Slezsku. Aby mohl všechny tyto své nové majetky vyplatit, rozhodl se roku 1497 Kamenici prodat Janovi z Leskovce, jehož rod pocházel z malé tvrze Léskovec u Počátek. Jan nejspíše zpočátku držel město i panství společně se svými bratry Vlachenem a Albrechtem z Leskovce, a teprve později si bratři jednotlivé rodové majetky rozdělili. Jan, který zůstal na Kamenici, později vyženil skrze svou první manželku Annu Boryňovou ze Lhoty statek na Mezném a získal také tvrzi Božejov a Proseč s okolím, čímž se kamenické panství velmi rozrostlo.

Následovalo pak období velmi překotných změn. Nejdříve roku 1544 zemřela Janova manželka Anna a Jan okamžitě odmítl dodržet její závěť a předat část panství jejich dvěma dcerám. Následně se Jan roku 1545 znovu oženil s Mandalenou z Lípy a jen pár měsíců po svatbě zemřel. Nová paní na Kamenici, vdova Mandalena, odmítla dodržet nebožtíkovu závěť a předat část panství dvěma Janovým dcerám z prvního manželství, ale do roka byla mrtva i ona. Panství velmi rychle zabrali Volf z Krajku a Jan III. ze Šelmberka, oba vnukové nebožtíka Jana ze Šelmberka, kteří odmítli dodržet nebožčinu závěť a předat část panství dvěma Janovým dcerám z prvního manželství. Obě dcery se tak roku 1546 obrátily na soud, který jim dal za pravdu a přikázal předat jim celé panství. Toto rozhodnutí okamžitě napadli dědicové bratrů nebožtíka Jana, kteří, jak už tehdy asi začalo být na Kamenici tradicí, odmítli dodržet jeho závěť a nechtěli dcerám jejich dědictví vydat. Nakonec ale i jejich žaloby byly soudem zamítnuty a kamenické zboží bylo definitivně přiděleno Janovým dcerám.

Zde je konečně načase si říci, kdo byly tyto dvě dcery. První z nich se jmenovala Dorota z Leskovce a provdala se za Ladislava Ostrovce z Kralovic. Obdržela menší statky Božejov, Mezné, Proseč a další vsi kolem nich. Byla zvána "Dorota Vostrovcová z Leskovce a na Proseči" a později hrála velkou roli v dějinách Bozděchova (viz tento zápis) Druhá se jmenovala Mandalena z Leskovce, provdala se za Zdeňka Malovce z Malovic, a rozřešení celého dědického sporu se nikdy nedožila. Obdržet měla město Kamenici a vesnice k němu náležící, mezi nimi také Horní Radouň, Kostelní Radouň, část Vlčetínce, Bohdalín a Rosičku (míněna Hadravova), nikoliv však Bozděchov, Vojkov nebo Dívčí Kopy, které tehdy ještě náležely rodu rytířů Bozděchovských. Zápisy z dělení dědictví po Janovi z Leskovce, sepsané až roku 1549, podávají první konkrétní popis kamenické části Horní Radouně a jsou také nejstarší zmínkou o mnoha zdejších staveních.

---

První dělení Kamenického panství – na Kamenickou a Božejovskou část roku 1549. V době soupisu těchto takzvaných dílčích cedulí ještě nebylo přesně určeno, komu který díl připadne. Horní Radouň je zde zmíněna několikrát – hned na první straně je uveden les v Radouni, na další pak rybník v Radouni. Důležitý je však seznam vesnic přidělených k tomuto dílu panství, který vždy udává, zda kamenickým patřila celá ves, nebo jen její část. Je z něj také patrné, kolik bylo v okolí po husitských válkách pustých osad – některé z nich se přitom dodnes nepodařilo lokalizovat.

zápis v Deskách zemských – DZV 48 D23 {N}

---

Dále v tomto zápisu jsou v každé vesnici podrobně rozepsáni i jednotliví hospodáři a jejich povinnosti (viz kapitola o poddaných).

Přepis pasáže o Horní Radouni (slovo-značka "item" přeloženo jako "dále"):
"Dále též k tomu dílu obraceji a přiděluji: Město Kamenici všecko s předměstím, ves Metánov celou, dále ves Vlasenici celou, dále ves Lhotku celou, dále ves Rodvi­nov celou, dále ves Žďár celou, dále ves Vlčetín což tu máme, dále ves Radouně Kostelní celou, dále ves Radouně Horní což tu máme, dále ves Rosičku celou, ves Pejchov celou, dále ves Vícemile což tu máme, dále ves Vod­nej celou, dále ves Bohdalín celou, dále ves pustou Benešovec, ves Babín celou, dále ves Pravíkov což tu máme, ves pustou Heřmaň, ves pustou Drahouňov, dále ves pustou Krumvald, dále ves pustou Rosičku, dále ves pustou Jetříše, dále Padroňov dvůr pustý…"

zápis v Deskách zemských – DZV 48 D23 {N}

---

Kamenickou polovinu panství po nebožce Mandaleně zdědil její syn Jan Malovec z Malovic, ale protože byl ještě nemluvnětem, převzal správu panství roku 1549 jeho otec Zdeněk Malovec, který se záhy tak trochu pokoutně (viz tato kapitola) podruhé oženil s Marianou Berkovou z Dubé a Lipého. Zdeněk se okamžitě pustil do srovnávání účtů, aby panství přivedl do pořádku a mohl jej předat synovi. Jeho poručnická vláda na Kamenici trvala přes dvacet let a za tu dobu rozeslal desítky žalob snad všem příbuznými své nebožky první ženy, sousedům a mnoha dalším dlužníkům. Mezi nimi i Jindřichovi Bozděchovskému z Bozděchova a jeho ženě Lidmile z Lukonos (viz tento zápis). Zřejmě právě v důsledku jednoho ze Zdeňkových soudů se ves Bozděchov stala součástí kamenického majetku.

Jan tak roku 1570 převzal panství ve skvělém stavu, z otcovy strany k němu přidědil ještě panství Chýnov a od císaře Rudolfa si nechal navíc připsat ještě vesnice Horní a Dolní Lidmaň. Za manželku měl Majdalenu Španovskou z Lisova, která roku 1597, rok před manželovou smrtí, přikoupila k rodinným statkům ještě panství Černovice, takže jejich syn a dědic, Michal Malovec z Malovic, ač opět nezletilý, byl pánem na Kamenici, Chýnově i Černovicích. Od roku 1598 až do dosažení plnoletosti místo Michala vládlo jakési konsilium jeho poručníků, sestávající převážně ze strýců z různých větví rodiny, ale hned jak Michal roku 1604 dosáhl zletilosti, převzal správu panství, dal sepsat závěť a ještě téhož roku zemřel. Tím vymřela i celá Kamenická větev rodu Malovců. Všechna panství odkázal své sestře Anně Magdaleně Malovcové z Malovic, tehdy ještě nezletilé. Ta si roku 1610 po dosažení plnoletosti vzala svého souseda Zikmunda Matěje Vencelíka z Vrchovišť na Včelnici, který byl v době svatby vlastně jen chudým zemanem, ale díky sňatku se vyšvihl na společenském žebříčku hned o několik příček a vbrzku se stal hejtmanem Bechyňského kraje. Tehdejší kraje byly sice pojmenovány podle konkrétních měst, ale skutečným hlavním městem kraje bylo vždy sídlo hejtmana, takže město Kamenice se stalo administrativním centrem obrovského území sahajícího od Vyššího Brodu až po Pelhřimov.

Anna Magdalena potvrdila kamenickým původní městská práva a doplnila je o práva nová. Povolila vaření bílého pšeničného piva a dále se například zavázala, že vrchnost již nebude nutit děti poddaných do sňatků podle svých potřeb. V květnu roku 1614 zápisem do Desk zemských nechala přepsat téměř všechny své majetky na manžela a tento její zápis je prvním deskovým dokladem, který mezi kamenickými majetky zmiňuje nejen ves Horní Radouň, ale nově také Bozděchov (viz zápis). Pro sebe si tehdy ponechala pouze chýnovské panství, ale když ještě téhož roku na podzim ochořela, přepsala i Chýnov na manžela a záhy poté zemřela.

Zikmund Matěj se stal držitelem Kamenice, Chýnova i Černovic, ale ihned po smrti jeho ženy se na něj sesypali její příbuzní z Chýnova, které musel vyplatit. Ještě roku 1615 se mu podařilo u císaře Matyáše vymoci, že městská práva kamenická byla stvrzena královským majestátem, takže s Habsburky měl snad tehdy ještě vztahy dobré. Jenže už roku 1618 přišlo stavovské povstání.

Vencelík byl zapřisáhlým evangelíkem a postavil se proto pevně na stranu českých stavů. Záhy po pražské defenestraci přikázal coby hejtman Bechyňského kraje do dvou dnů vykázat jezuity z Jindřichova Hradce, následně se stal stavovským komisařem a velitelem krajského stavovského vojska. Proto se také habsburské císařské vojsko roku 1619 při svém tažení zaměřilo právě na Kamenici, do níž v říjnu vojáci lstí pronikli a celé město vypálili, zbořili, vyrabovali a navíc všechen dobytek, který na místě nesnědli, odvedli z města pryč. Zikmund Matěj, když se do města vrátil, nechal prý na vlastní náklady nakoupit a přihnat nový dobytek a rozdal jej poddaným.

Po bitvě na Bílé hoře, tedy po porážce českých stavů byl Vencelík povolán před soud jako zrádce a povstalec. Ještě roku 1621 se zřejmě na poslední chvíli pokusil ochránit svá četná panství tím, že je všechna odkázal svým synům v poručnictví své druhé manželky Ludmily ze Záp, ovšem ani to mu nakonec nepomohlo. V říjnu 1622 nad ním byl vynesen rozsudek, jímž mu byl zkonfiskován veškerý dědičný i nedědičný majetek. Po jeho prodeji a umoření dluhů měl sice Vencelík z císařské milosti obdržet polovinu zbylé finanční hodnoty, avšak toho se již nikdy nedožil. Dne 27. ledna 1623 prodala císařská komise zámek, město i celé panství Kamenice a také veškeré statky Černovické za sumu 109 956 kop grošů míšeňských, ale Zikmund Matěj pak zemřel ještě téhož roku, a to dříve, než mu bylo z oné sumy cokoliv vyplaceno. Stihl tak jen zahlédnout, jak všechna jeho panství přešla do rukou nového majitele.

Tím se stal původem španělský vojenský důstojník usazený v Korutansku, plným jménem zřejmě Jacobo Enrique Paradis, baron de Eschaide, v českých zdrojích nejčastěji uváděný jako Jakub Jindřich či prostě jen Jindřich Paradis, ovšem celé jeho jméno se v různých zdrojích značně liší, podle toho, jak německy a česky hovořící zapisovatelé komolili jeho španělské přídomky – jeho rod pocházel zřejmě z vesničky a tvrzi Echaide (španělsky) neboli Etxaide (baskicky) na severu Španělska.

Coby jeho manželka se zmiňuje Voršila ze Šlejnic či také Ursula von Schleinitz, původem snad ze severních Čech, kde její rod působil, či možná přímo ze Saska, neboť městečko Schleinitz, odkud rod pocházel, se nachází západně od Míšně. O jejích osudech toho příliš nevíme, snad jen že koupila za 5 000 zlatých rýnských dům zvaný U Tří Bubnů na Příkopech v Praze, v místech dnešního Slovanského domu. Tento dům pak užívala i po smrti svého manžela a stal se pražským sídlem Paradisových. Její bratr Rufolf Maxmilián Šlejnic se ihned po zakoupení panství roku 1623 stal prvním pobělohorským katolickým farářem v Kamenici a později byl biskupem v Litoměřicích.

---

"Hendrych Paradys z Eschayde" kupuje roku 1623 panství Kamenice a Černovice. Jelikož byl Jindřich cizinec, musela se za něj zaručit celá řada důvěryhodných domá­cích šlechti­ců a zákup byl zanesen do zvláštního svazku Desk zemských, která byla zřízena právě pro nově příchozí zahraniční katolickou šlechtu.

Záznam se samozřejmě nijak netají tím, že jde o konfiskovaný majetek. Coby pro­dejce je uveden císař, kterého zastupuje "Karel, z boží milosti kníže, vladař rodu Lichtenštejnského", tedy Karel I. z Lichtenštejna, toho času předseda zvlášt­ního soud­­ního tribunálu pro konfiskace v Čechách a jeden z největších beneficientů ce­lého konfiskačního procesu po Bílé hoře.

Výslovně se zde uvádí, že Paradis zakoupil "zámek s městem Kamenici, též statek Černovický, se vším a všelijakým k těm statkům přináležejícím příslušenstvím, prior (dříve) Zikmunda Matěje Vencelíka z Vrchovišť, a již na Jeho milost císa­ře, pro jeho proti Jeho milosti císaři provinění, pořádně a spravedlivě v pokutě připadlé."

zápis v Deskách zemských – DZV 153 D28 {N}

---

Sám Jakub Jindřich byl v císařské armádě pobočníkem slavnějšího španělského vojevůdce Baltazara de Marradas a účastnil se dobývání Jindřichova Hradce, Pelhřimova, ale hlavně Tábora, za což byl při koupi kamenického panství náležitě odměněn. Z již zmíněné sumy 109 956 kop grošů totiž dostal Paradis ještě srážku 20 000 kop grošů z milosti císařské a dalších 22 000 kop grošů za své vojenské služby, takže vlastně zaplatil jen Kamenické statky a celé panství Černovické k němu dostal jako bonus zadarmo. Navíc téměř všechny peníze, které měl, stejně dostal z císařské pokladny jako odměnu za své válečné zásluhy, takže de facto dostal zadarmo celé panství.

V době po zakoupení panství byl císařským radou a zároveň radou krále španělského, takže na panství příliš času netrávil. Až do své smrti spíše putoval po Evropě na různých vojenských a diplomatických misích ve službách Adama mladšího z Valdštejna. V soudobé korespondenci je pak popisován jako nepříliš schopný vojevůdce, zato však opravdu posedlý osobním bojem. Zemřel roku 1638 v Praze a za celou dobu svého držení se do dějin Kamenice zapsal jen tím, že měšťanům odebral část jejich práv a privilegií, zakázal ve městě vařit pivo a dokonce nechal násilím zabavit pánve, kotle a další pivovarské vybavení. Na samém konci svého života sice některá práva, včetně várečného, měšťanům vrátil, neboť jeho zákazy přivedly k silné stagnaci ekonomiky panství, ale na pověsti mu to příliš nepomohlo.

Jeho příchod na kamenické panství dobře ilustruje rozdíl mezi starou českou rytířskou šlechtou a novou, pobělohorskou, většinou zahraniční vrchností. Zatímco Zikmund Matěj Vencelík prý ze svého kupoval dobytek a rozdával ho poddaným jako náhradu za jejich válečné škody, nový majitel zrušil městu práva vydaná tak dávno, že o nich už tehdy ani nebyly písemné památky.

Při odprodeji konfiskovaného majetku se totiž císařská komise jen málokdy ohlížela na nějaké osobní kvality kupců. Důležité pro ni bylo jediné – aby byla nová vrchnost katolického vyznání. Velká část českých zemí se tak ocitla v rukách různých dobrodruhů, často právě důstojníků císařské armády, kteří Habsburkům pomáhali potlačit stavovské povstání. Ti pak nebrali nejmenší ohledy na místní obyvatelstvo a zajímal je převážně zisk, nikoliv rozvoj jejich panství. V praxi to vedlo k nástupu takzvaného druhého nevolnictví.

Ke konci 16. století se totiž původní středověké, tedy takzvané první nevolnictví poměrně rozvolnilo. Robota byla omezena na několik málo dní, většinou do dvaceti dní v roce, a často byla nahrazována placenou námezdní prací na panských velkostatcích, tedy modelem, který byl v té době běžný v západní Evropě. Čeští sedláci v době před Bílou horou odváděli ze svých gruntů roční daň v průměrné výši 5 zlatých, což byla pro tehdejší hospodáře údajně snesitelná částka.

Příčinu zpřísnění nevolnictví, či nástupu takzvaného druhého nevolnictví, vidí historici především v třicetileté válce a ve společenských změnách v celých Českých zemích. Ty společně způsobily hlubokou ekonomickou i demografickou krizi. Prudce poklesl počet obyvatel – část padla za oběť vleklým válečným hrůzám, část emigrovala v době vyhánění evangelíků, část strádala vlivem neúrody a zbytek pak padá na vrub morových ran, které pokosily již tak oslabené obyvatelstvo v letech 1623 a 1632. Kromě toho klesala, ze stejných příčin, průměrná porodnost a stejně tak věk naděje na dožití. Odhaduje se, že celkový úbytek obyvatel v celé zemi během první poloviny 17. století dosáhl až jedné třetiny.

Tuto celospolečenskou krizi se nová, často cizozemská vrchnost s nulovým vztahem k zemi a obyvatelstvu rozhodla vykompenzovat tím, že zvýšila daně, zpřísnila robotu a pevněji uvázala poddané k půdě. Do roku 1700 se úhrnné berně zvedly v průměru na desetinásobek, takže sedlák již platil 50 zlatých ročně, na panském robotoval přes sto dní v roce a navíc odváděl v některých případech až dvě třetiny výnosů ze svého hospodářství vrchnosti. Bez povolení vrchnosti se navíc poddaní nesměli ženit, vdávat a stěhovat mezi panstvími, ani naučit se řemeslu či věnovat se obchodu.

To vše vedlo k tomu. že nehledě na veškeré technické inovace, civilizační pokrok a rozvoj obchodu i řemesel, byla kupní síla poddaných na konci 17. století odhadem až šestkrát nižší, než ve století 13., tedy v hlubokém středověku.

Ale vraťme se zpět ke Kamenickému panství, které se v průběhu 17. století s každou další generací rodu Paradisových dělilo na stále menší části. Už sám Jindřich Paradis započal tím, že roku 1623 zakoupil pouze Kamenici a Černovice, ale nikoliv Chýnov, který připadl jedné z větví rodu Malovců. Za své dědice pak bezdětný Jindřich Paradis v závěti z roku 1638, kdy také skonal, ustanovil bratry Jana a Bartoloměje Paradisovy, svobodné pány de Eschaide y de la Saga a také Martina Jindřicha Paradise, svobodného pána de Eschaide. Závěť ale bohužel neupřesňuje, v jakém přesně vztahu byli tito tři dědicové vůči němu samotnému. Přinejmenším Jan a Bartoloměj byli zcela jistě jeho synovci, tedy synové Jindřichovy sestry Marie provdané za Andrése de la Saga. Martin Jindřich byl zřejmě také jeho synovcem a synem téže Marie, ovšem snad z jiného manželství, a proto neměl otcovský přídomek "de la Saga". Závěť uvádí, že byl Janu a Bartolomějovi "Vätter", dnes psáno "Vetter", což dnes znamená doslova "bratranec", ale snad je zde použito ve významu "nevlastní bratr". Určení vztahů v rodině nám komplikuje také španělská šlechtická zvyklost přebírat porůznu jména a přídomky obou rodičů.

K dalšímu dělení tak došlo proto, že Jan (či "don Juan", jak je v závěti zapsán) roku 1640 předčasně zemřel a zbylí dva bratři Paradisovi si roku 1641 dědictví rozpůlili. Martin Jindřich tehdy obdržel tvrz na Vodné, která je zde již popisována jako poplužní dvůr. V pozdějších převodech tohoto majetku je pak přímo uváděno, že dvůr na Vodné byl starým rytířským sídlem a že původní budova této tvrzi byla využívána jako ratejna poplužního dvora, tedy stavení sloužící k ubytování tamní čeládky. Kromě Vodné Martin Jindřich získal vesnici Žďár, díl vsi Vlčetína (tj. Vlčetínce), celé vsi Včelničku, Bohdalín, Benešov, Vlkosovice, Dobešov, Svatavu, Prašivou Lhotu, Těmice, Krumvald, Drahoňov, obojí Lidmaň (tj. Lidmaň i Lidmaňku) a nakonec i sídelní městečko Černovice.

Druhému z dědiců, Bartoloměji Paradisovi de la Saga, pak připadly město Kamenice s jeho předměstím, zámkem a pivovarem, ale také čtrnáct vesnic v okolí, a to včetně Horní Radouně, Kostelní Radouně a Bozděchova. Víme také, že tehdy byla již součástí tohoto zmenšeného kamenického panství přinejmenším část rozdělené pusté vsi Vojkova – konkrétně ta, která dříve patřila rytířům Bozděchovským, neboť zápis v seznamu rybníků uvádí v Bozděchově sádku zvanou Vojkovská, tedy dnešní návesní rybníček na Bukovce (viz tento zápis).

---

Druhé dělení kamenického panství – na černovickou a kamenickou část roku 1641. Celá předchozí stránka je věnována městu Kamenici, zde pak seznam dalších vesnic:

Překlad:

1.	Vlasenice s	1 krčmou
2.	Pelec
3.	Častrov s	1 krčmou
4.	Metánov s	1 krčmou
5.	Malá Lhota
6.	Rodinov s	1 krčmou
7.	Dívčí Kopy
8.	Rosička(Hadravova)	1 krčma
9.	Pýchov
10.	Kostelní Radouň	1 krčma
11.	Horní Radouň	1 krčma
12.	Bozděchov
13.	Pravíkov	1 krčma
14.	Babín

Bohužel nevíme, které ze stavení v Horní Radouni tehdy fungovalo jako krčma. Na základě pozdějších úředních záznamů víme, že ve Včelnické Radouni byl šenkýřem hospodář na Maškově gruntu čp. H26, ale v kamenické části vsi, v Horní Radouni, se nikdo takový v dochovaných dokladech nevyskytuje.

zápis v Deskách zemských – DZV 305 E9 {N}

---

O sedm a půl roku později, tedy v červenci 1649, zakoupil Bartoloměj Paradis od svého souseda Jana Kunráta Vencelíka, dříve z Vrchovišť, nyní již psaného "svobodný pán ze Sarabic" za sumu 15 000 zlatých rýnských jeho dědický díl panství Včelnického, konkrétně samotnou ves Včelnici s tvrzí, s pivovarem a dalším příslušenstvím, a také se vsí Horní Radouní, tedy s tou její částí, která bude jen o pět let později v Berní rule poprvé uvedena pod názvem Včelnická Radouň (viz obrázek zde). A nakonec, někdy mezi lety 1643 a 1654 – konkrétní záznam se bohužel nepodařilo dohledat – Bartoloměj zakoupil od Zikmunda Karla Vencelíka, tedy bratra Jana Kunráta, také poplužní dvůr ve vsi Dívčí Kopy i se zbylou částí pustého Vojkova. Vůbec poprvé v doložených dějinách byly pod stejnou vrchností spojeny Horní Radouň, Včelnická Radouň, Bozděchov i celý Vojkov, a takto spolu zůstanou až do zrušení panského zřízení roku 1850, zatímco Dolní Radouň a špitální statky zůstanou do téhož roku majetkem jiných panství.

Zde je třeba upozornit, že od zakoupení panství roku 1649 jsou dějiny Včelnice a Kamenice silně propletené a do značné míry se shodují. Abychom však předešli omylům či nedorozuměním, raději některé společné pasáže jejich historie vyložíme dvakrát – jednou zde, podruhé v kapitole o Včelnické Radouni, ale vždy se při tom zaměříme pouze na dění v příslušném městě a jeho okolí, zatímco druhou polovinu panství proběhneme jen okrajově, budou-li se události týkat obou měst.

---

Tento záznam o prodeji včelnického panství z roku 1649 nám dává příležitost použít plné tituly místních šlechticů. Zde pán Jan Kunrát Vencelík, svobodný pán ze Sarabic, prodává pánu Bartoloměji Paradisovi, svobodnému pánovi de la Saga na Kamenici a Chválkově, "celý statek včelnický se vším příslušenstvím, tedy tvrz Včelnici, ves Včelnici a ves Horní Radouň, s poplužním dvorem, pilou a mlýnem". Toť vše, co touto dobou ze včelnického panství zbylo.

Horní Radouň, respektive již brzy Včelnická Radouň, je zmíněna hned na úvod­ní stránce tohoto zápisu slovy "und das Dorf Ober Radaun".

zápis v Deskách zemských – DZV 257 D9 {N}

---

Bartoloměj Paradis byl roku 1651 povýšen do panského stavu, stal se tehdy svobodným pánem, a zemřel v zimě roku 1654. Panství tehdy převzala jako poručnice nezletilých dětí jeho vdova Hypolita Domitella Paradis de la Saga rozená z Lodronu, budoucí zakladatelka městečka Nový Etynk. Její poručnictví trvalo až do roku 1672, kdy plnoletosti dosáhli oba její synové a dědicové panství, kteří jej ihned po převzetí rozdělili na dva samostatné díly.

Starší z bratrů, Antonín Martin Paradis de la Saga, obdržel tehdy město Kamenici se zámkem, pivovarem a poplužním dvorem, a k tomu vsi Vlasenici, Lhotu, Pelec, Rodinov, Babín a Pravíkov. Později nechal navíc nedaleko města založit novou osadu, která byla pojmenována prostě Nová Ves. Na tomto panství setrval dvacet let a po většinu této doby byla jeho manželkou Anna Apolonia z Oppersdorfu ze Slezska (dnes vesnice Wierzbięcice nedaleko Slezské Nisy), která na Kamenici zemřela roku 1687 a je zde pohřbena. Zda se po její smrti Antonín Martin znovu oženil, není známo.

Mladšímu z bratří, Bernardu Františkovi, pak připadlo nově překreslené panství včelnické, tedy zámek s pivovarem, poplužním dvorem a také s tamní nově založenou kaplí Panny Marie Öttingské, dále pak poplužní dvůr v Dívčích Kopách a celkem jedenáct vesnic, mezi nimi i Bozděchov, Horní Radouň a Včelnická Radouň – následujících několik odstavců se proto bude týkat pouze Kamenice a nikoliv přímo naší obce.

---

Třetí dělení kamenického panství – na kamenickou a včelnickou část roku 1672. Zde sez­nam vesnic, které vytvoří obnovené panství Včelnice a u nich opět počet krčem:

1.	Včelnice a v ní	2 krčmy
2.	Včelnická Radouň	1 krčma
3.	Bozděchov
4	Dívčí Kopy	1 krčma
5	Pejchov
6	Kostelní Radouň	1 krčma
7	Rosička
8	Horní Radouň	1 krčma
9	Bozděchov (omylem uveden dvakrát)
10	Metánov	1 krčma
11	Častrov	1 krčma
12	Vlčetín

zápis v Deskách zemských – DZV 74 E11 {N}

---

Antonín Martin zastával hned několik vysokých státních úřadů – po nějakou dobu byl císařským komořím a také radou komorního soudu. Coby vládce na Kamenici byl však extrémně neoblíbený a do dějin města se zapsal jako despota a utiskovatel. Za jeho držení bylo opět zakázáno vařit ve městě pivo a vyrábět víno, vrchností byly zabaveny masné a chlebné krámy a také množství luk, pastvin a několik rybníků, které dle názoru Antonína Martina a jeho úřadu město špatně spravovalo. Nejdříve nechal roku 1691 vymazat z Desk zemských veškerá městská privilegia, údajně pro neposlušnost a tvrdošíjnost kamenických měšťanů, a když si pak někteří místní řemeslníci dovolili na něj podat stížnost, nechal jejich mluvčího zavřít do šatlavy v Brně na Špilberku. Další kameničtí měšťané, celkem 25 různých poddaných Antonína Martina, byli pak uvězněni přímo na zámku v Kamenici, ale také v Táboře či v Praze.

Vše došlo tak daleko, že město "Česká Kamenice", jak je v dobových dokumentech nazýváno, vypovědělo Martinu Antonínu Paradisovi věrnost, odmítlo vykonávat roboty, přestalo posílat roční císařský plat do Vídně a navíc ještě zažalovalo svého držitele u královské kanceláře. Ta sice kamenické napomenula, že by měli svému pánu zachovat poslušnost, ale Antonína Martina odsoudila k navrácení peněz a mnoha majetků měšťanům a také mu bylo velmi nevybíravě sděleno, aby se k poddaným choval mírněji a snesitelněji než doposud, a také aby "co by proti slušnosti čelilo, neporoučel".

K tomu se přidávaly ekonomické problémy. Po rozdělení panství roku 1672 se počet kamenických poddaných, kteří by mohli robotovat na panském a odvádět naturální dávky, značně snížil. Martin Antonín nepodnikal žádné kroky ke zlepšení hospodaření panství, jak to činil jeho bratr Bernard František na Včelnici, a když pak poddaní odmítli platit úplně, panství se silně zadlužilo. Při dělení panství činil dluh připsaný na kamenickou polovinu 14 000 zlatých, ale při jeho prodeji roku 1692 už vystoupal na 79 000 zlatých, nepočítaje 6% roční úroky.

Přibližně ve stejné době se Antonín Martin dostal do sporů také s některými sousedními šlechtici, s hejtmanstvím Bechyňského kraje, a nakonec zřejmě došel k závěru, že pokud proti němu stojí poddaní, místní samospráva, královská kancelář, sousedé i krajští úředníci, bude pro něj lepší se zadluženého panství zbavit. Proto jej roku 1692 (zápis v deskách zemských byl proveden až počátkem roku 1693) za sumu 124 000 zlatých rýnských prodal tehdejšímu sekretáři české dvorské kanceláře Janu Ezaiášovi z Hartigu.

Ani po odchodu z Kamenice však potíže Antonína Martina s pod-danými neutichly. Roku 1796 se stal pánem na statku Meziříčí u Tábora, odkud však musel roku 1710 uprchnout do Prahy, aby unikl trestnímu stíhání pro násilnosti a přestupky. Někteří z jím uvězněných kamenických měšťanů se pak ze šatlav dostali ven až roku 1698, tedy celých šest let po jeho odchodu z panství.

---

Deskový záznam Antonína Martina Paradisa de la Saga o prodeji celého kamenické­ho panství Janu Ezaiášovi z Hartigu. Nachází v silně poškozeném svazku Desk zemských a jeho pravá část je částečně nečitelná. V levé části však nalezneme důkaz o dalším ze sporů bývalých majitelů panství. Velmi obsáhlý přípis z roku 1694, sahající od okraje až téměř do poloviny stránky a pokračující dole pod záznamem, popisuje požadavek rychtáře, purkmistra a rady "Hradiště hory Tábor", tedy města Tá­bora, na splacení dluhu dvou tisíc zlatých rýnských, který na kamenickém panství zanechala nebožka Anna Apollonie z Oppersdorfu. Na dalších stránkách se objevují ještě další přípisy o dluzích a závazcích vůči sousedům a městům.

zápis v Deskách zemských – DZV 403 G22‘ {N}

---

Jan Ezaiáš z Hartigu pocházel ze severních Čech a po své tetě zdědil rozsáhlé majetky v okolí Mimoně, Bogatyně a Žitavy, tedy dnes na česko-polsko-německém trojmezí. O jeho působení na Kamenici nemáme mnoho zpráv – víme jen, že dal nejspíše roku 1695 opravit krovy kamenického zámku a že zřejmě téhož roku pak byla městu navrácena jeho dávná privilegia a práva. Se svou manželkou Annou Kateřinou Walderode z Eckhausenu, která panství spravovala v letech 1708–1711 po manželově smrti, měl dvě dcery a pět synů, z nichž František Václav padl v boji coby rytmistr a Kryštof Kajetán Antonín se zabil při pádu z koně. Valnou část všech rodinných statků proto zdědil až třetirozený Jan Hubert Hartig – krom jiného i Kamenické panství, zatímco jeho další dva bratři převzali zbylé rodinné majetky na Moravě a také v Rakousích.

---

Plán města Kamenice z roku 1727, tedy z doby držení Jana Huberta z Hartigu. Byl vypracován za účelem přeměření vzdálenosti mezi kostelem a židovskými obydlími. Bohužel, je zakreslen příliš nepřesně a zřejmě jen "od oka", takže jej nelze naložit na dnešní mapu města pro srovnání (tak jako to lze udělat s mapou Nového Etynku – viz obrázek zde), pro orientaci však postačí.

Dle původní legendy jsme na něm zvýraznili:
a) zámek
b) zámeckou zahradu
c) pivovar
d) sloup se sochou
e) radnici
f) faru
g) kostel
h) hřbitov
i) hostinec
k) před­městí
l) židovská obydlí
m) trávník poplužního dvora
s) synagogu

Translokační plán č. 28 {N}
(část pro přehlednost odretušována)

---

Ani z doby držení Jana Huberta se nám nedochovalo mnoho dokladů, neboť se zřejmě svým jihočeským majetkům příliš nevěnoval. V letech 1708–1718 vykonával funkci purkrabího Královéhradeckého kraje a také se stal přísedícím zemského soudu. Byl významným mecenášem umění, obzvláště tehdejší hudební scény v Praze, a sám prý skvěle uměl hrát na cembalo. Byl dvakráte ženat, a to poprvé s Marií Josefou Polyxenou Eusebií Scheidlernovou, podruhé pak s Franciskou Ludmilou Benedovou z Nečtin. Měl sice osm dětí s první ženou a další čtyři s druhou, ovšem dospělosti se dožily pouze dcery, takže jeho skonem roku 1740 tato větev rodu Hartigů vymřela.

Než se tak ale stalo, nashromáždil značný majetek. Vyženil statek v Horních Beřkovicích, byl pánem na Citově, Daňovicích a Freidersdorfu a roku 1717 přikoupil zpět pod Kamenici celé včelnické panství. Tím se součástí kamenického panství opět staly vesnice Bozděchov, pustý Vojkov, Horní Radouň i Včelnická Radouň. Toto spojení však opět trvalo jen něco málo přes 20 let, neboť ihned po smrti Jana Huberta bylo panství znovu rozděleno mezi jeho dvě dcery. Starší z nich, Marie Terezie Hartigová, již provdaná za tehdejšího císařského radu Jana Arnošta Václava, svobodného pána z Goltzu (někdy proto též uváděna Goltzová či Golčová), obdržela Kamenici i s panstvím. Mladší dcera Marie Josefa, provdaná a v době otcovy smrti již ovdovělá s Janem Kryštofem, svobodným pánem z Freyenfelsu, a znovu provdaná za Emanuela Františka, svobodného pána Hotovce z Husince, se pak roku 1742 stala paní na Včelnici. Ač to může znít trochu nečekaně, máme o následujícím období daleko méně údajů a zdrojů, nežli o působení Leskovců, Malovců či Vencelíků. Jen zjistit jména manželů obou dědiček bylo až překvapivě složité. Snad je to způsobeno tím, že historické práce se soustředí spíše na starší dějiny, snad tím, že v 18. století již začaly být vztahy mezi jednotlivými feudály příliš složité, neboť šlechticů neustále přibývalo.

Marie Terezie byla paní na Kamenici od otcovy smrti roku 1740 po téměř třicet let. Za tu dobu o ní víme, že nechala vystavět křížovou cestu od Zámeckého rybníka na vrch zvaný Kalvárie, dnes však zvaný Melíšek, kde se nacházela kaple. Po zrušení této kaple roku 1808 bude tato křížová cesta přesunuta na vrch Bradlo jižně od města, kde se nachází dodnes. Na náměstí v Kamenici pak dala vystavět sochu sv. Václava a také kašnu před budovou pivovaru. Zřejmě někdy ke konci svého života prý hraběnka Goltzová zahájila rozsáhlé opravy jižního křídla zámku, ovšem ještě v dědickém řízení po její smrti roku 1769 se uvádí, že přestavba nebyla dokončena a jedna ze dvou bašt zámku že byla ve špatném stavu.

Kamenické panství zdědila jedna z dcer Goltzových, Marie Anna, provdaná za Antonína Jana Vratislava z Mitrovic, která jej držela dalších dvacet let až do své smrti roku 1789. Následně ho po dobu čtyř let spravoval její manžel, zřejmě jako poručník jejich dětí. Nejstarší z nich Gabriela Vratislavová z Mitrovic se provdala za svého bratrance z druhého kolena Václava Michaela Ubelliho von Siegburg (jejich babičkami byly sestry Marie Terezie a Marie Josefa z Hartigu, a společným pradědečkem Jan Hubert). Václav Michael byl komorníkem a radním u pražského apelačního soudu a také vedoucím katedry právnických studií na pražské univerzitě. Gabriela pak velmi rychle vyplatila své zbylé sourozence a manželé se tak stali jedinými majiteli panství Kamenice. Měli spolu celkem devět dětí, ale žádné z nich se nestalo držitelem kamenických statků, neboť Ubelliovi ještě roku 1799 celé panství prodali.

Za sumu 360 000 zlatých jej zakoupil Jan Nepomuk Nádherný. On a jeho manželka Antonie Johnová z Mostu byli zakladateli nového šlechtického rodu Nádherných z Borutína, avšak v době, kdy vlastnil kamenické panství, ještě Jan šlechticem nebyl, neboť titul mu byl udělen až roku 1834. Pocházel z mlynářské rodiny z Borotína u Tábora a ke konci 18. století byl v Kamenici úředníkem v panské železné huti na Johance, tehdy ještě zvané Heřmaň. Po zakoupení panství od Ubelliových tuto starou huť rozšířil a vytvořil z ní moderní železárnu s vysokými pecemi, kovárnami, buchary a hamry. Ve stejné době přitom provozoval i další železárny ve Žďáře nad Sázavou a v Závišíně u Strakonic. Do dějin města se zapsal nejen jako průmyslník, ale také jako inovátor a mecenáš. Podporoval výstavbu škol či silnic a nechal postavit novou kamenickou radnici. Zřejmě pro dělníky jeho továren byly v této době založeny vesnice Antonka, Březí, Rachačky, a Vodná, respektive její část dnes zvaná Kutlov. Díky ziskům ze svých ocelářských dílen se stal jedním z největších vlastníků půdy v celých Čechách a roku 1805 prodal kamenické panství za dvojnásobek původní kupní ceny, za 713 000 zlatých, aby si téhož roku koupil panství nové a větší – v Chotovinách u Tábora.

Stejně jako v případě sousedního panství včelnického, i pro Kamenici bylo následujících 20 let velmi překotným a chaotickým obdobím. Příčinou tomu byly zřejmě rychlé společenské změny v celé Rakouské monarchii. V druhé polovině 18. století bylo postupně zmírňováno nevolnictví, až roku 1781 bylo zrušeno úplně. Obyvatelé panství tak byli sice stále poddanými šlechty a stále museli robotovat, ale již se mohli svobodně stěhovat a zabývat se řemeslem i obchodem. To silně pomohlo ekonomickému růstu, který zase sám způsobil, že někteří podnikatelé, právníci či majitelé půdy se stali bohatšími, než mnozí urození držitelé dědičných statků. Tato nová společenská elita si pak často kupovala panství a velkostatky čistě za účelem podnikání – jako tomu bylo právě v případě Jana Nádherného. Po přelomu století pak náhlý růst životní úrovně utnuly Napoleonské války, které vedly až ke dvěma státním bankrotům Rakouského císařství a tedy dvojímu zhroucení měny v letech 1811 a 1816. To mělo samozřejmě drtivý dopad na tu část nové podnikatelské šlechty, která se orientovala na zasažená odvětví průmyslu. Mnozí z pánů tak byli nuceni svá panství prodat. Kamenické panství proto mezi lety 1805–1828 vystřídalo celkem deset majitelů. Doba to byla zřejmě velmi hektická, neboť různé zdroje se dokonce mírně rozchází v dataci jejich nástupů a odchodů z panství, a neznáme ani podrobnosti prodejů či dědických řízení z tohoto období.

Uvedeme si je proto pouze velmi zběžně, neboť téměř nikdo z nich se do dějin města ani panství nijak významně nezapsal – nikdo z nich to totiž jednoduše nestihl.

Od Jana Nádherného zakoupil panství roku 1805 za sumu 713 000 zlatých hrabě Franz von Sickingen, poslední člen kdysi významného rytířského rodu z jihozápadního Německa. Kamenici vlastnil pouhý rok a je možné, že se sem chtěl uchýlit do bezpečí poté, co byl jeho domovský hrad Sauerthal okupován Napoleonovými vojsky. Proč jej však prodal, netušíme.

Roku 1806 panství zakoupil pražský měšťan Johann Joseph Rilke, pradědeček významného básníka pražského německojazyčného okruhu Rainera Maria Rilkeho, který později při putování po sídlech svých předků popsal kamenický zámek v jedné ze svých básní. Kromě toho, že byl Johann Joseph dědečkem, byl také podnikatelem, ovšem daleko méně úspěšným nežli před ním Jan Nádherný a státní bankrot roku 1811 mu zlomil vaz definitivně. Celé panství de facto zkrachovalo spolu s ním a z finančních problémů se poté dostávalo ještě příštího čtvrt století. Následující vlastnické změny jsou popisovány v několika různých zdrojích podobně mlhavě a bez podrobností.

Zdá se, že ještě roku 1811 zakoupila panství Barbara Lämmelová, v některých zdrojích označovaná "Babette von Lämmel", která jej, jak je doslovně uváděno "držela pod jménem" Františka Leopolda Föstera.

O těchto dvou se povedlo zjistit pouze tolik, že Lämmelová byla velkoobchodnice z Prahy a Föster byl dle všech náznaků pouze bílým koněm v jejích obchodech. Důvodem, proč potřebovala místo sebe nastrčit fiktivního majitele, byl nejspíše její židovský původ. Byla totiž dcerou Lazara Duschenese, bohatého finančníka, jednoho z představených pražského ghetta, a v této době již také manželkou jednoho z nejvýznačnějších pražských židovských bankéřů Simona Selke von Lämmela. Právě roku 1811 byla rodina povýšena do šlechtického stavu za své zásluhy během napoleonských válek, kdy byl Simon jedním z největších armádních dodavatelů a také věřitelů rakouského státu. Rodina byla velmi společensky aktivní – Simon se zasazoval o zlepšení postavení židovské menšiny v monarchii a měl velmi úzké vztahy například s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethem. Každopádně kamenické panství drželi jen přibližně rok.

---

Veduta, tedy panoramatický pohled na město Kamenice. Na štítku v dolním le­vém rohu se píše:

"Město Kamenice v kraji táborském,podle Adalberta Juhna namaloval Johann Venuto, 1809."

{S}

---

Už roku 1812 byl jako majitel uveden říšský hrabě Evžen Vratislav Netolický z Mitrovic a Schönfeldu. V mnoha zdrojích je jako následující majitel v rozmezí let 1813–1816 uváděn jistý "Evžen Voračický z Paběnic", ovšem nikdo takový se v rodokmenu tohoto rodu nevyskytuje. Po něm se prý na panství opět vrátil Evžen Vratislav. Došlo zde snad k záměně jmen, neboť sestra Evžena Vratislava jménem Alžběta se vdala za Jáchyma Jindřicha Voračického-Bissingena z Paběnic, Evžen Vratislav jim snad panství kamenické na nějakou dobu svěřil a později došlo ke smíchání jejich jmen. V jiných zdrojích je Evžen Vratislav uváděn jako majitel souvisle, bez přerušení až do roku 1821.

Tohoto roku se držiteli panství stali hrabě Karl Rey a jeho manželka Dorota rozená de Berteuil, respektive nejdříve koupila panství sama Dorota a roku 1823 jej převedla na manžela. Oba pocházeli z Francie, odkud uprchli po Velké francouzské revoluci, usadili se v Čechách a kromě Kamenice vlastnili také panství Čestice u Volyně. Hrabě Rey roku 1822 přikoupil od Václava Nováka von Bernecksbrucka sousední Včelnické panství a také statek Častrov, načež se snažil modernizovat výrobu v kamenických železárnách i včelnické textilce. Upřel své síly do modernizace hutí v Heřmani-Johance, kam povolal velké množství hutních dělníků ze Štýrska, a vedení firmy svěřil jistému italskému odborníkovi Palavicinimu. Bohužel, všechny jeho podnikatelské záměry skončily naprostým fiaskem.

Již tak špatný stav financí všech kamenických statků se ještě zhoršil a Reyovi je museli roku 1824 prodat zámožnému rakouskému průmyslníkovi a bankéři Ludwigovi, svobodnému pánovi z Peschier – ten bývá v některých zdrojích uváděn jen jako rytíř, jímž byl od roku 1815, ovšem právě roku 1824 získal titul svobodného pána. Jeho hlavní oblastí podnikání byly papírny ve Franzensthalu u Ebergassingu, které se pod jeho vedením staly nejmodernějšími v celé monarchii. Vyráběl například pro státní banku papír, na který se tiskly rakousko-uherské bankovky. Nejpozději od roku 1806 byl Peschier v úzkém styku s bankou rodu Geymüllerových, která ručila za jeho finanční operace. Majitelem Kamenice byl ale přibližně jen rok, načež zemřel.

Panství tak dostal na přelomu 1825–1826 do správy pražský právník Dr. Jan Nepomuk Kaňka, který tehdy vedl vyrovnání po nebožtíku papírníkovi. Ještě roku 1826 se pak veškerý majetek, tedy Kamenice i Včelnice, vrátil do rukou hraběte Karla Reye, který jej téhož roku znovu převedl na svou manželku Dorotu. Tentokrát již musel, neboť svým podnikáním zřejmě poškodil stát, byl prohlášen za personu non grata, vyhoštěn ze země a část majetku mu byla exekučně zabavena. V následujících letech proto můžeme Dorotu Reyou de Berteuil považovat spíše za jakousi konkursní správkyni, nežli za majitelku panství v plném slova smyslu. Majetek postupně přebírali věřitelé a ačkoliv byla Dorota oficiálně uváděna jako majitelka panství až do roku 1831, už roku 1829 na všech dokumentech nalezneme pečeti již zmíněné rodiny Geymüllerových.

Tento rod pocházel z města Turckheim v Alsasku, dnes ve východní Francii, odkud roku 1613 přesídlil do švýcarské Basileje. Odtud také známe prvního doloženého člena rodu – tamním starostou byl roku 1629 obchodník se šafránem Hans Georg Geymüller. Jeho vzdálený potomek, Johann Heinrich starší Geymüller, byl roku 1816 spoluzakladatelem Rakouské národní banky, organizoval splácení rakouských válečných reparací po Napoleonských válkách, roku 1824 získal pro rod titul svobodných pánů a téhož roku také zemřel.

V exekučním řízení se pak majitelem, či spíše jen dočasným správcem, kamenických statků manželů Reyových stal jeho synovec Johann Heinrich mladší, svobodný pán von Geymüller-Falkner, toho času guvernér c. a k. národní rakouské banky. Už roku 1835 předal tyto majetky svému bratranci, tehdy čerstvě plnoletému synovi Johanna Heinricha staršího, Jakubu Rudolfovi von Geymüllerovi. Ten se tak stal pánem na Kamenici, Včelnici, Častrově a od roku 1837 také na Božejově, který k panství přikoupil. Byl ženatý nejdříve v letech 1836–1840 s Malvínou Güntherovou, s níž měl tři děti, načež mu ve věku pouhých 26 let zemřela na zámku ve Včelnici. Tam celá rodina přechodně bydlela kvůli opravám Kamenického zámku. Malvína byla pochována na vrchu Bradle nad Kamenicí, čímž založena rodinná hrobka rodiny Geymüllerových, která se tam nachází dodnes. Podruhé se Jakub Rudolf oženil roku 1842 s Marií Peithner von Lichtenfels, s níž měl ještě dalších šest dětí. Kromě samotného kamenického zámku, jenž procházel rekonstrukcí mezi lety 1840–1844, nechal už roku 1836 opravit a přestavět také zámek ve Včelnici, o dva roky později pak prošel opravou i zámek v Božejově a ve stejné době byl zcela stržen a znovu vybudován pivovar v Částrově.

Jakub Rudolf byl pánem na Kamenici roku 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, i roku 1850, kdy bylo zrušeno panské zřízení a zavedena obecní a okresní samospráva. Stal se tak vůbec posledním šlechtickým držitelem vesnic Horní Radouně, tehdy s ní již zcela splynuvší Včelnické Radouně, Starého Bozděchova, čerstvě odděleného Nového Bozděchova i nově vystavěné Bukovky. Dvě nově vzniklé obce Horní Radouň a Starý Bozděchov však stále náležely k politickému i soudnímu okresu Kamenice nad Lipou a Geymüllerovi i nadále vlastnili rozsáhlé pozemky v obou obcích (daleko více však v Bozděchově) a to prostřednictvím takzvaného Velkostatku Kamenice nad Lipou, který se stal de facto právním nástupcem panství. Jednalo se o firmu, která spravovala veškeré majetky Geymüllerových od zámku, přes pivovar a zemědělskou výrobu až po lesy a rybníky.

Už roku 1848 vyhořela stará radnice v Kamenici a nová se stavěla dlouhých devět let kvůli byrokratickým průtahům. Dříví, tašky a latě na krov radnice věnoval městu Jakub Rudolf za pronájem městské honitby. Roku 1861 dal vystavět pod zámkem nový pivovar a mlýn, kvůli kterému byly strženy dva domky na náměstí a panská cvočkárna, na jejichž místě dnes stojí pivovarská zeď v dolní části náměstí. Roku 1866 pak dal zbořit starý zámek v Častrově.

Jakub Rudolf von Geymüller zemřel roku 1896 a jeho choť pak dva roky po něm – jsou oba pohřbeni na Bradle. Dědicem kamenického statku se stal Rudolf Friedrich von Geymüller, narozený roku 1848. Měl za manželku Margit Serényi de Kis-Serény původem z Uher a měl s ní čtyři děti. Byl velkým milovníkem honů, lovů, koní a lesů vůbec. Za jeho správy byly údajně všechny cesty, lesy a rybníky v širokém okolí udržovány a vzorně upravovány. Byl ale také vzdělaný a nashromáždil na zámku přes 1700 svazků historických knih, které se později staly součástí sbírek národního muzea. Po velkém požáru ve městě roku 1899 koupil od pohořelců část spáleniště a nechal na něm vystavět nový hotel zvaný U Lípy.

---

Pohlednice z města Kamenice nad Lipou, datovaná rokem 1898. Byla vydána ve Víd­ni Uměleckým závodem Karla Schwidernocha. Ze stejné edice pochází i pohlednice z městečka Nový Etynk. Osobní sdělení pisatele jsme vyretušovali.

{S}

---

Po vyhlášení republiky Rudolf Friedrich, coby šlechtic, okamžitě požádal město Kamenici o československé státní občanství. Roku 1919 starosta obce a radní, snad v duchu tehdejšího porevolučního brojení proti starým feudálům, jeho žádost zamítli a státní příslušnost nové republiky mu nevydali. Richard Friedrich se proto obrátil jinam a stal se občanem Švýcarska. Zemřel roku 1923 na rodinném zámku v rakouském Hollenburgu, avšak pohřben byl opět na Bradle, stejně jako jeho manželka Margit, která jej přežila o sedm let.

Jeho nástupcem se stal mladší z jeho dvou synů, Richard Rudolf von Geymüller, veterán první světové války, který zpočátku většinu času trávil ve Vídni. Na Kamenici se prý příliš nezdržoval a přijížděl údajně jen na podzimní hony. Roku 1924 prodal zbytky bývalého statku Božejov – zámek za 40 000 Kč obci a pozemky pak drobným kupcům. Teprve po svatbě s Elisabeth, tedy Alžbětou, von Twickel roku 1943 přesídlil Richard Rudolf natrvalo do Kamenice, ovšem roku 1945 byl na rozkaz starosty města i s celou rodinou vyhoštěn. Byl sice švýcarským občanem a nikdy nepřijal říšskou státní příslušnost, ale stále byl místními považován za Němce.

Dne 13. května tak Richard Rudolf s chotí a teprve devítiměsíčním synem Rudolfem odjeli z města Kamenice na valníku jen s hrstkou osobních zavazadel. Jejich kočí jménem Louša je prý dovezl až na rakouské hranice, předal Richardu Rudolfovi otěže a šel pěšky domů, zatímco Geymüllerovi se vydali ke Křemži na svůj zámek Hollenburg k Richardovu staršímu bratrovi Georgovi.

---

Rodinné foto von Geymüllerových ze 60. let 20. století. Uprostřed Rudolf (Rudi), nejstarší syn narozený v září 1944 v Kamenici, vedle něj rodiče Richard Rudolf a Alžběta rozená von Twickel, po stranách mladší sourozenci, dvojčata Jan Jakub (Hansi) a Sidonia (Zdeňka/Nina).

{K}

---

skrýt ▲

Ačkoliv vesnice byla majetkově rozdělena zřejmě již v 15. století, dlouho se pro ni používal jen jeden název – Horní Radouň. Existuje pro to velmi jednoduché vysvětlení. Až do dob třicetileté války bylo rozštěpení vesnic i měst na několik dílů patřících k různým panstvím zcela běžné. Pro příklad uveďme třeba nedalekou ves Vlčetínec, kde až do poloviny 17. století část patřila k Dívčím Kopám a část ke Kamenici, ves Pleše u Kardašovy Řečice, která byla po většinu dějin rozdělena na dva až tři díly – Hradecký, Řečický a Soběslavský, nebo samotné město Kardašova Řečice, jehož rozdělení na dvě poloviny trvalo tak dlouho a zašlo tak daleko, že dnes v jeho případě lze mluvit spíše o souměstí se dvěma historickými centry kolem dvou samostatných náměstí.

Ve většině takových případů však došlo během 17. století v důsledku velkého přerozdělování šlechtického majetku po Bílé hoře a po třicetileté válce ke sloučení vsí a měst pod jedinou vrchnost. Jen málokterá vesnice zůstala rozdrobená a pokud ano, tak se většinou jednalo o individuální majetek – například o jednotlivé statky, dvory, mlýny, hájovny či podobné účelové stavby, které patřily k jinému panství než zbytek vsi. Horní Radouň byla jednou z nemnoha vsí, které zůstaly rozděleny, a navíc na dva srovnatelně velké celky – kromě ještě několika dalších menších kousků. Proto zřejmě potřeba tyto dva díly vsi odlišit i názvem vznikla teprve v 17. století, kdy již tento jev nebyl tak běžný a při úředním styku by mohlo dojít k nežádoucí záměně.

Paradoxně vůbec poprvé nalezneme v historických dokladech název Včelnická Radouň až roku 1654, tedy až pět let poté, co bylo včelnické panství přikoupeno ke Kamenici. Nicméně nutnost odlišovat od sebe obě části vsi tím nezmizela, neboť panství nebyla sloučena, jen měla stejného majitele. Nejspíše až do roku 1672, kdy došlo k přerozdělení dědictví po Bartoloměji Paradisovi de la Saga, zůstávali místní obyvatelé buď poddanými kamenickými nebo poddanými včelnickými, i když vrchnost měli jen jednu. Teprve na přelomu 17. a 18. století se začaly hranice mezi oběma díly vsi stírat, neboť, jak si popíšeme dále, hospodáři z obou stran si nejspíš právě v této době mezi sebou vyměnili své pozemky a později i celá hospodářství – splývání obou částí vsi podrobněji popisujeme zde.

Ještě po celé 18. století se sice název Včelnická Radouň vyskytuje na mapách, v několika katastrálních soupisech, ve statistických příručkách, v adresářích a lexikonech, v různých záznamech o převodech majetku, a velmi výjimečně také v místní matrice. Nicméně od roku 1672 v podstatě ztrácí jakékoli rozdělování vsi význam. Ačkoliv se název Včelnická Radouň vžil i mezi místními lépe než název Dolní Radouň (který nenalezneme ani v jediném místním dokumentu) postupem času se stal čistě formálním označením a nakonec z běžného užívání zcela vymizel. Poslední dobové doklady, které ještě rozlišují mezi Horní a Včelnickou Radouní, jsou zápisy v místní pozemkové knize z počátku 19. století, z nichž je již patrné, že název se používal nedůsledně a poněkud nahodile – smlouva tak například uvádí, že grunt leží ve Včelnické Radouni, ale sedlák je v ní uveden jako poddaný z Horní Radouně.

---

Pánové na Včelnici

Ze všeho nejdříve se vrátíme k vůbec nejstarší zmínce o území dnešní obce, k urbáři zboží rožmberského z roku 1373. Jak jsme již zmiňovali v úvodu, k záznamu o černém lesu zvaném Zimní, půl lánu a půl jitra velkém, neznámo kdy později připsal úředník rožmberského panství, že byl "již prodán Vojslavskému". Nyní si již může říci, o koho se jedná.

Roku 1454 zemřel rytíř Mikeš ze Včelnice, dosavadní držitel včelnické tvrzi, a jelikož neměl mužské potomky, připadly jeho statky odúmrtí koruně, tedy konkrétně králi Ladislavu Pohrobkovi. Na něm si tyto statky vyprosili bratři Prokop a Jan Vojslavští z Vojslavic, synové Markvarta z Vojslavic, členové rytířského zemanského rodu původem ze stejnojmenné obce, která leží severozápadně od Humpolce. Jejich domovská tvrz v této době již zřejmě zpustla, ale samotnému rodu se dařilo vcelku dobře.

Jejich otec Markvart byl někdy kolem roku 1442 purkrabím na hradě v Jindřichově Hradci a stejnou funkci potom v letech 1457–1463 vykonával i Prokop. Bratrům se pak podařilo na králi vyprosit více než jen tvrz Včelnici – během jen několika málo let se stali držiteli části statků v Popelíně, dalších statků v Olešnici, k tomu dostali ještě celou vesnici Závsí u Dírné, roku 1457 si navíc na králi vyprosili ještě Pluhův Žďár s tehdy již zpustlou tvrzí a s vesnicí Záluží, a nakonec roku 1464 jim král Ladislav daroval ještě další část Popelína, konkrétně tu, která náležela k Markrabství moravskému.

Přímo do Včelnice byli Jan s Prokopem uvedeni 1. ledna roku 1457. Zápis Desk zemských uvádí, že bratři Vojslavští obdrželi "co po smrti Mikše ze Včelnice a Kunše z Dubenky na krále připadlo ve vsi Včelnici na tvrzi, dvoře poplužním, na dvorech kmetcích s platem, na vyjmenovaných úročnících, z nichž jeden patří k duchovenství." Zatímco dříve jim byla královskými úředníky ves Závsí odhadnuta na hodnotu 50 kop grošů, všechny tyto Včelnické statky měly při předání hodnotu jen 15 kop grošů. Pro srovnání – jen o pět let později bylo pouhých šest selských dvorů po nebožtíku Petru Vlkovi z Horní Radouně odhádáno na sumu 30 kop grošů. Z toho můžeme vyvodit. že buďto byla ves Včelnice v této době velmi malá či ve špatném stavu, anebo, což se zdá z pozdějších dokladů pravděpodobnější, Vojslavským patřila jen část malá vsi Včelnice a spolu s tvrzí. Dále díky tomuto uvedení na Včelnici můžeme určit, že pokud rod Rožmberků prodal les zvaný Zimní v Horní Radouni rodu Vojslavských, muselo se tak stát nejdříve roku 1457. Zda byla zároveň s lesem prodána i některá z částí vsi, která snad mohla náležet Rožmberkům, bohužel nevíme. Listiny či dopisy z takto dávné minulosti jsou na detaily poměrně skoupé a majetkové záznamy o držbě vesnic z doby před rokem 1541 shořely při požáru Malé Strany a Hradčan.

Stejně tak můžeme určit i nejpozdější termín tohoto prodeje – je jím rok 1467. Tohoto roku totiž v jižních Čechách vrcholil spor kališnického krále Jiřího z Poděbrad s uskupením katolické šlechty zvaným Jednota zelenohorská. Prokop z Vojslavic se coby kališník držel strany krále Jiřího, což se mu zřejmě stalo osudným. V dubnu roku 1467 přebýval vůdce jednoty, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, se svým vojskem v Jindřichově Hradci. Dne 20. dubna dostal od Jiřího dopis, v němž mu byla králem de facto vyhlášena otevřená válka. Zdeněk zřejmě nějakou dobu vyčkával a po dvou týdnech, nejspíše dne 4. května, vyjel ráno se svým vojskem z Hradce směrem ke Kamenici. Tvrz Včelnici, na které tehdy sídlil Prokop Vojslavský, spálil do základů, dále vyplenil šest blíže neurčených vesnic, pobral v nich všechen dobytek a cennosti, které se mu povedlo naložit na vozy, a poté se vrátil do Hradce.

---

Dopis purkrabího choustnického pánu Pavlovi z Dětřichovic, ve kterém mu sděluje zprávu o vypálení Včelnické tvrzi a vsí v okolí Kamenice družinou jezdců Zdeňka ze Šternberka. Dopis není datován rokem, jen dnem, ale dle všech indicií pravděpodobně pochází z května roku 1467.

Přepis (s drobnými úpravami pravopisu):
Službu svou vzkazuji, pane Pavle, příteli milý. Přišlo mi o poledni jisté poselství z Deštného, že pan Zdeněk zjitra sjev s Hradce i pobral od Kamenice od samé ve všech dobytek, i což na vozy mohl, a vybrav i spálil 6 vsí, a Včelnici Prokopovi Vojslavskému spálil z gruntu i tvrz; to učiniv, vrátil se zase na Hradec. To věda, milý příteli, udá-li se, obešli s tím páně milost, ať Jeho Mi­lost o tom ví; a jestliže by co rozkázal, abychme věděli, čeho se držeti. A víš-li jaké noviny o vojskách, kteráž u páně Zdeňkových zámkův leží, daj mi věděti po tomto poslu. Na Choustníce, druhého dne po svátku nalezení svatého kříže (tj. 5. května), Jan Bolochovec, purkrabí choustnický.

{T}

---

Dopis hejtmana Soběslavského Janovi z Rožmberka o válečných událostech a nají­má­ní žoldnéřů. Většina dopisu se Včelnice netýká, její vypálení je zmíněno pouze jaksi mimochodem.

Přepis (s drobnými úpravami pravopisu):
Urozený pane, pane můj milostivý! Jakož mi Jeho Milost píše, abych zemany obeslal, aby na hotově byli s polovicí lidí, hned sem to učinil, a cožkoli od nich odpovědi budu míti, tak Jeho Milosti tajno nebude. Neb jsem již s některými mluvil, a ti sobě v tom kladou příliš krátký čas, pravíce, že tomu těžce co mo­hou učiniti. Také Jeho milost ráčí věděti, žeť jsou spálili Vidlákovi ve Včelnici dva člověky (vojáci) páně Zdeňkovi. A také mluvil jest se mnou Hlavnička, člo­věk náš z Soběslavě, chtě u Jeho milosti se dvěma koňmi býti v službě. Pak zdá-li se Jeho Milosti, račte mi to dáti věděti, neb když Habarta doma není, jestliže kdy koho kážete provoditi, nemám žádného svědomého ani o pilných věcí kam poslati. Píše mi Víta tento list, kterýž Jeho Milosti posílám, jemuž Jeho Milost porozumíte, a na to mi odpověď Jeho Milost dáti račte. Datum Soběslav, dne třetího před sv. Žofií (12. května). Jan z Dobronic, hejtman na Soběslavi.

{T}

---

O této plenitelské výpravě se zmiňují dva dochované dopisy. První, ze dne 5. května 1467, napsaný zřejmě pouze den po události na hradě Choustníku, je velmi podrobný a výslovně zmiňuje vypálení tvrzi Prokopa Vojslavského. Druhý dopis ze dne 12. května 1467, napsaný v Soběslavi, zmiňuje událost jen velmi okrajově, ale zato se zde píše, že ve Včelnici Zdeněk ze Šternberka vypálil "Vidlákovi dva člověky". A právě tato zmínka nám dokazuje, že Včelnice byla v této době rozdělena na více částí, z nichž každá patřila jinému šlechticovi.

Vidlákové byli totiž český šlechtický rod, který v této době držel například Chotoviny u Tábora. Nejspíše roku 1463 zemřel tehdejší držitel Vidlákovských statků, a snad tedy i vsi Včelnice, rytíř Ctibor Vidlák z Nechvalic a Kuního, a po něm nastoupil nejspíše jeho syn jménem Jan Vidlák z Nechvalic a Kuního. Jejich držení Včelnice přitom není doloženo pouze onou jednou větou v dopisu soběslavského hejtmana z roku 1467, ale také faktem, že ještě roku 1542 Janova dcera Zdena rozená Vidláková z Kuního, provdaná za Dobše Netonického z Nebílov, odporovala soudní žalobou tehdejšímu dočasnému držiteli vsi Včelnice, Mikuláši Kuncovi z Norbu (viz dále), neboť prý měla na ves "lepší právo nežli on". Usmířila se s ním o rok později a více již nikdy žádný Vidlák ve vsi Včelnici doložen není. Dodnes však toto jméno nese rybník na jihovýchodě města – bohužel jeho existence je doložena až v 17. století a tak můžeme jen spekulovat, že byl pojmenován právě podle rodu rytířů z Kuního.

Vraťme se však ještě k vypálení včelnické tvrzi. Dopis choustnického purkrabího neuvádí, kterých šest vesnic Šternberk vypálil. Vzhledem k tomu, že tvrz Včelnice byla vypálena do základů, a že vypáleni byli i poddaní Vidlákovi, lze předpokládat, že jednou ze šesti zničených vsí byla zřejmě Včelnice samotná.

Zbylých pět můžeme pak hledat mezi následujícími osadami, které byly později v různých historických dokladech uvedeny jako pusté. Mějme však na paměti, že kterákoliv z nich mohla zaniknout i ze zcela jiných příčin:

– Žďárek, vesnice mezi Včelnicí a Štítným, uveden jako pustá tvrz roku 1545, dodnes se tak nazývá tamní rybník.

– Jetříš, vesnice východně od Častrova, uvedena jako pustá ves roku 1549, dodnes se tak nazývá tamní les.

– Krumvald a Drahoňov, vesnice východně od Těmic, které byly ještě roku 1549 uvedeny jako pusté, ale později byly obě obnoveny.

– Heřmaň, vesnice byla roku 1549 pustá, později zde byl vybudován poplužní dvůr, hutě, železárny a nakonec osada zvaná Johanka.

– Branka, vesnice mezi Mnichem, Rosičkou a Novým Bozděchovem na místě dodnes zvaném Spáleniště, roku 1549 uvedena jako pustý dvůr, později zde vznikly osady Hamry a Hladov – v době Šternberkova plenění byla však zřejmě už jen osamoceným dvorem a nikoliv osadou.

– Vojkov, vesnice v místech dnešní Bukovky, ještě roku 1468, tedy rok po Šternberkově plenění však byla prokazatelně obydlená (více viz samostatná kapitola), byla uvedena jako pustá roku 1551 a obnovena byla až na konci 18. století pod novým názvem.

Nevíme, co se při Šternberkově výpadu stalo se samotným Prokopem z Vojslavic, ale veškeré historické zmínky o něm roku 1467 umlkají. Zároveň se Včelnicí byla jiným katolickým vojskem lstí dobyta také Červená Řečice, a když ji králova vojska dobyla nazpět, svěřil Jiří z Poděbrad polovinu řečického panství Janovi Vojslavskému, avšak Prokop se zde již nezmiňuje. Ještě v prosinci 1467 měl zřejmě Prokop obdržet statky ve vsích Chýstovice a Tisek a pražský písař začal psát k této odúmrti příslušný záznam do Desk dvorských, kterým by obě vsi oficiálně připadly Prokopovi, ale uprostřed věty psát přestal, celý zápis přeškrtl a na okraji stránky uvedl: "nic neobdržel a skonal”. Řečici a Chýstovické statky měli snad bratři dostat jako svého druhu odměnu za věrnost králi a za škody utrpěné Šternberkovým vojskem. Je možné, že Prokop zemřel už při samotném plenění a že zvěst o jeho smrti ve válečném chaosu zanikla či dorazila do Prahy se zpožděním, anebo snad skonal až později téhož roku.

Jeho bratr Jan z Vojslavic zcela jistě plenění přežil a stal se velmi zámožným pánem. Byl držitelem nejen Červené Řečice, Pluhova Žďára, Popelína a dalších dříve zmíněných vsí, ale obdržel od krále také Myslotín a Vokov, a nakonec roku 1479 zakoupil dokonce celé tři hrady na Pelhřimovsku – Kámen, Loutkov a Konipas. Měl sice pět synů, ale nikdo z nich už Včelnici zřejmě nedržel, nebo o tom již nejsou žádné doklady. Tvrz byla pustá a vypálená, takže nebyl důvod její držení někomu specificky předávat či odkazovat a zřejmě se na nějaký čas stala jen příslušenstvím zdejší vesnice. Tu zřejmě i nadále vlastnil rod rytířů Vidláků z Nechvalic a Kuního.

Nevíme, zda vůbec Vojslavští kdy vlastnili Včelnickou Radouň. Je možné, že ji zakoupili od Rožmberků spolu s lesem, ovšem pokud vlastnili jen malý díl Včelnice s tvrzí, a nikoliv celé "panství" (v této době je tento pojem poněkud nemístný), pak se zdá málo pravděpodobné, že by jim patřila i budoucí Včelnická Radouň a nebyla přitom zmíněna v žádném dědickém či odúmrtním záznamu. Daleko pravděpodobnější je, že v této době ještě onen díl Radouně držel Mikuláš ze Štítného (viz tento zápis), a že tedy tehdy tato část vsi ke Včelnici ještě nenáležela. Odbočme proto nyní od držitelů shořelé a zpustlé tvrzi a zaměřme se přímo na první doložené zmínky o Včelnické Radouni.

Dne 12. dubna roku 1468 král Jiří z Poděbrad daroval díl Radouně Janu Čabelickému ze Soutic a Bohušovi z Drahobudic, pánům na Týně nad Vltavou, jako odměnu za služby, které králi prokázal Janův otec Jan starší Čabelický ze Soutic. Učinil tak listinou, která se nám dochovala ve dvou opisech, z nichž jeden se nachází v Národním archivu v Praze a druhý v Oblastním archivu v Jindřichově Hradci. Texty obou těchto listin jsou zcela identické, až na jedno jediné slovo – v exempláři z Národního archivu chybí totiž právě slovo "Radouň". Nevíme, jak je to možné, ale v jednom ze dvou opisů písař zřejmě prostě vynechal jednu z darovaných vesnic – tu naši.

---

Listina krále Jiřího z Poděbrad vydaná 12. dubna 1468 v Kutné Hoře, kterou daroval několik vsí Janu Čabelickému ze Soutic. Tento konkrétní opis pochází z Národního archivu a jedná se tedy o tu kopii, která Radouň nezmiňuje.

Přepis (s drobnými úpravami pravopisu):
"My Jiří, z boží milosti král Český, markrabí Moravský, Lucemburský a Slez­ský vévoda a markrabí Lužický atd., oznamujeme tímto listem všem, že pro věrné služby, kteréž někdy (nebožtík) Jan z Soutic Čabelický nám činil, dle toho synu jeho statečnému Janovi z Soutic a slovutnému Bohušovi z Drahobudic, věrným našim milým, zapsali jsme zboží tuto psaná, totižto vsi (zde je v druhé kopii slovo "Radouni"), Dobešice, Pasovice, Chrášťany, Jarošovice a Břitiny, a mlýn pod svátým Janem, s lidmi kmetcími, dědinami, loukami, pastvištěmi i se vše­likými těch vsí příslušnostmi, poplatky a požitky, ve třech stech kopách grošův peněz dobrých…"

Guberniální listiny české, č. 355 {N}

---

Jan Čabelický přitom tyto vesnice obdržel za zvláštních podmínek. Takovéto léno mohlo být šlechtici zapsáno buďto dědičně, takže se stávalo majetkem rodu a držitel jej mohl předat svým potomkům, anebo zápisně, takže náleželo jen jemu osobně, bylo zapsáno do Desk zemských a po smrti šlechtice připadlo zpět koruně, aby jej král mohl svěřit dalšímu držiteli. V tomto případě však obdržel Čabelický vsi Radouň, Dobešice, Pasovice, Chrášťany, Jarošovice a Břitiny nejdříve jen do zástavy v hodnotě 300 kop grošů a poté jakýmsi polovičatým způsobem dědičně, ale jen na dvě pokolení. Měly tedy patřit pouze Janovi, pak jednomu jeho synovi a poté měly připadnout zpět koruně. Slovutný Bohuš z Drahobudic se již v žádných dokladech neuvádí.

Jak se tento díl vsi Horní Radouně vlastně ocitl v držení krále Jiřího nevíme. Pokud jej doposud držel Mikuláš ze Štítného, je možné že zemřel a jeho zápisný díl vsi tak propadl koruně – bohužel, Mikulášů ze Štítného bylo tou dobou v okolí hned několik a my nevíme, kdy přesně zemřel ten "náš". Pokud by však, čistě hypoteticky, tento díl Radouně držel zápisně již před vypálením Včelnice Prokop Vojslavský, který, jak víme, zahynul nejpozději v prosinci 1467, pak by dávalo smysl, že díl vesnice propadl koruně a Jiří z Poděbrad jej mohl zjara 1468 svěřit dvěma pokolením rodu Čabelických ze Soutic jako odměnu za jejich věrnost.

Jan měl za manželku Kateřinu z Vartemberka a s ní zplodil syna Prokopa Čabelického ze Soutic, který zdědil po otci nejen díl naší Radouně a spoustu roztroušených vsí, ale také celé velmi rozsáhlé panství týnské. Stalo se tak mezi rokem 1513, kdy ještě Jan sháněl peníze na opravu města, a rokem 1519, kdy již Prokopa u soudu žalovali bratří Valdštejnové a dožadovali se výplaty svých nároků z Týna. Tento spor Prokop sice vyhrál, avšak zřejmě tím nezažehnal všechny finanční potíže, neboť ještě po dalších deseti letech nacházíme zmínky o tom, že musel shánět peníze na výplatu města Týna ze zástavy.

A právě díky těmto finančním potížím máme dnes vůbec nejstarší dochovanou zmínku o celkem deseti statcích v Horní Radouni. Díky nim můžeme určit, kterou část vsi vlastně Čabeličtí drželi, díky nim víme o jednom dalším mlýně ve vsi a díky nim také víme, že Prokop zřejmě svým způsobem podvedl královský majestát. Zaplať pánbůh za takové finanční potíže!

Ve čtvrtek po svatém Mikuláši, tedy 10. prosince, léta páně 1528, nechal Prokop Čabelický ze Soutic zapsat do Desk zemských, že prodává rytíři Oldřichu Radkovcovi z Mirovic ve Včelnické Radouni devět dvorů kmetcích a jeden mlýn, to vše za celkovou sumu 215 kop grošů pražských, které Oldřich na místě v hotovosti složil. U všech statků jsou zde jmenováni jejich hospodáři, takže až na jedinou výjimku můžeme identifikovat, o která stavení se jedná (viz tento zápis). Zápis dále výslovně uvádí, že ve vsi byly ještě další dvory, které Prokop neprodal, ale ponechal si je pro sebe, a že své majetky ve vsi Radouni prodal, protože potřeboval peníze na výplatu Týna a týnského panství. Město Týn totiž původně náleželo arcibiskupství v Budějovicích, které trvalo na tom, že po Prokopově smrti by se mělo znovu stát církevním majetkem. Tedy pokud by si jej Prokop nevykoupil.

---

Zápis o směně Horní Radouně s mlýnem a dvou rybníků ze strany Oldřicha Rad­kov­ce za statky v Chřešťovicích a Dobešicích ze strany Prokopa Čabelického v pro­sin­ci roku 1528. Zápis o původním prodeji vsi téhož dne naleznete zde.

Přepis (s drobnými úpravami pravopisu):
"A on, Voldřich, dědinami v dědictví svém v Radouni Hořejší vsi dvorův kmet­cích s platem, což jest tu měl, a jedním mlýnem s platem, na kterém sedí Mašek proti jmenovaného Voldřicha Radkovce mlýništi ležící, a dvěma rybáky s platem pod sv. Jánem ležící…"

zápis v Deskách zemských – DZV 3 J29‘ {N}

---

Ještě téhož dne, 10. prosince 1528, pak nechali oba rytíři vyhotovit také druhý zápis, ve kterém spolu směnili své majetky. Oldřich tak vrátil Prokopovi Včelnickou Radouň a Prokop dal Oldřichovi výměnou vesnice Chřešťovice a Dobešice, mlýn a dva rybníky kdesi pod svatým Jánem nedaleko Písku, to vše opět ve stejné ceně 215 kop grošů míšeňských směněno, takže nikdo nikomu nic neplatil. Navíc se v zápisu této zpětné výměny uvádělo, že "Než jestli že by výplata Tejna a jeho příslušenství přišla před touto výplatou, on Voldřich ani jeho dědicové jemu Prokopovi ani jeho dědicům těch dvorův kmetcích s platem v Radouni zpravovati povinen nebude a nezpravuje." Z toho vyplývá, že Radkovec vůbec nechtěl převzít odpovědnost za případné delší držení vsi.

Proč takové komplikace, říkáte si? Proč prostě Prokop neprodal Oldřichovi své vesnice napřímo a musel mu nejdřív prodat Radouň a téhož dne ji vyměňovat zpět? Odpověď nalezneme v drobné poznámce na okraji poslední stránky druhého deskového zápisu. Je zde uvedeno, že zatímco dříve byla ves Radouň zápisným majetkem a měla po Prokopově smrti spadnout na korunu, nyní se tímto prodejem a směnou stala dědičnou vsí rodu Čabelických, kterou už mohl Prokop odkázat svým potomkům – což také jistě učinil.

Zemřel zřejmě roku 1540 a všechny jeho majetky včetně Včelnické Radouně zdědila vdova Johanka Čabelická rozená Rendlová z Úšavy coby poručnice jejich několika nezletilých synů. Dochoval se nám zápis v silně poškozeném svazku Desk zemských, v němž se roku 1541 Johanka uvazuje ve statky po svém nebožtíku muži. Naštěstí je formulován stejně jako všechny podobné zápisy a můžeme díky tomu rozluštit, že velmi stručně zmiňuje také Prokopovy radouňské majetky. Po dovršení plnoletosti pak rodinné majetky převzal Prokopův a Johančin syn Jan Čabelický ze Soutic, o jehož držení vsi máme jen jediný druh dokladů – zmínky o jeho soudech s pánem na Včelnici.

---

Zápis o převzetí dědictví po Prokopu Čabelickém ze Soutic začíná běžnou formulí: "Johanka z Soutic (nadepsáno: Oušavy) mocná otcovská poručnice od někdy Prokopa Čabelického z Soutic kšaftem učiněná…" statky ve Včelnické Radouni jsou zde zmíněny jen okrajově, uprostřed pčedposledního řádku: "v vsi Radouně dv. k. s pl." (tj. dvory kmetcí s platem).

zápis v Deskách zemských – DZV 250 D3‘ {N}

---

Už roku 1557 se neznámo o co soudil s Jindřichem Vencelíkem z Vrchovišť a na Včelnici. Zřejmě roku 1558 pak ten stejný Jindřich očernil u arciknížete Ferdinanda svého kamenického souseda, Zdeňka Malovce z Malovic, z toho, že se prý Malovec po smrti své první ženy nechal v Týně nad Vltavou u Jana Čabelického "nenáležitě a pokoutně" podruhé oddat s Marianou Berkovou z Dubé a Lipého. Malovec si totiž tehdy údajně nevyžádal svolení bratrů své nastávající. Za toto nařčení se pán kamenický urazil a Vencelíka zažaloval, načež ale Jan Čabelický požádal nevěstiny bratry o odpuštění, že si dovolil jejich sestru bez svolení provdat, čímž vlastně přiznal Malovcovo provinění. Teprve po zásahu tří dalších šlechticů z okolí se sousedé posledního března roku 1562 usmířili a Jindřich prohlásil, že považuje Zdeňka Malovce a jeho ženu Marianu za "ctné a šlechetné, dobře zachovalé a v stav manželský řádně sešlé lidi".

Vencelík ale následně obrátil svou pozornost opět na Čabelického. Můžeme jen spekulovat, že se během předchozího sporu dozvěděl něco, co Čabelický nechtěl, aby bylo všeobecně známo – že totiž vlastnil Včelnickou Radouň tak trochu podvodem. Jak se totiž dočteme v záznamu o svědectví Jana mladšího Leskovce z Leskovce, tehdy pána na Horní Cerekvi a synovce Jana Leskovce na Kamenici, už dne 8. června 1562 zažaloval Jindřich Vencelík z Vrchovišť a na Včelnici rytíře Jana Čabelického ze Soutic a na Týně, a to "ve věci vsi Horní Radouně". Nevíme bohužel, jaké bylo přesně znění této žaloby týkající se naší obce, ale zato víme, že pro Čabelického toto stání zcela jistě neskončilo dobře, neboť od tohoto roku už nikdy Včelnická Radouň v držení jeho rodu zmiňována nebyla a další zmínku o této části obce nalezneme právě v držení rodu Vencelíků.

Tím jsme nuceni zase na moment opustit dějiny naší obce a vrátit se zpět k historii Včelnice. Zanechali jsme ji před téměř sto lety, kdy tamní tvrz byla vypálená, zpustlá a tamní vesnici držel rod Vidláků z Kuního. Nejpozději roku 1478 už byla ves v majetku rodu Vencelíků z Vrchovišť, který pocházel z Kutné Hory. Už od nejstarších zmínek se u jednotlivých členů rodu objevuje také přídomek "ze Sarabic", ovšem vždy nedůsledně. Původ ani význam tohoto přídomku bohužel neznáme. Zakladatel tohoto rodu Václav Vencelík z Vrchovišť, manžel Anny z Perče, původně zámožný kutnohorský stříbrokop povýšený do šlechtického stavu, zakoupil roku 1485 panství Žirovnické, čímž se však zřejmě velmi zadlužil. Jeho finanční situace se postupně zhoršovala, až musel někdy před rokem 1513 zastavit vsi Včelnici a Zdešov, které tou dobou již vlastnil, jindřichohradeckému hejtmanu a úředníkovi Mikuláši Kunrátovi řečenému Kuncovi z Norbu.

V původní zástavní smlouvě se podle pozdějších zmínek prý psalo, že hned jak by Vencelík nashromáždil dostatečné prostředky, musí mu Mikuláš Kunc vsi Včelnici a Zdešov zase prodat zpátky, ovšem to nejspíše nebylo pro dlužníka tak úplně prioritou. Zatímco obě vsi byly stále v zástavě, stihl totiž Vencelík přikoupit ještě Třešť a Stráž i s jejich panstvími. Mezitím byla vypálená včelnická tvrz zřejmě obnovena, neboť jak sám Václav Vencelík, tak i dočasný držitel Mikuláš Kunc z Norbu se oba nechávali nazývat pány na Včelnici.

---

Náhrobky Mikuláše Kunce z Norbu (vlevo) a Jana Vencelíka z Vrchovišť (vpravo) pánů na Včelnici. Oba se nachází ve hřbitovním kostele sv. Jiljí v Žirovnici.

Nápis na náhrobku Mikuláše Kunce z Norbu:
"Léta páně 1550 v neděli Smrtnou umřel urozený a statečný rytíř pan Mikuláš Kunc z Norbu a na Včelnici, pán Bůh se smilovati rač."

Nápis na náhrobku Jana Vencelíka z Vrchovišť:
"Léta 1551 v úterek masopustní umřel urozený a statečný rytíř pan Jan starší Vencelík z Vrchovišť a na Včelnici, i smiluj se pán Bůh."

{K}

---

Václav zřejmě zemřel kolem roku 1517 a zanechal po sobě šest synů: Kryštofa, Jindřicha, Jana, Zikmunda, Petra a Matěje. Poslední se stal pánem na Třešti, zbylí se pak domluvili s Mikulášem z Norbu, že Včelnici co nejdříve vyplatí. To se jim pro značné dluhy zděděné po otci opět nepodařilo a navíc museli prodat panství strážské. Zřejmě roku 1543 po smrti Petra, který byl pánem na Žirovnici, propadlo Kuncovi z Norbu dokonce i panství žirovnické. Jak jsme již zmiňovali výše, přibližně ve stejné době se s Mikulášem Kuncem z Norbu soudila také paní Zdena Netonická rozená Vidláková z Kuního, která si na Včelnici činila nároky, ale už roku 1543 se s ním dohodla na vyrovnání, což bylo zřejmě přičteno k dluhu rodu Vencelíků. Nejmladší z šesti Václavových synů, Jan Vencelík z Vrchovišť, se poté s Kuncem soudil alespoň o svršky a o otcův dům ve městě Žirovnici, ale nakonec se mu zřejmě podařilo Včelnici konečně splatit, neboť se opět nazýval tamním pánem. Zemřel však bezdětný roku 1551.

Včelnice pak přešla do rukou tří Petrových synů, které měl s Amálií Jörgerovou z Tolletu a kteří zřejmě zpočátku drželi panství společně. Později se nejmladší z nich Václav Zikmund stal písařem nejvyššího purkrabství a od bratrů se tak odloučil. O prostředním z bratří víme jen, že se jmenoval Jiří a zřejmě předčasně zemřel. Nejstarší pak, jménem Jindřich Vencelík z Vrchovišť, jak již víme, se soudil se svým kamenickým sousedem i s pánem Čabelickým na Týně nad Vltavou, přičemž snad při jednom z těchto soudů získal roku 1562 pro včelnické panství ten díl vsi Radouně, který bude přibližně o sto let později nazván Včelnická Radouň.

Jindřich pak zemřel někdy před rokem 1589, a to zřejmě jako bezdětný, takže Včelnice i se vším příslušenstvím, včetně jeho dílu vsi Radouně, připadly jeho třem bratrancům, synům jeho nebožtíka strýce a pána na Třešti, Kryštofa Vencelíka z Vrchovišť a jeho ženy Kateřiny rozené Hodějovské z Hodějova.

Nejstarší z těchto tří bratranců se jmenoval Jan Václav, byl po otci pánem na Třešti a o Včelnici se zřejmě vůbec neucházel. Nejmladší jménem Zikmund Matěj si vzal za ženu Annu Magdalenu Malovcovou, dědičku Kamenického panství, čímž se stal držitelem kamenické poloviny vsi Horní Radouně. Později se postavil do čela místních stavovských vojsk a aktivně se podílel na průběhu povstání roku 1618 – podrobně jsme o něm psali na v předchozí kapitole o kamenickém panství.

Panství včelnické proto připadlo prostřednímu z bratří, Jindřichu Kunrátovi Vencelíkovi z Vrchovišť a jeho manželce Kateřině rozené Španovské z Lisova, díky jejichž svatbě se nám dochoval vůbec nejstarší konkrétní záznam o příslušnosti vsi Včelnické Radouně k tehdejšímu včelnickému panství. Roku 1601 totiž Jindřich Kunrát nechal zapsat Kateřině věnem částku 5 000 kop míšeňských grošů na Včelnici a Radouni. Jednalo se nejspíše o jakési předzávětní opatření, neboť roku 1604 v jeho závěti se již vlastně o žádných světských statcích nepíše – vše totiž už bylo převedeno na Kateřinu, takže Jindřichu Kunrátovi stačilo jen úředně stvrdit, že po jeho smrti vše zdědí jejich jediný syn, kterému bude Kateřina až do plnoletosti poručnicí. Nejspíše se v této době obával o své zdraví a my nyní zpětně musíme uznat, že tyto jeho obavy byly vcelku oprávněné, neboť ještě roku 1604 zemřel v Třešti, kde je také pochován.

---

Zápis o věnu Kateřiny z Lisova z 6. října roku 1601, který je vůbec prvním konkrétním dokladem přísluš­nosti dílu vsi Horní Radouně ke Včelnickému panství.

Přepis:
"1601, v úterý po sv. Františkovi. Jindřich Kunrát Vencelík z Vrchovišť na Včel­­nici při dědictví svém na tvrzi Včelnici, dvoru poplužním s poplužím, s pivo­va­rem, sladovnou, s mlejnem, na vesnicích těchto: na vsi Včelnici, na vsi Radou­ni s dvory kmetcími, s platy, s krčmami vejsadními, s dědinami, lukami, lesy, háji, porostlinami, vodotočinami, rybníky, s potokami, s řekami, s jiným vším a všelijakým k tomu příslu­šenstvím, se vší zvůlí, s plným panstvím paní Kate­řině Vencelíkové z Lisova, manželce své, pět tisíc kop míšeňských věnoval a jmé­nem věna ukázal a jich těch dědin k milostivé věrné zástavě postoupil."

zápis v Deskách zemských – DZV 130 K28‘ {N}

---

Panství tak převzala vdova Kateřina z Lisova, později podruhé provdaná Hajdová – bohužel ale nevíme, kdo byl jejím druhým mužem. Její poručnictví trvalo nejméně 16 let, neboť ještě po bitvě na Bílé hoře byla uváděna jako správkyně Včelnice. Během celého stavovského povstání si prý počínala velmi obratně a zřejmě se snažila příliš nestranit ani jedné ze znesvářených stran. Tím se jí podařilo panství uchránit ještě pro dvě další generace rodu Vencelíků. Ačkoliv její nebožtík první manžel byl, stejně jako jeho bratr Zikmund Matěj, horlivým evangelíkem augsburské konfese a hluboce přesvědčeným odpůrcem katolictví, a ačkoliv sama nechala ještě roku 1605 dosadit do kostela sv. Jiljí u Žirovnice kališnického kazatele, po porážce stavovských vojsk a změně náboženských poměrů v zemi se Kateřina nechala slyšet, že přejde ke katolické víře. To nakonec roku 1628 opravdu učinila, stejně jako její již dospělý syn Jindřich Michal Vencelík z Vrchovišť i jeho první manželka Eva Bohunka rozená Hodějovská z Hodějova – ano, byla příbuzná jeho babičky Kateřiny, nejspíše byla jeho vlastní prasestřenicí.

Zatímco kamenická větev rodu Vencelíků po Bílé hoře vymřela a celé jejich obrovské majetky, tedy panství Kamenické, Černovické, Chýnovské a další, byly zkonfiskovány a předány nově usazené katolické šlechtě, včelnická větev rodu držela své statky dále a dokonce byla roku 1630 povýšena ze stavu rytířského do stavu panského. Odnynějška zvali se Vencelíkové svobodnými pány ze Sarabic, ovšem znovu velmi nedůsledně. Panství těchto pánů však nebylo bůhvíjaké, neboť zpočátku kromě vsi a tvrzi v samotné Včelnici obsahovalo zřejmě jen Včelnickou Radouň. Od roku 1640 přibylo ještě několik selských stavení ve vsi Vlčetínci spolu s dílem Dívčích Kop a tamním poplužním dvorem, který Jindřich Michal zakoupil od Mikuláše Nejepínského z Nejepína – od tohoto roku se Vencelík nazýval svobodným pánem ze Sarabic na Včelnici a Dívčikopě.

Se svou již zmíněnou první ženou měl dvě dcery a dva syny a po její smrti se znovu oženil s Marií Annou Chobotskou z Ostředka, která mu porodila ještě nejmladší dceru. Roku 1642 stihl ještě zapsat své nové manželce věnem 6 000 kop grošů míšeňských a následně zemřel roku 1643, nejspíše následkem nemoci. Dědictví si pak rozdělili jeho dva synové. Mladší Zikmund Karel obdržel dvůr a díl vesnice

Dívčí Kopy s částí Vlčetínce, zatímco starší Jan Kunrát Vencelík se stal pánem na Včelnici, k níž náležela i Včelnická Radouň. Jejich mladší sestra Anna Sidonia Domitella vstoupila do kláštera, starší sestra Kateřina Albertina se provdala do Žampachu u Ústí nad Orlicí a nejmladší nevlastní sestra Alžběta Ludmila byla tehdy ještě dítě.

Jan Kunrát Vencelík byl ženat s Magdalenou Lidmilou Lapáčkovou ze Rzavého, původem paní na Mnichu, avšak jejich manželství bylo bezdětné. Společně si koupili malé panství Úsilov nedaleko Kdyně a také několik domů v Klatovech. Roku 1649 pak prodali Včelnici a Včelnickou Radouň Bartoloměji Paradisovi de la Saga, toho času pánovi na Kamenici, za 15 000 zlatých rýnských (viz tento zápis). Jan zemřel až roku 1680 a vdova Magdalena Lidmila poté prodala statek Úsilov a dožila až do roku 1714 v Klatovech v jednom z jejich domů, který poté odkázala tamnímu farnímu kostelu.

Prodejem, který byl do Desk zemských zapsán 1. července roku 1649, došlo po nejméně 180 letech ke spojení obou částí vsi, tedy Horní i Včelnické Radouně, pod jednu vrchnost. Paradoxně teprve v této době, zřejmě roku 1654, se poprvé objevuje název Včelnická Radouň, který tento díl odlišuje od zbytku vsi. Obě panství totiž sice držel jeden šlechtic, ale sloučena ještě nebyla, takže i když byli všichni zdejší sedláci poddanými Bartoloměje Paradisa de la Saga, někteří byli pořád včelničtí, zatímco jiní stále kameničtí.

Zikmund Karel Vencelík pak prodal své statky na Dívčích Kopách témuž Bartoloměji Paradisovi snad někdy mezi lety 1643–1654, čímž se vsi Horní Radouň, Včelnická Radouň, Bozděchov a pustý Vojkov staly vůbec poprvé součástí jediného majetku a od této doby již nikdy rozděleny nebudou. Zikmund Karel pak zemřel zřejmě stejného roku jako jeho bratr, tedy 1680, jejich sestra Domitella zemřela v klášteře o rok později a poslední členka rodu, jejich nejmladší nevlastní sestra Alžběta Ludmila, již provdaná Vernierová de Rougemont, zemřela na Lipnici ještě rok nato, tedy roku 1682. Tím rod Vencelíků z Vrchovišť, svobodných pánů ze Sarabic, vymřel docela.

Rod Paradisů držel Včelnici po tři generace a zapsal se do jejích dějin velmi významně. O Bartolomějově působení mnoho známo není, neboť už roku 1654, tedy pět let po zakoupení panství, zemřel bez závěti. Kromě celého panství Kamenického a Včelnického, statků Dívčí Kopy, Chválkov a Neustupov u Votic, zanechal svým dědicům ještě říšský hraběcí titul, který získal roku 1653.

Jelikož byli jeho synové nezletilí, převzala správu panství jeho vdova Hypolita Domitella Paradis de la Saga rozená z Lodronu, která se stala jednou z vůbec nejdůležitějších postav historie Včelnice. Roku 1662 totiž nechala v zahradě včelnického zámku vystavět kapli a do ní umístila kopii zázračné sochy černé Panny Marie z bavorského poutního městečka Altötting. Pohnutky, které ji vedly k tomuto počinu, se v různých zdrojích značně liší. V podstatě je lze shrnout do čtyř různých příběhů o původu včelnického kostela, které si zde nyní postupně projdeme.

Příběh první – zlidovělý:
Zřejmě nejčastěji uváděným příběhem o vzniku etynského kostela je jakási zlidovělá legenda o tom, jak se hraběnka onoho roku 1662 ve svém kočáře dostala do úzkých, když se během náhlé průtrže mračen rozvodnil rybník Kalich u Kamenice. Voda se vyvalila z protržené hráze a lila se pod její kočár. Hypolita se modlila za svou spásu k Panně Marii Öttingské a zapřísahala se, že pokud přežije, nechá jí na tom místě vybudovat svatostánek. Jelikož vyvázla bez újmy, dala opravdu kapli založit, aby tak poděkovala za svou zázračnou záchranu.

Tato verze příběhu má vlastně jen jednu trhlinu: proč hraběnka kapli postavila ve Včelnici, pokud hned několik zdrojů výslovně uvádí, že měla stát "tam na tom místě" u rybníka Kalicha v Kamenici?

Příběh druhý – mariánský:
Další popis peripetií při zakládání etynského kostela pochází z Mariánského církevního kalendáře z konce 19. století. Podává v lecčems podobnou legendu, ovšem nenechá si ujít příležitost, aby vinu za neštěstí hraběnce způsobené shodil na jinověrce. Nelze mu upřít až obdivuhodně popsané detaily včetně na den přesné datace všech událostí, pro kterou ale samozřejmě neudává jediný zdroj. Následujících několik odstavců je proto potřeba brát opravdu s rezervou. Ačkoli je vyprávění velmi zajímavě opentleno spoustou podrobností, nic z dále uvedeného se nepodařilo ověřit v žádném jiném historickém dokladu. S největší pravděpodobností vznikl tento příběh jen rozšířením výše popsané první legendy pro potřeby církevního nakladatelství. Některé nejdůležitější poznámky k vyprávění připisujeme do závorek, a to převážně kvůli kontextu, který by čtenář Mariánského kalendáře znal, ale který dnes nemusí být zřejmý:

Hraběnka Hypolita, věrná to katolička a vyznavačka Panny Marie, nechala prý po svém návratu z dlouhé pouti do Bavorska dne 8. září léta páně 1632 (náhodou na svátek narození Panny Marie) umístit kopii öttingské zázračné sošky do nově vystavěné kapličky pod hrází rybníka Kalicha. Do ní se pak chodila téměř každý den modlit, nejčastěji se svou společnicí, místní dívkou Mandalénkou Svadbovic.

Jejich zbožnost ale byla trnem v oku spolku největších kamenických nekatolíků (kalendář jich jmenuje pět a nezapomíná přitom přesně určit, kdo byl mezi nimi kališník, kdo český bratr, kdo kalvinista a kdo luterán). Ti se všichni tajně spiklenecky sešli v noci 26. července 1633 (náhodou na svátek sv. Anny, matky Panny Marie) a umluvili se, že až se budou příště hraběnka s Mandalénkou modlit, otevře mlynář na Kalichu všechna stavidla a nechá obě katoličky bídně utonout. Konečně se jim naskytla příležitost, dne 5. srpna 1634 (náhodou na svátek Panny Marie Sněžné), kdy po velké bouřce byl rybník plný vody. Proradný mlynář a jeho pohůnek otevřeli stavidlo a prokopali hráz rybníka, voda se vyvalila do údolí a zaplavila kapličku i se dvěma zbožnými ženami. Ty, smeteny proudem vody, se vší silou chytily za sošku Panny Marie a modlily se k ní za spásu svých životů.

A spásy zázračné se jim opravdu dostalo, neboť jejich utrpení zahlédli poustevník Ivo z Bradla a tesař Linhart Sklenář, který zrovna náhodou opravoval poustevníkovu boudu novými prkny, která mu zrovna náhodou den předtím zdarma darovala sama lidumilná hraběnka Hypolita. Tesař proto bleskurychle vyrobil vor a na něm s poustevníkem připluli oběma dámám na pomoc a skoro polomrtvé je vytáhli na suchou zem.

Místní jinověrci, pohnuti touto zázračnou spásou, hromadně se dali překřtít na katolíky. Spiklenci měli být potrestáni rukou katovou, ale milosrdná a šlechetná paní Hraběnka všem jim odpustila, jenom kalvínského kazatele, který celý plán zosnoval, nechala zmrskat bičem a vyhnat ze země, a mlynáře od rybníka Kalicha dala vsadit do žaláře, kde si nakonec, coby nenapravitelný kacíř, sáhl na život.

Hraběnka po své spáse hledala místo, kde by mohla vystavět Panně Marii kostel, jak jí to slíbila ve chvíli nouze nejvyšší, ale nemohla jej nalézt. Až v noci na 12. září (náhodou na svátek Jména Panny Marie) se jí zdál sen, v němž jí Bohorodička kázala kostel postavit na místě rovinatém, kde nalézají se v lípě v dutině včely a kde na keři visí dřevěný růženec, asi hodinu od Kamenice vzdálí. Tu lípu ať pokácí a na jejím místě pak bude hlavní oltář nového kostela. Zrána pak šla Hypolita poděkovat poustevníku Ivovi za svou zázračnou záchranu (tedy až více než po měsíci?) a ukázalo se, že poustevníkovi se oné noci zdál úplně ten stejný sen. Vydali se tedy hledat místo ve snu jim vyjevené a jako zázrakem jej ještě ten den (stále tedy na svátek Jména Panny Marie) našli, přesně jak jim ho Panna Maria popsala.

Když byl kostel roku 1662 dokončen, všichni obyvatelé Kamenice, včetně několika omilostněných a nově pokřtěných spiklenců, se radovali a celé město, družně již na správnou víru katolickou obrácené, prošlo pak ve velikém průvodu v čele s Mandalénkou Svadbovic z města až k novému kostelu, kolem něhož dobrotivá hraběnka mezitím nechala vystavět velkou spoustu domků, které hned zcela bezúplatně rozdala zbožným katolíkům ze širokého okolí. Na památku oné pokácené lípy s včelím hnízdem nazvala tuto novou vesničku Včelnicí.

Zvláště poslední odstavec nám naznačuje, za nakolik důvěryhodný tento příběh můžeme považovat. Nebudeme se proto hnípat v mnoha a mnoha detailech, které odporují historickým dokladům a budeme tento příběh prostě považovat jen za hezké vyprávění. Raději čistě pro kontrast přejdeme rovnou ke třetímu doloženému příběhu o založení včelnické kaple, který se na hraběnku dívá poněkud kritičtěji.

---

Ilustrace z "Velkého Mariánského kalendáře pro lid katolický na obyčejný rok 1889": Poustevník Ivo z Bradla a tesař Linhart Sklenář plují na voru zachránit hraběnku Hypolitu a Mandalén­ku Svadbovic ze zaplavené kaple pod rybníkem Kalichem.

{V}

---

Příběh třetí – obrozenecký:
Hypolita údajně onoho roku 1662, nehledě na nepřízeň počasí, trvala na tom, že pojede v kočáře na projížďku z Kamenice do Včelnice. Déšť se změnil v bouřku a pak v průtrž mračen, kočí pořádně ani na cestu neviděl a tak sjel ve Včelnici z rozblácené stezky do škarpy. Hraběnka vyběhla z kočáru do zuřícího lijáku a běžela se honem schovat do nejbližšího domku místních chudých poddaných, kde to však prý pro ni bylo snad ještě horší nežli venku. V chudobném příbytku ohrnovala nos nad živobytím prostého domkáře, úzkostlivě si kasala své sukně, aby se nezamazala, a prosila Pannu Marii Öttingskou, aby ji z té špinavé díry zachránila. Kočí ji po vrácení kočáru na cestu přišel vyzvednout, spolu odjeli do Kamenice a hraběnka pak nechala na místě své záchrany, tedy přímo místo onoho chudého domku, který dala strhnout, vystavět novou kapli.

Tento příběh zřejmě pochází z vrcholného období českého národního obrození, kdy bylo tak trochu povinností každého autora rýpnout si do zlé, panovačné a povrchní cizozemské šlechty. Proto jej nemůžeme považovat za úplně objektivní v hodnocení hraběnčiny povahy. Sluší se přiznat, že drobná dopravní nehoda uprostřed bouřky je sice čistě statisticky přeci jen o něco pravděpodobnější, nežli protržený rybník, ovšem že by hraběnka utíkala do cizího domku, když byla opravdu jen pár desítek metrů od zámku, se nám zdá o něco méně věrohodné. Nehledě na to, že z Kamenice na Včelnický zámek se nejezdí a nikdy nejezdilo kolem kostela.

Příběh čtvrtý – náš:
Nakonec vám nabízíme také svůj vlastní pohled na okolnosti založení etynské kaple Panny Marie. Nedochoval se nám sice ze žádných pramenů, nepředával se z pokolení na pokolení jako výše uvedené příběhy, neotiskla jej žádná vážená církevní instituce, a ani neobsahuje vzletné popisy hrdinských činů či tajných spiknutí. Zato ale stojí na reáliích tehdejšího stavu Paradisovských panství.

Ve včelnické části jejich majetků byly v této době dva kostely: první sv. Víta v Kostelní Radouni a druhý sv. Jana Křtitele v Dívčích Kopách. Oba však byly původně kališnické a po Bílé hoře tedy neobsazené, bez kazatele. Oba byly také poníženy na filiální kostely, spadající pod Kamenickou faru a děkanát. Samotná ves Včelnice náležela sice později k farnosti při kostele sv. Prokopa v Jarošově nad Nežárkou, který byl vždy katolický, ovšem v době před Bílou horou docházeli místní buďto do Kostelní Radouně nebo spíše do bližších Dívčích Kop, kde zřejmě nejpozději do roku 1624 bývala samostatná fara, jejíž patronkou byla vdova a poručnice panství Kateřina Vencelíková z Lisova.

Paradisové byli oddanými katolíky a proto se také podíleli na často až násilné rekatolizaci země. Již roku 1654 muselo být rodině jasné, že až dědicové Bartoloměje Paradisa dospějí, bude se panství dělit na dvě části, a proto bylo potřeba ve včelnické polovině vybudovat nový, čistě katolický svatostánek, takříkajíc neposkvrněný kacířským husovým učením, který by mohli pánové na Včelnici navštěvovat, a který by se posléze mohl stát místem posledního odpočinku včelnické větve jejich rodu. Roku 1672 byla sice obnovena fara v Kostelní Radouni, ale pro rod Paradisových bylo zřejmě nemyslitelné, že by měli jednou navěky spočinout v bývalém husitském kostele. Snad proto byla také nově založená katolická kaple Panny Marie Öttingské zpočátku filiální k jarošovskému kostelu, který nikdy nesešel z pravé cesty víry.

Bavorský Altötting, či tehdy prostě jen Ötting, přibližně v půli cesty mezi Mnichovem a Pasovem, byl v té době oblíbeným poutním místem, kde se nechávaly pohřbít mnohé české katolické šlechtičny, mezi jinými například i Lucie Otilie z Hradce, manželka Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Tamní kaple se soškou Černé Madony je i dodnes jednou z nejnavštěvovanějších poutních svatyní v celém Německu. Není tedy divu, že Hypolita si vybrala za vzor nové kaple právě tu Öttingskou a nechala do Včelnice pořídit kopii této sošky. Navíc, jak jsme již uvedli výše, pocházela Hypolita Paradisová z rodu hrabat z Lodronu a jejím příbuzným byl jistý Paris z Lodronu, tehdejší kníže a arcibiskup v Salzburku, kde prakticky v téže době nechal postavit podobnou kapli, také zvanou öttingskou či altöttingskou.

Je tedy možné, že Madona Öttingská byla mezi Lodrony jakousi rodinnou patronkou. Kaple tedy byla nejspíše založena nikoliv kvůli zázračné záchraně či kvůli dopravní nehodě, ale z čistě pragmatických důvodů v rámci probíhající rekatolizace Českých zemí.

Kostel sv. Jana Křtitele na kopci Kostelíku nad Dívčími Kopami stál ještě dalších nejméně sto let. Nalezneme o něm zmínky při prodejích a děleních panství a zakreslen je i v mapách prvního vojenského mapování z let 1764–1783. Dle soupisů památek z druhé poloviny 20. století se z kostela dochovaly pouze kované dveře, které se tehdy ještě nacházely v obci, avšak není upřesněno kde. Zničen byl zřejmě roku 1786, kdy byla kaple ve Včelnici, respektive tehdy již v městečku Nový Etynk, přestavěna na plnohodnotný kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Dle některých zdrojů byl nový kostel postaven přímo ze suti zbořeného díčkopského kostela a do jeho podlahy byly vsazeny náhrobní kameny dávných šlechticů, někdejších kališnických pánů na dvoře v Dívčích Kopách, a to záměrně proto, aby po nich katoličtí věřící šlapali. Památka na ně tak měla být doslova rozdupána a tím vymazána z historie.

Původní kaple Panny Marie Öttingské byla při přestavbě kostela částečně zachována. Některé zdroje uvádí, že dnes slouží jako sakristie kostela, ovšem z porovnání dobových plánů města je zřejmé, že kaple byla přetvořena na dnešní rotundu na východní straně kostela.

---

Srovnání půdorysu původní kaple Pan­ny Marie na translokačním plánu městečka Neuötting z roku 1727 a půdorysu součas­ného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Os­mi­úhelní­ková obvodní stěna původní kaple je dodnes v patrná v přední části kos­tela za hlavním oltářem.

{N} {E}

---

Přístavba byla zřejmě nutná, neboť kaple kapacitně nepostačovala zvyšujícímu se množství mariánských poutníků, kteří se do Včelnice vydávali uctít kopii sošky černé Madony, která se zde dodnes nachází a prokazatelně pochází z počátku 17. století. Je možné, že legenda mariánského kalendáře nelhala úplně ve všem, a že soška byla opravdu přivezena z Bavorského Öttingu už někdy kolem roku 1632.

Vraťme se však od dějin kostela k dějinám včelnického panství. Deset let po založení kaple, tedy roku 1672, dosáhli již oba dědicové po Bartoloměji Paradisovi plnoletosti a rozdělili si panství tak, že starší ze dvou bratrů jménem Martin Antonín obdržel Kamenici a k ní šest vesnic, zatímco mladší Bernard František Paradis de la Saga se stal pánem na Včelnici, ke které připadlo celkem 11 vesnic (viz tento zápis). Teprve nyní, díky tomuto novému rozdělení majetku, došlo ke spojení Včelnické a Horní Radouně do jediného panství.

---

Popis Včelnického panství při dělení roku 1672 začíná výčtem zemědělských objektů. Na dalších stránkách následují seznamy rybníků a sádek, teprve potom jsou uvedeny vesnice. Dřívější zápisy často začínaly výčtem kostelů, k nimž měl držitel podací prá­vo (určoval, kdo bude kazatelem), ovšem v této době zřejmě byly všechny tři svato­stán­ky v panství jen filiálkami – kostely kosteloradouňský a dívčikopský náležely k faře v Kamenici, kaple v zámecké zahradě náležela k faře v Jarošově.

Překlad (bez přípisů na horním a levém okraji, začíná slovy "3ŭ dieſen andern Theil ſetze…"):
"K tomuto druhému dílu kladu následující:

Zámeček Včelnici cele vystavěný, spolu s kaplí svatého Jiljí (tj. rodinnou hrob­kou Vencelíků z Vrchovišť ve městě Žirovnici), okrasnou i užitko­vou zahradou, pivovarem a vinopalnou, sýpkami, maštalemi a vším dalším příslušenstvím.

Dále k tomuto dílu kladu poplužní dvůr Včelnický, ve kterém lze chovat 50 dojnic a 40 prasat, ke kterému zoraná a vyměřená pole a lesy náleží. Dále k dvo­ru také louky náleží a všechen užitek, co z nich plyne. U dvora také ovčín na 100 bahnic a 50 prasat.

Dále k tomuto dílu kladu další poplužní dvůr zvaný Díčkopský, na 22 dojnic a 17 prasat stavěný, k němu pak náležící pole a louky.

Dále k tomuto dílu kladu další poplužní dvůr zvaný Častrovský, na 44 prasat stavěný, k němu pak náležící pole a louky."

zápis v Deskách zemských – DZV 74 E9 {N}

---

Soupis rybníků a sádek v témže zápisu o dělení panství roku 1672 s množstvím rybí násady v kopách ryb. Na prvním obrázku sádky, které připadly včelnickému panství – ve Včel­nické Radouni Bílkovský, Chochovský, Netyšil, Blažkovský branky, Pod Kotrbovým trávníkem a v Bozděchově Bradelský, Jezírko, Bosák. Rybník Smrkovec je zde uveden pod vsí Díčkop, v Horní Radouni žádné rybníky ani sádky uvedeny nejsou. Na spodním obrázku pak rybníky, které připadly kamenickému panství, a to včetně těch, které ležely i mimo území panství – v Bozděchově rybníky Podvoří, Panský, Pavlovský a sádka Kainovská.

zápis v Deskách zemských – DZV 74 E9 {N}

---

Zvláštní je, že deskový zápis o dělení panství vůbec nezmiňuje ani kostel sv. Víta v Kostelní Radouni, ani kostel sv. Jana Křtitele v Dívčích Kopách, které tehdy byly oba stále jen filiální ke kamenické faře, ale dokonce ani novou kapli ve Včelnici. Zato hned v úvodu výslovně zmiňuje kapli sv. Jiljí v Žirovnici, která byla rodinnou hrobkou rodu Vencelíků z Vrchovišť. Ačkoliv se nacházela územně mimo samotné panství, zůstávala zřejmě i nadále příslušenstvím včelnického zámku. Součástí panství byly zpočátku také vsi Častrov a Metánov, které byly později odděleny do samostatného statku. K včelnickému panství původně náležely snad jen proto, aby kompenzovaly nedostatečnou zemědělskou produkci tohoto dílu Paradisovských majetků. Tento problém Bernard František vyřešil, když nechal v Bozděchově zabavit pět selských gruntů a vytvořil z nich nový poplužní dvůr (viz tato kapitola).

Teprve až roku 1672, těsně po svém nástupu, nechal také hrabě na panských pozemcích kolem zámku vystavět 54 domků, které údajně po 8 zlatých prodal různým řemeslníkům a drobným zemědělcům z okolních panství. Jak přesně se mu to povedlo v době hlubokého nevolnictví, kdy bylo svobodné stěhování mezi panstvími zakázáno, to bohužel nevíme. Vzniklo tak historické jádro budoucího městečka Neuötting, česky později zvaného Nový Etynk, dnes Nová Včelnice.

V této době byla již místní kaple oblíbeným poutním místem a nově se zde začaly konat také velké a velmi rušné trhy, které zaplňovaly celé tehdejší náměstí. To bylo daleko větší nežli je to dnešní před kostelem, jak nám ukazují translokační plány z roku 1727. Bylo totiž ohraničeno až dnešními ulicemi Riegrova a Bedřicha Smetany, z čehož plyne, že dvě řady domků mezi těmito ulicemi byly postaveny až později, přesněji řečeno někdy mezi lety 1727–1828.

Uprostřed tohoto náměstí byl pak roku 1701 postaven malý mariánský sloup, jako upomínka na morovou ránu, která toho roku městečko postihla. Některé zdroje uvádějí, že právě na něm byla umístěna soška Panny Marie Öttingské, pravděpodobnější však je, že ta zůstá-vala i nadále v kostele, a že na sloup byla umístěna její kopie – tedy již kopie kopie originální sošky z Bavorska, která na něm stojí dodnes. Sloup, jak se z dobových plánů města zdá, zůstal na svém místě, ačkoliv náměstí kolem něj později zaniklo.

Městečko se velmi rychle rozrůstalo. Ještě za držení Bernarda Františka je zde doloženo první židovské osídlení a roku 1696 jsou doloženy spory hraběte Paradisa s jistými hradeckými kupci, kteří byli zřejmě nespokojeni s konkurencí, která jim na Öttingských trzích vznikla. Kromě trhovců byli ve městečku přítomni i truhláři, krejčí, ševci, kožešníci, ale především pláteníci, soukeníci a tkalci, jejichž cech se stal později základem pro dodnes fungující textilní průmysl. Roku 1728 byl sepsán cechovní řád pěti místních řemeslnických gild a roku 1790 bylo trhové městečko Neuötting, někdy uváděné také Neu Ötting či Neuöttingen a podobně, oficiálně povýšeno na městys. Zřejmě již v této době mu byl udělen znak, respektive tehdy pečeť, zobrazující sošku černé Madony a písmena S M N Œ, která jsou zkratkou latinského "Sancta Maria Neo Œttingensis", česky "Svatá Marie Novoetynská".

---

Translokační plán židovských obydlí ve městečku Neuötting z roku 1727. Tento plán je, na rozdíl od plánu města Kamenice, zakreslen poměrně přesně a proto je možné naložit jej na současnou mapu města pro srovnání tehdejšího a dnešního stavu zástavby.

Translokační plán č. 53 {N}

Jak je vidět, náměstí tehdy sahalo od ulice Riegrovy až k zámku a poplužnímu dvoru. Uprostřed se nacházel morový sloup se sochou U. L. F. ("unsere liebe Frau" tedy "naší drahé Paní" Marie). Mezi kaplí a zámkem se tehdy nacházely pouze panské okras­né zahrady – zdejší zástavba je tedy mladší. Oproti tomu domky naproti kostelu dříve tvořily souvislou zástavbu až po dnešní dům čp. 25. Ve městečku již tehdy stála malá synagoga, nejspíše v mí­stech dnešního domu čp. 66, a nakonec plán zakresluje také hostinec, tedy dnešní restauraci Na Nechybě.

Poloha domků ve vsi za řekou byla oproti zbytku města zakreslena jen přibližně. Ve srovnávací mapě je jejich poloha upravena.

---

Tím jsme však opět odbočili od hlavní dějinné linky včelnického panství. Vraťme se ještě k osobě hraběte Bernarda Františka Paradise, který byl zřejmě mezi místním lidem oblíben – alespoň v mezích tehdejší normy. Nepůsobil totiž svým poddaným taková příkoří jako jeho bratr Martin Antonín na Kamenici, proti kterému se vzbouřilo celé město a dokonce mu vypovědělo věrnost (viz předchozí kapitola). Bernard František byl také, zdá se, zřejmě lepším hospodářem, neboť panství Včelnické mělo sice v této době nějaké dluhy, ovšem rozhodně na tom bylo lépe nežli Kamenice.

Co však měli prý oba bratři společné, byl zájem o rybníkářství, konkrétně o chov úhořů. Dle dobových záznamů nasazovali úhoře ve velkém do všech rybníků v obou panstvích a těm se zde údajně tak dařilo, že na jejich výlovy se sjížděli podívat urození pánové ze širokého okolí. Prý se v okolí tak hrozně rozmnožili, že po smrti hraběte je "nemohli vymejtiti" a poddaným bylo dokonce vydáno povolení volně lovit úhoře v panských rybnících, což byla jinak činnost přísně zakázaná a tvrdě trestaná.

František Bernard byl, stejně jako jeho matka, velkým ctitelem Panny Marie a po své smrti si přál být pohřben v Altöttingu, ale své srdce přikázal uložit v kapli ve Včelnici, kterou založila jeho matka. Tak se také stalo a v kostele se proto dodnes nachází olověná schránka, na níž je vyveden latinský nápis:

"Zde odpočívá srdce osvíceného Svaté Říše římské hraběte Františka Bernarda de la Saga Paradies, Jeho císařského a královského Veličenstva komořího královského, kraje bechyňského skutečného hejtmana, pána na Včelnici, Díčkopě, Částrově a Kolci, který zbožně zemřel dne 20. února roku 1709 ve věku 60 roků, který pokud žil Nejblaženější Pannu zbožně ctil a jí srdce své zasvětil. Odpočívej v pokoji. Amen".

O rodině Bernarda Františka je toho známo jen velice málo. Z pozdějších záznamů vyplývá, že jeho manželkou byla nejspíše jistá Maria Magdalena, rozená hraběnka von Wallmerode. Z jejich dětí známe pouze jediného syna, Jana Václava Paradis de la Saga, který dne 21. června roku 1717 prodal celé včelnické panství tehdejšímu držiteli kamenice, rytíři Janu Hubertovi z Hartigu za sumu 87 000 zlatých rýnských. Vsi Častrov a Metánov byly od panství odděleny a následně prodány, zřejmě také roku 1717 zároveň se zbytkem panství, ovšem jinému kupci – hraběti Jindřichu Josefu Daunovi.

---

Popis celého včelnického panství při jeho prodeji roku 1717.

Překlad celé stránky, místy volnější:
Statek Včelnický, který zahrnuje zámek Včelnice spolu s pivovarem a vším dalším příslušenstvím, se všemi zahradami, dále patronát nad kostelem v Radouni, nad filiálním kostelem sv. Jana Křtitele na kopci nad vesnicí Díčkop, a také nad kaplí Zázraku Panny Marie Matky postavenou na vrchnostenské zahradě, dále pak poplužní dvory ve Včelnici, Díčkopě a Bozděchově, se všemi poli, lukami, lesy a po­rost­linami, také vesnice Včelnice, Pýchov, Kostelní Radouň, Horní Radouň, Včelnická Radouň, Bozděchov, Díčkop, Rosička a Vlčetín, spolu se všemi tam­ními obsazenými vrchnostenskými hostinci a krčmami, pilami, mlýny i hamry, rybníky i potoky, a také s domky postavenými na panském, zvanými Neu-Ötting.

zápis v Deskách zemských – DZV 493 E 2
{N}

---

Včelnice a Kamenice tak byly po pětačtyřiceti letech znovu spojeny v rukou jednoho šlechtice, ovšem tento stav trval jen něco málo přes dvacet let. Jak jsme již uvedli při popisu dějin Kamenice, Jan Hubert zemřel roku 1740 a jelikož se žádný z jeho synů nedožil dospělosti, připadly rozsáhlé majetky Hartigů jeho dvěma dcerám. Starší Marie Terezie provdaná Goltzová obdržela roku 1742 po uzavření dědického řízení Kamenici, zatímco novou paní na Včelnici se stala její mladší sestra Marie Josefa Hartigová, provdaná a touto dobou již ovdovělá s Janem Kryštofem, svobodným pánem z Freyenfelsu (zemřelým roku 1733), a znovu provdaná za Emanuela Františka, svobodného pána Hotovce z Husince.

Manželé Hotovcovi zřejmě na Včelnici mnoho času netrávili. Marie Josefa spravovala majetky po nebožtíku prvním manželovi na Moravě a zdá se, že se zdržovali především v Brně-Líšni, kde Jan Kryštof Freyenfels, který byl kdysi císařským radou a referentem české dvorské kanceláře, roku 1714 započal s přestavbou původní tvrze na barokní zámek. Dochovalo se několik dopisů, kterými tehdy Marie Josefa řídila běžnou denní agendu včelnického panství na dálku z Brna.

Stejně jako v případě kamenického panství se nyní dostáváme do období, kdy se držitelé Včelnice začínají rychle střídat. Víme, že po smrti Marie Josefy, zřejmě v prosinci roku 1771, zdědil včelnické panství její třetí syn z prvního manželství Jan Nepomuk Hubert svobodný pán z Freyenfelsu, který je v mnoha matričních záznamech uváděn také jako baron. O jeho životě víme sice jen velmi málo, ale díky jeho velmi aktivnímu stylu správy panství se nám dochovalo opravdu obrovské množství informací o poddaných v Horní Radouni i v Bozděchově. Roku 1777 totiž nechal sepsat se všemi hospodáři v celém panství nové gruntovní smlouvy, které de facto privatizovaly dosud vrchností vlastněná hospodářství jednotlivým sedlákům. Tyto kontrakty obsahují nejen osobní údaje každého majitele gruntu, ale také výměru hospodářství, odhad jeho ceny a přesný rozpis úroků a naturálních dávek, které každý sedlák odváděl panství – podrobněji o nich pojednáváme zde. Musíme přitom zmínit, že Jan Nepomuk neprodal sedlákům grunty do soukromého vlastnictví jen tak z dobré vůle. Zřejmě zoufale potřeboval peníze, což dokládá fakt, že ti hospodáři, kteří své grunty zaplatili hned na místě a v hotovosti, dostávali obrovské slevy, většinou až ve výši 85 či 90 %.

Jan Nepomuk pak zemřel zřejmě roku 1779 a panství dočasně převzala jeho vdova Wilhelmina rozená Podstatská z Prušinovic, jejíž jméno známe jen díky několika dodatečně sepsaným gruntovním smlouvám a matrikám, které přibližně po dobu roku a půl uvádí farníky v Horní a v Kostelní Radouni jako "poddané nejjasnější paní Wilhelminy, vdovy po baronu Freyenfelsovi".

Následujícím majitelem panství byl zřejmě od 1. ledna 1782 svobodný pán Jan Nepomuk Zikmund Bukůvka z Bukůvky. Nevíme bohužel, jak přesně ke změně majitele došlo. Nejenže oba Janové Nepomukové byli vzdáleně příbuzní, neboť Bukůvkova matka byla za svobodna Freyenfelsová, ale navíc byli nejspíš i švagři, neboť Bukůvkovou manželkou byla Marie Eleonora Františka rozená Podstatská z Prušinovic, s největší pravděpodobností sestra či sestřenice ovdovělé baronky Wilhelminy. Jedny zdroje uvádí, že panství bylo prodáno, druhé pak, že jej Bukůvka zdědil, a třetí zase, že mu jej Freyenfelsovi "postoupili", ale neupřesňují, co se tím vlastně myslí. Vzhledem ke krátké držbě vdovy Wilhelminy je ale pravděpodobné, že šlo o dědictví.

Jan Zikmund pocházel z význačného rodu původem ze vsi Bukovka u Pardubic, avšak touto dobou již tento rod několik století působil spíše na Moravě. Sám Jan Zikmund byl císařským tajným radou a nejdříve zemským sudím Markrabství moravského, později prvním prezidentem nově zřízeného zemského soudu na Moravě a ve Slezsku. V době svého příchodu do Včelnice měl již nejméně tři dospělé děti.

Každopádně se Jan Zikmund stal pánem na Včelnici v době vrcholících společenských změn. Pouhé dva měsíce před jeho příchodem na panství bylo zrušeno nevolnictví, což znamenalo dosud nevídané zvýšení mobility obyvatelstva. Lidé se nově mohli svobodně stěhovat mezi panstvími a mnozí toho rychle využili. Městečko Neuötting se začalo rozrůstat ještě rychleji než doposud a ještě za Bukůvkova držení vznikly na panství dvě nové vesnice a zřejmě i plány na výstavbu třetí. Do života vsí Horní Radouně a Bozděchova zasáhl tím, že roku 1790 nechal založit hospodu čp. S22 a o pět let později také hospodu čp. H55, přičemž v obou se samozřejmě čepovalo pivo z jeho vrchnostenského pivovaru ve Včelnici. Jeho zdaleka nejdůležitějším počinem však bylo samozřejmě založení osady Bukovka v únoru roku 1790.

Bukovka byla jakýmsi pilotním zkušebním projektem v zakládání vsí na včelnickém panství a podrobně o ní píšeme v samostatné kapitole. Po jejím úspěšném zalidnění se stejný postup odprodeje panských pozemků opakoval roku 1792 na kopci mezi Včelnicí a Kostelní Radouní, kde vznikla osada Karlov. Zatímco důvod k pojmenování první vsi je celkem jasný, u Karlova můžeme pouze spekulovat o tom, že byl pojmenován po nejstarším synovi Jana Zikmunda, Karlu Zikmundovi, kterému však v té době bylo již 30 let a nevíme, zda zde vůbec někdy pobýval. Třetí osada, Brabec, byla zřejmě ještě Bukůvkou připravována, ale reálně vznikla až roku 1796, kdy již panství včelnické vlastnil jeho nástupce.

Tím byl Josef Hilgartner, rytíř z Lilienbornu, původem z knihtiskařské rodiny z Jindřichova Hradce. Byl právníkem a později českým zemským advokátem, tedy členem jakési nejvyšší a velmi elitní skupiny právních zástupců v zemi. Roku 1793 zakoupil panství Vranov nad Dyjí a téhož roku byl císařem Leopoldem II. povýšen do šlechtického stavu. Víme, že od Jana Zikmunda panství zakoupil roku 1796, avšak důvody ani cenu tohoto obchodu se nám bohužel dohledat nepodařilo. Jan Zikmund byl nedlouho poté povýšen do hraběcího stavu a dožil až do roku 1807 ve svém rodném Brně.

Josef Hilgartner bývá v mnoha publikacích popisován jako bezohledný a dravý podnikatel, ovšem tato charakteristika je nejspíše ovlivněna pohledem historiků dob komunismu na všechny podnikatelsky činné šlechtice. Pravdou však je, že na vranovském panství a později i na Včelnici a také na Stráži nad Nežárkou, kterou vlastnil rovněž od roku 1796, si při svých modernizačních kampaních počínal poměrně nevybíravě. Na všech třech svých panstvích přitom postupoval podobně. Nejdříve nechal zrušit nebo privatizovat všechny nerentabilní vrchnostenské podniky – ať už to byly myslivny a zájezdní hostince na Vranovsku, ovčíny, rybníky a rybářské bašty na Strážsku, anebo třeba poplužní dvory v Bozděchově, Včelnici a Díčkopě. Josef Hilgartner je všechny nechal rozprodat a namísto nich nechal vybudovat nové a dle jeho předpokladu výdělečnější podniky. Na Vranovsku to byly pily a velkosklady dřeva, bažantnice a obory na vysokou zvěř. Ve Včelnici dostal roku 1798 zemské povolení k výstavbě továrny na sukno. Proto nechal původní vrchnostenskou manufakturu na výrobu drátů v jednom z křídel včelnického zámku přebudovat a spustil zde textilní fabriku s 28 holandskými, 30 německými, 19 kašmírskými a 40 dalšími tkalcovskými stavy a také s vlastní barvírnou. Zaměstnával v ní přes zimu mnoho místních zemědělců, ale aby zajistil provoz i v létě, kdy měli tito plné ruce práce na poli, nechával prý zaměstnávat také na tři stovky dětí ve věku od 8 do 16 let.

Zatímco zámek ve Včelnici dal opravit a upravil ho pro průmyslové potřeby, na hradě ve Vranově nechal strhnout staré obranné věže a ve Stráži dal zdemolovat původní gotické městské hradby, neboť si v prý obou případech spočítal, že jejich oprava by byla příliš nákladná. Na Vranovsku nechal po rozprodání panských pozemků založit novou osadu Liliendorf (dnes Lesná) a Schönwald (dnes Šumná), na včelnickém panství dal založit nejen zmíněnou osadu Brabec roku 1796, ale o dva roky později také Nový Bozděchov, jehož vznik a vývoj popisujeme ve zvláštní kapitole.

Osadníkům v těchto nově založených vesnicích, ale i mnoha starousedlíkům, zrušil robotu a nahradil ji peněžním poplatkem, aby tak splatil dluhy, vzniklé při koupi všech tří panství. Ty mu však postupně zlomily vaz. Už roku 1799 musel prodat Vranov, částečně prý z finančních důvodů, částečně prý pro spory se sousedy, kteří jej měli za nevypočitatelného novotáře bez úcty k zavedeným pořádkům – což byla jistě charakteristika, kterou by on sám považoval za kompliment, ačkoliv jeho sousedé ji tak nemínili. Roku 1808, tentokrát již zcela jistě z finančních důvodů, musel prodat i včelnické panství.

Napoleonské války totiž značně poškodily celou rakouskou ekonomiku, zvýšily inflaci a úrokové sazby, což Hilgartnerovy dluhy ještě znásobilo. Definitivní konec jeho podnikatelské i šlechtické dráhy přišel roku 1811 se státním bankrotem Rakouské monarchie. Měna se zhroutila a dluhy zatížené strážské panství upadlo do exekuce. Josef Hilgartner, rytíř z Lilienbornu, se téhož roku ztrácí ze všech oficiálních dokumentů a dokladů. Dle vyprávění místních dožil v chudobě na výminku u Fähnrichova mlýna nedaleko Stráže nad Nežárkou.

Včelnické panství roku 1808 zakoupil další novopečený šlechtic, povoláním také právník a také zemský advokát Jeroným Schaabner von Schönbaar. Víme o něm, že pocházel z Prahy a že kancelář měl na Celetné ulici čp. 14. Jeho rodina získala šlechtický titul zřejmě již roku 1764, ovšem byl to ten nejnižší možný – byl prostě jen "šlechtic" čili "Edler" bez konkrétního titulu. Roku 1811 je uváděn jako patron školy v Horní Radouni a školní kronika se zmiňuje, že svůj čas trávil v Praze a panství i školu zanedbával, nicméně toto hodnocení bylo zapsáno až roku 1880 a nemůžeme jej považovat za zcela objektivní. Za jeho držení byl ve včelnickém zámku zřízen vojenský špitál Napoleonovy armády, o němž se nám dochovalo hned několik dokladů, například v podobě památníku v poli mezi Včelnicí a Štítným. Na něm se, stejně jako v Etynské městské kronice, píše, že zde zahynulo přes tisíc francouzských vojáků, kteří spočívají v masovém hrobu právě kdesi u Štítného. Kříž byl však vystavěn až roku 1860 a záznam z kroniky pochází dokonce až z roku 1924. Jediný konkrétní dobový údaj tak nalezneme v místních matrikách. Zde byl pro vojáky v místním lazaretu, v originále "Militärspital", založen zvláštní oddíl, který však čítá, jakkoliv cynicky to snad může znít, jen 38 jmen zemřelých v zámecké polní nemocnici. Z nich třiatřicet mužů a jedna zdravotní sestra zemřeli v roce 1809, další čtyři pak roku 1813, přičemž většina na břišní tyfus, nikoliv na bojová ranění. Většina jmen je pak česká a německá, takže se nejspíše jednalo o žoldáky, a nikoliv o francouzské vojáky, o nichž později vznikla značně přehnaná lidová pověst.

Nejspíše od roku 1817 se pak majitelem panství stal Václav Novák, od roku 1819 po svém povýšení zvaný Wenzel Nowack Edler von Bernecksbrück. O něm je toho známo snad ještě méně. Byl vojákem v záloze a zřejmě jen rok před koupí Včelnice vlastnil panství Zruč nad Sázavou, avšak pouze velmi krátce. Zemřel roku 1844 ve Vídni ve věku 64 let. Jeho syn Otto se stal důstojníkem rakouské armády a později sloužil v Itálii. Radouňská školní kronika o něm uvádí, že byl naopak velmi štědrým patronem, nechal opravit školní budovu čp. H51 a přidal učiteli na platu i na přídělech žita, hrachu a dříví.

---

Václav Novák byl jediným majitelem Včelnice, který se stal šlechticem během dr­že­ní panství. Dne 3. února 1819 byl "Landwehrhauptmann Wenzel Nowack, herr auf Wtschelnitz" povýšen do stavu šlechtického s přídomkem "von Bernecksbrück" a byl mu udělen erb, na němž voják stráží most, neboť Landwehrhauptmann byla hodnost kapitána zeměbrany, tedy jakýchsi aktivních záloh rakouské armády.

{Ö}

---

Roku 1822 prodal Václav Novák včelnické panství držiteli kamenice, hraběti Karlu Reyovi a jeho ženě Dorotě de Berteuil. Obě dvě tato panství, která měla sice společného majitele ale až do zrušení panské správy nikdy nebyla oficiálně sloučena do jednoho, po jistých námi již dříve popsaných peripetiích získal švýcarský bankéřský rod svobodných pánů von Geymüllerových, který k nim vbrzku připojil také statky Božejov a Částrov.

Geymüllerovi byli majiteli nejen kamenického, ale také Včelnického zámku, který nechali v letech 1839–1840 opravit dle návrhu hradeckého stavitele Schaffera a dokonce na něm nějakou dobu trvale žili, zatímco probíhala rekonstrukce zámku v Kamenici. Později, až ve 20. letech 20. století jižní křídlo zámku pronajali místní pletařské dílně a zbytek upravili pro nájemní bydlení dělníků pracujících v této dílně. Na zámku tak v této době bydlelo asi dvacet rodin. Roku 1929 pak Bohuslav Hrůza, majitel oné pletárny, odkoupil také severní křídlo zámku, které již dříve v rámci pozemkové reformy, zřejmě po roce 1919, připadlo městu Nový Etynk. Po druhé světové válce pak byl Geymüllerovým zabaven i zbytek zámku a byly do něj umístěny kanceláře národního výboru, který zde sídlil až do roku 1987.

---

Pohlednice z městečka Nový Etynk, datovaná rokem 1898. Byla vydána ve Víd­ni Uměleckým závodem Karla Schwidernocha. Ze stejné edice pochází i pohlednice z města Kamenice nad Lipou. Osobní sdělení pisatele jsme vyretušovali.

{S}

Zatímco předchozí tři kapitoly se věnovaly vlastně výhradně osobám modré krve, po zbytek knihy se už budeme věnovat převážně životu obyčejných lidí – našich předků. Začneme poddanými Špitálu.

Prvním dokladem o konkrétních osobách na špitálních gruntech a také vlastně prvním zcela konkrétním dokladem o životě poddaných v celé naší obci je soupis poddaných a jejich povinností v účetní knize Špitálu z roku 1485. Tento záznam uvádí, že v takzvané "Bozděchově Radouni" měl tehdy špitál čtyři poddané. Byli jimi: Kovářka / kovářka (není jasné, zda se jedná o příjmení či povolání), Pech Vachův, Martin Machúšek, Vítek Schovanec a jedna krčma. V sousední Okrouhlé Radouni, kde bylo špitálních hospodářů celkem sedmadvacet, nacházíme na tomto seznamu hned několik jmen, která se pak ve vsi objevovala po celá staletí a některá se zde objevují i dodnes – Miksa, Pakosta, Toman, Beneda. Oproti tomu žádné ze jmen uvedených v Horní Radouni nepřetrvalo ani do 16. století. Co se týče jejich vazeb na okolní vsi, pak snad jen u Vítka Schovance a Pecha Vachů se můžeme domnívat, že možná měli příbuzné právě v Okrouhlé Radouni, kde nalezneme Ondru Schovance a blíže nejmenovaného Vacha. Více o nikom z nich známo není.

Účetní kniha jindřichohradeckého špitálu z roku 1485, zde konkrétně zápisy celé Okrouhlé Radouně (grunty označené čísly 20–26) a také několika gruntů v Horní Radouni, zde uvedené pod názvem Bozděchova Radouň. Z těchto zápisů lze vyčíst, že místní poddaní ze svých živností platili velice rozdílné částky. Zatímco Vítek Schovanec v Horní Radouni z jednoho lánu polí platil 30 grošů (tj. půl kopy) a 4 slepice, okrouhlický Jan Pech (č. 22) platil ze stejné výměry jen 20 grošů, 2 džbery ovsa a 2 slepice, a Matěj Rychtářů (č. 21) dokonce z neznámých důvodů platil ze dvou lánů polí jen 10 grošů, 2 džbery ovsa a 1 slepici.

Přepis, zkratky rozepsány:

Radouně Bozděchova
Kovářka z půl lánu každého úroku	15 grošů a 2 kury
Pech Vachů ze čtvrti lánu každého úroku	9 grošů, kuře 1
Matěj Machúšek z půl lánu každého úroku	18 grošů 6 denárů, kury 2
Vítek Schovanec z lánu každého úroku	půl kopy grošů, kury 4
A též krčma jak se kdo umluví, aneb prostici soli.

Poslední řádek týkající se krčmy lze vyložit tak, že špitálu bylo jedno, kdo z jeho pod­daných bude krčmu provozovat, ale pokud by krčma nefungovala a špitálu by z ní neplynuly příjmy, musí je sedláci nahradit jednou prosticí soli, což je nádoba, do které se vešlo něco málo přes 50 kg soli. Pod zmínkou o krčmě následují ještě součty dávek za obě vesnice připsané jiným inkoustem.

{T}

Využijeme nyní příležitosti a na příkladu Machúškova a Schovancova gruntu si názorně ukážeme, jak probíhal náš postup při hledání hned několika zaniklých hospodářství v celé obci. Obě tato hospodářství totiž sice zanikla ještě v průběhu 15. století, ale ne beze stop. Díky mnoha nepřímým důkazům se nám podařilo odhadnout, kde se nacházela jejich stavení a podobně jsme postupovali i při rekonstrukci dalších statků. Zároveň si v hrubých obrysech vyložíme i dějiny všech špitálních statků ve vsi a popíšeme si život jejich obyvatel.

První indicií při hledání ztracených gruntů je hned další historická zmínka o špitálních poddaných, která pochází z roku 1564. Jedná se o špitální urbář, tedy soupis povinností všech sedláků vůči špitálu, ve kterém nalezneme zvláštní oddíl Horní Radouně. Počet poddaných se tehdy za necelých osmdesát let snížil ze čtyř na dva – jsou jimi Jan Pícha a Jiřík Jirsa. Stejně jako roku 1485 tito sedláci odváděli špitálu takzvaně "obojí úroky", tedy platili dvakrát do roka na svatého Jiří a na svatého Havla, dle výměry svých statků. Navíc museli odevzdat také přesně daný počet slepic, případně také oves či další naturálie, což však nebyl případ těchto dvou sedláků, kteří dávali jen slepice.

Urbář jindřichohradeckého špitálu z roku 1564.

Přepis:
Radouně Horní

Jan Pícha z půl lánu, každého úroku 15 grošů
slepice 2
ovsa nedává.

Jiřík Jirsa z jedné čtvrti lánu každého úroku 9 grošů
slepici 1

týž z poustky Machúšovský z půl lánu každého úroku 18 grošů 6 denárů
slepice 2

týž Jirsa z poustky Vírky (tj. Vítka) Schovance, z lánu, každého úroku půl kopy grošů
slepice 4

každého úroku ze všeho 57 grošů 6 denárů
slepic 7.

{T}

Jan Pícha hospodařil jen na svém jednom gruntě, který měl výměru půl lánu, což lze odhadnout na asi deset hektarů, neboť lán měl mnoho variací a urbář nijak neudává, ve kterých lánech jsou polnosti měřeny. V tomto případě s naprostou jistotou víme, že zápis se týká statku čp. H04, na kterém je doložen téměř nepřetržitý sled hospodářů a kterému se ještě ve 20. století přezdívalo U Píchů. Zároveň ale můžeme také s jistotou říci, že čp. H04 je totéž hospodářství, na kterém byla roku 1485 zapsána Kovářka, neboť má stejnou výměru, platí stejné úroky i počet slepic.

Složitější oříšek představuje zápis Jiříka Jirsy, neboť ten hospodařil nejen na svém čtvrtlánovém gruntě, ale zároveň na dvou "poustkách", tedy konkrétně na pustém půllánovém gruntě po Machúškovi a také na pustém jednolánovém gruntě po Vítku Schovancovi. To odpovídá výměrám gruntů uváděným již roku 1485. Protože nám zbývá jen jedno další hospodářství, můžeme s jistotou říci, že Jirsův vlastní čtvrtlánový grunt, je zároveň bývalým gruntem Pecha Vachů.

Roku 1593 pak v pozemkové knize nacházíme smlouvu na prodej části Jirsovic hospodářství. Po Jiříkově smrti prodala jeho vdova Mandalena čtvrt lánu, který ležel mezi obecními pozemky a gruntem Matěje Vlčka, jistému Tomášovi Konraci z Březiny. Nad smlouvou je připsáno "nyní v roce 1726 Pavla Plahouše". Ze všech těchto údajů pak můžeme opět s naprostou jistotou vyvodit, že původní Vachův a později Jirsův grunt se čtvrt lánem polí je dnešní čp. H39, tedy statek, který se ještě roku 1828 stále nacházel mezi obecní půdou a pozemky Vlčkovského gruntu čp. H50 a kterému se rovněž ještě ve 20. století přezdívalo U Plahoušů. Tento statek pak zřejmě ještě nějakou dobu po prodeji zůstával de iure součástí Jirsova hospodářství, neboť ještě roku 1622 je těchto čtvrt lánu polí připsáno v dalším urbáři Vítu Jirsovi. Plahoušovi totiž dle kupní smlouvy z roku 1593 platili všechny roční platy Jirsovým, a ti poté odváděli úroky a berně za obě hospodářství dohromady. Přitom roku 1622 je v gruntovní knize špitálu výslovně chalupa "Matěje Blahouše" uvedena jako již zcela splacená.

Dalším velmi cenným dokladem, tentokrát z roku 1659, je tabulka naturálních odvodů všech poddaných hradeckého špitálu. Kromě množství odváděného dříví, lnu a příze, totiž uvádí i výměru jednotlivých gruntů. Matěj Pícha z čp. H04 tehdy stále hospodařil na svém půl lánu polí, Ondřej Jirsa řečený Plahouš z čp. H39 obdělával výše zmíněného čtvrt lánu a Vít Jirsa (tedy vnuk Jiříka Jirsy zapsaného v urbáři roku 1564) hospodařil na lánu a půl, což odpovídá součtu dvou zaniklých gruntů, Machúškova a Schovancova. Z těchto údajů můžeme vyvodit, že Jirsovi přesídlili někdy během 16. století na jeden z dříve opuštěných statků, který buďto obnovili nebo vystavěli nanovo, a mohli tudíž původní statek čp. H39 prodat.

Tabulka naturálních důchodů hradeckého špitálu z roku 1659. Jednotlivé grunty zde nenalezneme v běžném pořadí jako ve většině dokumentů, neboť jsou zde vypsáni dohromady hospodáři z Okrouhlé i Horní Radouně a rozděleni jsou jen na sedláky a chalupníky.

Vít Jirsa z čp. H25 je uveden na třetím řádku shora, číslo v tabulce 24, hospodaří na 1½ lánu, dává 10 sáhů dříví, 3 libry lnu a buďto 2½ libry příze, nebo za ni 12 krejcarů,

Matěj Pícha z čp. H04 má číslo 28, hospodaří na půl lánu, dává 2 sáhy dříví, 1½ libry lnu a buďto 1¼ libry příze, nebo za ni 6 krejcarů. Ondřej Jirsa/Plahouš z čp. H39 nemá v tabulce číslo, hospodaří na čtvrt lánu a dává všeho stejně jako Pícha.

Hospodářem na čp. H04 byl roku 1659 Václav Pícha, Matějův otec, ovšem tato tabul­ka byla sestavena až roku 1675 a doplněna o tehdejší jména majitelů.

{T}

Z katastrálních údajů i zápisů v pozemkových knihách víme, že Jirsovi v 18. století vlastnili ve vsi dva souvislé pruhy pozemků: jeden široký od stavení čp. H25, na kterém tehdy rodina žila, až k lesu a dál ke světeckým hranicím, druhý pak užší, přibližně poloviční, od dnešního čp. H102 přes lesík Vršek a podél silnice na Deštnou zas až k hranicím obce. Druhý menší pruh pak ještě na konci 18. století rozdělili podélně vedví a polovinu prodali Dvořákovým z čp. H61.

Pokud tedy víme, že celé hospodářství rodiny Jirsovy měřilo roku 1659 půldruhého lánu a přitom sestávalo ze dvou původních gruntů o výměře jeden lán a půl lánu, a pokud víme, že pozemky se nacházely ve dvou souvislých pruzích, z nichž druhý byl přibližně poloviční oproti prvnímu, můžeme vyvést jasný závěr: Zaniklý a již nikdy neobnovený grunt Martina Machúška, zmíněný roku 1485, se nacházel někde v blízkosti dnešního čp. H102 (viz popis stavení HX1), zatímco zaniklý a později Jirsovými obnovený selský dvůr Jirky Schovance se nacházel na místě dnešního čp. H25, přesněji řečeno v místech dnešního čp. H121 (viz popis čp. H25).

Tím jsme identifikovali všechny čtyři původní špitální poddané z roku 1485 a lokalizovali jsme všechny čtyři jejich grunty. Co se zmiňované krčmy týče – víme jen, že snad nesídlila trvale v jediném stavení, ale fungovala střídavě v několika z nich. Formulace v účetní knize napovídá, že krčmu prostě provozoval jeden ze sedláků dle úmluvy a pokud by ji zrovna neprovozoval nikdo, museli sedláci odvést do špitálního důchodu jako kompenzaci z ušlého zisku přibližně půl metráku soli.

Velmi jsme však tímto pátráním předběhli z 15. století až ke katastru ze století 19. Vraťme se tedy zpět, konkrétně do roku 1565, kdy dle špitálních záznamů odvedl rychtář Okrouhlé Radouně v den svatého Ondřeje 5 kop 29 grošů královské daně, po 18 groších 4 denárech za každého sedláka. Tato částka přitom zahrnuje i oba tehdejší hospodáře v Horní Radouni – Jirsu a Píchu. Tyto královské daně se splatily samozřejmě navrch k již zmíněným ročním špitálním poplatkům. Ty se přinejmenším mezi lety 1659–1715 neměnily, neboť právě roku 1715 nacházíme mezi špitálními dokumenty druhou tabulku těchto důchodů a všechny částky jsou v ní stále stejné, co se dříví, lnu, příze i peněz týká. Co se však změnilo, jsou jména – hospodáři se mezitím stali František Pícha, Jan Jirsa a Pavel Plahouš.

Kromě těchto tří statků se od začátku 18. století začínají v matričních i pozemkových záznamech objevovat také dvě chalupy. Starší z nich je nejspíše domek čp. H40, který byl vystavěn nedaleko Plahoušova statku čp. H39. První smlouva na domek pochází až z roku 1739, kdy ji zakoupil Josef Mašek za 15 zlatých v hotovosti od Mariany, vdovy po Matěji Jirsovi. Ten byl synem Jana Jirsy z čp. H25 a nalezneme jej v matričních záznamech mezi lety 1707, kdy se oženil, a 1717, kdy zemřel. Že by domek vystavěla sama vdova Mariana je nepravděpodobné a proto můžeme jeho vznik datovat právě do rozmezí let 1707–1717.

Druhá chalupa, dnešní čp. H05, vznikla přibližně ve stejné době a zpočátku fungovala snad jako výminek nebo podružský příbytek při Píchově gruntu čp. H04. Jejími prvními doloženými obyvateli byli manželé Matěj Pícha a Alžběta rozená Tůmová. Říkalo se jim Hrachovinovi, snad podle příjmení podruhů na nevěstině rodném statku. Vzali se už roku 1733 a ve špitálních seznamech poddaných byli ještě roku 1750 vedeni jako nájemníci, ale v matrikách jsou od roku 1748 uváděni střídavě jako chalupníci či domkáři.

Posledním špitálním stavením, které v Horní Radouni vzniklo, byl roku 1837 nový statek čp. H74. Ten vznikl rozdělením Jirsova gruntu čp. H25 na dvě poloviny. Jedna zůstala rodině Jirsových, druhou za 800 zlatých zakoupila rodina Mádlova, doposud žijící na Bukovce. Toto stavení pak mělo velmi pohnutý osud – nejdříve Mádlovic dcera Antonie roku 1876 otrávila svého manžela (viz zvláštní kapitola), načež velká část rodiny emigrovala do Ameriky. Poté byl statek z nejasných důvodů stržen a jeho číslo bylo velmi rychle přiděleno novému stavení. Ve farářových poznámkách z konce století je pak u původního statku napsáno jen jediné slovo: "zbořeniště".

Běžný život poddaných na špitálních gruntech se zřejmě jen máločím výrazně odlišoval od jejich kamenických a včelnických sousedů. Z pozdějších smluv a úředních spisů vyplývá, že na špitální chalupy se vztahovala tehdy běžná robotní povinnost – museli odvést 13 dní ruční roboty vykonávané jedním člověkem. Nicméně také víme, že místní špitální poddaní se robotě všemožně vyhýbali. Například z poznámek na okrajích kupní smlouvy chalupy čp. H40 vyplývá, že za roky 1789–1798 byla robota vykonána pouze jedinkrát, a to roku 1795, a za zbylé roky tehdy špitál zpětně vyžadoval finanční náhradu, takzvanou reluici, ve výši 1 zlatého za každý neodpracovaný rok.

Na velkých statcích čp. H04, H25 a později H74 pak byly povinnosti poddaných vůči špitálu samozřejmě daleko nákladnější. Například dle zápisu v pozemkových knihách z roku 1794 Jirsovi odváděli královské berně, odvody obilí do sýpky, církevní poplatky (tzv. záduší), obecní a později i školní platy, špitální úroky v hotovosti, dále pak pět slepic, střídavě v liché roky jedno srpnové jehně a v sudé pak svatomartinskou husu, každý rok dvě a půl libry lněné příze a k Velikonocům šest vajec. Kupodivu však zmizela povinnost dodávat do špitálu dříví. Většinu z uvedených naturálních dávek bylo možné nahradit platbou v hotovosti a za některé odevzdané naturálie byla dokonce sedlákovi vyplacena drobná částka – zřejmě však hluboko pod tržní cenou. Jen svatomartinskou husu bylo nutné dodat velebníčkovi k upečení. Stejné podmínky platily i pro Píchovy, jen částky a objemy naturálních dávek byly nižší, neboť jejich hospodářství bylo daleko menší. Robotovat museli Jirsovi samozřejmě také, a to vždy 1 den ruční roboty každý týden od června do září, celkem tedy v té době běžných 13 dní, a k tomu navíc 3 dny potažní roboty každý týden po celý rok, celkem tedy 156 dní do roka. Podobné normy museli v té době plnit i ostatní sedláci ve vsi, kteří byli poddanými včelnického či kamenického panství.

Pro jistotu bychom zde měli vysvětlit, jaké byly vlastně podmínky ruční a potažní roboty. Ruční nebo též pěší robota se týkala téměř všech poddaných bez rozdílu majetku a osvobozeni od ní byli pouze svobodní lidé (rasové, ovčáci), rychtáři obce, popřípadě ti poddaní, kterým vrchnost robotu z konkrétních důvodů výjimečně odpustila a nahradila ji peněžní kompenzací, tedy takzvanou reluicí – například poddaní z Dolní Radouně, viz tento zápis.

Popis Jirsova gruntu z roku 1794. Je neúplný – končí v půli věty a nejsou v něm vyplněny výměry polí, luk, pastvin a rybníků. Nicméně podává velmi podrobný výčet špitálních úroků, naturálních dávek i robotních povinností.

Přepis – začíná pod vodorovnou čarou napravo:
A sou z toho nasledovní povinnosti, totiž: Císařské a královské kontribucy dle vrchnostenského rozvržení. Ouroku špitálského důchodu celoročně, jenž se pololetně tj. při svatém Jiří a Havlu platí, 58 krejcarů, též za 5 slepic po 7 krejcarech 35 krejcarů. Vícej k témuž špitálu jedním rokem dle šacuňku, a téhož z důchodu polovici zaplacení jedno roční jehně, druhý rok pak zase k svatýmu Martinu jednu hus nadplatně, a to vždy jedno za druhým. Též tam každý rok 2½ libry lný dobře vyvařený příze, za kterou z důchodu 12 krejcarů se platí. Vícej k témuž špitálu k velikonočním svátkům 6 vajec, za které se 1 krejcar platí. Potažitý roboty s párem volma každý týhoden 3, každý za celý rok 156 dní, pěší od svatého Jána Křtitele až do svatýho Václava každý týhoden 1 den. K záduší svatého Víta v Kostelní Radouni z… (zápis náhle končí a následuje nový majitel)

{T}

V Horní Radouni nacházíme první konkrétní zmínky o robotních povinnostech jen výjimečně ve smlouvách z konce 18. století a až do zrušení roboty roku 1848 zůstaly tyto povinnosti v podstatě stejné. Radouňští i Bozděchovští chalupníci a domkáři robotovali ručně mezi sv. Jánem (24. června) a sv. Václavem (28. září) 1 den v týdnu, celkem tedy 13 dní v roce. Pod tímto číslem se skrývalo 13 dní ruční práce jednoho člověka od slunce východu do slunce západu, přičemž tímto člověkem nemusel být sám hospodář – mohl jím být někdo z členů jeho rodiny, podruh či třeba i najatý čeledín. V době vrcholících žní pak mohla být tato robota dokonce placená, zřejmě ve snaze zvýšit efektivitu práce, která jinak nebyla valná. Traduje se, že poddaní na panském podávali přibližně 10% výkony oproti práci na vlastním poli. Sedláci na velkých statcích pak kromě roboty ruční vykonávali také robotu potažní. Její rozsah se odvíjel od výměry gruntu a spočívala v propůjčení potahu se dvěma koňmi či s párem volů k robotní práci.

Co se týče zádušních platů radouňskému kostelu, mnoho dokladů se nám nedochovalo. V uvedeném zápisu Jirsových nejsou konkrétně vypsány, v pozdějších dokumentech se záduší obchází jen obecnými zmínkami o "platech církevních a školních". Ze starších smluv však víme, že zádušní Poplatky statek čp. H25 jaksi zdědil po zaniklém Machúškově gruntě HX1. Z neznámých důvodů přitom záduší platili v celé Horní Radouni jen Machúškovi přímí sousedé z gruntů čp. H21, H22 a HX2. Je tedy možné, že ještě někdy před tím, než byl Machúškův půllán darován Špitálu, bylo určeno, že čtyři hospodáři v tehdy nejsevernější části Horní Radouně byli církevní, zatímco zbytek sedláků záduší neplatil – ale to je opět jen spekulace.

Jedinou další zmínkou o povinnostech špitálních poddaných vůči církvi je tak jedna z mála "železných krav" v celé vesnici, a to na statku u Píchů čp. H04. Železná kráva či obecně železný dobytek bylo zvíře, které si sedlák v podstatě pronajímal od farnosti a musel za něj odvádět určitý stálý plat, nehledě na stav tohoto dobytka – ona kráva tak mohla klidně pojít, ale platilo se za ni dál a stala se svého druhu věcným břemenem na statku. Vznik tohoto břemene, tedy zapsání krávy do povinností vůči farnosti, býval většinou svým způsobem dobrovolný – například byla taková kráva darem sedláka místnímu knězi jako odpustek za zvlášť těžký hřích či přečin.

U Píchů je železná kráva poprvé doložena roku 1637, kdy Jan Brožek řečený Pícha prodal grunt Václavu Královi později také řečenému Píchovi za 45 kop grošů a Král si z ceny srazil celých 10 kop grošů, tedy téměř čtvrtinu celé hodnoty hospodářství, neboť železná kráva, která na statku měla být, na něm nebyla a on tak musel platit církvi za nic. Roku 1696 pak Václavův syn Adam Král řečený Pícha prodal grunt Františku Masopustovi z Dolního Skrýchova za 55 kop grošů, načež si ale Masopust, tehdy již také řečený Pícha, roku 170 srazil z ceny 3 kopy grošů za chybějící železnou krávu, kterou mu Adam při prodeji zatajil. A nakonec ještě roku 1791 se v popisu Píchova gruntu uvádí, že ze železné krávy se tehdy k záduší do Kostelní Radouně platilo 7 krejcarů ročně, čímž zmínky o tomto věcném břemeni končí.

Všechny tyto povinnosti, jak robotní tak i kontribuční a úroční, byly většinou vázány na grunt. Proto například při rozdělení hospodářství Jirsových na dvě poloviny roku 1837 musel nový grunt Mádlových čp. H74 robotovat jen 1½ dne týdně potahem a ½ dne týdně ručně, odváděl 2½ slepice ročně místo 5 slepic a tak dále. Tento fakt byl pak důležitým vodítkem při zkoumání původu jednotlivých statků v jiných částech vsi. Sčítáním těchto povinností tak, aby vycházela celá čísla dnů roboty (a hlavně celá zvířata), totiž můžeme k sobě přiřadit různé statky, které vznikly rozdělením jednoho staršího gruntu.

Od roku 1750 hradecký Špitál sepisoval námi již zmiňované seznamy poddaných. Nebyly sestavovány úplně pravidelně, ale přibližně jednou za dva až tři roky. Stejné soupisy pořizovali i úředníci panství Třeboňského a Řečického pro Dolní Radouň, ale v jejich případě šlo většinou jen o takzvané sirotčí knihy, kam se zapisovali pozůstalí po zemřelých hospodářích, zatímco špitál téměř vždy zaznamenával všechny obyvatele svých vsí, a proto nám mohou sloužit jako svého druhu evidence obyvatel. Velmi nám například pomohly při doplňování mezer v rodokmenech jednotlivých špitálních rodin. Je velká škoda, že se nám nedochovaly seznamy panství Včelnického a Kamenického, ačkoli zřejmě i tam byly kdysi sestavovány.

Ukázka toho, jak byly vedeny seznamy poddaných hradeckého Špitálu. Zde soupis za rok 1755, konec oddílu sedláků. Ostatní špitální poddaní (čp. H05, H39 a H40) jsou pak v seznamu uvedeni až o několik stran dále mezi chalupníky a domkáři. Čísla v tabulce nejsou popisná, ale jen účetní pro potřeby špitálu. Navíc je v zápisu chyba – manželka mladého Matěje Jirsy se jmenovala Kateřina a nikoli Mariana.

Překlad:

Ves Okrouhlá Radouň
25	Franz Houska řečený Peroutka (sedlák v Okrouhlé Radouni č. 13)
	Zuzana	manželka
	Šimon	5 let	– u otce
	dcera Mariana	4 roky	– u otce
	Salomena	1 rok	– u otce
26	Vojtěch Pícha (H04)
	Terezie	manželka
	Jirka	17 let	– doma
	Matouš	13 let	– doma
	Vít	10 let	– doma
27	Jan Jirsa Horní (H25)		– patří nyní mezi výminkáře, starý hospodář
	Mariana	manželka
	Matěj	29 let	– nastupující hospodář, žena Mariana (chyba)
	Honza	22 let	– pomatený
	Mariana	19 let	– 31. října 1756 provdala se na panství červenolhotecké za Pavla Maryšku
	Kateřina	15 let
	Vít	14 let	– žádal o povolení k učení řemeslu tkalcovskému
	Pavel	11 let

{T}

Kromě jmen poddaných se z těchto seznamů dozvídáme různé zajímavé detaily o tom, kdo z dětí sloužil u sousedů, jakému řemeslu se učil, kam se přiženil či přivdal a podobně. Přesto i tento zdroj měl své mouchy. Věk poddaných v nich byl uváděn velmi nedůsledně, písař si občas spletl jména nebo rovnou prohodil dvě rodiny, občas některý dům úplně vynechal a podobně. Poslední takový seznam byl sestaven roku 1825, tedy ještě před založením gruntu Mádlových. Byli v něm uvedeni obyvatelé statků čp. H04, H25, H39, domků čp. H05 a H40, ale také ve zvláštních kategoriích vdovy, sirotci, podruhové a rovněž lidé ze vsi zběhlí, například Mariana, vdova po synovi sedláka z čp. H04 Viktorinu Píchovi, která s pěti dětmi bez povolení magistrátu odešla do Hradce.

Ještě o dvacet let později nalézáme poslední doklad o tom, čím se život špitálních poddaných lišil od života jejich sousedů. Jak uvádíme v názvu této kapitoly, měli nad sebou krom místního rychtáře trojí vrchnost: špitální církevní hodnostáře, magistrát a radní Jindřichova Hradce a navrch ještě držitele hradeckého panství. Jaké problémy to způsobovalo vidíme na směně domku čp. H40, kterou si mezi sebou domluvili bratři Matěj a Vít Vaňáskovi už roku 1843. Úřední povolení a stvrzení této směny za domek čp. H52 trvalo špitálu, městu a hradeckému panství dva roky, tedy do roku 1845, a ještě dalších pět let pak bratři Vaňáskovi čekali na zanesení vlastnictví do pozemkových knih. Stihli to takříkajíc na poslední chvíli, neboť už roku 1850 bylo zrušeno poddanství a zavedena obecní samospráva. Všechny špitální grunty i chalupy se tak konečně po více jak třech a půl stoletích staly rovnocennou součástí obce, jako všechna ostatní stavení ve vsi.

Mapa s přehledem všech špitálních majetků v Horní Radouni. Nedatujeme ji, neboť zobrazuje údaje z mnoha období najedou, například statek čp. H74 vznikl až v polo­vině 19. století. Všechny hranice gruntů i osad jsou samozřejmě jen přibližné.

PS: Pokud jste si někdy říkali, proč se Hradecká cesta nazývá Hradecká, tak je to právě kvůli špitálu. Jezdili po ní totiž hradečtí poddaní ze statku čp. H39 přímo do hradecké špitální vsi Okrouhlé Radouně.

Na rozdíl od poddaných špitálu, ale i včelnické a kamenické vrchnosti, o poddaných z Dolní Radouně máme jen velmi málo dokladů z doby před Berní rulou. Vzhledem k tomu, jak často byl tento díl vsi prodáván, předáván, poté konfiskován, opět prodáván a odkazován, je celkem pochopitelné, že záznamy o všední agendě panství Vřesná se někde po cestě jaksi ztratily. První ucelené záznamy o místních sedlácích proto máme až z doby po třicetileté válce. Nalezli jsme jen dvě izolované zmínky z 16. století, které se obě týkají největšího hospodářství v Dolní Radouni, statku čp. H01.

Nejdříve se roku 1548 v záznamech Petra Doudlebského z Doudleb píše, že mu "Tůma berni přinesl a nedal nežli 10 kop toho", což se nejspíše týká tehdejšího rychtáře této části vsi, který zprostředkovával předání vybraných platů panstvu. Jak uvidíme na několika následujících stranách, hospodáři na gruntu U Tůmů čp. H01 zřejmě všichni bez výjimky sloužili jako rychtáři této části vsi. V žádném z dokladů jsme nenalezli popis toho, co vlastně rychtářování v takto malé obci obnášelo, ani zda z něj plynuly nějaké výhody. Víme jen obecně, že v pravomocích tehdejších rychtářů bylo řešit drobné spory mezi sedláky a jednat jejich jménem s vrchností či s jinými obcemi. Navíc měl rychtář na starosti výběr berní, úroků a poplatků. Nicméně Tůmovi spravovali původně jen dva sedláky, později ještě jednoho domkáře a jednoho chalupníka, takže tato funkce byla spíš jen symbolická.

Druhá doložená zmínka je už daleko objemnější. Nalezli jsme ji ve velmi rozsáhlé práci archiváře Františka Teplého, který ve své knize o dějinách města Jindřichova Hradce popisuje, jak se okrouhličtí sedláci dostali do křížku s hradeckými konšely:

"Špitálští poddaní nechtěli snášeti městské poručníkování. O své věci běhali na pána a ne na radnici. Roku 1560 docela Řehna, Křiva, Popelka i s jinými Radúnskými sedláky o postním jarmárce opovážili se nevážně mluviti proti pánům z radnice a rychtáři. Jako na umluvenou se v krčmách protivili. A tak se jmenovaní tři do birdovny (tj. vězení) dostali na těžkou kázeň. Nebýt přímluv úředníků hradních i špitálských, že sedláci více z hlúpoty než z oumysla jednali, těžko by se vyvinovali z příkladného trestání a vyšli jen pod základem na rukojemství. A jestli by se co takového opěty dopustili a se protivili, mají propadnúti jeden každý pánům 50 kop grošů míšeňských."

Archivář bohužel neuvádí, ze kterého konkrétního zdroje tyto informace čerpal, takže se musíme spolehnout na jeho podání událostí, nicméně v pamětní knize města Jindřichova Hradce jsme opravdu nalezli zápis o propuštění těchto tří okrouhlických výtržníků s úplným seznamem všech "rukojmí", tedy sousedů, kteří se za ně zaručili každý onou sumou 50 kop grošů míšeňských. To tehdy mimochodem byly obrovské peníze, za jaké se dalo klidně koupit celé menší hospodářství. Z tohoto záznamu vyčteme jména hned několika hornoradouňských sedláků. Zmíněni jsou zde Urban Hrůza ze statku čp. H62, Havel Půlpytel, mlynář na čp. O15, dále Řezníček, o kterém sice nevíme, kde přesně žil, ale víme, že rodina Řezníčkova byla v Horní Radouni uváděna i později. Ale hlavně je opět uveden rychtář Tůma z čp. H01, který byl v té době poddaným Ctibora Vrchotického z Loutkova, pána na Vřesné.

Zápis o propuštění uvězněných okrouhlických sedláků v Pamětní knize města Jin­dři­chova Hradce z roku 1560. Uvádí mimo jiné i několik hornoradouňských sedlá­ků, kteří se zaručili za své sousedy:
"O Radouňské
Léta páně MV^CLX^O (tj. 1560) v sobotu po Božím vstoupení (tj. 25. května) vydáni na rukojemství z kázně, že se konšelovi protivili a poslušní nebyli, Řehna, Křiva, Popelka, a jestli by se co takového dopustili a se provinili, mají propad­nouti pánům 50 kop grošů míšeňských jeden každý rukojmí: Urban Hrůza (H62 nebo H60), Vaněk Řezníček (neidentifikován) z Horní Radouně, Sedláček z Okrouhlý Radouně, Tůma z Radouně rychtář páně Ctibora (Vrchotického z Lout­kova poddaný – H01), Havel Půlpytel poddaný páně Malovce (Zdeňka Malovce z Malovic – O15) z Radouně, Vondra Liška, Vít Miksů, Brožek Vodrolců, Vaněk Díďa kovář, Jan Novák z Rodinova pana Malovce poddaný, Matěj Souček kovář z Radouně Vokrouhlý, Šimek zedník z Políkna Maršů syn, rukou společnou a ne­rozdílnou slíbili pod propadnutí summy nadepsaný."

{T}

Poté se záznamy na skoro sto let odmlčují a další zmínku o dolnoradouňských sedlácích nalezneme až v prvním katastrálním soupisu českých zemích, v Berní rule z roku 1654. Tehdy zde žili jen dva hospodáři: Mikoláš Tůma na čp. H01 a Jiřík Hroníček na čp. H07. Třetí grunt zvaný Vondrákovský, tedy čp. H03, byl tehdy pustý a tabulka uvádí, že stála jen část jeho stavení, zatímco všechna pole obdělávali Tůmovi. Dále se zde dočítáme nejen výměru polí a počty dobytka, ale také poznámky o tom, kdy který z gruntů v následujících letech vyhořel. Víme také, že v těchto tabulkách byly uváděny mlýny, ale u čp. H01 přípis o mlýně uveden není. Jak zjistíme hned v dalším dokladu, byl tehdy už zřejmě mimo provoz.

Tabulka Vřesenské části vsi v soupisech Berní ruly roku 1654, tehdy v držení Wolfa Henyka z Kamýku. Uvádí jen dva hospodáře a jeden pustý grunt, takže si ji můžeme vysvětlit celou:

Mikoláš Tůma na gruntu čp. H01 obdělával 30 strychů polí, z nichž 10 zaséval na jaro a 10 na zimu. Měl povoleno chovat 4 tažná zvířata a opravdu měl 4 volky, dále 6 krav, 6 jalovic, 19 ovcí a 2 prasata. Poté je ve zkratkách a poznámkách uvedeno, že roku 1671 vyhořel spolu s Hroníčkovými, poté znovu sám roku 1682 a ještě jednou roku 1697 – a ještě jeden požár tento statek teprve čekal.

Jiřík Hroníček na čp. H07 obdělával 27 strychů polí, z nichž 9 oséval na jaro a 9 na zimu. Choval také 4 volky, 3 krávy, 4 jalovice, 8 ovcí a 2 prasata. Vyhořel jen jednou roku 1671 spolu s Tůmovými, ale další požár jej čekal později také.

Po nich následuje Rolnický grunt pustý zvaný Vondráčovský na 27 strychů, u nějž je připsáno, že "díl stavení stojí, však bez hospodáře, role Mikoláš Tůma užívá.

Pod čarou jsou pak uvedeny součty a hodnocení celkových podmínek, které berní úředník popsal slovy "Mohou obstát, půda žitná."
{N}

Zatímco doposud jsme měli dokladů nedostatek, od konce 17. století se situace obrací. Na rozdíl od Horní i Včelnické Radouně, kde bylo účetnictví vlastně až do počátku 19. století tak trochu děravé, o poddaných z této malé části vsi máme opravdu velmi mnoho dokladů téměř nepřetržitě po dobu jednoho a půl století vlastně až do zrušení poddanství roku 1850. Účetní, smluvní i čistě správní dokumentace v Hradci, v Třeboni a v Řečici byla totiž vedena velmi pečlivě a podrobně. Život dolnoradouňáků se jen málo lišil od života ve zbytku vsi, takže zde si popíšeme jen některé zvláštnosti, ale zato budou následující stránky obsahovat daleko více ukázek z různých historických dokumentů, než kapitoly o poddaných včelnických a kamenických.

Nejdříve byl už roku 1675 sepsán urbář panství Vřesenského, tehdy již nově v držení rodu Slavatových. V celkem třech opisech ve třech různých urbářích se nám dochovaly vlastně identické záznamy, které popisují všechny povinnosti zdejších sedláků vůči vrchnosti. Podobně jako v ostatních částech obce platili panstvu peněžité úroky na základě výměry svých gruntů, a to dvakrát do roka, vždy na sv. Jiří a na sv. Havla, dále odváděli jednou ročně slepice, oves a vejce.Ke všem třem těmto zápisům byla vždy připsána poznámka o tom, že od roku 1681 jim byla zrušena robota a nahrazena peněžním poplatkem, takzvanou reluicí. Důvodem bylo, že až doposud zdejší poddaní robotovali u panského dvora v Mnichu, přičemž cesta na tento dvůr a domů se jim započítávala do pracovní doby, což bylo pro vrchnost zřejmě nevýhodné.

Zápisy všech tří hospodářů z Dolní Radouně (zde zapsaná jako Okrouhlá) v ur­bá­ři Slavatovských statků z roku 1675. Stejné zápisy pak nalezneme i v dalším slavatovském urbá­ři, kam však byly připsané zřejmě jen ve spěchu k zápisům staršího data, takže se jednalo zřejmě o pozdější kopii, a ještě jednou v urbáři třeboňského panství, kam byly opsány až po prodeji Vřesenského statku roku 1693.

Přepis:
Ves Vokrouhlá Radouně

Mikoláš Tůma, nyní Barton Tůma na gruntu 5 čtvrtí lánu.
Vyseje na všechny tři strany (tj. jaro/zima/lady) 30 strychů. Sena klidí 6 vozů, votavy nic. Lesů velkýho za ½ leče, porostlin pod 10 strychů, rybníků na vejtah pod 15 kop ryb. Mlejn pustej, platí z něho do obce ½ kopy grošů. Ouroku svatojiřskýho bude dávat 40 grošů, svatohavelskýho 40 grošů, slepic 4, vajec 24, ovsa 1 míru 1 věrtel. Šacován ten grunt za 200 kop grošů.

Jakub Vondrák, nyní Jan Von. na gruntu 2 čtvrti lánu.
Vyseje na všecky tři strany 18 strychů. Sena klidí 5 vozů, votavy nic. Lesa velkýho za ¼ leče, po­rost­lin pod 5 strychů. Ouroku svatojiřskýho bude dávat 16 grošů, svatohavelskýho 16 grošů, slepic 1½, vajec 8, ovsa ½ míry. Šacován ten grunt za 80 kop grošů.

Jiřík Hroníček, nyní Ondřej Hroní. na gruntu 2 čtvrti lánu.
Vyseje na všecky tři strany 18 strychů. Sena klidí 3 vozy, votavy Ø. Lesa velkýho za ½ leče, po­rost­lin pod 5 strychů. Ouroku svatojiřskýho bude dávat 16 grošů, svatohavelský­ho 16 grošů, slepic 1½, vajec 8, ovsa ½ míry. Šacován ten grunt za 80 kop grošů.

{T}

---

Poznámka o zrušení roboty sedlákům v Dolní Radouni v urbáři Slavatovských panství. Samotný urbář je datován roky 1652–1654, ale celý oddíl týkající se vřesné do něj byl připsán později. Ve stejném znění je táž poznámka uvedena také ve zvláštním urbáři sepsaném v roce 1675 a určeném pouze pro zápisy Vřesenských statků, ovšem tam je daleko hůře čitelná, neboť byla připsána dodatečně na okraj stránky. Odpovídající dekret o zrušení roboty byl sedlákům vydán zřejmě roku 1680 či na začátku roku 1681 Janem Jiřím Jáchymem Slavatou. Vesnice je zde nazývána Okrouhlou Radouní, ale všechny zde uvedené zápisy se prokazatelně týkají gruntů čp. H01, H03 a H07.

Přepis:
Paměť (ve významu "poznámka").
Poněvadž ti poddaní z Okrouhlý Radouně ke dvoru Mnichovskýmu robotovati mají, jsouce ale vzdáleni, tehdy budoucně do vůle milostivé vrchnosti počnouce v roku 1681 do důchodů za takové roboty ročně Barton Tůma 4 kopy grošů, ostatní pak každý po 3 kopách grošů, kterej pak pivo šenkuje toliko polovici, dávati budou.

{T}

V téže poznámce se zmiňuje i krčma, která v této části vsi fungovala. Jednalo se o takzvanou krčmu výsadní, což znamenalo, že vrchnost si mohla určovat, jak bude provozována. Poprvé ji zmiňují deskové zápisy ještě roku 1612 a víme, že se v ní čepovalo pivo z Vřesenského pivovaru. Ze zmínky v dekretu o zrušení roboty vyplývá, že se nemusela nutně nacházet v jednom stavení, ale mohla být takříkajíc putovní, tedy že se v jejím provozování mohli sedláci střídat, jako tomu bylo na špitálních statcích. Nicméně přímé doklady o této krčmě máme jen na gruntu čp. H01. Tamní hospodář byl jako šenkýř uváděn v několika soupisech poddaných, v matričních záznamech a navíc bylo provozování krčmy často výsadou rychtářů, zvláště pokud byl rychtářský titul dědičný, jako tomu bylo právě v případě Tůmových. Zřejmě roku 1742 byl pivovar na Vřesné zrušen a s ním zdejší šenk buďto zanikl, nebo přešel na řečické pivo. Každopádně poslední zmínkou o výčepu piva jsou matriční záznamy o Kašparu Tůmovi, který zemřel roku 1755, ale už byl uveden jen jako bývalý sedlák a šenkýř.

Vraťme se však zpět do 17. století, kdy Dolní Radouň drželi Slavatové. Od roku 1676 až do prodeje vřesenských statků roku 1693 si hradecké panství vedlo podrobné zápisy o zdejších poddaných, podobně jako je vedl špitál. Když pak místní statky zakoupili Schwarzenbergové, pokračovali v téže činnosti úředníci třeboňští a od roku 1734 i úředníci na Řečici. Soupisy vznikaly poměrně pravidelně, ačkoli některé přestávky se zde také najdou, a později byly vedeny jen ob rok.

Ne vždy tyto seznamy zaznamenávaly všechny obyvatele vsi, neboť část z nich byla vedena jako "Mannschaftsbücher", tedy knihy obyvatel, ale část, zvláště ty starší, byla sepisována jen jako "Waisenbücher", tedy sirotčí knihy, do kterých se zapisovali pouze pozůstalí po zemřelých hospodářích, aby tak byla ochráněna jejich práva na dědictví. Pokud se nový hospodář či panství později s daným podílníkem vyrovnali, pak taková osoba se už v další sirotčí knize neobjevila. Podobně jako ve špitálních záznamech, i zde se vyskytují poznámky o tom, kdo z obyvatel ze vsi utekl, odešel do učení či na vojnu, odstěhoval se ze vsi, ale někdy také charakteristiky obecnějšího rázu jako "má se ženit", "je nemohoucí", "byl nemocen" a podobně.

Jeden z nejstarších záznamů v soupisech sirotků Slavatovských panství z roku 1677.

Přepis:
V Radouni. Sirotci Bartoše Tůmy: Pavel, hospodaří, má se ženiti. Eva, u bratra, má dostat 3 kopy grošů a příslušenství. Markyta, též u bratra. Dorota matka, hospodaří se synem.

Záznamy z následujících let pak vypráví napínavý příběh o tom, jak Pavel před svou svatbou roku 1678 zběhl z panství s děvečkou jménem Barbora a oženil se s ní nezná­mo kde proti vůli své matky i vrchnosti. Teprve roku 1681 se do vsi vrátil, aby opět převzal hos­po­dářství. V posledním zápisu z roku 1692 se uvádí, že na gruntu žil se ženou, s dětmi, s matkou, a že se stále staral o svou "nedostatečnou", tedy postiženou sestru Markétu.

{T}

Co se právních dokladů týče, teprve z dob třeboňského panství se nám dochovala gruntovní kniha, která zachycovala kdo, komu a za kolik prodal či předal hospodářství, jaké přesně podíly musel nový hospodář splácet svým příbuzným a podobně. Zpočátku se jedná jen o gruntovní zápisy a záznamy o splátkách, teprve ke konci 18. století se objevují plnohodnotné smlouvy mezi hospodáři.

Na rozdíl od Včelnické a Horní Radouně se nám nepodařilo zjistit, kdy přesně či zda vůbec zdejší sedláci někdy před zrušením panství sepsali úřední smlouvy o odkupu svých statků do soukromých rukou. Každopádně už na přelomu 18. a 19. století s nimi bylo nakládáno stejným způsobem, jako ve zbytku vesnice, tedy jako se soukromým majetkem poddaných.

Nejstarší z gruntovních knih třeboňského panství, zde úvod a zápis gruntu čp. H01:
"Ves Horní Radouně. Leží mezi Okrouhlou Radouní a Včelnicí za Jindřichovým Hradcem, od Tře­boně vzdálena 3 míle (tj. česká míle, 1 míle byla cca 11 km), a jest jich tuto všech 3.

Grunt Tůmy. Bartoloměj Tůma, potom Tomáš Tůma, po něm švagr jeho Pavel a nyní syn jeho Kašpar Tůma. Má jeden a čtvrt lánu. Léta páně 1705 dne 19 January Kašpar Tůma koupil a ujal grunt tento od otce svého v sumě za 200 kop grošů míšeňských, má ročně vypláceti po 5 kopách grošů. Na to má on vyplacených 2 kopy grošů."

Rodinné vztahy jsou zde popsány trochu nepřesně. Tomáš byl Bartlovým zetěm, vzal si jeho osiře­lou dceru Evu poté, co syn Pavel z panství zběhl. Když pak Eva zemřela a Pavel se vrátil, Tomáš odešel do Mostečného. Kašpar pak nebyl ve skutečnosti Pav­lovým synem, nýbrž také zetěm. Vlastním jménem byl Vaňásek, pocházel z Vřesné a roku 1699 si vzal Pavlovu dceru Dorotu, narozenou snad někdy během jeho útěkové eskapády. Po svatbě však Kašpar přijal příjmení Tůma, jak bylo tehdy zvykem.

{T}

---

V zápisu gruntu čp. H07 z téže knihy je dobře vidět, jak probíhala dědická říze­ní po převzetí gruntu novým hospodářem. Podobné zápisy nalezneme v do­kla­dech o všech čtyřech částech naší vsi, ale zde jsou zapsány nejúhledněji a nejpřehledněji, neboť třeboňský písař si dával opravdu záležet na tom, jak jeho knihy vypadají:
"Grunt Ondřeje Hroníčka, a nyní syn jeho Tomáš Hroníček, má půl lánu. Léta páně 1698 dne 4. February ujal a koupil grunt tento Tomáš Hroníček od Ondřeje Hroníčka v sumě za 80 kop grošů míšeňských. Má ročně vypláceti po 2 kopách grošů. Na tom má on vyplacených s podílem svým 16 kop celkem 34 kop. Ostatní vypláceti bude po nebožtíku Ondřejovi Hroníčkovi: Dorotě za Václava Vondráka vdané ve vsi 14 kop. Václavovi Hroníčkovi, chalupníkovi ve vsi Vřesnej 16 kop. Marianě za Antonína Mráze vdané ve vsi 16 kop."

Celková hodnota hospodářství 80 kop grošů byla rozdělena na pět podílů po 16 kopách, které nový hospodář Tomáš splácel svým sourozencům. Každý rok složil do kasy vejruňk, čili splátku ve výši 2 kop, které připadly jednomu z nich nebo mezi ně byly rozděleny. Hospodářův vlastní dědický podíl mu byl ze splátek odečten. Zde vidíme, že tři Tomášovi sourozenci měli dostat každý také 16 kop, z nichž Dorota už 2 kopy dostala před sepsáním knihy. Poslední zbývající podíl, zde neuvedený, nejspíše náležel rodičům, respektive po otcově smrti jen vdově. Splátky z něj zde zapsány nejsou, protože buďto Tomáš otci peníze dal hned při převzetí grun­tu, anebo mu byl tento podíl otcem odpuštěn výměnou za výminek.

{T}

Vraťme se však ještě o krůček zpět. V letech 1748 a 1757 byl vydán nový, takzvaný Tereziánský katastr, který však nejspíše vycházel z údajů získaných už roku 1714, protože stejně jako v Horní a Včelnické Radouni v něm byli uvedeni hospodáři, kteří v době vydání byli už dávno na pravdě Boží. V Dolní Radouni tento katastr udává stále ty stejné tři selské usedlosti, ale nově nám sděluje jejich výměru včetně všech lesů, pastvin a také rybníků. Krčma se nezmiňuje ani zde, ani v přiznání vrchnostenských majetků, takže zřejmě již nefungovala. Na mlýn už, zdá se, všichni dávno zapomněli.

Už v nejstarších Slavatovských soupisech poddaných totiž nalezneme zmínky o tom, že při Tůmovic gruntu stála samostatná chalupa, kterou rychtář buďto pronajímal, nebo v ní žili jeho příbuzní. S největší pravděpodobností šlo právě o onen původní mlýn, který se nejméně na dvě a půl století stal jen nájemní chalupou a nakonec jej jeden z dědiců gruntu nechal oddělit jako samostatnou živnost čp. H02, ale k tomu došlo až roku 1831.

Tabulka Tereziánského katastru z roku 1757, v níž však jsou zapsaná jména hospo­dářů, zjišťovaná už roku 1714. Na rozdíl od Berní ruly tento katastr zapisoval nejen pole, ale i další půdu. Vzhledem k tomu, že se jedná jen o tři řádky, můžeme si je vy­světlit všechny:

Kašpar Tůma (H01) obdělával 37 strychů a ½ věrtelu polí, 5 strychů ladem ležících, 3 stry­chy pastvin a porostlin, louky na 4 fůry sena a 1 fůru otavy a také rybníky na 7½ kopy výtahu (tj. vylovili z nich ročně 450 ryb).

Tomáš Hroníček (H07) měl 18 strychů 3 věrtele polí, 3 strychy pastvin, louky na 4 fůry sena a ½ fůry otavy, a také rybníček na ½ kopy výtahu.

Václav Vondrák (H03) měl 23 strychů polí, 3 strychy a 3 věrtele lad, louky na 3 fůry sena a 1 fůru otavy.

Po součtu následuje ještě řádek nadepsaný Gemeinde – tedy obec, která měla v této části vsi 19 strychů lesa. Nakonec je zde předepsán celkový součet za celé panství Kardašova Řečice, ale hodnoty do něj doplněny nebyly.

{N}

Kromě oněch tří velkých gruntů, tedy čp. H01, H02 a H07, zde ale už v době sestavení Tereziánského katastru zcela jistě stálo ještě jedno stavení. Byla jím chalupa čp. H06, která byla sice obecní, ale obývali ji dlouhodobě různí členové rodiny Hroníčkových, kteří dle soupisů poddaných zůstávali i nadále poddanými třeboňskými a řečickými. Nejdříve zde od roku 1689 žil syn sedláka Hroníčka z čp. H07, který byl punčochářem, a po roce 1707 se sem uchýlil Tomáš Hlavatý, neúspěšný hospodář na témže velkém gruntu, který byl původně kolomazníkem na Vřesné, a když mu sedlačení nějak nešlo od ruky, vrátil se ke svému řemeslu, ale už jen v této malé chalupě.

Poslední soupis poddaných třeboňského panství z roku 1734. Zatímco předchozí ukáz­ka byla ze seznamu sirotků, zde byli uvedeni všichni obyvatelé Dolní Radouně:

"Po nebožtíku Václavovi Tůmovi sirotek Václav na vojně.

Kašpar Tůma na vejminku, žena (nevyplněno) děti Melichar, 22 let, Vojtěch, 8 let – oba na gruntu U Tůmy.

5/4 (lánu polí) Jiřík Tůma, 27 let, žena Dorota, děti (nevyplněno) – hospodáři (H01).

Josef Vondrák 35 let, žena Alžběta, 30 let – oba v Mostečnej již ve vsi.

½ (lánu polí) Jiřík Vondrák, žena Alžběta, děti Jakub 11 let, Lidmila 2 roky – hospodáři (H03).

Po nebožtíku Tomášovi Hroníčkovi sirotci Jiřík, 35 let – u školy v Řečici, Ma­riana, 30 let – u Janouška, Josef, 25 let – u hajnýho na Vřesnej, Kateřina 17 let.

Tomáš Hlavatý (bývalý hospodář na H07) v Benešově nemocnej, žena Eva, děti Vít 30 let – dal se na vojnu, Jakub 27 let – odešel."

Na další straně jsou ještě hospodáři Hroníčkovi na čp. H07, sirotci po podruzích Mrázových z čp. H07, sirotci po podruzích Hrachovinových z čp. H02 a švagr vý­min­káře Kašpara Tůmy, který byl učitelem v Novosedlech nad Nežárkou.

{T}

Roku 1790 přibyla poslední řečická chalupa, a to poté, co sedlák František Vondrák ze statku čp. H03 koupil pozemky v Okrouhlé Radouni a daroval je věnem své dceři Kateřině, aby na nich její nastávající manžel Jan Vlček mohl postavit novou chalupu čp. O59. Nevíme, proč byly tyto pozemky převedeny ze špitálního držení pod panství řečické, ale Vlčkovi se stali poddanými řečickými a jejich dům dostal hornoradouňské číslo popisné. Přitom matrikář rodinu v drtivé většině zápisů řadil k Okrouhlé Radouni, protože chalupa stála od hranic Horní Radouně opravdu daleko.

Víme, že ke koupi pozemků pod čp. O59 muselo dojít jen krátce před založením chalupy, protože ještě roku 1785 bylo provedeno přeměření celé naší obce i Okrouhlé Radouně v rámci Josefinského katastru, v němž ony pozemky ještě patřily Maškovým. Tento katastr ještě nevedl ke vzniku map a dolnoradouňští sedláci i domkáři jsou v něm uvedeni jako všichni ostatní v soupisu parcel, ale v konečné souhrnné tabulce z roku 1791 už zapsáni nejsou, nebyli členy místní vesnické rady a podobně jako špitální sedláci stáli mimo tehdejší správu obce.

Zakládací smlouva z roku 1790 na dům čp. O59, tedy poslední řečické hospodářství, které ve vsi vzniklo. Ačkoli se nacházelo v Okrouhlé Radouni, bylo až do zrušení pod­danství roku 1850 řečickými úředníky považováno za součást Horní Ra­douně a dům měl i hornoradouňské číslo popisné. Pozemky této chalupy zakoupili zřejmě jen těs­ně před založením Vondrákovi z čp. H03 od rodiny Maškových z Okrouhlé Radou­ně, když tehdejší hospodář sháněl hotovost, aby z gruntu vyplatil své sourozence.

"Johann Vlček (připsáno: na Vondráčkovým, haus Nr. 59) Roku 1790 dne 19. May obdržel od Franze Vondráka ty dle archu k Nr. domu 2 při Okrouhlý Ra­dou­ni ležící grunty (…) k dědičnýmu požívání se všema na ty grunty vypadajícíma břemeny, a to bez všeho šacuňku, jakožto věno svý dceři Kateřině, kterou on Johann Vlček za svou pravou manželku míti žádá. Na kterejch gruntech on Johann Vlček povolení má od vrchnostenského ouřadu příbytek sobě na svůj náklad vystavět."

{T}

První podrobné mapy obce pak pochází až z roku 1828, kdy vznikl takzvaný Stabilní katastr. Vidíme v nich konečně polohu rybníků rodiny Tůmových – jeden velký v polích u domu, jeden malý až daleko u lesa. Vedle velkého rybníka navíc stála jakási blíže neurčená dřevěná, snad hospodářská budova. Navíc tehdy už dostala Tůmovic nájemní chalupa vlastní číslo popisné H02 a o tři roky byla oddělena i smluvně. Ke gruntu Hroníčkových pak patřila malá, ale dle mapy zděná sakrální stavba u cesty. Jednalo se o boží muka, která byla dlouho zanedbaná a rekonstrukcí prošla teprve v 21. století. Je na nich uveden letopočet 1826, ale k čemu přesně se vztahují, bohužel nevíme. Onoho roku se Hroníčkovým narodila dcerka Anna, která zemřela jen pět dní po porodu, ale i když to může znít necitelně, to tehdy nebylo nijak výjimečné a jen sotva by kvůli tomu někdo stavěl boží muka.

Ze všech zde uvedených dokladů hradeckého, třeboňského i řečického panství, z matričních záznamů i z poznámek faráře Rameše můžeme vyčíst, že obyvatelé Dolní Radouně udržovali velmi těsné kontakty s ostatními vesnicemi původního vřesenského statku. Zatímco ve zbytku vsi si chasníci brali nevěsty z Díčkopa, Kostelní Radouně a Bozděchova, Tůmovi, Vondrákovi a Hroníčkovi měli daleko více nevěst i ženichů z Mostečného, z Vřesné, z Řečice či z Pluhova Žďára, i když místní si brali taky. Seznamy poddaných uvádí, že děti všech tří místních sedláků často sloužily jako děvečky a pacholci na Vřesné a v Mostečném, a naopak z obou těchto vsí přicházeli podruhové, řemeslníci nebo čeledíni sem do Dolní Radouně.

Jedna celá větev rodiny Tůmových se ještě někdy v první polovině 17. století usadila v Mostečném, kde se podle nich dosud říká tomu konci vsi, odkud vedla cesta k nám do Radouní, a stejně tak se v Mostečném na statku U Kuchvalů až na konci v 18. století usadila rodina Hroníčkových, jejíž potomci se později do naší obce vrátili, protože si tu koupili chalupy čp. H73 v Horní Radouni a S02 v Bozděchově.

Podobné vztahy však vidíme i u poddaných hradeckého špitálu, kteří se, čistě statisticky vzato, nadprůměrně stýkali s poddanými Okrouhlickými, Lovětínskými či Dolnoskrýchovskými. V obou případech pak došlo k rozvolnění těchto vztahů už po zrušení nevolnictví roku 1781, kdy bylo možné se přiženit na jiné panství i bez dříve jen složitě získávaného vrchnostenského povolení. Když pak roku 1848 bylo poddanství zrušeno úplně a o dva roky později byla zavedena obecní samospráva, Vojtěch Tůma pověsil svůj rychtářský titul na hřebík, stal prostě sedlákem a tím zmizely i poslední rozdíly mezi sousedy z jednotlivých dílů vsi. Zřejmě posledním tématem, které dolnoradouňští sedláci řešili dohromady, byl návrh obce na stavbu společné školy se Starým Bozděchovem kdesi na rozhraní obou vsí, který se probíral v letech 1850–1852. Podle učitelových zápisů ve školní kronice se sedláci "z dolního konce" postavili proti, protože by to jejich děti měly do školy opravdu daleko.

Vůbec poslední seznam poddaných řečického panství z let 1847–1850, tedy přímo z doby zrušení pod­danství. Jsou v něm opět uvedeni všichni obyvatelé Dolní Radou­ně, zde už bez dopočítávaného věku, jen s rokem narození – v levém sloupci muži, v pravém ženy. V posledním sloupci byly uvedeny poznámky: Vojtěch (Adalbert) Tůma byl rych­tářem osady, jeho otec František (Franz) výminkářem, u bratra Jiřího (Georg) je připsáno "blöd" čili "blbý", protože byl postižený.

{T}

Zatímco špitální poddané a poddané Dolní Radouně jsme probírali ve zvláštních kapitolách, obyvatele Horní a Včelnické Radouně musíme popsat dohromady, protože ačkoli ty nejstarší doklady o nich nacházíme v různých zdrojích odděleně, dějiny obou těchto dílů vsí jsou pak společné vlastně už od roku 1649, kdy Bartoloměj de la Saga y Paradis zakoupil včelnické panství od rodu Vencelíků.

Vůbec nejstarším dokladem o poddaných v naší vsi jsou zřejmě už zápisy o dědictví Petra Vlka z let 1461–1462, které jsme podrobně popisovali v tomto zápisu. Kromě samotného zemřelého správce vsi a jeho neteře jménem Machna se v nich uvádí příjmení zdejšího rychtáře Hrona a také jména několika tehdejších majitelů selských dvorů: "Jan Štírek, Mach Štírek, Martin Ševíra, další Ševíra, Jan zvaný Zmazek a Púška".

Nikoho z těchto hospodářů ani jejich potomky se již v žádných dalších zdrojích nalézt nepodařilo, ale příjmení Vlk a Hron byla ve stejné podobě používána v pozemkové knize včelnického panství ještě kolem roku 1715, kdy nedatované zápisy popisují grunty "Vlkovský" a grunt "Hronovský", ačkoliv jejich majitelé již v téže době v matričních záznamech figurovali pod zdrobnělými příjmeními Vlček a Hrůněk či Hruněk. S největší pravděpodobností tedy nebožtík Petr Vlk žil či sídlil na statku čp. H50 a rychtář Hron hospodařil naproti němu na gruntu čp. H53, tedy na dvou opravdu velkých gruntech ve Včelnické části vesnice. Zmizení všech Ševírů, Štírků, Zmazků a dalších si bohužel vysvětlit nedovedeme.

Další zmínka o místních sedlácích přichází až po pětašedesáti letech, ale je už velmi sdílná na detaily, neboť obsahuje celý seznam místních hospodářů a jejich tehdejších vrchnostenských povinností. Jedná se o deskový zápis ze dne 10. prosince 1528, v němž rytíř Prokop Čabelický ze Soutic naoko prodal Včelnickou Radouň svému nastrčenému bílému koni – Oldřichu Radkovcovi z Mirovic. Okolnosti tohoto prodeje jsme již popisovali zde, ale nyní se podíváme blíže na to, koho přesně se fiktivní obchod týkal.

Podrobný zápis o prodeji Včelnické Radouně roku 1528. Nejdříve jsou v běžném pořadí jmenováni hospodáři a jejich vrchnostenské povinnosti, poté mlynář jménem Třetínek. Hned v následujícím zápisu téhož data, kdy si šlechtici vyměnili své statky zpět, je jako mlynář uveden jistý Mašek. Závěrečné formule o věnech a sirotcích znamenají, že kupec dle zemského práva přebírá zodpovědnost za vyřízení dědických záležitostí všech míst­ních obyvatel. Poslední věta pak jasně uvádí, že Prokop Čabelický si v Radouni stále nějaké statky ponechal a neprodal Radkovcovi vše.

Přepis celého zápisu (seznam sedláků pro přehlednost rozdělen a doplněn o čísla popisná, zkratky rozepsány, interpunkce doplněna, kurzívou doplněny běžně vynechávané fráze):
Prokop Čabelický z Soutic a na Tejně prohlašuje že dědictví své v Radouni Horní, dvory kmetcí s platem na kterých sedí:

Blažek (H28), který platí jednoho úroku sedmnácte grošův českých a tři peníze český a druhého vosumnácte grošův ıııı peníze a vovsa půl deváta džbera platu ročního;

Vylémek (H31), který platí devatenácte grošův dva peníze jednoho úroku a druhého xvııı grošův dva peníze, ovsa šest džberů platu ročního;

týž Vylémek z poustky (tj. z pustého hospodářství, zřejmě H32) jednoho úroku devět grošův českých a druhého tolikož platu ročního;

Máca (HX3), který platí dvacet sedm grošův jednoho úroku a druhého xxvı grošů, ovsa vııı džberův platu ročního;

Janek (S13) pětmectima (tj. 25) grošův jednoho úroku a druhého xxıııı grošů, ovsa vııı džberův platu ročního;

Škoda (S12) jednoho úroku půl kopy šest grošův a druhého tolikož a půldruhé slepice platu ročního;

Hron (H53) půl kopy vosm grošův jednoho úroku a druhého tolikož a půldruhé slepice platu ročního;

Holý (HX4) jednoho úroku xxvıı grošův a druhého xxvı grošův, ovsa vııı džberův platu ročního;

Král (H58) jednoho úroku xxvıı grošův a druhého xxvı grošův, ovsa vııı džberův platu ročního;

Martin Třetínek (nejspíše H49) mlynář půl jedenácta peníze jednoho úroku a druhého tolikož platu ročního;

s dědinami, lukami, porostlinami, platy, kurmi (tj. dávkami slepic), ospy (tj. dávkami ovsa) i vší zvůlí jež k tomu přísluší, s pl­ným panstvím v témž plném právě, žádného práva, panství ani které zvlášt­nos­ti sobě ani svejm dědicům k nadepsanému dědictví nepozůstavuje, prodal Voldři­chovi Radkovci z Mirovic a jeho dě­dicům za dvě stě kop grošů a za patnácte kop grošův, vše v pražských groších, úplně zaplacených, a jemu toho dědictví dědicky postoupil. Zapraviti má on prodávající před každým člověkem právem zemským a zvláště před věny a sirotky, jakož země za právo má, čímž má neb míti bude třeti­nu výše. Než což on Prokop tu v Radouni více má, toho neprodává, ale sobě a svým dědicům pozůstavuje. Stalo se léta Mo vo xxvıııo ve čtvrtek po svatém Mikuláši.

zápis v Deskách zemských – DZV 2 H1‘ {N}

Zápis postupně zmiňuje devět hospodářů: sedláky Blažka, Vilímka, Mácu, Janka, Škodu, Hrona, Holého a Krále a nakonec mlynáře Třetínka. Téměř všechny je můžeme přiřadit k jednotlivým gruntům ve vsi, neboť jejich příjmení se zde vyskytují ještě po dlouhá staletí a jejich pořadí odpovídá posloupnosti gruntů v dalších dokumentech. Víme, že Blažek hospodařil na čp. H28, Vilímek na čp. H31, Škoda v Bozděchově na čp. S12, Hron na čp. H53 a Král na čp. H58. Sedláci Máca a Janek, soudě dle pořadí příjmení v seznamu, zřejmě hospodařili na gruntech později zvaných Kotrbovský (viz HX3, zanikl roku 1673) a Dvořákovský (tedy na bozděchovském čp. S13). Stejně tak dle pořadí dvorů můžeme určit, že jeden opuštěný grunt, který v době prodeje obdělával Vilímek, je s největší pravděpodobností dnešní čp. H32, později zvané U Šímů.

Mlynář Martin Třetínek je hned v následujícím zápisu o zpětné směně všech statků uveden pod příjmením Mašek. Nevíme, zda některé z těchto příjmení bylo přezdívkou, zda šlo o chybu písaře či zda snad Radkovec držel ve skutečnosti ves déle, než se ze zápisů zdá, a mezitím zdejšího mlynáře vyměnil. Každopádně ale tohoto mlynáře můžeme přiřadit ke gruntu čp. H26, kde poté rodina Maškova hospodařila ještě dlouhá staletí a kde jsou mlynářští podruhové doloženi ještě roku 1766, ačkoli jeho mlýn byl zcela jistě samostatným stavením – snad později označeným čp. H49.

Jisté ale je, že samotný Maškův grunt nebyl roku 1528 předmětem prodeje a směny, neboť roční dávky odváděné Martinem Třetínkem vrchnosti jsou jen zlomkem toho, co platili ostatní sedláci ze svých hospodářství – zápis udává, že ze mlýna se každého půl roku platilo 10½ peníze, tedy 1½ groše (1 pražský groš byl tehdy 7 penízů), zatímco za grunty se v závislosti od výměry platilo od 17 do 38 grošů.

Poslední zmíněný hospodář, kterého se nepodařilo identifikovat, je kdosi pod příjmením Holý. Dle pořadí gruntů se jeho hospodářství mělo nacházet někde mezi Hronem (H53) a Králem (H58) a podle předepsaných platů muselo být poměrně rozsáhlé, přesněji řečeno přibližně stejné jako Královo, neboť jejich platy byly zcela stejné. Vzhledem k nedostatku dokladů o včelnickém panství nám na tomto místě nezbývá, než spekulovat, že se snad jednalo o zaniklé hospodářství v místech pozdější chalupy U Přibylů čp. H57. Zdá se přitom, že toto zpustlé hospodářství později koupil či dostal k obdělávání sedlák na Hronově gruntu čp. H53, neboť právě jemu pozemky patřily, než byla Přibylovic chalupa vystavěna.

Zápis dále udává, že Prokop Čabelický si část statků ve vsi ponechal. Nevíme sice, které grunty v té době již existovaly a které nikoliv, ale dva z nich jmenovat můžeme zcela jistě – Vlčkovský či Vlkovský (čp. H50) a samotný Maškovský (čp. H26). A zřejmě není náhodou, že Prokop neprodal, a to ani fingovaně, dva zřejmě největší a nejvýnosnější grunty v celé Včelnické Radouni.

Jen o dvacet let později nacházíme první konkrétní zmínky o poddaných v Horní Radouni, tedy v kamenické části vsi. Pochází z roku 1549, kdy se po smrti Jana z Leskovce jeho državy měly rozdělit mezi dvě jeho dcery. Onoho roku byl do Desk zemských učiněn velmi podrobný několikastránkový zápis, který jmenuje poddané ve všech Janových vesnicích a uvádí výčet jejich povinností vůči vrchnosti.

V Horní Radouni seznam uvádí třináct sedláků, jeden pustý grunt a tři mlynáře. Vyplývá z něj, že mlýn čp. H11 při Novákovic gruntu byl tou dobou buďto mimo provoz, nebo ho hospodář tajil, zatímco mlýny čp. H23 a H60 se už v této době osamostatnily od původních zemědělských usedlostí HX2 respektive čp. H62.

Tři z místních sedláků tehdy platili úroky nikoli vrchnosti, nýbrž kosteloradouňskému knězi jako takzvané záduší. Jsou zapsáni jako Jan, Matěj a Říha Hejtmanovi, ale nevíme, zda to vůbec bylo jejich příjmení, či jen přezdívka. Díky dalším dokladů jsme s velkou pravděpodobností určili, že hospodařili na statcích čp. H21, H22 a HX2, což byly v té době sousední statky a mezi nimi se nacházel ještě takzvaný Machúškův grunt (značený HX1), darovaný zřejmě ještě na konci 15. století špitálu, který také platil záduší do Kostelní Radouně. Proč církevní platy odváděli zrovna tito čtyři sousedé, bohužel nevíme. V celé Včelnické Radouni přitom záduší neplatil nikdo, nebo se o tom alespoň deskový soupis z roku 1528 nezmiňuje.

Všichni hornoradouňští i včelnickoradouňští hospodáři odváděli na sv. Jiří, tedy 24. dubna, peněžní úrok, který se zřejmě odvíjel od výměry gruntu. Na sv. Havla, tedy 16. října, kromě peněz také dávali vrchnosti oves a slepice, ale podobně jako v soupisu hospodářů na špitálních statcích nejsme schopni nalézt jakoukoli zákonitost, na základě které se naturální dávky odváděly. Koneckonců stejně nejasné byly odvody slepic a ovsa i u poddaných v Dolní Radouni. Můžeme však porovnat všechny dochované vrchnostenské platy a dávky za celé 16. století tak, jak se nám dochovaly v deskách zemských i ve špitální účetní knize. Shrnuli jsme je pro přehlednost do jedné tabulky.

Soupis úroků placených ze selských dvorů v Horní Radouni, vyhotovený při dělení kamenického panství roku 1549.

Přepis (doplněna interpunkce a některá běžně vynechávaná slova)

nahoře:
Ves Radouně Horní, úrok svatojiřský:
Pavel Nováků (H12) z jednoho lánu půl kopy vosum grošů. Jan Šarkán (H14) z půl lánu patnáct grošů, též z pustého půl lánu a zahrady (H13) šestnáct grošů. Vaněk Brusů (H16) z jednoho lánu devětmectíma (tj. 29) grošů. Jan Hron (H20) z jednoho lánu devětmectíma (tj. 29) grošů. Tatínek (H23) z mlýna a zahrady čtrnáct grošů. Jan Hrůza (H60) z mlýna vosum grošů, též z půl lánu půlsedmnácta groše. Hron Pešatů (H61) z půldruhého lánu čtyřicet grošů. Hrůza (H62) z tří čtvrtí lánu vosumnácte grošů. Matouš Mašů (H64) z půl lánu půlsedmnácta groše jeden peníz, též z zahrady jeden groš. Loskot (H65) z půl lánu čtrnáct grošů. Urban Hronkový (H68) z půl lánu čtrnáct grošů. Beran (H69) z jedné čtvrti lánu půldesáta groše půldruhého peníze. Jíra Plachej (O15) z mlejna půltřinácta groše dva peníze. A tři kněžští Jan, Matěj a Říha Hejt­manů (H21, H22, zaniklé HX2) platí úroku svatojiřského Pánu dvanáct grošů půldruhého peníze půl halíře.

Odtudž úrok svatohavelský, oves a kury:
Pavel Nováků půl kopy vosum grošů, pět džberů ovsa, čtyři kury. Jan Šarkánů patnáct grošů, pět džberů vovsa, čtyři kury, též z pustého půl lánu a zahrady šestnáct grošů, pět džberů ovsa, též z zahrady dva groše tři peníze. Vaněk Brusů devětmectíma (tj. 29) grošů. Jan Hronů devětmectíma (tj. 29) grošů. Tatínek z mlýna a zahrady čtrnáct grošů. Jan Hrůza z mlejnce vosum grošů, též z půl lánu půlsedmnácta groše jeden peníz. Hron Pešatův čtyřicet grošů. Hrůza vosumnáct grošů dva peníze. Matouš Mašů půlsedmnácta groše jeden peníz, jeden kur. Matěj Loskot čtrnáct grošů, jedna slepice. Urban čtrnáct grošů, jedna slepice. Beran půldesáta groše půldruhého peníze, jedna slepice. Jíra Plachej půltřinácta groše dva peníze. A tři kněžští Jan, Matěj a Říha Hejtmanů úroku svatohavelního Pánu platí dvanáct grošů půldruhého peníze půl halíře.

dole:
Ves Radouň Horní platí knězi do Radouně Kostelní úroky oba jednostejně: Jan Hejtmanů z půl lánu pět grošů. Matěj Hejtmanů půltřetího groše. Říha Hejt­manů půlšesta groše půlčtvrta halíře.

Zápis v Deskách zemských DZV 48 E9 {N}

Zápis o kamenických poddaných také uvádí výměru jednotlivých gruntů, i když jen velmi přibližně. Spíše jen rozděluje hospodáře na několik kategorií – na láníky, půlláníky a podobně. Díky srovnání se zápisem o sedlácích ze Včelnické Radouně můžeme zhruba odhadnout také výměru jejich hospodářství.

Pokud přitom v zápisu z roku 1549 srovnáme povinnosti místních hospodářů s ostatními vesnicemi kamenického panství, vidíme, že zatímco například v Rodinově nebo ve Vlčetínci museli sedláci kromě placení úroků a odvádění naturálií i robotovat, hornoradouňští sedláci zřejmě na panském nepracovali. Stejně tak robota nebyla zmíněna ani v prodejním zápisu Čabelického a Radkovce a lze tedy předpokládat, že ani sedláci ve Včelnické Radouni v 16. století na panském nepracovali. Snad proto, že by ani neměli kde práci odvádět, uvážíme-li, že žádný panský dvůr ve vsi nebyl a že nejbližší Čabelického državy byly až v Týně nad Vltavou, takže cesta za robotou by byla několikanásobně náročnější než práce samotná. Kameničtí poddaní to sice měli blíže, ale panstvu zřejmě stačily jen peníze, kuřata a oves. Život bez roboty však v této době ještě nebyl ničím výjimečným.

Tabulka vrchnostenských povinností gruntů ve Včelnické a Horní Radouni, na špi­tálních gruntech i v Bozděchově v průběhu 16. století. V drtivé většině případů tyto údaje vychází z vůbec nejstarších dochovaných zmínek o daných hospodářstvích.

Vysvětlivky k jednotlivým sloupcům tabulky:
	Výměra polností, v lánech
	Peněžitý úrok, placený dvakrát ročně – na sv. Jiří (24. 4.) a na sv. Havla (16. 10.)
	Objem úročního ovsa ke sv. Havlu, ve džberech
	Počet odváděných slepic ke sv. Havlu
	Roční zádušní plat knězi v Kostelní Radouni
Použité míry, váhy a peněžní jednotky:
ℓ	lán – existovalo několik variant jednotky, zde zřejmě lán selský, cca 18,5 hektaru
d	džber či čber – existovalo několik variant jednotky, zde zřejmě cca 75 litrů
g	groš, dělil se na 7 peněz
p	peníz, dělil se na 2 haléře

Úroky i zádušní platy byly přepočítány na co možná nejsrozumitelnější sumy. V ori­gi­nálních zápisech jsou částky uváděny velmi chaoticky, například úrok tří sedláků Hejtmanových byl zapsán jako "dvanáct grošů půldruhého peníze půl halíře", protože tuto částku bylo možné složit z tehdejších mincí. Přitom 1½ peníze a ½ halíře je dohro­mady ¼ groše, jenže čtvrtgrošová mince neexistovala.

Další doklady o místních obyvatelích nalezneme ve velmi rozsáhlé gruntovní knize, kterou zřejmě roku 1610 dal založit Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť, pán na Kamenici. Kniha proto uvádí jen hornoradouňské sedláky, ne včelnickoradouňské, ale navíc už zahrnuje také Bozděchov, o který někdy ve druhé polovině 16. století místní rod rytířů Bozděchovských z Bozděchova nejspíše přišel při soudu. Kniha ve vsi Horní Radouni uvádí šestnáct selských usedlostí včetně tří mlýnů a jednu malou obecní chalupu. Nebudeme zde podrobně popisovat jednotlivé domy. Na rozdíl od Bozděchova, kde jsme kvůli pozdějším vrchnostenským konfiskacím z konce 17. století nuceni pouštět se do spekulací a detektivnímu vyšetřování toho, o kterém domě který ze zápisů hovoří (viz zvláštní kapitola), v případě Horní Radouně se drtivá většina gruntů dochovala, stojí na svém místě, v knize jsou uvedeny v jasně daném pořadí a informace ze všech záznamů jsme tak mohli vlastně bez hlubších rozborů použít v popisu jednotlivých stavení. Zmíníme proto jen několik zvláštností.

Díky pořadí zápisů jsme mohli určit, kde přibližně stály grunty zvané Tátův (označujeme jej HX2) a Soukupův, později Brabcův (čp. H22), a co se s nimi stalo – jeden zanikl docela, druhý byl později přestavěn. Všechna hospodářství mají v zápisech uvedenu odhadní cenu a roční splátky, které sedlák skládal při zasedání soudu v Kamenici podílníkům či vrchnosti. U několika hospodářství jsou přiloženy šacuňky, tedy záznamy o odhadnutí ceny gruntu místním rychtářem a radními, všechny sepsané na Tři krále roku 1623. Ty většinou popisují alespoň základní vybavení, které tehdy na gruntu bylo. Jen výjimečně se pak u některých hospodářství vyskytují zmínky o dobytku nebo dalším majetku. Některé zápisy nám pomohly objasnit rodinné vazby mezi grunty, hlavně pokud byl některý z podílníků uveden pod novým příjmením, ale to jsou individuality, kterými se nyní nebudeme zdržovat.

První ze zápisů v gruntovní knize kamenického panství. Ačkoli byla založena až roku 1610, většina hospodářství je v úvodním odstavci popsaná i zpětně. Všechny zápisy pak obsahují shrnutí toho, za kolik tehdejší sedlák grunt převzal a kolik musí vypla­tit svým příbuzným na jejich dědických podílech. Následují záznamy o každoročních splátkách, případně o dalších prodejích majetku. Zápis se týká statku čp. H12, který převzal Jan Novák po otci Pavlovi. Před založením knihy už většinu podílníků vyplatil a zbývalo mu složit jen několik splátek (vejruňků) sestře Marianě a také ma­lou částku vrch­nosti zřejmě po některém ze zemřelých podílníků:

Ves Horní Radouň
1. Grunt Pavla Nováka léta 1583 šacován Janovi, synu téhož Pavla za 100 kop grošů míšeňských. Místo závdavku sráží se podílu jeho 13 kop 52 grošů míšeň­ských. Vejruňky (tj. splátky) klade po 3 kopách grošů míšeňských. Vyplatil všeho 94 kop 52 grošů, zůstává doplatit 5 kop a 8 grošů. Z těch peněz náleží Pánu 42 grošů, Marianě 4 kopy 26 grošů, více témuž sirotku Marianě 9 kop grošů v truhlici leží.

{T}

Za zmínku však stojí ona jedna obecní chalupa, kterou postavil jistý Jan Ryneš na obecním pozemku a ze které platil obci 23 bílých grošů ročně. Nelze bohužel určit, o kterou chalupu se jedná, takže v popisu jednotlivých stavení jsme jí přiřkli čp. HX0, ale vlastně nic dalšího k ní říci nemůžeme. V jejím popisu se však uvádí, že "obec náleží čtyřem pánům", což nám bylo v počátku vlastně prvním vodítkem k tomu, abychom doklady o vsi hledali v archivních souborech několika panství. Těmito čtyřmi pány jsou zřejmě míněni pánové na Kamenici, na Včelnici, na Vřesné a na Hradci.

Všechny záznamy o splátkách, zákupech a dědictvích v knize končí rokem 1638. O včelnickoradouňských sedlácích přitom nemáme mezi lety 1528–1654 vlastně vůbec žádné doklady. Dlouhá, více než stoletá mezera v historických dokladech je zřejmě způsobena tím, že při pozdějších prodejích a opakovaných děleních včelnického panství se většina archivních materiálů tohoto panství ztratila, zatímco gruntovní kniha kamenického panství se nám dochovala. Obecně lze říci, že ze Včelnice se dochovalo daleko méně dokumentů než z Kamenice. Proto také jediná zmínka o včelnickoradouňském sedlákovi z tohoto mezidobí pochází odjinud – roku 1593 je v knize smluv hradeckého špitálu zmíněn Matěj Vlček, tehdejší hospodář na gruntu čp. H50, ale uveden je zde jen tak mimochodem, coby soused vdovy Majdaleny Jirsové z čp. H39, při prodeji této chalupy.

Následující zmínku o místních obyvatelích nacházíme až roku 1654, kdy byly vydány tabulky prvního katastru českých zemí, takzvané Berní ruly, a právě zde je historicky zřejmě vůbec poprvé použit název Včelnická Radouň. V době jejího sestavení už byly Horní i Včelnická Radouň pět let v rukou kamenických pánů Paradisových, ale panství Včelnice a Kamenice ještě sloučena nebyla, takže ačkoli vrchnost měli všichni sedláci stejnou, byli stále poddanými dvou různých vrchnostenských úřadů. Tomu odpovídá i řazení obou vesnic v tabulkách, neboť Horní Radouň je uvedena mezi Pýchovem a Bozděchovem (tedy mezi Kamenickými vesnicemi), zatímco Včelnická Radouň se nachází až o několik stran dále mezi Včelnicí a Vlčetínem.

Tabulky uvádí ve Včelnické Radouni jména celkem jedenácti velkých sedláků včetně dvou, kteří později připadli k Bozděchovu, a také jednoho chalupníka. V Horní Radouni nalezneme jedenáct sedláků, včetně jednoho, který později připadl k Okrouhlé Radouni, dále jeden pustý grunt bez hospodáře a také dva chalupníky. Rozdíl mezi sedlákem a chalupníkem v tomto katastru spočíval jen ve výměře hospodářství – jeden sedlák se počítal za čtyři chalupníky. Vzhledem k tomu, jakou pečlivost při sepisování tehdejší berní úředníci prokazovali, nemůžeme bohužel s úplnou jistotou říci, že tehdy ve vsi více stavení nebylo. Zřejmě zde bylo několik malých domků, které stály na obecní půdě, ale pokud uvážíme všechny zde vypsané hospodáře, tak spolu se špitálními sedláky a sedláky z Dolní Radouně pokryjeme už celé území obce.

Tabulka Berní ruly vsi Horní Radouň. Vysvětlíme si na prv­ním řádku, co znamenají její jednotlivé sloupce:

Matěj Novák, sedlák na čp. H12, obdělával 40 strychů polí (1 strych je zhruba 0,3 ha), z čehož 12 strychů zasíval na zimu, 13 strychů na jaro a zbytek nechával ležet ladem. Měl tehdy do­voleno chovat 4 tažná zví­řata, přičemž měl 2 koně (dvojka zde byla připsána později, Matěj tedy choval víc tažných zvířat, než kolik měl dovoleno), dále 4 volky, 5 krav, 5 jalovic, 10 ovcí a 5 sviní. Měl také mlýn, ale ten zde uveden není, protože Novákovi ho před berními úřed­níky až do počátku 18. století tajili a mleli načerno. Hned na konci druhého řádku vidíme později připsa­nou poznámku o tom, že Václav Šarkán na čp. H14, roku 1670 vyhořel a proto dostal tříletý pardon na plně­ní vrchnostenských povinností.

Na následující straně jsou pak na koncích řádků poz­nám­ky o tom, že ve vsi jsou celkem tři mlýny, že všech­ny mají jen po jednom kole a také že všechny jsou majetkem jed­notlivých hos­podářů. De facto byla sice stále majitelem úplně všeho v celé vsi vrchnost, ale tím­to se míní, že mlynáři neměli své mlýny jen v deputátu, zapůjčené či pachto­vané od vrchnosti, ale že na nich přímo sami hospoda­řili a žili v nich.

{N}

Celkem zde nalezneme čtrnáct hospodářství:
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají:
Matěj Novák (H12)
Václav Šarkán (H14)
Matěj Chlaň (H20)
Matěj Šebesta (H23 – mlýn)
Jiřík Mlynář (H60 – mlýn)
Mandalena Němcová (H61)
Ondřej Hrůza (H62)
Jan Půlpytel (O15 – mlýn, hospodařil zároveň i na H65)

Rolníci nově osedlí:
Pavel Brušín (H16)

Rolníci na živnosti zkažený:
Jakub Líbal (H21)
Matěj Matoušek (H64)

Rolnický grunt pustý
Urbanovský (H68) dokonce pustý, role všechny ladem leží

Chalupníci, jenž 4 za osedlého (se počítají)
Ondřej Vrabec (H22)
Jan Urban (chyba, má být Beran – H69)

---

Tabulka vesnice Včelnické Radouně v soupisech Berní ruly roku 1654. Uvádí celkem jedenáct velkých selských gruntů a jednoho chalupníka, tedy menšího hospodáře. Obsah tabulky si můžeme vysvětlit na jejím prvním řádku:

Hospodář Ondřej Vlček na čp. H50 měl grunt o celkové výměře 40 strychů polí (1 strych je zhruba 0,28 ha), z nichž osíval 10 strychů na ozim a 10 strychů na jaro, měl povoleno držet až 4 tažná zvířata, nechoval žádného koně (tehdy ve Včelnické Radouni nebyl jediný kůň), ale zato měl 3 volky a z dalšího dobytka choval 4 krávy, 5 jalovic, 7 ovcí a 1 svini.

Úplně dole je pak uveden součet všech sloupců za celou vesnici a vlevo na konci sou­čtového řádku nalezneme také celkové zhodnocení hospodaření ve vsi. Berní úřed­ník jej shrnul slovy: "Mohou obstáti. Půda v horách hubená a nevejnosná."

{N}

Hospodáři na seznamu jsou:
Ondřej Vlček (H50),
Jindřich Hruněk (H53),
Martin Král (H58),
Václav Mašek (H26),
Anna Kubková (H27),
Jiřík Blažek (H28),
Ondřej Vilímek (H31),
Vít Šíma (H32),
Ondřej Kotrba (HX3),

dále dva sedláci později připojení k Bozděchovu
Matěj Dvořák (S13),
Jan Škoda (S12)

a nakonec nejmenší hospo­dář:
chalupník Matěj Fáček (zapsáno Waczek – H24).

Navíc tento katastr obsahuje nejen výměru obdělávaných polí, ale také počty dobytka na jednotlivých gruntech a několik dalších drobných poznámek jako jsou záznamy o mlýnech a požárech. Víme díky nim, že po skončení třicetileté války, která byla zřejmě jedním z důvodů k sestavení katastru, na tom vesnice nejspíše nebyla nijak dobře. V celé vsi například byli jen dva koně na statku U Nováků čp. H12, a i ti jsou do tabulek dopsáni až dodatečně.

Po Berní rule následuje opět mezera v historických dokladech o místních poddaných, ale tentokrát máme o jednotlivých hospodářích alespoň nějaké záznamy z výpisků místního faráře Rameše, který se na konci 19. století zabýval dějinami své farnosti. Z kosteloradouňských církevních záznamů si vypsal, který sedlák své hospodářství prodal či odkázal a za kolik, u některých vypsal i údaje o dětech a manželkách. Z letmého pohledu do těchto poznámek přitom vyplývá, že farář neměl k dispozici ani gruntovní knihu v Kamenici, ani netušil o existenci deskových záznamů v Praze. Vycházel pouze z jakýchsi nám neznámých farních archivů.

Při dělení Paradisovských statků roku 1672 byla dle deskového zápisu ve Včelnické Radouni jedna krčma (doložená už roku 1601) a také celkem pět malých panských rybníků, zatímco v Horní Radouni byla jen krčma (doložená už roku 1641) a panské rybníky žádné. To vše připadlo k nově překreslenému včelnickému panství. Kde se tehdy hostince nacházely, bohužel nevíme. První konkrétní doklady o šenkování piva ve včelnické části obce nalezneme až o sto let později na statku U Mašků čp. H26 a v kamenické části se první šenkýř objevuje dokonce až roku 1795 při založení nové hospody čp. H55.

Co se pak rybníků týče, ty panské zmíněné roku 1672 nesly názvy Bílkovský, Chochovský, Netyšil, Blažkovské branky a Pod Kotrbovým trávníkem. Z nich můžeme identifikovat jen ty, které přetrvaly až do konce 18. století, kdy byl proveden podrobný soupis parcel v obci. Rybník Netyšil, roku 1785 v Josefinském katastru zapsaný už jako Netušil, je dnes pojmenován Horní Mašků, zatímco rybník Chochovský byl pak roku 1785 uveden jako Crchovský a dnes je znám jako Dolní Mašků. Rybník Bílkovský, roku 1785 zapsaný jako Bělkovský, se nacházel ještě níže po potoce u Kupkova lesa a dnes už neexistuje. Tím jsme vyčerpali rybníky na našem krátkém potůčku, později zvaném Račí. Na hlavním potoce, dnes zvaném Radouňský, ale dříve známém jako Luční (německy Weisbach), se nacházel rybník Pod Kotrbovským trávníkem, který byl později znám jako Kopřivovský a ležel až na samé hranici vsi s Bozděchovem. Z vojenských map vypracovaných až v 18. století pak můžeme vyčíst, že nad Maškovými rybníky směrem ke Kukandě a k Nouzi se kdysi nacházely ještě další dva malé rybníky, což by snad mohly být ony Blažkovské branky, tedy několik za sebou jdoucích menších sádek, ale to už jsou jen spekulace.

Ihned po tomto přerozdělení panství se začala rozmývat hranice mezi oběma polovinami vesnice a stejně jako se začala rozmývat hranice mezi Horní a Včelnickou Radouní, tak i hranice mezi Včelnickou Radouní a Bozděchovem se stávala stále více nepřehlednou. Roku 1673 nechal Bernard František Paradis de la Saga kvůli vytvoření nového poplužního dvora zabavit pět selských gruntů v Bozděchově a jeden ve Včelnické Radouni – konkrétně grunt zvaný Kotrbovský, jehož osud podrobně popisujeme v kapitole o čp. HX3. Část území Včelnické Radouně tak připadla panstvu a byla připojena k Bozděchovu. Již zmíněné grunty Škodovský čp. S12 a Dvořákovský čp. S13, byly už na konci 17. století v některých dokladech řazeny do Bozděchova, zatímco v jiných byly ještě na konci 18. století uváděny coby součást Včelnické Radouně. Navíc ještě na samém konci 17. století ve vsi vznikla nová panská chalupa zvaná U Veselků čp. H38, která je naopak v mnoha záznamech řazena do Bozděchova a její obyvatelé jsou ve smlouvách uváděni jako poddaní bozděchovští, ale v matrice jako poddaní radouňští. Řekněme si upřímně – byl v tom bordel.

Roku 1679 byla v Kostelní Radouni založena matrika a ještě téhož roku v ní nalezneme první, ale zároveň vůbec poslední použití názvu Včelnická Radouň, a to v zápisu o oddavkách Tomáše Peška z Bozděchova čp. S10 a Evy Maškové z čp. H26. Tento zápis nám mimo jiné dokazuje, jak rychle se povědomí o existenci Včelnické Radouně mezi místními vytratilo. Dokonce ani Farář Rameš, který se v dějinách farnosti, zdá se, skvěle vyznal, snad vůbec netušil o existenci tohoto názvu, neboť ve svých osobních poznámkách i v matričním indexu uvedl, že Eva Mašková pocházela prostě ze Včelnice.

Jediný matriční zápis, který uvádí název Včelnická Radouň.

Přepis:
Die 15. Novs. Thomas, filius Pauli Pesska ex Bostiechow, cum Eva filia Georgi Masska ex Czelniczky Radaun. Testes: Andreas Plahauss et Georgius Novaks.

Překlad:
Dne 15. listopadu (1679). Tomáš syn Pavla Peška z Bozděchova (S10) s Evou dcerou Jiřího Maška ze Včelnické Radouně (H26). Svědkové: Ondřej Plahouš (H39) a Jiří Novák (H12).

{T}

Důležitým zdrojem informací z počátku 18. století je pak značně poškozená gruntovní kniha, která sice není nijak přesně datovaná, ale díky matričním záznamům se nám podařilo většinu zápisů alespoň zhruba zařadit mezi roky 1700–1715. Na rozdíl od starší knihy, která mapovala pouze kamenické statky, tato již zachycuje všechny grunty v celé obci, ale stále dělí vesnici na dvě části. Nejdříve totiž jmenuje patnáct hospodářství v jižní kamenické části, pak až devět dalších v severní včelnické části a úplně zvlášť pak uvádí Bozděchov, kde toho času stála nejspíše jen čtyři vrchností nezabavená velká hospodářství – Peškovo čp. S10, Hrnečkovo čp. S11, a poprvé také doposud včelnickoradouňské Škodovo čp. S12 a Dvořákovo čp. S13.

Ve Včelnické Radouni tato kniha jmenuje grunty zvané Fáčkovský, Maškovský, Kubkovský, Blažkovský, Vilímkovský, Šímovský, Vlkovský, Hronovský a Královský. V Horní Radouni jsou zde záznamy o gruntech zvaných Novákovský, Šarkánovský, Brusovský, Chlemovský, Junkovský neb Líbalovský, Šebestovský, Soukupovský, Mlynářů, Němcovský, Hrůzovský, Loskotovský neb Matouškovský, Petříkovský neb Půlpytla, Zadákovský neb Urbanovský, Beranovský a Půlpytlovský. Některé záznamy přitom zaplňují celou stranu, některé sestávají jen z pouhého nadpisu. Navíc je na konci seznamu zapsána také ještě jedna chalupa zvaná prý Plaušovská na obecním pozemku. Bohužel, k této chalupě zde není uvedeno nic než jen nadpis, a ani z matričních záznamů se nám nepodařilo určit, o které konkrétní stavení se jednalo. Nevíme ani, ve které polovině vsi stála. Ve vsi tehdy sice žila rodina Plahoušových na čp. H39, ale ti byli poddanými hradeckého špitálu, takže jejich chalupa je vedena ve špitálních knihách.

Z těch záznamů, které jsou sdílnější než jen pouhé nadpisy, se nám podařilo zjistit opravdu velmi mnoho o vztazích mezi jednotlivými sedláky. Zatímco v předchozí knize byly takové případy velmi vzácné, zde se nám v opravdu mnoha případech díky seznamům podílníků podařilo určit, kdo se kam přiženil ještě před založením matriky, jak se který hospodář jmenoval než přijal příjmení po gruntu a podobně.

Na druhou stranu si nemohu odpustit osobní poznámku o tom, že za rukopis a přehlednost zápisů by si vrchnostenský písař zasloužil facku. Co pak nezvládl on, dokonaly vlhkost s plísní, které rozpily inkoust, a po nich pak přišly ještě myši, které z několika stran ukousaly nadpisy. Práce s touto knihou byla snad to nejhorší, co mi za celou dobu výzkumu prošlo rukama.

Zápisy gruntů Vlkovského (čp. H50) a Hronovského (čp. H53) v pozemkové knize z konce 17. století. Nejsou sice datovány, ale zápis o Vlkovském gruntu lze na základě matričních údajů odhadem zařadit do roku 1715.

Přepis:
Grunt Vlkovský vzal Matěj Vlček po jeho dědovi se vším právem a mezema snad od starodávna za sumu 100 kop grošů míšeňských, z kterejch ale hos­po­dáři jeho podílu 12 kop 32 grošů 6 penízů (se) ztrhne, poněvadž svou matku smrti dochoval 12 kop 32 grošů 6 penízů, též sestru jeho, a funusem vybyl, 14 kop (chyba, má být 12 kop) 32 grošů 6 penízů, dohromady 37 kop 38 grošů 4 peníze poráží, ostatních ale 62 kop 21 grošů 3 peníze níže položeným nápadníkům k vyplacení přichází.

(následuje výpis podílů jednotlivých příbuzných)

Grunt měl být zřejmě rozdělen na osm dílů, tedy kaž­dé­mu z dědiců po 12 kopách 30 groších, ale z neznámých důvodů připadlo jednomu z podílníků o 20 grošů méně, takže všichni ostatní dostali každý o 2 groše 6 penízů více.

Zápis Hronovského gruntu sestává pouze z nadpisu, zřejmě proto, že v době, kdy byla kniha vedena, nedošlo ke změně majitele.

{T}

Další podrobnější údaje o vesnici pak nalezneme v Tereziánském katastru, který byl sice vydán až v letech 1748 a 1757, ale nám se díky srovnání seznamu hospodářů s matričními zápisy povedlo určit, že berní úředníci sepisovali naše sedláky už roku 1714. Soupis půdy je o něco podrobnější, než tabulky Berní Ruly, ale na druhou stranu už neuvádí počty dobytka. U dvou hospodářů pak tabulka udává, že se živili něčím jiným než jen zemědělstvím – konkrétně tkalcovstvím a krejčovstvím. Dle vrchnostenských přiznání majetku, které při přípravách katastru vznikaly, byl už tehdy ve vsi kovář v čp. H36, který měl svou kovárnu od vrchnosti v nájmu.

Počet hospodářství se proti Berní rule nijak nezměnil – přibyla jen panská chalupa čp. H38, ale ta byla přiřazena k Bozděchovu. Ve vsi Horní Radouni je sedláků uvedeno patnáct, ve Včelnické Radouni devět plus dva Bozděchovští. Víme přitom, že už v době publikace první verze katastru v obci stála nejméně desítka dalších domků a chalup, které ale byly buďto obecní, nebo patřily některému ze sedláků jako příbytky pro podruhy a příbuzné. Zde pro názornost uvádíme jen tabulky z roku 1748, neboť soupisy z roku 1757 jsou v celé naší obci zcela identické a opakují se v nich tatáž čísla a tatáž, tehdy už skoro půl století zastaralá jména hospodářů.

Kromě tabulek nalezneme v soupisech tohoto katastru také poznámku o tom, že roku 1734 vrchnostenská vizitační komise při obhlídce vsi konečně odhalila čtvrtý mlýn, a to Novákův čp. H11. Až doposud Novákovi mleli načerno, aby nemuseli panstvu platit zvláštní mlýnské berně. Zdá se, že buďto se rodině dařilo tajit jeho existenci po více než dvě století, nebo byl mlýn velmi dlouho mimo provoz, protože ačkoli byla ves podle mlýnů rozdělena už někdy v 15. století, až dosud se o něm žádný zápis nezmiňoval. Komisi přitom unikl ještě jeden mlýn – Maškův. Ten se snad nacházel v dnešním čp. H49, patřil ke gruntu čp. H26 a máme jej doložený poprvé roku 1528 a naposledy až roku 1766, ačkoli také nevíme, zda byl v provozu po celou tuto dobu.

Tabulka Tereziánského katastru vsi Horní Radouně z roku 1748, v níž jsou však hospodáři uvedeni se zpožděním až z roku 1714. Nově tento katastr dělil půdu na pole, lady, pastviny s po­rostlinami (tedy s lesy) a nakonec louky. Na prvním řádku si opět vysvětlíme, co jedno­tli­vé sloupce tabulky znamenají:

Matěj Novák obdělával 26 strychů 2 věrtele polí, 3 strychy Ø věrtelů ladem ležících, 20 strychů a ½ věrtele porostlin a pastvin, měl louky na 4 fůry sena ročně a poz­námka na protější straně udává "má 1 mlýn, který nepřiznal".

U některých dalších sedláků jsou opět uvedeny rybníky s počtem rybí násady v ko­pách kusů a také mlýny – všechny tři na nestálé vodě, přičemž jen Šebestovým byl z neznámých důvodů pošacován na 16 zlatých. Vrchnost v této části vsi údajně ne­vlastnila žádné pozemky a obec, uvedená opět až po součtu všech sedláků, měla jen pár luk a rybníky jen na 8 kop násady.

Zmíněni jsou zde ve stejném pořadí jako v Berní rule následující hospodáři: Matěj Novák (H12), Jiří Šarkán (H14), Jan Chlaň (H20), Melichar Šebesta (H23, mlýn), Tomáš Mlynář (H60, mlýn), Pavel Němec (H61), Mandalena Hrůzová s poznámkou tkadlena (H62), Kašpar Loskot s poznámkou krejčí (H65), Tomáš Brus (H16), Pavel Líbal (H21), Josef Matoušek (H64), Martin Urban (H68), Tomáš Serbus (H56), Jan Půlpytel (O15) a Jan Beran (H69).

{N}

---

Tabulka Tereziánského katastru vsi Včelnické Radouně opět se seznamem jmen zpožděným o více než třicet let. Znovu si popišme hned první její řádek:

Matěj Vlček obdělával 19 strychů Ø věrtelů polí, 4 strychy Ø věrtelů ladem ležících, 10 strychů Ø věrtelů pastvin a porostlin a pak louky na 1 fůru sena ročně. Poslední sloupec, který je u většiny sedláků prázdný, označuje rybníky s počtem rybí násady v kopách.

Seznam uvádí následující sedláky: Matěj Vlček (H50), Vít Hruněk (H53), Tomáš Král (H58), Jiřík Mašek (H26), Matěj Kubka (H27), Martin Blažek (H28), Vavřinec Vilímek (H31), Václav Šíma (H32), Pavel Dvořák (S13), Jakub Škoda (S12) a Jiří Fáček (H24). Vůbec první řádek, ještě nad seznamem, zaznamenává půdu užívanou a obdělávanou vrchností a poslední řádek až pod součtem udává půdu obecní. Nejsou zde uvedeny panské, tedy vrchnostenské rybníky, ačkoli jich ve vsi bylo několik, neboť ty byly uvedeny ve zvláštních přiznáních panského majetku, kde jsou zapsány dohromady prostě jen jako "rybníky v Maškovských polích". Na­opak obecní rybníky zde zahrnuty jsou. Zatímco všichni sedláci měli dohromady rybníky jen na 8 kop rybí násady, obec měla téměř dvojnásobek. Nevíme ale přesně, které ryb­níky tehdy obec v této části vsi vlastnila.

{N}

Tím se pomalu dostáváme do doby, kdy už je dokladů o vsi opravdu dostatek. Na samém konci roku 1776 a hlavně pak v první půli roku 1777 drtivá většina místních sedláků uzavřela odkupní smlouvy s tehdejším držitelem včelnice Janem z Freyenfelsu. Přímé důkazy pro to nemáme, ale zdá se, že Jan měl tehdy finanční potíže a odprodal jednotlivým hospodářům jejich grunty do soukromého vlastnictví, přičemž za předčasné splacení v hotovosti jim poskytoval výrazné slevy. Sedláci až dosud své statky užívali v dědičném nájmu, takže majitelem vší půdy i všech stavení byla de facto vrchnost a nikdo nesměl svůj grunt jen tak z vlastní vůle prodat nebo odkázat dětem. To vše záleželo na povolení vrchnosti. Nově se stal sedlák majitelem pozemků i stavení a mohl s tímto majetkem svobodně nakládat, ačkoli vrchnost si ve smlouvách i nadále podržela jakési právo veta pro případ, že by si sedlák nevedl podle jejích představ. Ve všech smlouvách proto nalezneme větu ve znění:

"Kdyby ale přítomný neb budoucí držitel toho gruntu stavení jako svou vlastnost na dobrým bydlícím stavu (však ale na svůj vlastní náklad) nedržel a nezachoval, v zapravování císařských a královských daní, jakož i vrchnostenských vejruňkách a povinovaných robotách zpozdilým se proukázal, se zlýma podezdřelýma lidma spolky držel, je přechovával neb nějakých bludů a proti samospasitelný víře katolický falešného učení se přidržel, a skrze ty neb jiný příčiny hospodářství by zanedbával, tak tehdy Milostivá Vrchnost v takovejch těm podobnejch příčinách sobě tu moc a vůli zanechati ráčí ono hospodářství a grunt (však ale vždy s ohledem neb pozorováním na pravého dědice) jinšímu bedlivějšímu a ve všem dokonalejšímu kupecky odevzdati a se vším právem prodati."

K tomu zřejmě došlo jen v případě jediného gruntu a to čp. H12, zato ale hned dvakrát po sobě. Původní hospodář Matěj Pešek řečený Novák totiž prý svůj statek zanedbával a nechal ho zpustnout, zatímco sám chodil po hospodách. Vrchnost mu grunt zabavila a svěřila ho Matěji Maškovi, který se ale ukázal být ještě horším pijanem, takže nakonec mu grunt museli také zabavit a svěřili ho bozděchovskému hospodáři Janu Peškovi, Matějovu staršímu bratrovi, alespoň než dospějí děti původního hospodáře. Z Matěje Peška-Nováka se nakonec stal mlynář v čp. H11 a talenty Matěje Maška později vrchnost využila, když mu roku 1790 povolila založit první hospodu v dějinách Bozděchova čp. S22.

Ukázka jedné z privatizačních smluv z roku 1777 – zde ke gruntu čp. H20. Téměř všechny smlouvy byly sepsány jednou rukou a jejich formulace je obdobná. Určitě byly všech­ny předepsány předem vlastně jako formulář, což víme, neboť v některých případech úředník zapomněl vyplnit ně­které z údajů (odhadní cenu, výměru apod.). Navíc zřejmě došlo k nedorozumění ohledně některých místních přezdívek – včelnický písař si například připravil dvě smlouvy, jednu pro Škodu, druhou pro Truhláře, a teprve při podpisu se ukázalo, že Škoda a Truhlář jsou jedna osoba, takže čp. H54 má v knize smlouvy dvě, z nichž jed­na byla zneplatněna.

Přepis úvodní části:
Nro domu 11.
Gruntovní zápis Jiříka Chlaňa (gn se četlo ň).
Léta Páně 1777 dne 16 června podle vyšlýho nejvyššího cís.ařského nařízení a s povolením Vysoce Urozeného Pána Pana Jana Křtitele Svobodného Pána z Freyenfelsu, jakožto dědičný gruntovní vrchnosti panství Včelnického, jest ze strany jeho Milosti patřícího kancelářskýho ouřadu panství Včelnického zdejšímu poddanému Jiříkovi Chlaňovi ze vsi Horní Radouně, jeho nynějším i budoucím dědicům na věčný časy (prodán) ten z pouhé vrchnostenské milosti a vůle až dosavad užívající selský grunt…

{T}

Ačkoli se téměř všichni sedláci roku 1777 stali soukromými majiteli svých hospodářství (některé grunty sepsaly smlouvy z neznámých důvodů až o několik let později), stále byli poddanými. Museli vrchnosti splácet půlroční úroky na sv. Jiří a na sv. Havla, dále platit paušální platy za každé hospodářství, odvádět naturální dávky, dávat kontribuční obilí do společné obecní sýpky a v neposlední řadě samozřejmě museli také robotovat, ačkoli v žádné z těchto smluv nebyla robota ještě přesně stanovena na počet dní a kontrakty obsahovaly jen obecné formulace o tom, že sedlák musel robotu vykonávat akurátně dle robotního patentu. Přehled všech těchto poddanských povinností uvádíme v tabulce na následující straně a nyní si jen stručně řekneme něco o tom, jak se určovaly.

Gruntovní úroky placené pololetně se odvíjely od výměry gruntu, která v drtivé většině případů odpovídala datům z Tereziánského katastru z let 1748 a 1757. Oproti starým úrokům v 15. století, které jsme viděli v předchozí tabulce, už byly obě půlroční částky vždy stejné.

Masitý či také masný termín byl paušální plat z každého hospodářství, který snad měl sloužit jako náhrada za odvod hovězího dobytka.

Úroční obilí se odvádělo jen jednou v roce na sv. Havla a nebylo možné se z něj vyplatit. Mlynáři navíc odváděli ještě výmelné obilí.

Další naturální dávky měly od roku 1777 až do zrušení poddanství roku 1850 vždy stejné položky: husy, slepice, vejce, raky a smrže (tj. houby). Počet husí, slepic a vajec se odvíjel od výměry gruntu, raků a smržů musely všechny grunty odvést jednu kopu, půlgrunty půlkopu, čtvrtgrunty čtvrtkopu atp. Všechny tyto naturálie měly přitom pevně stanovenou cenu, takže hospodář nemusel opravdu chodit po potoce a sbírat šedesát raků, ale mohl se z těchto dávek vyplatit. To však z nějakého nám neznámého důvodu neplatilo pro košťata a každý sedlák musel ročně odevzdat jedno koště s patřičným jílcem.

Lnu odváděli sedláci určitou hmotnost dle velikosti gruntu a zřejmě se z něj také nemohli vyplatit, ale vždy měli možnost odevzdat polovinu oné hmotnosti, pokud len zpracovali a odevzdali už pařenou hotovou přízi.

Mlynáři pak platili zvláštní poplatek ve výši 5 zlatých prý za krmná prasata a dva bozděchovští sedláci jako jediní ve vsi platili zvláštní poplatek prý za sejry.

Přeskočili jsme plat zvaný za kuny a jeřábky, který nám byl dlouho záhadou. V několika německy psaných smlouvách je tento termín v místním dialektu překládán jako "für hastelhünnen und marderbälk" tedy doslova za jeřábky (lesní pták podobný tetřevovi či koroptvi, ve standardní němčině "Haselhuhn") a za kuní srst (v dnešní němčině "Marderbalg"). Šlo tedy nejspíš o poplatek za kožešiny a divoké ptactvo, který se rovněž odvíjel od velikosti hospodářství.

Tabulka vrchnostenských povinností všech gruntů ve Včelnické a Horní Ra­douni i v Bozděchově na konci 18. století, tedy v době odprodeje do soukromých rukou.
Vysvětlivky k jednotlivým sloupcům tabulky:
	Šacuňk, čili odhad hodnoty gruntu v kopách grošů míšeňských
	Výměra polností, ve strychách
	Výměra pastvišť a porostlin, ve strychách
	Velikost rybníků určovaná počtem kusů rybí násady, v kopách kusů ryb
	Peněžitý úrok, placený dvakrát ročně, na sv. Jiří a na sv. Havla
	Masitý termín neboli činže, placený jednou ročně
	Objem úročního ovsa ke sv. Havlu, v mírách a věrtelích
	Objem úročního žita ke sv. Havlu, v mírách a věrtelích
	Počet odváděných husí, každá po 18 krejcarech
	Počet odváděných slepic, každá po 7 krejcarech
	Počet odváděných vajec, každé po ¼ krejcaru
	Roční plat "za kuny a jeřábky", tedy zřejmě za kožešiny a drobnou drůbež
	Počet odváděných raků, kopa po 6 krejcarech
	Počet odváděných smržů, čili hub, kopa po 3 krejcarech
	Váha odváděného lnu, v librách (případně mohl sedlák odvést vždy polovinu uvedené váhy již pařené příze)
	Košťata, počet kusů, bez peněžitého ekvivalentu

Dobově užívané zkratky:
ß	kopa, tj. 60 kusů (grošů, ryb, raků, hub)
Použité míry a váhy:
ſt	strych či korec, později jitro, dnes cca 0,3 hektaru
£	libra, dnes cca 0,5 kilogramu
m	míra čili korec, dnes necelých 100 litrů, dělila se na 4 věrtele čili čtvrtky
v	věrtel čili čtvrtka, dnes necelých 25 litru, dělil se na 4 měřičky čili mázlíky
Některé smlouvy uvádí obilí v mírách, věrtelích, mázlících, ale i zlomcích mázlíků. V tabulce byly tyto drobné objemy pro přehlednost přepočteny a zaokrouhleny.
Peněžní jednotky:
ƒ	zlatý, dělil se na 60 krejcarů
ĸ	krejcar, dělil se na 6 haléřů
ð	haléř, neboli černý denár či také malý peníz

V této době již míšeňský groš ani kopa míšeňských grošů nebyly opravdovými fyzic­ký­mi pe­ně­zi, ale jen ustálenou přepočtovou jednotkou, ve které byla udávána jakási "objektivní" hodnota majetku. Reálným oběživem byly v té době už jen zlaté, krejca­ry a haléře. Proto se odhady gruntu nebo dalšího majetku udávají v kopách grošů míšeňských, zatímco roční úroky a platy vrchnosti jsou ve skutečných penězích, aby sedlák věděl, kolik má opravdu přinést.

1ß, tedy kopa, tj. 60 grošů míšeňských = 1ƒ 10ĸ = 70ĸ

Všechny tyto platy a dávky hospodáři odváděli až do roku 1850 a jen velmi zřídka docházelo k jejich revizi (například Vlčkovým na statku čp. H50 byly všechny povinnosti z neznámých důvodů sníženy). Při dělení statků se i povinnosti dělily rovným dílem a z tabulky na předchozí straně lze vyčíst, že tomu tak bylo už i před sepsáním těchto privatizačních smluv. Například hospodářství čp. H53, H54 a H57 platila každé třetinu toho, co dával běžný sedlák na velkém gruntu, a to odpovídá i údajům z jednotlivých katastrů – původní grunt rodiny Hruňkových čp. H53 byl rozdělen na třetiny.

Také jsme zmiňovali, že při předčasném splacení v hotovosti hospodáři dostali od vrchnosti slevu. Ve většině smluv je uvedeno, v jakých splátkách měli sedláci skládat odhadní cenu svého gruntu. V předepsané formuli je vždy zapsáno, že na Vše Svaté měl sedlák přinést peníze do vrchnostenské kanceláře a většinou se jednalo o částky v řádu jednotek kop grošů míšeňských, což pak znamenalo splátkový kalendář na desítky let. Jen málokdo ve vsi ale opravdu své hospodářství splácel přes půl století. Většina sedláků už roku 1778 či 1779 přinesla do kanceláře obnos ve zlatě a k jejich smlouvě bylo připsáno, že tím se veškeré další nároky vrchnosti považují za uspokojené. Slevy přitom byly opravdu enormní – od 75 % až do 90 % z původní odhadované ceny gruntu. Z toho nám vyplývá, že Freyenfelsovy finanční potíže se časem zřejmě prohlubovaly.

Ve těchto smlouvách se ještě pravidelně objevuje název Včelnická Radouň, ale jeho používání je velmi nedůsledné, neboť někteří sedláci byli uvedeni jako poddaní z Horní Radouně na gruntu ve Včelnické Radouni a naopak. Škoda i Dvořák z čp. S12 a S13 už jsou v nich už zapsáni jako poddaní bozděchovští, zatímco mlýn Půlpytlových čp. O15 je sice ve smlouvě zapsán jako hornoradouňský, ale nad smlouvu bylo připsáno, že tato živnost byla "k Okrauhlicy konskribována". To potvrzuje i číslování domů, zavedené už roku 1771, kdy mlýn dostal okrouhlické číslo a oba sedláci v Bozděchově dostali číslo bozděchovské. Výjimkou je zde jen chalupa čp. O59, která vznikla až na samém konci století, ještě dostala číslo hornoradouňské a dokonce byla přečíslována v rámci Horní Radouně i roku 1828, ačkoli od vsi ležela opravdu daleko. Nezbývá nám než zopakovat – byl v tom bordel.

Ještě na podzim roku 1777, tedy jen těsně po vrcholu privatizace, došlo ve vsi na velkou soudní tahanici. Sedláci Kašpar Kupka z gruntu čp. H27 a Anton Němec z čp. H61 byli předvoláni do včelnice před krajskou vrchnostenskou komisi, neboť dle názoru úřadů neprávem užívali pole Kotrbova gruntu HX3, zkonfiskovaného panstvem před více než stoletím. Vrchnost prý po zabavení měla v úmyslu připojit všechna Kotrbova pole k poplužnímu dvoru v Bozděchově a také posledních sto let z těchto pozemků platila královské, císařské a vojenské daně. Ukázalo se však, že polovinu Kotrbovic polí obdělávali Kupka s Němcem a komise po nich žádala vysvětlení, jak k těmto parcelám vlastně přišli. Oba vypověděli, že prý už takto své grunty zdědili a koupili, a že prý o žádném Kotrbovi nic nevědí. Kupodivu tehdy na lavici obžalovaných neseděl rychtář Václav Blažek z čp. H28, který přitom dle katastrálních soupisů také obdělával část Kotrbových polí. Soudního výslechu se ale účastnil alespoň jako svědek na straně obhajoby. Nakonec komise seznala, že sedláci sice pole zřejmě užívali neprávem, neboť k jejich vlastním velmi vzdáleným gruntům tyto lány určitě patřit nemohly, ale že ani jednomu z obžalovaných nelze prokázat zlý úmysl, neboť oba takto své grunty už dostali, a proto jim pole byla ponechána. Podrobněji proces popisujeme v kapitole o HX3.

Jedná se také o vlastně poslední historický doklad o existenci Kotrbova gruntu, neboť obžaloba ve svém zdůvodnění píše, že sedláci Němec s Kupkou obdělávali pole, která se táhla v rovném pásu přímo od ruiny někdejšího statku, z nějž tehdy ještě byla patrná podezdívka.

Protokol o soudním přelíčení sedláků Kašpara Kupky z čp. H27 a Antonína Němce z čp H61 ve věci Kotrbova gruntu. Celý protokol je sepsán směsicí místního dialektu němčiny a právnických latinských formulí, takže nemá cenu jej překládat doslovně. V dolní polovině však nalezneme soupis všech zúčastněných. Za žalující stranu zde byla vrchnostenská kancelář jménem Jana z Freyenfelsu, a dále byli přítomni:

Svědkové:
Václav Blažek, rychtář z Včelnické Radouně (H28)
Jan Pešek, konšel z Bozděchova (S10)
Matěj Král, sedlák z Horní Radouně (H58 – chyba, měl by být ze Včelnické Radouně)
Matouš Pešek, chalupník (německy "Chalupper", zřejmě kovář na výminku z H36)
Matouš Vilímek, podruh (H29)

Předvolaní:
Kašpar Kupka ze Včelnické Radouně (H27)
Anton Němec z Horní Radouně (H61)

{T}

Roku 1785 vznikl první katastrální soupis obce v dnešním slova smyslu, který popisoval jednotlivé parcely, udával jejich výměru a majitele a také výnosnost polí či další parametry. Bohužel z něj nevzešly žádné mapy, takže jsme nuceni jednotlivé parcely dohledávat dle jejich čísel, srovnávat je s pozdějšími mapami a podobně. Každopádně teprve tímto katastrem se definitivně ustálily hranice naší obce – grunty čp. S12 a S13 už v něm patří do Bozděchova a Půlpytlův mlýn čp. O15 do Okrouhlé Radouně. K žádným posunům hranic až do dnešních dnů už nedošlo. Přesto však toto rozdělení zřejmě nefungovalo úplně.

Ještě roku 1791 byl totiž k tomuto katastru sepsán souhrnný materiál, ve kterém byli hospodáři stále rozděleni na hornoradouňské a včelnickoradouňské a ve kterém bylo obecně dodržováno staré rozdělení vsi. Uvádí také, že hospodáři ze všech gruntů byli členy "Dorfesforum", tedy jakési obecní rady, ale i tato rada byla sestavena podle starého rozdělení, takže bozděchovští Škoda s Dvořákem z čp. S12 a S13 seděli v radě za Včelnickou Radouň, chalupník Veselka z čp. H38 byl naopak členem rady za Bozděchov a mlynář Půlpytel byl v radě hornoradouňské. Přehledová tabulka pak srovnává nově vyměřené grunty se starými hodnotami Tereziánského katastru a přímo se v ní uvádí, že grunt rodiny Hruňkových čp. H53 byl rozdělen na třetiny mezi chalupy Hruňkových čp. H53, Truhlářových čp. H54 a Přibylových čp. H57, zatímco grunt zvaný Loskotovský čp. H65 si rozdělili Kašparovi z čp. H65 a Vaňáskovi z čp. H66. Obě tato štěpení přitom proběhla už v první čtvrtině 18. století.

Josefinský katastr a pozdější Stabilní katastr v naší obci uvádí celkem 33 rybníků, rybníčků a sádek. Projdeme je opravdu jen velmi zběžně.

Na Lučním potoce, dnes zvaném Radouňský, se nacházely:
1	obecní rybník Dolejší u mlýna čp. H11, zůstal, ale je menší
2	obecní rybník Korbel na louce před hospodou čp. H80, zanikl
3	obecní rybník Bosák či později Návesák, zanikl
4	Šebestův či Mlýnský ryb., k čp. H23, zůstal, dnes zvaný Kupčák
5	Obecní rybník na louce před kapličkou, zanikl
6	panský Kopřivovský rybník u Bozděchova, zanikl (dříve zvaný také Pod Kotrbovým trávníkem či Pod Sosním vrchem)
Na Račím potoce se nacházely:
7	Jirsův rybník k čp. H25, zůstal, dodnes zvaný Jirsák či Šnajdrů
8	panský Bělkovský rybník, zanikl, hráz je ale stále patrná
9	panský Crchovský rybník, dnes zvaný Dolní Mašků
10	panský rybník Netušil, dnes zvaný Horní Mašků
11	Maškův rybník k čp. H26, nad Netušilem, zanikl
12	Jirsův rybníček k čp. H25, ještě nad Maškovým, zůstal
Mimo hlavní potoky pak:
13	Tůmův rybník k čp. H01, v polích, zanikl
14	Tůmův rybníček k čp. H01, u lesa, zanikl
15	Píchův rybník pod statkem čp. H04, zůstal
16	Chlaňův rybník se sádkou nad statkem čp. H20, zanikl
17	Líbalův rybníček pod statkem čp. H21, zůstal
18	Němcův rybníček k čp. H61, nad dnešní požární nádrží, zanikl
19	Šebestův rybníček nad mlýnem čp. H23, zanikl
20	Maškův rybníček nad statkem čp. H26, zanikl
21	Vilímkův rybníček u statku čp. H31, zanikl
22	Šímův rybníček u statku čp. H32, zanikl
23	malý rybníček, "co Vlček s obcí napůl užíval", u čp. H72, zanikl
24	Němcův rybníček u statku čp. H61, zůstal
25	dva malé Královy rybníčky k čp. H58, nad Němcovým, zanikly
26	Němcův velký rybník, k čp. H61, u lesa V Liškách, zůstal
27	Hrůzův rybníček u statku čp. H62, dnes jen mokrá louka
28	Nedbalův rybníček k čp. H60, v polích, zanikl
29	Matouškův rybníček k čp. H64, v polích, zanikl
30	Urbanův rybníček pod statkem čp, H68, zůstal
31	Beranův rybník u statku čp. H69 při cestě do Okrouhlice, zůstal

Jen krátce po vypracování katastru, snad už roku 1786, včelnická vrchnostenská kancelář vypracovala na základě nové výměry gruntů tabulku pozemkové berně. Ta se nám dochovala a je cenným dokladem nejen o pozemkových daních, ale hlavně o robotě. Zatímco velkým sedlákům tabulka určovala daně, u všech drobných domkářů a chalupníků byl připsán rozsah jejich robotních povinností. Už dříve jsme se výjimečně setkali ve smlouvách s popisem toho, že malí hospodáři bez větších polností museli na panském pracovat 13 dní ročně, tedy jen během vrcholu zemědělské sezóny vždy jeden den v týdnu od sv. Jána (24. června) do sv. Václava (28. září). Tato tabulka nám potvrdila, že tato povinnost byla plošná, jen s výjimkou obecního kováře Peška v čp. H36, který měl svou smlouvou dáno, že robotu mohl nahradit poplatkem, takzvanou reluicí, ve výši 2 zlatých ročně.

Tabulka pozemkové berně a robotních povinností všech hospodářů v obci Horní Radouni z roku 1786. Zde druhý list od čp. H28 (staré č. 20) po čp. H56 (staré č. 35). Je poměrně chaotická, ale na prvním řádku si vysvětlíme, co čísla znamenají:

Na čp. 20 hospodář Václav Blažek, sedlák, obdělává pole v hodnotě 77 zlatých 35½ krejcaru, z nichž platí daň 11 zlatých 57½ krejcaru. Louky má v hodnotě 16 zlatých 47 krejcarů a platí z nich 4 zlaté 22½ krejcaru. Pastvin a lesů má za 9 zlatých a ½ krejcaru, platí z nich berni 2 zlaté 46½ krejcaru. Celkem pak má jeho hospodářství cenu 103 zlatých 23½ krejcaru a platí celkovou daň 19 zlatých 6½ krejcaru. Poslední sloupec je u něj prázdný. Ten označuje počet dní ruční roboty u drobných hospodářů.

Tabulka udávala také lidová přízviska sedláků (u č. 23 je uvedeno Adalbert Kupka oder Schima, tedy Vojtěch Kupka řečený Šíma z čp. H32) a také povolání. Většina obyvatel je zapsána jako Bauer (sedlák), Hausler (domkář) či Inmann (podruh, nájemník). Jsou zde však také Schmied (kovář čp. H36), Gärtler (zahradník ve smy­slu, že měl jen zahrádku, čp. H42) a Wagner (kolář, čp. H49).

{T}

Na výčet robotních povinností sedláků si budeme muset ještě počkat, ale všem obecním chalupníkům byla jejich 13denní povinnost smluvně stvrzena roku 1818, kdy stejně jako v Bozděchově proběhla velká privatizace parcel pod všemi obecními chalupami. Těch tehdy bylo ve vsi rovných dvacet. Smlouvy na odkup byly všechny v podstatě stejné a všichni chalupníci se kromě roboty od Jána do Václava zavázali platit obci roční úrok 1 zlatý 10 krejcarů, což odpovídalo 5 % z jednotně stanovené ceny za všechny parcely ve výši 23 zlatých 20 krejcarů. Tuto sumu už ale chalupníci obci platit nemuseli. V případě hned několika stavení je tato smlouva prvním a často také jediným dochovaným smluvním dokladem o jejich existenci.

Těchto dvacet chalup ale samozřejmě už dávno stálo a jejich stáří se výrazně liší – vůbec první nalezneme už roku 1610, ale jak jsme si už řekli, nevíme, která to byla, poslední z nich pak vznikla jen pár let před sepsáním odkupních smluv. Každopádně po roce 1818 už žádné další obecní chalupy nevznikly, všechna nová stavení byla soukromá a další obecní stavbou byla zřejmě až roku 1897 nová budova školy čp. H91. Obec však v té době vlastnila přinejmenším dvě stavení – starou školu čp. H51 a sýpku čp. H80, o nichž si povíme později.

Než se však posuneme do roku 1828, kdy byly konečně vypracovány první opravdu podrobné katastrální mapy, musíme se na chvíli vrátit zpět a tak trochu si zrekapitulovat vývoj vesnice. Až doposud jsme totiž popisovali spíše listinné doklady o zdejších hospodářích, ale nyní si ukážeme, co se dělo přímo ve vsi. Už jsme zmiňovali, že po spojení obou dílů vesnice se začala hranice mezi nimi mírně rozmývat. Na následujících mapách chceme ilustrovat, jak si sedláci v samém srdci vsi v průběhu asi tří set let vyměňovali a rozdělovali půdu. Datace všech map i hranice gruntů jsou velmi přibližné, protože žádné smlouvy se nám nedochovaly a parcelování ani neexistovalo.

Původní situace snad na přelomu 15 a 16 století. Na mapě je vidět jasné rozdělení vsi mezi Včelnickou Radouň (červené odstíny) a Horní Radouň (zelené odstíny), které tvoří dva kompaktní bloky s jasnou souvislou hranicí, která probíhala po potoce. Pozemky uprostřed vesnice byly obecní. Poloha čtyř dnes již zanik­lých stavení je zde naznačena kruhy, ostatní statky jsou zakresleny alespoň přibližně.

---

Stav zhruba kolem roku 1650, v době sepisování Berní ruly. Zaniklé špitální statky Machúškových HX1 a Schovancových čp. H25 neznámo kdy převzali Jirsovi půvo­dem z čp. H39, kteří později přesídlili právě do čp. H25. Mlynář Šebesta z čp. H23 roku 1636 koupil pozemky Tátova gruntu HX2 a stavení pak zřejmě strhl. A konečně zaniklý grunt Holých HX4 opět neznámo kdy převzali Hruňkovi z čp. H53.

---

Další změna přišla už na zlomu 17. a 18. století, kdy Brabcovi z čp. H22 koupili od Hruň­kových pruh pozemků na jižní straně cesty na Díčkop, čímž se poprvé narušila souvis­lost území Horní a Včelnické Radouně. Postavili si na pak no­vý statek čp. H56 a starou chalupu zvanou Na Dolině prodali Hrůzovým ze statku čp. H62, kteří ji později od lánu pozemků odtrhli a nechali ji jen jako domek bez polností.

---

Ještě na počátku 18. století mlynář Šebesta z čp. H23 vyměnil svůj lán pozemků za lán rodiny Hruňkových z čp. H53 na severní straně cesty do Díčkopa. Na první pohled je vidět, že každý z těchto pruhů je jinak široký, ale je třeba mít na paměti, že každý měl i jinou délku, takže výměra byla přibližně stejná. Hruňkovi si ale na levém bře­hu ponechali pozemky mezi Královými a Brabcovými.

---

V první třetině 18. století bylo hospodářství Hruňkových čp. H53 rozděleno na tři díly. Třetinu si rodina ponechala, třetinu vyženili Truhlářovi z čp. H54 a třetina byla pro­dána Přibylovým z Díčkopa, kteří si zřejmě v místech někdejšího statku Holých vystavěli cha­lupu čp. H57. Pozemky pak nebyly rozděleny podélně, jak bylo vždy zvy­kem, ale příč­ně, takže v obou pruzích se střídaly parcely Hruňka, Truhláře a Přibyla.

---

Takto vesnici popisují soupisy parcel Josefinského katastru roku 1785, ale vlastně i mapy Stabilního katastru roku 1828. Jediná změna oproti před­chozí mapě spočívá v tom, že přibližně polovinu někdejšího Machúškova lánu Jirsovi z čp. H25 pro­dali neznámo kdy rodině Němcových z čp. H61 – proto se dodnes malému vršku nad drů­bežárnou pře­zdívá Němcův kopec.

---

Do roku 1840 proběhlo rozdělení některých velkých hospodářství. Z gruntu Vlčko­vých čp. H50 byl oddělen nový statek zvaný U Veselků čp. H72. Královi polovinu svého gruntu čp. H58 prodali Tomáši Novotnému původem od Nové Cerekve, který zde vystavěl chalupu čp. H73. Jirsovi rozdělili svůj lán vedví a rodina Mádlových z Bukovky na něm vystavěla nový špitální statek čp. H74.

Nyní už tedy víme, jak se jednotlivá hospodářství dostala tam, kde je nalezneme v mapách Stabilního katastru z roku 1828. Ty byly opravdu skvělým zdrojem informací o tom, kdo ve vsi co vlastnil, neboť téměř u všech parcel je v nich uvedeno jméno majitele. A mimo jiné obsahují také zřejmě poslední pozůstatky rozdělení vesnice na Horní a Včelnickou Radouň. Prostředkem obce podél potoka se totiž od hranic s Okrouhlou Radouní až po Bozděchov táhne pruh obecních parcel, ale ne všechny jsou nadepsány stejně. Parcely od mlýna čp. H23 na jih byly majetkem "Gemainde Oberradaun unter" zatímco majitelem parcel na sever od mlýna byla "Gemainde Oberradaun ober", tedy "Obec Horní Radouň dolní/horní". Toto dělení pozemků na obecní dolní a obecní horní pak ve svých poznámkách uvádí farář Rameš ještě v soupisu parcel kolem roku 1850.

Stabilní katastr roku 1828 přinesl také přečíslování všech stavení ve vsi – bylo jich tehdy 69 plus jedna chalupa daleko za hranicemi obce, čp. O59, která dostala z nám neznámých důvodů čp. 70, ačkoli zároveň měla i okrouhlické číslo. Stejně jako v Bozděchově, i zde trvalo velmi dlouho, než si místní zvykli na nové číslování a ve výjimečných případech se stará čísla v matrice vyskytují i o půl století později.

Ukázka takzvaných indikačních skic Stabilního katastru z roku 1828. Vidíme na ní oblast od statku Novákových čp. H12 až po grunt Líbalových čp. H21. Čísla popisná jsou na domech uvedena červeným inkoustem, zatímco čísla parcelní černým. Domy zakreslené růžově byly v té době celé zděné, žluté budovy byly takzvaně spalné, tedy celodřevěné nebo dřevěné na kamenné podezdívce.

Za povšimnutí stojí dnes již zaniklá stavení jako domek čp. H09 nebo mlýn čp. H60, dále velké množství dnes už neexistujících rybníků, zcela odlišné vedení cest nebo ta­ké původní poloha statku ro­diny Chlaňových čp. H20, který stál vlastně úplně jinde než dnes. Také je zde patrné, že Luční potok původně tekl pouze náhonem do ryb­níčku u mlý­na čp. H11 a teprve později byl sveden do dnešního koryta.

{Z}

V letech 1833 a 1834 naši obec zasáhla epidemie jakési neznámé plicní choroby. V letech před ní i po ní umíralo ročně v průměru asi 15 až 20 obyvatel, ale v těchto dvou letech úmrtnost vyskočila skoro na dvojnásobek. Matrikář tehdy netušil, o jakou nemoc šlo, a jako příčinu uváděl různé dýchací obtíže: dušnost, zápal plic, selhání plic, prsní vodnatelnost nebo tuberkulózu. Zvláštní přitom je, že v sousedních vsích, v Okrouhlé Radouni ani v Bozděchově, se tato epidemie nějak výrazněji neprojevila.

Nešlo samozřejmě o první ani poslední případ zvýšené úmrtnosti. Už roku 1742 vypukl v jižních Čechách hladomor kvůli zoufalé neúrodě, ale zdá se, že v naší vsi tehdy řádila jiná rána. Zatímco ve většině naší obce tehdy úmrtnost zůstala v podstatě průměrná, na dvou sousedních usedlostech U Vilímků čp. H31 a U Šímů čp. H32 onoho roku zemřelo celkem deset dospělých i dětí v rychlém sledu za sebou. Takto úzce lokalizovaná epidemie ukazuje nejspíše na choleru, která se šíří výhradně vodou.

Opravdový hladomor pak vesnici kosil v letech 1771 a 1772. Byl tehdy způsoben útrapami sedmileté války v kombinaci s opravdu katastrofální neúrodou. Tehdejší průměrná úmrtnost kolem 10 osob ročně v těchto dvou letech vystřelila prudce vzhůru: roku 1771 zemřelo 25 osob, rok nato dokonce 41, přičemž drtivá většina všech obětí hladomoru zemřela během zimy na přelomu těchto dvou let a podobně tomu bylo i ve všech okolních vesnicích a ve městech byla situace ještě horší. Hlad si přitom nevybíral – v některých staveních pomřelo celé jedno pokolení dětí, v jiném zase všichni výminkáři. Matrikář tehdy ještě neudával příčinu úmrtí, ale je pravděpodobné, že hladomor byl pouze jakousi prvopříčinou, která místním podlomila zdraví, takže poté podlehli různým konkrétním nemocem.

Takto katastrofální vlna úmrtí se už nikdy neopakovala, ale menší podobné události nalezneme v matričních záznamech pravidelně. Tak roku 1800 zemřelo celkem 25 osob, oproti průměrným 10, ale matrikář jim všem jako příčinu úmrtí zapsal jen "obyčejná smrt", ačkoli mnozí byli dvacátníci a třicátníci. Co je tehdy skolilo, tedy nevíme. Roku 1810 nejméně tucet místních podlehl epidemii neštovic, roku 1833 přišla již zmíněná nám neznámá plicní choroba, roku 1847 epidemie krvácivé úplavice. Poslední velká vlna úmrtí pak přišla roku 1878, kdy nejméně čtrnáct dětí podlehlo záškrtu. Další epidemie se pak samozřejmě opakovaly až kam záznamy sahají, ale ani spála, ani příušnice, ani další nemoci už nikdy nevyvolaly tak hromadná úmrtí jako dříve. Podrobnější údaje o počtech úmrtí naleznete v oddílu statistiky.

Vraťme se však zpět do poloviny 19. století, konkrétně do roku 1848. Tehdy postihla naši obec kromě doznívající úplavičné epidemie ještě jedna jiná katastrofa. Dne 22. května vypukl na statku U Mašků čp. H26 požár, který se rychle větrem rozšířil po vsi a zasáhl nejméně pět stavení. Grunt Maškových shořel do základů a byl obnoven až o několik let později na stejném místě. Sousední špitální statek rodiny Jirsových čp. H25 také vyhořel úplně a byl postaven znovu na novém místě výše na kopci jako čp. H25^II. Hospodářství Vlčkových čp. H50 bylo zřejmě poškozeno velmi silně, rodina se namísto oprav raději přestěhovala a spálený statek prodala. Menší škody pak prý utrpěli také Hruňkovi v čp. H53 a Veselkovi v novém statku čp. H72. Farář Rameš uvádí jen těchto pět velkých statků, ale je pravděpodobné, že nějaké škody požár napáchal také v malých staveních čp. H51 a H52, které se nachází mezi těmito statky.

Výřez takzvané rektifikační mapy, která nám ukazuje, k jakým změnám v obci došlo přibližně během druhé poloviny 19. století. Podkladová mapa totiž pochází už z roku 1828 a jedná se o takzvaný císařský otisk Stabil­ního katastru, tedy o původní pří­prav­nou mapu, do které později zeměměřiči zanášeli přesné rozměry parcel, jejich majitele atp. Červeným inkoustem zakreslené objekty do ní teprve později zanesli katastrální úředníci a označují všechny změny provedené přibližně do konce století – orientačním bodem je nám budova školy čp. H91, která vznikla až v průběhu roku 1897 a je posledním zakres­leným domem na mapě, zatímco čp. H92 zde ještě není. Pozor, černá čísla u jednotlivých domů nejsou čísla popisná, ale parcelní (p. č.).

Značná část všech zakreslených změn byla vyvolána požárem, který vypukl dne 22. května 1848 na statku U Mašků:

– Statek rodiny Jirsových čp. H25 (p. č. 62) byl po požáru vysta­věn o něco západ­něji, výše na kopci, kde stojí dodnes.

– Jižně od něj je pak zakreslen dnes již zaniklý statek rodiny Mádlových čp. H74 (p. č. 82), vzniklý ve 30. letech 19. století.

– Statek Maškových čp. H26 (p. č. 61) byl po požáru sice obnoven na původ­ním místě, ale opro­ti starému stavení byl zmenšen.

– Sousední statek Kupkových čp. H27 (p. č. 60) byl někdy v první polovině století kompletně přebudován, ale z žádných zdrojů se nám nepodařilo určit, kdy přesně, ani proč. Nové stavení vzniklo severněji a roku 1850 bylo rozdě­leno na dnešní čp. H27 a H76. (p. č. 80, respektive 79)

– Statek Vlčkových čp. H50 (p. č. 35) byl požárem zasažen jen částečně, ale přesto bylo nově vybudované stavení daleko menší nežli původní. To lze vysvětlit také tím, že hospodářství sedláka Brusa řečeného Vlčka se roku 1830 po oddělení nového gruntu čp. H72 (p. č. 77) zmenšilo na méně než polovinu.

Dále jsou zde zakresleny i jiné změny, které nebyly zapříčiněny požárem. Například stavební úpravy na Šebestovic mlýně čp. H23 (p. č. 67), přístavby na původní školní budově čp. H51 (p. č. 63), a také mnohá nově vzniklá stavení: půlgrunt H73 a od něj oddělená chalupa H87 (p. č. 75 a 76, skryty pod nápisem Oberradaun), nový sta­tek Na Dolině čp. H79 (p. č. 83), chalupa nazvaná U Puntíků v Šebestových polích čp. H86^II (p. č. 90), již zmíněná nová škol­ní budova čp. H91 (p. č. 92), ale také například nově vystavěná kaplička sv. Jana Nepomuckého, která dle přiděleného parcelního čísla 84 snad vznikla až kolem roku 1870, přibližně zároveň s domy čp. H79 (p. č. 83) a H70 (p. č. 85).

V tomto výřezu jsou vidět čtyři rybníky – předně návesní rybník zvaný také Bosák s náhonem k mlýnu čp. H60, velký Půlpytlovic mlýnský rybník, malý Půlpytlovic rybníček nad mlýnem v místech dnešních zahrádek před bytovkou čp. H103, a také malý rybníček nad Maš­ko­vic statkem. Návesní rybník byl přitom někdy v průběhu dru­hé poloviny 19. století zmenšen přibližně o polovinu – prostředkem rybníka v ma­pě pro­chází tenká červená čára, která značí jeho nový západní břeh, zatímco původní ohraničení bylo přeškrtáno.

{Z}

Velké požáry vesnice samozřejmě zažila i dříve, ale žádný neměl tak dalekosáhlé důsledky. Víme například, že už roku 1671 vyhořely zároveň grunty čp. H01 a H07, které jsou od sebe vzdáleny dobrých 300 metrů, takže pokud se jednalo o jediný požár roznesený větrem, musela to být vpravdě hrozivá podívaná. Nutno říci, že valná většina všech požárů v dějinách vsi, a že jich bylo opravdu hodně, se obešla bez újmy na zdraví a jen výjimečně se stávalo, že by při nich někdo přišel o život. Například roku 1779 při požáru statku rodiny Brusových čp. H16 zemřela hospodářova nevlastní dcera Kateřina, která se prý dle matriky "při požáru utopila", což se může na první pohled zdát až směšné, než si uvědomíme, že nejspíše skočila do rybníka, protože na ní hořely šaty. Roku 1795 pak uhořel jen dvouletý Šimon Brabec z domku čp. H09 a vůbec nejtragičtější požár se odehrál dne 19. října roku 1834, kdy prý zloději zapálili domek U Dolinů čp. H22. Zemřeli tehdy tři lidé: 25letá nájemnice Marie Vilímková původem z Bozděchova a její dvě nemanželské děti, tříletá Maruška a jedenapůlletý syn Matěj. Ostatní požáry se zřejmě obešly bez úmrtí, ale často při nich hynul dobytek a hospodáři přišli nejen o střechu nad hlavou, ale také o zásoby, osivo, píci a podobně. Podrobněji je popisujeme v popisech jednotlivých stavení.

Tím jsme však opět odbočili od hlavní dějinné linie. Vraťme se do roku 1848, kdy jen půl roku po požáru, dne 1. listopadu, byla zrušena robota. Včelnická vrchnostenská kancelář tehdy sestavila dvě tabulky se soupisem všech robotních povinností zdejších poddaných. Teprve z nich se dozvídáme, jaký byl vlastně rozsah pracovních povinností všech velkých sedláků, ačkoli ve výjimečných případech se zmínky o počtu dní roboty vyskytovaly už v dřívějších smlouvách.

Připomeňme nejdříve, že robota byla dvojího druhu: potažní a ruční (někdy též zvaná pěší). Potažní robota znamenala, že sedlák musel vrchnosti k práci propůjčit potah se dvěma koňmi či dvěma volky, ruční znamenala prostě manuální práci. Jeden den roboty znamenal práci jednoho člověka od slunce východu do slunce západu s dvouhodinovou přestávkou na oběd. V 18. století se chodilo robotovat na pole poplužního dvora v Bozděchově, ale po jeho zrušení na přelomu století museli zdejší poddaní pracovat buď na panském v Díčkopě či v Etynku, nebo robotu nahrazovali peněžním poplatkem, tzv. reluicí.

Tabulka robotních povinností v Horní Radouni (a nahoře nejdříve v Pýchově) při ru­šení roboty v listopadu 1848. Je rozdělená do sloupců po třech, z nichž levý vždy udává potažní robotu, prostřední ruční robotu sedláků a pravý ruční robotu dom­kářů a chalupníků. Takto po třech jsou vždy uvedeny robotní povinnost, odpracovaná robota, zbývající robota, jedna šestina robotní povinnosti za zbývající dva měsíce roku po zrušení roboty a nakonec odečet posledních dvou hodnot, tedy skutečná ne­odvedená robota za daný kalendář­ní rok, kterou musel hospodář vrchnosti doplatit.

Ukažme si to na příkladu druhého řádku čp. H09 – 9 | domkář Hadrava Adalbert měl ročně odpracovat 13 dní ruční roboty, ale do konce října odvedl jen 2½ dne práce, takže mu zbývalo 10½ dne. Z toho se mu odečetly 2 dny za listopad a pro­sinec, takže vrchnosti doplácel jen za 8½ dne roboty.

Někteří hospodáři za celý rok pro vrchnost nehnuli ani prstem (Josef Přibyl z čp. H17, Jan Kupka z čp. H30), jiní odpracovali vše (Matěj Hron z čp. H15, František Brus z čp. H22, František Hůlka z čp. H29). Na následující straně je vidět, že poměrně má­lo onoho roku robotovali hospodáři zasažení velkým požárem.

{T}

Už jsme zmiňovali, že malí chalupníci a domkáři pracovali jen 13 dní ruční roboty ročně, tedy vždy jeden den týdně mezi sv. Jánem a sv. Václavem. To platilo i pro velkou většinu velkých hospodářů, kteří měli ruční robotu také povinnou. Co se potažní roboty týče, zdá se, že jakási základní sazba roboty pro velkého sedláka činila 156 dní v roce, tedy tři dny v týdnu po celý rok. Menší hospodářství pak měla robotu v rozsahu zlomků této základní sazby, podle toho, na zda byl sedlák půlláníkem, čtvrtláníkem atd., nebo podle toho, na jak malé díly se rozdělil původní kmenový grunt. Někteří sedláci tak pracovali ručně jen 6½ dne, tedy polovinu třináctidenní povinnosti. Potažní robota pak nejčastěji u malých sedláků činila 78 dní ročně (tedy 1½ dne týdně), u dalších ročně 52 dní (tedy 1 den týdně), u některých jen 39 dní (tedy ¾ dne týdně) a v jednom případě dokonce jen 19 dní do roka (tedy jen 3/8 dne týdně, ale to už by se špatně počítalo).

Ne všichni hospodáři ale zapadali do tohoto vzorce. Výjimkou byli třeba Fáčkovi na čp. H24, Kašparovi na čp. H65 a Vaňáskovi na čp. H66, kteří z neznámých důvodů potahem nepracovali vůbec, ale zato museli dřít rukama celých 104 dní v roce, tedy dva dny týdně po celý rok. Mezi dalšími výjimkami můžeme zmínit Veselkovy z původně panské činžovní chalupy čp. H38, kteří pracovali ručně 26 dní v roce, tedy dvojnásobek běžné povinnosti. Vlastní sazbu také měla čtveřice chalupníků ze středu vsi – třetinoví sedláci Hruněk, Truhlář a Přibyl z čp. H53, H54 a H57, a jejich soused Brabec z čp. H56. Všichni čtyři pracovali 78 dní do roka, ale nikoli potahem, nýbrž ručně. Od roboty byli úplně osvobozeni učitel, kovář v čp. H36 a hostinský v čp. H55.

Jen dva roky po zrušení roboty, tedy roku 1850, bylo definitivně zrušeno poddanství. Všichni obyvatelé obce se stali svobodnými občany, panství zanikla a nově zřízená plně samosprávná obec Horní Radouň byla zařazena do okresu Kamenice nad Lipou. Majetek vrchnosti se stal nově majetkem Velkostatku Kamenice nad Lipou, který byl de facto právním nástupcem kamenického a včelnického panství. Farář Rameš ve svých soupisech uvádí, že tehdy velkostatku v Horní Radouni patřily jen tři parcely: rybníky Bělkovský, Crchovský a Netušil. Zcela jiná přitom byla situace v Bozděchově, kde velkostatek vlastnil myslivnu čp. S40, velmi rozsáhlé lesy a také několik rybníků.

V době zavedení samosprávy obec vlastnila pruh pozemků uprostřed vsi po obou březích potoka, dále školu čp. H51 a sýpku čp. H80. Až daleko později přibyla nová budova školy čp. H91, chudobinec čp. H94 a kampelička čp. H99.

Dějiny školy podrobně popisujeme v kapitolách o staveních čp. H51 a H91. Stručně řečeno, zdá se, že starou budovu školy vystavěl mlynář Půlpytel z čp. H23 jako výminek pro sebe a svou ženu už roku 1793 a po své smrti ji odkázal obci. Vyučovalo se zde nejpozději od roku 1798 až do vystavění nové školní budovy, tedy rovných sto let. O nové škole se uvažovalo prý hned po zavedení samosprávy v polovině století a původně obce Horní Radouň a Starý Bozděchov plánovaly postavit společnou dvoutřídní školu někde na pomezí obou vesnic, ale proti tomu tehdy protestovali jak obyvatelé Bukovky, tak lidé z dolního konce Horní Radouně. Poté bylo téměř třicet let ticho a teprve v 80. letech 19. století přišel po několika učitelových stížnostech příkaz krajské komise, aby obec konečně postavila novou školu, protože na zoufalý stav staré budovy učitelé naříkali už od počátku století. Obec pro stavbu vybrala dvě možné parcely: jednu naproti přes cestu před domem čp. H18, druhou uprostřed vsi v místech zvaných Na Dolině, kde kdysi dávno stál takzvaný Tátův grunt HX2. Zpočátku panovaly obavy, že toto místo bude příliš podmáčené, ale nakonec se ukázalo jako vhodnější a roku 1897 škola opravdu postavena byla. Fungovala pak s drobnými válečnými přestávkami až do roku 1974, kdy byla pro nízký počet žáků zrušena

Co se týče sýpky čp. H80, ta vznikla ještě dříve než škola, zřejmě na samotném konci 18. století, poté co císař Josef II. roku 1788 vydal nařízení o povinné výstavbě takzvaných kontribučenských sýpek, snad pod vlivem děsivého hladomoru, který celou monarchii stihl roku 1772. Císařský výnos tehdy stanovoval:

"Kde takové budovy nejsou, musí být postaveny samostatné sýpky na suchých místech, která nejsou vystavena ohni. K jejich postavení musí poddaní, jelikož toto nařízení je především v jejich prospěch, přispět robotou ruční i potažní. Potřebné dřevo k tomuto účelu má být odebráno z obecních lesů, jsou-li nějaké."

Naši sýpku máme bohužel poprvé doloženu až na mapách Stabilního katastru roku 1828, kde byla uvedena jako majetek obce. Smyslem této sýpky a celého systému kontribucí bylo samozřejmě v první řadě vytvořit zásoby obilí pro případ neúrody. Když se po nějaké době obilí nahromadil dostatek, mohla jej obec prodat a peníze následně uložit do takzvaného kontribučního fondu, který pak fungoval jako forma pojištění pro všechny přispívající sedláky pro případ jiných neštěstí jako byly požáry či povodně. Nutno přitom říci, že tento systém fungoval jen částečně. Každý poddaný měl vždy jednou do roka po žních do sýpky odvádět pšenici, kukuřici (ta se u nás však zřejmě nikdy nepěstovala), ječmen či oves, podle toho, co sám kdo sel. Vklad do sýpky měl vždy tvořit ekvivalent jedné třetiny výsevků každého hospodáře – nikoli úrody, jen výsevku. Zásoby pak musely zůstávat ve špýcharu a vyúčtovávaly se vždy ve tříletých cyklech. Ze sýpky bylo možné si obilí půjčit proti 1/16 úroku (tedy 6,25 %) a stejné podmínky se vztahovaly i na půjčky hotových peněz z kontribučního fondu. Na druhou stranu nutno zmínit, že vlastně ve všech převodních i kupních smlouvách a dědických protokolech už od zavedení tohoto systému nacházíme soupisy dluhů vlastně všech sedláků, chalupníků i domkářů. Zdá se tedy, že jen málokdo z místních poddaných tyto své povinnosti plnil.

Systém povinných kontribucí byl zrušen roku 1864 a obec pak sýpku zřejmě kolem roku 1870 prodala vysloužilému vojákovi Jakubu Štěbetákovi, který ji přestavěl na hospodu. Té se až do 20. století říkalo Ve Špejchaře a ačkoli dům samotný posléze zchátral a roku 2025 byl zbořen, odkaz sýpky se zachoval alespoň v názvu nedaleké autobusové zastávky.

Ještě starší obecní institucí než sýpka byla pastouška. Pasák, neboli obecní slouha, serbus, obecní posel či také prostě Štěpán, byla funkce, kterou ve vsi někdo vykonával už takříkajíc od nepaměti. Slouhovým úkolem bylo každý den ráno projít vsí, sehnat dobytek těch hospodářů, kteří vlastního pasáka neměli a odvést ho na pastvu. V létě kvůli horku dobytek kolem poledne přivedl zpět do vsi a po obědě si dal druhé kolečko. Přes zimu se prý pastevci často věnovali košíkářství či výrobě košťat a podobně. Většinou byla tato funkce spojena také s vykonáváním práce ponocného a navíc se věnoval takříkajíc veterinární péči o dobytek. Kleštil kance, býky, berany a kozly, léčil ta zvířata, na která jeho znalosti stačily a když měl podezření na infekční onemocnění, pak se ve spolupráci s pohodným snažil zabránit jeho šíření.

Prvního pasáka nalezneme v matrice už rok po jejím založení, tedy 1680. Tehdy jím byl Vít Hruněk z čp. H53. Zemřel roku 1694 a pasteveckou hůl po něm převzal Jakub Brabec z chalupy čp. H56. Po jeho smrti se slouhou roku 1708 stal Tomáš Procházka původem z Okrouhlé Radouně, který se do vsi přiženil a usadil se v Jakubově chalupě čp. H56, podle které se mu pak také přezdívalo Brabec, ale v Tereziánském katastru byl dokonce přímo zapsán jako Tomáš Serbus. Po něm funkci zřejmě až roku 1741 převzal jeho zeť Jan Houdek z čp. H15, který pak pobýval v chalupě V Jalovčí čp. H63 u švagra a švagrové. Jak vidno z tohoto popisu, až doposud neměl obecní slouha zvláštní příbytek, ale bydlel buď ve vlastním, nebo jako nájemník u sousedů.

Teprve v polovině 18. století obec nechala vystavět budovu přímo pro pasáka, takzvanou pastoušku. Nebo přesněji řečeno, tehdejší obec nechala postavit rovnou dvě – jednu v Horní Radouni, čp. H59, a druhou v Bozděchově, čp. S09. Ty byly určeny jako příbytek pro oba obecní slouhy a jejich rodiny. Rodina Houdkova toto stavení obývala až do roku 1772, kdy při hladomoru pomřelo několik jejich dětí a dalších příbuzných, načež se rodina přestěhovala do bozděchovské pastoušky. Zatímco tato bozděchovská pastouška byla později přestavěna na obecní chudobinec a zůstala v majetku tamní obce až do svého zániku po druhé světové válce, pastoušku v Horní Radouni obec nejspíš už roku 1803 prodala do soukromých rukou a pasák byl jen po necelých padesáti letech opět bezprizorní. Z matričních záznamů víme, že funkci po nějakou dobu vykonával Martin Jirsa, který byl dříve šafářem poplužního dvora v Bozděchově, dále rodina Bonkových původem z Bořetína, a pak zřejmě po velkou část 19. století Josef Pešek řečený Solař původem z čp. H37, který později s rodinou žil jako nájemník v činžovní chalupě čp. H87. Po něm funkci převzal jeho zeť Matěj Brenner z čp. H87 a vykonával ji až do roku 1912, kdy zemřel, ale zároveň s ním byl pastevcem i Jan Hála z chalupy čp. H67. Ještě roku 1921 byla při sčítání lidu coby obecní poslice a ponocná zapsána Matějova vdova Marie Brennerová, rozená Pešková. Byla zřejmě jedinou ženou, která tuto funkci ve vsi vykonávala, a na stará kolena žila opět v obecní budově – obývala jeden z bytů chudobince čp. H94.

To nás přivádí k další obecní instituci – k chudobinci. Obec samozřejmě o své chudé pečovala ještě před vystavěním samostatné budovy. Už od založení matriky nacházíme zápisy o úmrtích různých osob s poznámkou "žebrák", přičemž jsou takto zapsáni jak přespolní, potulní žebráci, tak ale i mnoho místních bývalých hospodářů. Jen málokdo z nich zemřel v raném věku, z čehož můžeme vyvodit, že pokud se i ti nejchudší dožívali požehnaných let, znamená to, že o ně bylo postaráno. Až do druhé poloviny 19. století však tato péče spočívala zřejmě v tom, že obec za vybrané chudé platila nájem v některém z místních stavení. V několika smlouvách a dědických protokolech je také zmíněn dluh toho či onoho hospodáře vůči takzvané chudinské kase panství včelnického, takže zřejmě existovala i jakási centralizovaná péče o chudé na úrovni panství. Velký chudobinec pak fungoval samozřejmě v Hradci a na jeho fungování vlastně veškerou svou činností přispívali špitální poddaní, ale nemáme doklady o tom, že by snad někdo z místních měl být jeho chovancem.

Teprve v 90. letech 19. století se obecní chudí začali jaksi soustřeďovat. Obec nejdříve pronajala nájemní bydlení v domku čp. H71, poté se na přelomu století chovanci chudobince stěhovali do bytu v čp. H02 a nakonec kolem roku 1910 žili v domku čp. H70. Až roku 1911 obec nechala postavit pro tyto účely vlastní budovu čp. H94, která byla rozdělena na několik nájemních bytů – mimochodem jeden z nich od samého počátku obývala Františka Štěbetáková, která dříve obci pronajímala právě zmíněné čp. H70. Jaké však byly konkrétní podmínky pro přidělení takového obecního bytu, bohužel nevíme. Dle sčítacích archů z roku 1921 měl chudobinec bytů pět, ale ne všechny sloužily vyloženě jako příbytek pro chudé. Dlouho zde žil pomocný učitel a mezi lety 1922–1929 zde sídlila kancelář místní kampeličky.

A tím se opět dostáváme k další místní instituci – záložně, zvané též kampelička (podle velkého propagátora těchto peněžních ústavů, buditele F. C. Kampelíka) či raiffeisenka (podle podobně aktivního bavorského propagátora spoření F. W. Raiffaisena). Ta vznikla až roku 1900 pod názvem "Spořitelní a záložní spolek pro Horní Radouň a okolí, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením". Iniciátory jejího vzniku prý byli učitel Buřič a starosta Kupka řečený Šíma.

Zpočátku sídlila ve školní budově, později se přesunula do chudobince a teprve roku 1929 si vystavěla vlastní budovu čp. H99. Zrušena byla až po převratu roku 1948 a její definitivní likvidace proběhla až roku 1953. Za půl století své existence poskytla svým členům stovky drobných půjček nejčastěji na nákup osiv, dobytka, zemědělských strojů, na různé stavby, ale také třeba na vyplacení věna či dědictví, na nákup celé usedlosti, na elektrizaci i na splátky jiných dluhů.

Fotografie budovy místní kampeličky čp. H99 z doby přístavby druhého patra. Bohužel není datována.

{O}

V obecním majetku byla také kaplička Sv. Jána Nepomuckého. Ta zřejmě vznikla relativně pozdě, neboť ještě na indikačních skicách, které katastrální úředníci překreslovali a upravovali do poloviny 50. let 19. století, ještě zakreslena není, ale přesněji ji bohužel datovat nelze. Je postavena v empírovém stylu, který byl pro naši oblast v té době typický a velmi podobné čtvercové kapličky s mírně se rozbíhajícími stěnami a jehlanovitou střechou v téže době vznikly také v několika okolních vesnicích – ve Žďáře u Etynku, v Lovětíně, v Kamenném Malíkově. Podle katalogu památkového ústavu všechny tyto kapličky tvoří jakýsi ucelený soubor, ale jejich autora ani okolnosti jejich vzniku neznáme. Celkově o naší kapličce máme jen velmi málo dokladů z místních ale i z přespolních zdrojů. Školní kronika uvádí, že roku 1946 musela být kaplička po válce znovu vysvěcena, ale důvod učitel neuvádí. Za socialismu chátrala a teprve roku 2007 byla zrekonstruována a v létě roku 2008 byla znovu vysvěcena.

Kromě této kapličky farář ve svých poznámkách z konce 19. století několikrát zmiňuje také "Hrůzovu kapličku", která stávala na rozcestí před statkem čp. H62, přibližně na půl cesty k dnešnímu domu čp. H110. Nalezneme ji pouze na mapě přibližně z roku 1897 a zanikla zřejmě při stavbě silnice za První republiky. Nedaleko od ní v místech dnešní autobusové zastávky pak byl vztyčen kříž zvaný Dvořákův. Další boží muka stála nejspíš už od roku 1826 vedle statku U Hroníčků čp. H07, ale žádné další sakrální stavby v obci doloženy nemáme a všechny ostatní kříže, které se nám ve vsi dochovaly, pochází až z doby těsně po první světové válce. Konkrétně jde o kříž Jana Havla nedaleko chalupy čp. H01 a kříž Františka Štefla za statkem čp. H24.

Fotografie kapličky zřejmě ze 60. let 20. století v katalogu Národního památkového úřadu. Vidíme, že fasáda tehdy ještě nebyla hladká jako dnes, ale po všech hranách budovy byla reliéfní.

{P}

Od vysokých materií a zbožných staveb přejděme k tomu vůbec nejpřízemnějšímu – k hospodám. V celé Horní Radouni máme doloženou krčmu už v 15. století, a to v účtech hradeckého špitálu. Tam se roku 1485 psalo, že místní špitální poddaní provozovali šenk, ale úřadu přitom bylo jedno, kdo z nich ho vedl, hlavně že z něj byly příjmy. A pokud by příjmy nebyly, museli by odvádět poplatek ve formě soli. Bohužel, ze žádného zápisu nevyplývá, kdo konkrétně ze špitálských sedláků tehdy čepoval hradecké pivo. Podobně pak měla fungovat také krčma v Dolní Radouni, kde se čepovalo pivo vřesenské. Máme ji doloženu několika zdroji od roku 1612 vlastně až do zrušení pivovaru na Vřesné roku 1742 a víme, že šenkýři v ní byli rychtáři Tůmové na statku čp. H01. Vrchnostenská krčma v Horní Radouni, samozřejmě s kamenickým pivem, je poprvé zmíněna roku 1641 a poté opět roku 1672, ale v jejím případě vůbec netušíme, kde se mohla nacházet. No a konečně ve Včelnické Radouni je vejsadní krčma vrchnostenská, tentokráte s včelnickým pivem, doložena roku 1601 a poté znovu roku 1672, ale první doklad o jejím umístění máme až z roku 1777, když se dělil majetek po nebožtíku šenkýři a rychtáři Šimonu Maškovi ze statku čp. H26. Jestli ale hospoda byla právě na jeho gruntu, nevíme.

Teprve roku 1795 byla založena první moderní hospoda v dějinách vsi, a to krejčím Janem Půlpytlem, synem mlynáře z čp. H23. Tehdejší držitel panství Jan Zikmund Bukůvka z Bukůvky mu dovolil vystavět a provozovat novou šenkovnu čp. H55 a podmínky mu určil vlastně úplně stejné, jako o pět let dříve při zakládání bozděchovské hospody čp. S22. Obě tyto zakládací smlouvy na hospody jsou velmi zajímavé a naleznete je v popisu obou domů v následujících kapitolách. Nejdůležitější je, že ačkoli to smlouvy nezmiňují přímo, ale jen oklikou, i v této době měl šenkýř jasně dáno, že musel čepovat pivo pouze ze včelnického vrchnostenského pivovaru. V domě čp. H55 pak šenk fungoval nepřetržitě více než půldruhého století a zanikl až po druhé světové válce.

Teprve po zrušení poddanství nacházíme zmínky o soukromých hostincích. V letech 1856–1869 fungovala hospoda na statku U Brusů čp. H16, roku 1871 se otevřel hostinec v bývalé obecní kontribuční sýpce čp. H80, který také fungoval až do dob komunismu a od roku 1883 přibližně do první světové války provozoval Jan Tomšů hospodu zvanou "Na Čardě" v chalupě čp. H84. Když se pak roku 1897 škola přestěhovala do nové budovy, stará škola byla obcí prodána do soukromých rukou a nejdříve v ní fungoval obchod, ale za první světové války, tedy po zavření hospody Na Čardě si zde zřídili hospodu manželé Šteflovi. Právě v této hospodě se pak odehrávala většina společenského života obce za První republiky, takže byla zřejmě ze všech hostinců ve vsi největší. Konala se zde divadelní představení, dětské školní besídky, schůze spolků i obecního zastupitelstva, ale probíhaly zde také volby, ačkoli ne vždy, neboť v některých letech se volilo také ve školní budově. Hostinec zde pak fungoval až do zprovoznění kulturního domu roku 1973. Kdy přesně zanikla hospoda v čp. H55, žádné zdroje neuvádí.

A když už jsme u hostinců, můžeme si rovnou něco říci i k obchodům, kterých fungovalo ve vsi hned několik. Zpočátku byly zřejmě vždy součástí hospody – zcela jistě byl jako kupec či kramář uváděn Tomáš Hron z čp. H80 a v tomto stavení, tedy Ve Špejchaře, byl obchod v provozu ještě ve 30. letech. Už jsme zmínili, že nejméně v letech 1897–1917 byl krám také ve staré škole čp. H51 a i po otevření tamní hospody zůstal prodej zachován. Hned po první světové válce bylo založeno Konzumní hospodářské družstvo, které nejpozději už roku 1921 provozovalo obchod v chalupě čp. H49, později zvaný "Vzájemnost", a proto se tomuto domu dodnes říká U Konzumáků. Nakonec se roku 1931 otevřel ještě obchod smíšeným zbožím také v nově vystavěném domku U Kubínů čp. H98. Hekrlovi v čp. H19 vedli v téže době trafiku a několik místních sedláků si navíc zřídilo zvláštní živnost k prodeji másla a vajec.

Pohlednice z Horní Radouně, dle popisků ji můžeme datovat do doby kolem roku 1910. Tomáš Hron byl v době pořízení snímku již výminkářem, ale hospodu zřejmě vedl i nadále (byl živ ještě za První republiky).

Hostinec Tomáše Hrona – provozoval šenk v čp. H80 v letech 1874–1901
Oddělení dobrovolných hasičů – založeno roku 1907
Kupectví Jana Kupky – provozoval obchod v čp. H51 v letech 1905–1917
Partie – v popředí dům čp. H57, za ním čp. H56
Škola – postavena roku 1897
Hostinec Františka Štěbetáka – provozoval šenk v čp. H55 v letech 1900–1932

{O}

Učitelka Myslíková pak v úvodu kroniky velmi přehledně jmenuje všechny další spolky, které v době První republiky v obci působily. Místní Sbor dobrovolných hasičů byl založen roku 1907 a o dva roky později k němu přibyla Vzájemná požární pojišťovna. Roku 1919 vzniklo již zmíněné konzumní družstvo, a roku 1927 byla založena ještě dobytčí pojišťovna a "Sdružení volné myšlenky československé", což byl svaz bezvěrců a osvícenců, který tehdy působil po celé střední Evropě, ale kronikářka nám bohužel nijak blíže nepopisuje, čím se onen spolek v naší vsi přesně zabýval.

Kronika dále uvádí, že krátce po založení hasičského sboru, jehož prvním starostou se stal tehdy již bývalý starosta Jan Kupka řečený Šíma ze statku čp. H32, byla vybudována obecní hasičská zbrojnice, tedy sklad výzbroje pro 18 mužů. Bohužel neuvádí, kde přesně vznikla, ale přibližně v této době ve vsi přibyla jen jediná budova na obecním pozemku, a to přímo v křižovatce uprostřed vsi. Z map víme, že nebyla obytná a že vznikla mezi lety 1899–1911. Že se jednalo právě o hasičárnu, nám potvrdili i pamětníci, ale proč později zanikla, už nevěděli.

To by snad bylo z místních institucí vše. Co se vedení samotné obce týká, seznam rychtářů, starostů a později i předsedů národního výboru naleznete v oddílu seznamy. Kromě rady či zastupitelstva měla přitom správa obce ještě několik specializovaných výborů, jako byla školní rada, kulturní komise apod., avšak jejich členy byli povětšinou vždy titíž obecní zastupitelé, jen předsedou daného orgánu byl pokaždé někdo jiný.

Kulturní život v obci se soustředil podle poměrně kritického názoru kronikářky-učitelky Myslíkové zejména kolem muzik, které se pravidelně konaly v místních hostincích. Lidové tradice se ještě za První republiky prý soustředily hlavně kolem toho, aby chasa mohla vybrat peníze na muziku, což se učitelce samozřejmě nelíbilo. O masopustu chodil prý průvod maškar a na masopustní úterý se držela takzvaná "pěkná hodinka", kdy se mládež i většina vsi sešla kolem jedenácté dopoledne v nejlepších šatech v čerstvě vymyté hospodě k tanci, poté se po poledni lidé rozešli domů převléct a vrátili se k muzice už ve vhodnějším, všednějším oděvu. O Velikonocích chodili mládenci na pomlázku, v listopadu za Lucky žebrotou, v prosinci za Mikuláše po dětech, o Vánocích na koledu, to vše prý však beze zpěvu a říkadel. Posledního dubna se pálily čarodějnice a následujícího dne chasa před hospodou stavěla májku, kterou později zase kácela, to vše samozřejmě s muzikou. Stejně tak "obžínky", pouť a posvícení a dokonce i dušičky se prý konaly hlavně kvůli muzice, kterou učitelka kritizovala a zdůrazňovala, že všechny slavnosti v obci vedou jen k pití, nebo v horších případech ke sporům při dělení vyžebraných peněz a koledy. Nutno říci, že proti této bezbožné zábavě se vždy zdejší učitelé snažili bojovat vlastním kulturním programem. Děti pravidelně hrály divadlo, učitel pořádal přednášky a později také promítání "světelných obrazů". Nicméně i sami učitelé často ve školní kronice přiznávali, že účast na těchto jejich akcích bývala nevalná.

Nakolik byli zdejší obyvatelé společensky, kulturně či nábožensky aktivní, nemůžeme s čistým svědomím říci. Hlavně proto, že všechny dobové zápisy jsou značně přibarvené. Velká většina školní kroniky je zaplněna zápisy o tom, jak děti, obecní zastupitelé i ostatní vesničané radostně slavili každé narozeniny císaře pána a členů jeho rodiny, ještě roku 1908 děti s velkým nadšením a s úsměvem na rtech sázely podél cesty do Okrouhlé Radouně alej z 22 javorů, která pak byla nazvána "Stromořadím císaře Františka Josefa". Už o deset let později se lidé sešli, aby se stejným nadšením na Vlčkově vrchu zažehli vatru, na kterou učitel přihodil portréty císaře pána ze školních tříd a děti do ohně vhazovali obrázky členů jeho rodiny vytrhané ze školních čítanek. Jen po pár letech následují stejně kýčovité popisy toho, jak celá vesnice s nadšením slavila narozeniny T. G. Masaryka, následně říšského vůdce a poté i dělnického prezidenta K. Gottwalda. Ale do toho už se raději pouštět nebudeme…

Nedatovaná fotografie neznámých mužů se školní budovou v pozadí. Mohlo by se jednat o stavbu okresní silnice z Horní Radouně do Světců, která proběhla těsně před vypuk­nutím první světové války

{O}

---

Námi již zmiňovaná hasičárna, která stála na křižovatce upro­střed vesnice. Byla postavena zřejmě těsně po založení místního sboru roku 1907, čemuž přibližně odpovídá i její parcelní číslo v protektorátním katastru nemovitostí, a podle leteckých snímku obce zanikla až začátkem 60. let. Tato konkrétní fotografie není dato­vána, ale na základě svého vlastního odborného a vysoce fun­dovaného od­hadu si troufáme tvrdit, že byla s velkou pravděpodobností pořízena v zimě.

{O}

---

Katastrofální povodeň 31. května 1949. Dle učitelových zápisů dosahovala voda výš­ky dvou metrů, protože potok se ucpal naplaveninami a také řezivem z Fialovic pily. Celá náves se tak proměnila v rybník. Dále po potoku voda úplně odnesla stodolu domku čp. H95 rodiny Galašových. Na snímku nahoře je to možná špatně patrné, ale vlevo je vidět kraj stodoly rodiny Truhlářových čp. H54, v pozadí je vidět chalupa U Přibylů čp. H57 a škola je skryta mezi stromy. Snímek byl zřejmě pořízen z hor­ního patra Fialovic mlýna čp. H23. Uprostřed vidíme hasičárnu, která stávala na kři­žovatce v sa­mém stře­du obce.

{T}

---

Cesta do Bozděchova prý nedaleko od domku Konzumákových čp. H49, strom uprostřed je nejspíše Lípa Svobody. Voda podle učitele při povodni roku 1949 vymlela v cestě tůň dva a půl metru hlubokou a kamenné sloupky z plotů odnesla i 30 metrů daleko. Vše se prý naštěstí obešlo bez zranění, zahynulo prý jen mnoho domácí drůbeže a utopilo se i několik prasat.

{T}

---

Pohled ze silnice na louku u mlýna čp. H23 těsně po povodni. Na louce zřejmě ještě stále stojí voda, nebo je snad celá plocha vodou vymletá (bohužel, detaily nejsou dobře patrné). Učitel v kronice uvádí, že se naplaveninami ucpal most před školou, ale neuvádí, zda je tím míněn most před školní zahradou, tedy pod okresní silnicí, nebo snad až malý mostek na cestě k chalupě čp. H22.

{T}

---

Snímek po povodni – probíhá náprava škod ve školní zahradě. Škody jen na samotné školní zahradě byly odhadnuty na více než 100 000 tehdejších korun.

{T}

---

Následky povodně jsou patrné také na leteckých snímcích z roku 1949, které vznikly zřejmě jen krátce po události. Po celé vsi se podél potoka táhnou nánosy bahna a písku.

{Z}

---

Jedni z vůbec posledních žáků zdejší školy – ročník 1971–72, tedy jen dva roky před uzavřením. Uprostřed učitelka Jaroslava Hemberová, která zde učila od roku 1962 až do 28. června 1974, kdy naposledy rozdala vysvědčení a poté školu zamkla.

{T}

---

Osídlení Bozděchova lze odhadovat na přibližně stejné historické období, jako osídlení Horní Radouně, tedy na přelom 12. a 13. století. Stejně tak lze předpokládat, že vesnice byla založena na základě takzvaného německého práva (viz úvodní kapitola), jako většina obcí v okolí, a že jejím zakladatelem byl buďto také Radún a později byla svěřena rytířům Bozděchovským, či ji snad mohl založil přímo nějaký Božetěch, kterého jazykové rozbory uvádí jako nejpravděpodobnějšího původce názvu této vesnice. Hláskové změny časem název proměnily, nejspíše postupem Božetěchuov (od sousloví "Božetěchův dvůr") › Božtěchov › Boštěchov › Bostěchov › Bozděchov.

Ve vsi stávala nejpozději na konci 14. století vladycká tvrz rodu rytířů z Bozděchova. Mnoho nám o ní však bohužel známo není. Není přímo zmiňována v žádném dobovém dokumentu a z dostupných dokladů se zdá, že zpustla a zanikla někdy ve druhé polovině 16. století, kdy již rod rytířů z Bozděchova prokazatelně ve vsi nesídlil. Podle několika pozdějších svědectví se tato tvrz nacházela přibližně v místech dnešního čp. S01. Ještě ve druhé polovině 19. století prý v okolí tohoto domu byly stále patrné valy a příkopy, ale sama tvrz již byla zcela rozebrána. Texty se přitom rozchází v popisu toho, kde přesně se měla tato tvrz nacházet. Některé publikace uvádí, že ležela mezi stavením čp. S01 a rybníkem, avšak neupřesňují, který konkrétní rybník je tím myšlen – zda návesní, dříve zvaný Pod Dvorem, nebo snad rybník u školy, dříve zvaný Kamenický. Jiné zdroje sice uvádí, že tvrz byla snad přímo na místě samotného stavení čp. S01, avšak v mapách z roku 1828 je celý tento dům zakreslen jako "spalný" čili převážně dřevěný, takže pokud přeci jen byl postaven na základech původní tvrzi, můžeme s jistotou říct, že šlo doslova jen o základy.

V každém případě si pod pojmem tvrz nesmíme představovat žádnou monumentální, hradu podobnou stavbu. S největší pravděpodobností se jednalo o v podstatě běžné kamenné stavení, zatímco ostatní domy ve vsi byly v její době téměř jistě pouze dřevěné. To pak bylo obehnané nevelkým valem či příkopem. Nebyla vystavěna, aby čelila nájezdům mongolských hord, ale spíše jen několika námezdním ozbrojencům souseda–šlechtice, s nímž by Bozděchovští mohli vést drobné potyčky. Navíc v případě malé tvrzi, jako byla právě ta Bozděchovská, lze předpokládat, že se jednalo pouze o jednopatrovou budovu.

V okolí bylo takových tvrzí mnoho, například ve Včelnici či v Pluhově Žďáře, které byly přestavěny na zámek, nebo v Mnichu, která dnes slouží jako fara. Většina z těchto tvrzí ale byla zřejmě větší než ta Bozděchovská, kterou bychom snad mohli srovnat spíše s tvrzí v Pejdlově Rosičce u Jarošova, kde se poměrně dobře dochovalo původní stavení rodu Koňasů. Pokud jste někdy v Pejdlově Rosičce byli, možná jste si jí ani nevšimli, protože jde jen o malou stavbu. Stojí sice na vyvýšeném ostrohu, ale dnes je již součástí pozdějšího statku čp. 1, který se jen málo liší od ostatních budov. Původní tvrz je dnes jen stodolou tohoto statku s nezvykle tlustými zdmi.

Zatímco o tvrzi toho víme jen velmi málo, o jejích držitelích máme již dokladů daleko více. Nejstaršími majiteli tvrzi a vsi byli totiž místní, takzvaně domácí šlechtici. Na rozdíl od Horní Radouně vesnice ve 14. století nenáležela panstvu odjinud, ale držel ji rytířský rod, který svůj původ odvozoval přímo ze vsi.

Vůbec první zmínku o rodu, jehož členové se zpočátku nazývali prostě rytíři z Bozděchova nalezneme v knize konfirmací arcibiskupství pražského. Je datována dnem 2. října 1395 a zmiňují se v ní dva rytíři, Sudík a Oldřich z Bozděchova, vlastní bratři a toho času držitelé takzvané dolní části Kardašovy Řečice na levém břehu říčky Řečice, tedy východní část města s kostelem a hradem. Dle onoho zápisu se tito dva bratři tehdy dohodli s pánem Janem z Hradce, držitelem oné druhé poloviny města, na určení nového faráře v Řečici. Předchozího, tehdy již zesnulého faráře totiž určovali Hradečtí a bylo dohodnuto, že napříště se v tomto právu podacím v Řečickém kostele budou držitelé obou stran města pravidelně střídat.

Vůbec nejstarší dochovaná zmínka o vsi Bozděchově. Jedná se o zápis v takzvané Páté knize konfirmační Pražského arcibiskupství, jejíž originál se dnes nachází v ar­chi­vu Metropolitní kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. Do těchto knih byly zapisovány záznamy o obsazování všech uvolněných církevních postů. Právě o tom pojednává i zápis, zmiňující Bozděchov, neboť naši rodáci, bratři Oldřich a Sudík, se po smrti dosavadního faráře Václava dohodli s pánem Janem z Hradce na tom, jak se budou střídat ve jmenování faráře v řečickém kostele. Vybrali si Viléma z Lomnice (zřejmě nad Lužnicí) a zavázali se k tomu, že příštího faráře si bude určovat sám pán z Hradce a popříštího zase oni.

Vůbec poprvé je přitom vesnice zmíněna v odstavci, v němž písař zřejmě udělal chybu, pře­škrtl ho a začal psát znovu. Název vesnice se v obou odstavcích – tedy v přeškrtlém i v přepsaném – nachází přibližně v polovině druhého řádku.

úvod zápisu v originále (čistě pro orientaci v textu):
Ad ecclesiam in Rzeczicz
Nicolaus Puchnik etc., quod nos ad presentationem et peticionem famosorum virorum Ulrici et Sudiconis de Bozdyechow, racione vicissitudinis ipsos pro hac vice tangente, nobili domino Johanni de Nouadomo ad hoc consenciente, ad ecclesiam parochiale in Rzeczicz per mortem dominem Wenceslai vacantem discretus Wilhelmum de Lompnicz, clericum Pragensis diocesis…

překlad celého zápisu:
Do kostela v Řečici.
Mikuláš Puchník atd. (vynechán výčet jeho různých titulů: "licenciát dekretů, kanovník kostelů pražských a olomouckých, úředník a vikář, duchovní nejctihodnější…" na vědomost dává), že jsme na návrh a prosbu slavných mužů Oldřicha a Sudíka z Bozděchova, z důvodu posloupnosti, která se jich dotýká, se souhlasem urozeného pána Jana z Hradce, do farního kostela v Řečici, uvolněného smrtí pana Václava, jmenovali Viléma z Lomnice, duchovního biskupství pražského. Dle svorného prohlášení uro­zených pánů jsme jej tímto ustano­vili právoplatně správcem plebánie a kostela v Řečici takovým způsobem, že po odchodu či smrti řeče­ného pána Viléma či po uvolnění uvedeného kostela z jakéhokoli jiného důvodu, navrhne pán Jan z Hradce či jeho nástupci a dědicové svého správce řečeného kostela, a s tímto jeho návrhem budou bez odporu zavázáni souhlasit zmínění Oldřich a Sudík z Bozděchova či jejich nástupci a dědicové. Konečně, po návrhu řeče­ného pána Jana či jeho dědiců a nástupců, po odchodu nebo smrti řečeného správce, nebo po uprázdnění výše uvedeného kostela z jaké­ho­koli jiného důvodu, budou zase výše uvedení Oldřich a Sudík či jejich dědicové a nástupci povinni předložit do téhož kostela vhodnou osobu a takto se mezi sebou střídat budou v nástupnictví od nynějška. Na svědectví toho atd. (vyne­cháno: "jsme naří­dili, aby byl vydán potřebný pří­kaz o naší vůli a aby byl opatřen naší pečetí.")
V Praze léta páně 1395 dne 2. října.

Celý zápis je přitom plný zkratek a různých písařských značek, takže zde uvedený překlad je jen přibližný, nebo spíše jen v rámcích našich možností.

{H}

Jak se však rytíři z Bozděchova dostali k držení poloviny města, vzdáleného od jejich domovské tvrzi dobré dvě hodiny jízdy na koni? Nejpravděpodobnějším vysvětlením se zdá být, že Řečici měli Sudík s Oldřichem v zástavě od pána Sezemy II. (či mladšího) z Ústí. Jeho rod pánů z Ústí držel v té době nejen polovinu města Řečice, tehdy ještě bez přívlastku "Kardašova", ale také Kamenici, tehdy ještě bez přívlastku "nad Lipou". Konkrétně Sezema mladší pak byl údajně velmi špatným hospodářem a silně se zadlužil. Je možné, že si od rytířů z Bozděchova půjčil peníze a dle tehdejší dobové praxe jim dal až do splacení svých dluhů svůj díl Řečice do správy.

Dobré vztahy měli nejspíš Bozděchovští také s pány z Hradce, což dokládá nejen jejich dohoda na jmenování řečického faráře, ale i několik dalších smluv. Dne 23. června 1399 tak Oldřich z Bozděchova, jako svědek Jana mladšího z Hradce a Heřmana z Hradce, svou pečetí stvrdil zakládací listinu hradeckého špitálu, který později namísto vrchnosti spravoval některé celé vesnice v okolí, konkrétně například Okrouhlou Radouň, Lovětín či Dolní Skrýchov, i jednotlivé grunty v dalších vesnicích. Jak již bylo zmíněno v kapitole o špitálních gruntech (viz zde), je pravděpodobné, že Bozděchovští později darovali nově vzniklému špitálu a kostelu svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci některé své poddané a výnosy z gruntu v nejsevernější části dnešní Horní Radouně – dnešní čp. H39 a okolí. Snad proto byla tato část obce v nejrannějších špitálních záznamech označována názvem "Bozděchova Radouň".

V roce 1400 je pak Sudík uváděn jako hejtman, tedy správce města, v Telči, a to ve službách právě pánů z Hradce. Mezitím jeho bratr Oldřich zřejmě sám převzal úřad správce v městě Řečici, což dokládá smlouva z 11. února roku 1402, v níž "vlastní bratři Sudík z Bozděchova a Oldřich z Řečice" prodali roční výnosy ze statku ve vsi Višňové jistému Matěji Ondráčkovi z Heřmaně za jednorázovou sumu 10 kop grošů. Zavázali se přitom vykoupit tento statek zpět, pokud to bude Matěj požadovat – šlo tedy spíše o půjčku nežli o prodej. Bratři se tak snažili rychle získali hotovost, kterou potřebovali na odvetnou výpravu pána Oldřicha z Hradce proti rakouským vévodům z Drossendorfu.

Smlouva z roku 1402, ve které Sudík z Bozděchova a jeho Bratr Oldřich z Řečice pro­dávají ročních výnosy z gruntu sedláka Vavřince ve Višňové jistému Matěji Oráč­kovi z Heřmaně. Je opatřena třemi pečetěmi: Sudíkovou, Oldřichovou a zřejmě také rytíře Oldřicha Babky z Kvasejovic, z nichž však pouze ta Sudíkova je dost zachovalá na to, aby bylo možné ji jednoznačně identifikovat.

Přepis, pravopis upraven:
My, Sudík z Bozděchova a Oldřich z Řečice, bratří nerozdílní, vyznáváme tímto listem každému, kdož jej uzří nebo čísti bude, že s dobrým rozmyslem prodali jsme kopu platu grošů ročního na Vavřincovi v Višňovém s plným právem, jak jsme sami drželi, za deset kop grošů Pražského rázu, Matějovi řečenému Oráček z Heřmaně i jeho dětem. A já Oldřich řečený Babka z Kvasejovic rukojmí a sprá­vce, slibujeme všickni čistou věrou, společnou rukou, tu kopu platu Matějovi i jeho budoucím spravovati před každým člověkem podle práva země České.

Pakli by Bůh nám pomohl deset kop dobýti a dáti Matějovi neb jeho budoucím v polúročí, tehdy má nám ta kopa platu zase býti prodána i postoupena. Pakli by opět Matějovi bylo třeba peněz, neb jeho budoucím, a upomene nás, tehdy ode dne upomenutí v polúročí máme a slibujeme jemu deset kop grošův zapla­titi beze lsti a bez poučení. A kdož by tento list měl s jeho dobrou vůlí, ten má plné právo v tom ve všem, což jest na tomto listu psáno. Na větší potvrzení naše pečeti s naším plným věděním k tomuto listu jsou přivěšeny. Dán tento list první sobotu v půstě, léta od narození Božího tisíce čtyři sta druhého.

{T}

Tato smlouva dokládá, že Bozděchovští vlastnili přinejmenším část vsi Višňové, a byla také poslední dochovanou zmínkou o Oldřichovi. Nikoli však o Sudíkovi. Ten byl roku 1407 uváděn jako patron kostela ve vsi Těmice, kde měl podací právo – určoval tedy tamního kazatele. V letech 1407–1416 působil jako purkrabí na Kamenici, kterou tehdy ještě drželi pánové z Ústí. Je možné, že po splacení města Řečice byl post purkrabího na Kamenici pány Ústeckými svěřen Sudíkovi jako poděkování za finanční výpomoc.

Přibližně ve stejné době jsou pak doloženi ještě dva další členové rodu. Prvním z nich byla dcera Oldřicha z Bozděchova a Řečice Škonka z Bozděchova – plným jménem se jmenovala Scholastika, ovšem ve všech dokumentech je uváděna jen jako Škonka. Ta byla manželkou Jaroslava z Vranína, což dříve bývalo vladycké sídlo, dnes je to jen osada, část obce Štěpánovice na západ od Třeboně. Dochovaly se nám dvě smlouvy uzavřené Škonkou: jedna z roku 1397, sepsaná neznámo kde, v níž Škonka přiznala Michalcovi z Vranína vlastnictví jednoho lánu polí v této vesnici, a druhá z roku 1400, sepsaná v Třeboni, v níž prodala tři díly polí také ve Vraníně opatu Janovi z konventu Třeboňského kláštera. Obě tyto smlouvy Škonka ztvrdila otcovou pečetí a dosvědčili je její otec a strýc, tedy Oldřich se Sudíkem.

Posledním doloženým členem rodu rytířů z Bozděchova z přelomu 14. a 15. století je pak jistý Hrdoň z Bozděchova, o němž nevíme, jak přesně byl s ostatními doloženými členy rodu příbuzný. Je o něm jediná dochovaná zmínka, a sice z roku 1415, kdy svou pečetí stvrdil Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa. Tento dopis byl jakousi petiční akcí české vyšší i nižší šlechty, která tímto způsobem protestovala proti Husově popravě. Byl vyhotoven v několika kopiích, na které připojovali své pečeti šlechtici z celé země, a to vždy podle své regionální příslušnosti. Konkrétně Hrdoň tak zpečetil list označovaný jako třetí, určený šlechtě z Bechyňského kraje, který se však bohužel nedochoval – jediný dochovaný exemplář je list druhý, pocházející z Čáslavska. Zato se dochovaly jmenné seznamy všech signatářů tohoto listu z celých Českých zemí, kde byl Hrdoň uveden hned před svým sousedem Jaroslavem z Vojkova a mezi ostatními místními drobnými šlechtici z Mnichu, z Dírné, z Vřesné, z Pluhova Žďára, ze Stranné či ze Štítné.

Nevíme sice, jakou pečetí Hrdoň stvrdil svou účast na Stížném listu, ale zato se nám dochovalo hned několik exemplářů pečetí Sudíkových a Oldřichových, a to na smlouvách a listinách, které jsme zde zmiňovali. Všechny jsou poněkud neuměle ztvárněné a mírně se od sebe liší, což bylo v té době běžné, ale v listině jistého Jana z Tisova panu Janovi z Hradce, datované jen opravdu velmi zhruba mezi roky 1395–1412, kterou mu dosvědčil Sudík z Bozděchova, nalezneme latinský slovní popis této pečeti, snad připsaný písařem pro snazší identifikaci mezi několika ostatními zavěšenými pečeťmi svědků: "super galea quasi monachus flexis genibus sinistrorum spectans", tedy česky: "nad přilbicí jakýsi mnich na kolenou klečící vlevo hledící".

Jde však nejspíš jen o písařovu osobní interpretaci. V pozdějších odborných publikacích byla postava nad přilbicí popisována různě: jako mnich, skalní muž s krompáčem, kovkop, nebo prostě jen jako blíže neurčený muž v kápi s plnovousem. Různil se také popis toho, co měl muž držet v ruce. Historici předpokládali, že na jedné z pečetí má nejspíše v rukou knihu, na jiné snad krompáč či malý křížek s ulomeným vrchním ramenem, na další pak nejspíš jen vzpíná ruce, a na některých lze jen stěží rozeznat, že se vůbec jedná o lidskou postavu. Ostatně to můžete klidně posoudit i sami podle několika přiložených obrázků.

Detail pečeti Sudíka z Bozděchova na smlouvě z roku 1402 se zvýrazněným motivem přilbice a postavy v klenotu. Nejspíše zobrazuje mnicha v kápi držícího knihu.

{T}

Pečeť Oldřicha z Bozděchova
1397 {A}

---

Pečeť Oldřicha z Bozděchova
1400 {A}

---

Pečeť Sudíka z Bozděchova
1400 {A}

---

Pečeť Sudíka z Bozděchova
1402 {A}

---

Následuje téměř půl století trvající odmlka, kdy o rytířích z Bozděchova nemáme žádné doklady. Teprve roku 1454 v Deskách dvorských Království českého nalezneme zápis o tom, že se jistý Bohuslav z Bozděchova se oženil s Kateřinou ze Škvorce, vdovou po Strachotovi z Kralovic a z Hoště. Po svatbě od ní dostal zapsánu právě tvrz Hošť poblíž Přehvozdí u Kostelce nad Černými Lesy, kterou ona dostala jako vdovské věno od svého nebožtíka muže. Stejně jako v případě Hrdoně z Bozděchova, ani zde nelze nijak určit, jak přesně byl tento Bohuslav příbuzný s předchozími členy rodu. Že se však jedná o jednoho z našich bozděchovských rytířů, a nikoli snad o pouhou shodu jmen, můžeme určit dle toho, že přibližně ve stejné době, roku 1458, byl tentýž Bohuslav svědkem smlouvy jistého Petra z Kratoše o prodeji polností v Krátošicích u Tučap jistému Janu Račmanovi z Višňové – je tedy možné, že rod rytířů z Bozděchova v této době ještě vlastnil nějaké majetky právě ve Višňové.

Pečeť rodu se mezitím zřejmě změnila: Bohuslav již používal štítové znamení, a to svisle polcený, dle dobové zvyklosti pravděpodobně červeno-bílý štít ozdobený přilbicí s nejistou figurou v klenotu.

Deskový zápis Kateřiny ze Škvorce, která roku 1454 svému muži Bohuslavovi z Boz­děchova a jejich (případným) potom­kům přiřkla vdovské věno po prvním muži.

Volný překlad:
Kateřina ze Škvorce, vdova po Strachotovi z Kralovic a z Hoště, nyní již man­želka Bohuslava z Bozděchova, prohlašuje před soudem dědickým, že přiřkla 150 kop grošů zmíněnému Bohuslavovi z Bozděchova a svým dědicům, kterýž­to dluh zavazuje svým zbožím na Hošti a Přehvozdí, které ona Kateřina řečená Stra­chotová byla kdysi od svého manžela vdovským věnem dostala k držení, pro­deji i k zapravení cizích dluhů a pozůstalostí celé toto dědictví v uvedené sumě, však ne více, neb dle jeho vůle královské kanceláři po její smrti propadnout mělo. K tomuto souhlas svůj dal nejjasnější pán a vládce král Ladislav, král český. Do Desk zemských zapsal Jan z Hazmburka a z Kosti, soudce krá­lovského dvora, nejvyšší soudce český z královské vůle pověřený. Roku 1454 šestého dne po sv. Žofii.

zápis v Deskách dvorských – DD 61 f400 {N}

Zda Bohuslav někdy seděl na tvrzi v Hošti, nebo zda tam vůbec kdy pobýval, nevíme, ale každopádně roku 1461 už byl zcela jistě mrtev, neboť jeho choť Kateřina ze Škvorce se tehdy znovu, potřetí provdala, a to za Jana Sudka z Dolu, dalšího šlechtice z našich končin, podle nějž byla pojmenována nedaleká vesnice Sudkův Důl.

Posledním takto izolovaným představitelem rodu rytířů z Bozděchova bez jasných rodinných vazeb byl pak jistý Ctibor z Bozděchova, jemuž král Ladislav pohrobek roku 1454 vydal takzvaný záškodný list – tedy jakési potvrzení o náhradě škody – za 166 jezdců, které mu Ctibor spolu s jistým Janem z Vyškova poskytli jako žoldnéře během výpravy proti Turkům. Tento list je jedinou dochovanou zmínkou o tomto členovi rodu a není v něm ani upřesněno, kolik jezdců který ze zmíněných rytířů poskytl. Můžeme však předpokládat, že příspěvek našeho rytíře byl spíše symbolický a většinu vojáků že poskytl Jan z Vyškova. Zároveň můžeme spekulovat, že tento Ctiborův počin snad mohl být příčinou pro další změnu rodového erbu. Král Ladislav totiž jako odměnu za výpomoc v tažení šlechticům erby často polepšoval a udělil také mnoho nových.

Poté následuje další, tentokrát přibližně osmdesátiletá mezera v historických dokladech, kdy nemáme o rodu rytířů z Bozděchova žádné zmínky. Teprve roku 1534 nacházíme jméno tehdejší hlavy rodu Jana staršího Bozděchovského z Bozděchova v prvním tituláři království českého od mistra pražské univerzity Brikcího z Licka. Tato příručka byla jakousi dobovou obdobou knih "Kdo je kdo", přičemž Jan v ní byl prostě jen uveden na dlouhém seznamu osob stavu rytířského. Zatímco všichni předchozí členové rodu byli vždy zváni prostě jen rytíři "z Bozděchova" (a Jan je takto uveden ještě i v Tituláři), od této doby až do vymření rodu už byli vždy zváni plným jménem "Bozděchovští z Bozděchova". Čím byla tato změna způsobena, bohužel nevíme.

Jméno Jana z Bozděchova na seznamu osob stavu rytířského v příručce "Titulář stavu duchovního a světského zemí českých" Matěje Brikcího z Licka z roku 1534.

{B}

Víme, že už o rok dříve, dne 8. července 1533, byla sepsána závěť Jana Oldřicha Mezenského z Mezného na Mnichu, který odkázal veškeré své statky ve vsích Mnichu, Bořetíně a Višňové svému strýci (či snad spíše bratranci, neboť tehdy slovo strýc mohlo znamenat mužského příbuzného obecně) Oldřichovi mladšímu Mezenskému s upřesněním, že případně, za určitých podmínek, které si ještě vysvětlíme později, měl část z těchto majetků obdržet také jeho soused – právě onen Jan Bozděchovský z Bozděchova nebo případně jeho dědicové. Sám Jan Bozděchovský přitom tuto závěť prý dosvědčil a zpečetil, ovšem její originál se nám nedochoval a z důvodů, které budou vysvětleny dále, známe pouze její pozdější opis v Deskách zemských.

Roku 1537 byl týž Jan Bozděchovský svědkem další závěti, tentokrát Anny Leskovcové ze Lhoty, paní na Kamenici. Tato závěť se opět dochovala pouze v pozdějším opisu v Deskách zemských a je poslední písemnou zmínkou o Janovi. Tedy s výjimkou jeho náhrobního kamene, který byl vsazen do stěny kostela v Kostelní Radouni a později byl z nám neznámých důvodů přesunut na vnější stěnu sakristie, kde se nachází dodnes – až půjdete příště o Dušičkách na hřbitov, zastavte se u něj. Píše se na něm, že Jan zemřel v pátek před sv. Trojicí, tedy dne 12. června, léta páně 1545.

Náhrobní kámen rytíře Jana Bozděchovského z Bozděchova, dnes umístěný na vněj­ší stěně kostela sv. Víta v Kostelní Radouni. S největší pravděpodobností se nejedná o původní umístění tohoto náhrobku, neboť právě v těchto místech zřejmě dříve bývaly dveře do sakristie. Navíc pokud by se náhrobek nacházel po téměř pět set let na této vnější stěně, ponechán napospas živlům, jistě by dnes byl v daleko horším stavu. Zřejmě se tedy dříve nacházel v interiéru kostela a do stěny byl vsazen později během některé ze stavebních úprav.

Reliéf na náhrobku je již značně setřený, jak ukazuje snímek vlevo za denního svět­la, ovšem stále ještě je čitelný a při správném nasvícení je na něm skvěle patrný již třetí rodový znak rodu Bozděchovských z Bozděchova: Polovina jelena ve skoku ve štítu, nad ním přilbice obklopená různě zakroucenými třásněmi, takzvanými přikryvadly, a v klenotu této přil­bice pak jelení paroží. Za figurou jelena jsou pak patrné dva vodo­rovné pruhy. Bohu­žel nevíme, co tyto pruhy představují nebo co mají symbolizovat. Je totiž velmi neprav­děpodobné, že by štít pod jelenem byl vícebarevný, neboť to by odporovalo obec­ným pravidlům heraldiky. Na jediném dalším dochovaném vyobra­zení tohoto erbu, tedy na pečeti Janova staršího syna Jindřicha staršího Bozděchovského z Boz­děchova z roku 1572, už pak tyto pruhy patrné nejsou (viz obrázek).

Přepis textu po obvodu náhrobku:
Léta páně MDXLV (1545) v pátek před sv. Trojicí (12. června) umřel urozený vladař pán Jan Bozděchovský z Bozděchova. Tuto pochován, proste Boha zaň.

Ještě 8. prosince téhož roku dva jeho pozůstalí synové a dědicové jménem Jindřich a Jetřich Bozděchovští z Bozděchova zažalovali svého souseda Ondřeje Mezenského z Mezného na Mnichu. Tato žaloba vznikla kvůli několika zvláštním okolnostem a vysvětlit kroky bratří Bozděchovských bude možná trochu zmatečné. Ondřej totiž mezitím zdědil veškeré statky po již zmíněných Janu Oldřichovi Mezenském a jeho "strýci" Oldřichovi mladším Mezenském. Roku 1541 pak navíc vypukl obrovský požár na pražské Malé Straně a Hradčanech, jemuž padly za oběť mimo jiné i původní Desky zemské Království Českého, ve kterých se nacházel také původní opis oné závěti Jana Oldřicha z roku 1533. Bratři Bozděchovští pak trvali na tom, že v této závěti se prý psalo, že pokud by snad měl stanovený dědic Oldřich Mezenský předčasně zemřít (a on opravdu zemřel) bez mužských dědiců (a ty on opravdu neměl), pak pouze tehdy by jen jeden dědičný selský dvůr ve vsi Bozděchově, na kterém hospodařil jistý Pešek, měl připadnout panu Janu Bozděchovskému (tehdy již zesnulému), či jeho případným dědicům (tudíž právě oněm bratřím Jindřichovi a Jetřichovi).

Bozděchovští proto u soudu zažádali, aby Ondřej Mezenský předložil originál této závěti a aby tato závěť byla znovu opsána do obnovených Desk zemských. Ondřej Mezenský se však ani po trojím předvolání k soudu nedostavil a závěť svého nebožtíka prastrýce odmítal předložit. Po několika dalších dohadech a průtazích tak nechal v srpnu roku 1547 Jindřich Bozděchovský z Bozděchova jménem svým a svého mladšího bratra Jetřicha vypsat na Ondřeje Mezenského stanné právo a zatýkací list. Nehledě na to byl Mezenský opravdu donucen soudu závěť předložit teprve roku 1549. Nicméně, ani to neznamenalo konec sporu, protože když Mezenský původní listinnou verzi závěti soudu předal, ukázalo se, že v ní některé pasáže rozmazal a vyškrábal je z pergamenu. Podle popisu soudního procesu se nicméně zdá, že Ondřej se tehdy nesnažil vymazat přímo onu zmínku o Janu Bozděchovském, ale místo toho vyškrábal tu část listiny, kde se kdysi nacházelo její úřední potvrzení při opisu do Desk zemských, a to nejspíše ve snaze zneplatnit celou závěť jako takovou. Tento jeho pokus o výmaz pak soud shledal za urážku svého i královského majestátu a přikázal proto onu závěť zapsat do obnovených Desk zemských v tom znění, které požadovali bratři Bozděchovští.

Nutno přiznat, že tento rozsudek nám sice poněkud komplikuje snahy o zjištění opravdového znění oné původní závěti, nicméně vzhledem k tomu, že Ondřej Mezenský podle soudního zápisu údajně nezasahoval přímo do textu samotné závěti, lze doufat, že konečné znění v Deskách zemských originálu snad odpovídá.

Popis právních kroků bratří Bozděchovských proti Ondřeji Mezenskému z Mezného.

Přepis s vysvětlením některých pojmů:
Jindřich z Bozděchova na místě svém a na místě Jetřicha bratra svého mlad­šího z Bozděchova obsílá Ondřeje Mezenského z Mezného, aby mu kšaft, který má nebožtíka Voldřicha staršího Mezenského z Mezného strejce svého, kterýž jest na Mnichu byl, kterýžto kšaft ve dsky zemské před shořením desk vložen byl, zase ve dsky zemské vložil. A to konečně od datum listu tohoto ve čtyřech nedělech pořad zběhlých.

Tu vedle téhož obeslání úředníci pražští menších desk zemských, soudíce stání i ne­stání, poněvadž on Ondřej Mezenský z Mezného, obeslaný potřikráte, volán jsa, k tomu obeslání jest nestál (nedostavil se), i z té příčiny dali jsou jemu Jindřichovi z Bozděchova i na místě Jetřicha bratra jeho mladšího odtud z Boz­děchova, původu proti témuž Ondřejovi Mezenskému z Mezného obeslanému, za právo stanné. Dal památné (zaplatil poplatek za stanné právo). Stalo se ve čtvrtek před sv. Marií Magdalenou (20. července) léta 1547.

Léta 1547 v sobotu po sv. Vavřinci (14. srpna) vyšel jest list zatýkací podle tohoto stanného práva na Ondřeje Mezenského z Mezného a dán jest Jindřichovi z Bozděchova vyznáním všech předníkův (předsedů soudu).

zápis v Deskách zemských menších – DZM 76 H26 {N}

---

Závěť Oldřicha Mezenského z Mezného na Mnichu z roku 1533, znovu zapsaná do obnovených Desk zemských roku 1549, a to v tom znění, jaké se u soudu podařilo prosadit bratrům Bozděchovským.

Přepis:
…potoky i se vším příslušenstvím, a dvůr pustý Branku (zřejmě v místech dne­šní samoty Hladov) s dědinami ornými i neornými, s lukami, lesy, potoky, se vším příslušenstvím, ves Bořetín, což tu máme, s dvory kmetcími, s dědinami lukami, lesy, rybníky, potoky i se vším příslušenstvím, ves Višňovej, což tu máme, s dvory kmetcími, s dědinami, lukami, lesy, rybníky, i se vším příslu­šenstvím a ve vsi Bozděchově dvůr kmetcí, na kterémž Pešek, se vším příslu­šenstvím, k tomu všecky svršky i veškerý a všelicjaký statek, jakýžby jménem jmenován býti mohl, kterýžkolivěk já mám aneb ještě jmíti budu, ten všecken poroučím a odkazuji a po mé smrti dávám panu Voldřichovi Mezenskému mlad­šímu z Mezného, strejci mému milému i jeho dědicům, však toto zřetelně vymiňuji: dvůr kmetcí v Bozděchově, na kterém sedí Pešek, s platem i se vším jeho příslušenstvím, neuchoval-li by pán Bůh pana Voldřicha mladšího z Mez­ného strejce mého smrtí a z tohoto světa poslal bez dědicův mužského pohlaví, tehdy ten dvůr kmetcí tu v Bozděchově napřed dotčený má hned dědicky při­padnouti na pána Jana Bozděchovského z Bozděchova a neb na dědice jeho beze všech sporův. Tomu všemu na potvrzení a upevnění i na svědomí já na­před jmenovaný Oldřich starší z Mezného pečeť svou vlastní a přirozenou přitiskl a přivěsil jsem k tomuto listu a zřízení mému. A pro širší svědomí i pevnost připojil jsem urozeného a statečného rytíře pána Jana z Zručského z Chřenovic a na Dvořišti a urozených vladyk pána Jana Rybňana na Lhotě a pána Jana Bozděchovského z Bozděchova, že jsou své pečeti přitiskli a přivěsili vedle mé k tomuž listu a zřízení mému sobě bez škody, jenž jest dán a psán na Mnichu v pondělí den početí Panny Marie léta od narození Syna Božího patnáctistého třicátého třetího.

zápis v Deskách zemských – DZ 6 H7 {N}

Po skončení všech sporů tak roku 1551 mohli bratři Jindřich a Jetřich Bozděchovští zapsat tento vysouzený majetek spolu s dalšími svými statky do obnovených Desk zemských. Patřily jim tehdy vsi Bozděchov a Dívčí Kopy i pustá ves Vojkov, ovšem u každé z těchto tří vesnic jsou připsána slova "což tu mají". To znamená, že rod Bozděchovských v této době už tyto vesnice nevlastnil celé. Část původní vsi Bozděchova totiž tehdy držel spolu se severním dílem vsi Horní Radouně rod Čabelických ze Soutic (konkrétně statky čp. S12, S13) a část byla zřejmě ještě dříve předána hradeckému špitálu (konkrétně statek čp. H39). Podobně i v Dívčích Kopách a na pustém Vojkově tehdy oba bratři vlastnili jen určitou část. Jak přesně byl rozdělen Vojkov sice nevíme, ale víme, že v Dívčích Kopách bratřím Bozděchovským patřilo jen několik selských statků, zatímco panský dvůr a několik dalších gruntů spolu s druhým dílem Vojkova tvořily samostatný statek (viz samostatná kapitola). Nemáme o tom listinné důkazy, avšak zdá se, že Bozděchovští svůj díl Dívčích Kop získali jen těsně před tímto zápisem po smrti rytíře Albrechta Hejdy z Poříče v září téhož roku.

Zápis bratří Bozděchovských z roku 1551 v silně poškozeném svazku Desk zemských. Většina přípisu vlevo pochází až z roku 1567 a jedná se o tzv. vizu (viz dále), ale část je opravou přímo tohoto zápisu. I přese všechnu snahu se nám nepodařilo text přečíst celý, ale vše důležité jsme snad rozluštili.

Přepis s rozepsanými zkratkami:
V sobotu po sv. Havle (tj. 17. října 1551)
Jindřich a Jetřich, bratři vlastní Bozděchovští z Bozděchova prohlašují, že dě­dictví svého, ves Bozděchov, dvory kmetcí s po­plužím, což tu mají, s dědinami, lukami, lesy, potoky a rybníky s příslušenstvím(vyškrtnutý řádek, nahrazen přípisem vlevo vedle textu: "ves pustou Vojkov, což tu mají"), ves Dívčikop, dvory kmetcí s poplužím, což tu mají, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky a se vší zvů­lí, jež k tomu přísluší, s plným panstvím, tak a v témž plném právě, v týchž, že toho nadepsaného kteréhož jsou předkové jich od mnoha let v držení a v jmění byli, jsou, a tíž bratři až posavad drží. A to sobě a dědicům svejm podle nového o dskách nařízení a vyjádření v tato registra (tj. do Desk zemských) vložiti a vepsati jsou dali.

zápis v Deskách zemských – DZV 250 M24‘ {N}

Ještě téhož dne, tedy 17. října 1551, byl do Desk zemských učiněn ještě druhý zápis, podle kterého starší z bratří Jindřich Bozděchovský vyplatil svého mladšího bratra Jetřicha sumou 200 kop grošů pražských, takže hodnota veškerého majetku obou bratří ve všech třech vsích činila zřejmě 400 kop. Jindřich se tak stal jediným majitelem všech rodinných statků a Jetřich prohlásil, že je zcela oddělen, tedy že už je vyplacen, spokojen a nebude si nadále činit nárok na žádné další rodinné jmění. Dále týž zápis uvádí, že Jindřich Bozděchovský z Bozděchova se zřejmě právě roku 1551 oženil s Lidmilou Švikovou z Lukonos a daroval jí na vesnicích Bozděchově a Dívčích Kopách věnem 125 kop grošů, což byla pro Lidmilu jakási pojistka pro případ ovdovění.

Dva sousední zápisy bratří Bozděchovských z Bozděchova, také datované v sobotu po sv. Havlu 1551, ovšem v daleko lépe zachovalém svazku Desk zemských. V prvním z nich Jetřich prohlašuje, že jej bratr vyplatil. Ve druhém pak Jindřich daruje věno své manželce Lidmile z Lukonos. Stojí za povšimnutí, že oba zápisy jsou zleva dopl­něny přípisem o tom, že na ně Jindřich Vencelík z Vrchovišť, pán na Včelnici, vložil takzvanou "vizu" (viz dále).

Přepis:
V sobotu po sv. Havle (17. října 1551)
Jetřich Zbozděchovský z Bozděchova (chyba písaře) prohlašuje, že jest vzal a při­jal od Jindřicha Zbozděchovského odtudž z Bozděchova bratra svého za díl svůj otcovský, bratrský a dědický jistou sumu peněz, to jest dvě stě kop grošů praž­ských, tak jak smlouva mezi nimi uzavřená v sobě zavírá, i slíbil jest on Jetřich Zbozděchovský sám za sebe i za své dědice, že jeho Jindřicha Zbozděchovského bratra svého dědicování jeho nemá a moci nebude naříkati ani napomínati, z kterého dílu otcovského, bratrského a dědického dalšího nic ani právem ani skutkem na časy budoucí a věčné, neb jest on Jetřich s nahořepsanou sumou od něho Jindřicha bratra svého od sebe dědicův svých úplně a docela oddělen.

přípis vlevo:
Léta šedesátého sedmého v pondělí po sv. Františku Jindřich Vencelík z Vrcho­višť a na Včelnici vložil vizu na tento zápis a oddíl na zdepsaný Jetřicha Zboz­děchovskýho, tak aby v ničemž opravován, přetrhován ani vymazován nebyl.

Jindřich Zbozděchovský z Bozděchova prohlašuje, že na dědictví svém na vsi Zbozděchovu a na dvorech kmetcích s platem, na vsi Divčikop a na dvorech kmetcích s platem, co těch vesnicích má, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky i se vší zvůlí, což k tomu přísluší, což jest mu se tu od bratra jeho na rozdílu dostalo, na tom všem, což tu má, paní Lidmile z Lukonos manželce své sto dvacet pět kop grošů pražských věnoval a jménem věna ukázal a postoupil.

Vlevo obdobný přípis jako předešlý.

zápis v Deskách zemských – DZ 10 D18 {N}

Již rok nato nalézáme další zmínku o rodu rytířů Bozděchovských, tentokráte v soudních spisech města Pelhřimova. Urozený rytíř Jindřich Bozděchovský z Bozděchova zde totiž dne 8. října roku 1552 zažaloval pro výtržnost jistého prostého člověka Jana Kamenického, služebníka paní Doroty Vostrovcové z Leskovce, paní na Proseči.

K incidentu přitom došlo již o půstu před Velikonoci, a to v místech před městskou branou na svobodné cestě, kde se střetli dva uvedení pánové, oba na koni. Dle žaloby tehdy Kamenického kůň Jindřicha Bozděchovského kousnul, za což Jindřich žádal náležité odškodnění. Svědkové v soudní při, konané až dne 30. srpna 1553, však vypověděli, že oba pánové byli krátce po tomto incidentu viděni ve městě, kterak prý usmířeni "spolu kvasili a drahně časův v dobrém přátelství trvali". Janovi Kamenickému se navíc před soudem podařilo prokázat, že Bozděchovský proti němu tehdy sám pobízel svého koně, na což Kamenického kůň zareagoval kousnutím. To prý musel Bozděchovský čekat, neboť prý tohoto Kamenického koně dobře znal a věděl, že bývá agresivní. Soud proto seznal, že si za kousnutí Jindřich Bozděchovský nese vinu sám. Jindřich proto musel zaplatit pokutu 10 kop grošů Kamenickému osobně za neoprávněnou žalobu a nařčení z výtržnosti a dále 15 kop grošů soudních výloh. Následně pak Dorota Vostrovcová z Leskovce v září 1553 žalovala Bozděchovského o oněch 15 kop grošů soudních výloh, které do té doby zřejmě neuhradil. Následujícího roku pak Zdeněk Malovec z Malovic, pán na Kamenici a opatrovník následníka kamenického panství Jana z Leskovce, zažaloval Jindřicha Bozděchovského a také jeho ženu Lidmilu Bozděchovskou z Lukonos, a to proti své švagrové Dorotě Vostrovcové z Leskovce. Jednalo se o tři různé žaloby, tehdy takzvané půhony, v nichž jim Malovec vyhrožoval pokutami, pokud by se nedostavili k soudu a tyto půhony nenarovnali. Bozděchovští tedy zřejmě Dorotě stále dlužili peníze za onen případ s koněm a Zdeněk Malovec, coby správce Leskoveckého dědictví, po nich tyto dluhy vymáhal.

Půhony, tedy žaloby a předvolání Zdeňka Malovce z Malovic vůči Bozděchovským, sepsané o letnicích roku 1554. Všechny tři žaloby se sice týkají jejich závazků vůči Dorotě Vostrovcové z Leskovce, není však uvedeno jakých.

Přepis:
Týž Zdeněk Malovec z Malovic atd. (ve všech odstavcích je vynecháno to, co bylo uvedeno v úvodu první žaloby: "…a na Kameni, poručník nad sirotkem a statkem Janem z Malovic, synem po nebožce Mandaleně z Leskovce") pohání Jindřicha Bozděchovskýho z Bozděchova proti Dorotě Vostrovcové z Leskovce a na Pro­seči k svědomí, pokuty nesvědčení 1 sto kop grošů pražských.

Týž Zdeněk Malovec z Malovic a na Kameni atd. pohání Jana Lískovce z Lískovce a na Cerekvici a Lidmilu Bozděchovskou z Lukonos, oba proti Dorotě Vostrovcové z Lískovce a Proseči k svědomí, pokuty nesvědčení 1 sto kop grošů pražských.

Týž Zdeněk Malovec z Malovic a na Kameni poručník atd. pohání Jindřicha Bozděchovského z Bozděchova, aby postavil Lidmilu, starou chůvu čeledína svého, proti Dorotě Vostrovcové z Lískovce a na Proseči k svědomí, pokuty nepostavení 1 sto kop grošů pražských.

zápis v Deskách zemských menších – DZM 2 M15 {N}

Roku 1557 nacházíme další drobnou zmínku o Jindřichovi Bozděchovském, a to v soupisech přiznaného šlechtického majetku. Je zde uvedeno, že celkové Jindřichovo jmění činilo 405 kop grošů, z nichž 300 kop grošů bylo jmění jeho vlastní a 105 kop bylo jmění na jeho poddaných. Tento údaj nám napovídá, že pokuty, kterými Jindřichovi vyhrožoval Zdeněk Malovec, pro něj byly v podstatě likvidační. Jen pro srovnání: pán na Včelnici Jindřich Vencelík z Vrchovišť přiznal majetek ve výši 3 464 kop grošů, zatímco pán na Kamenici Zdeněk Malovec z Malovic dokonce ve výši 18 138 kop grošů. Bozděchovské tedy rozhodně nelze považovat za bohatou šlechtu. Navíc nám tento zdánlivě drobný údaj napovídá, že ještě nejpozději tohoto roku měl Jindřich alespoň nějaké poddané a nejspíše tedy ještě držel díly vsí Bozděchova a Dívčích Kop.

Roku 1561 se Jindřich Bozděchovský z Bozděchova opět soudil, a tentokrát již dokonce úspěšně. Podařilo se mu tehdy majestátem krále Vladislava II. Jagellonského dokázat svůj šlechtický původ ve dvou soudních přích s pány Simeonem Koňasem z Vydří a Jiříkem Zahrádeckým ze Zahrádek, kteří jej nazvali "chlapem". Tento takzvaný "nářek chlapstvem" byl pro šlechtice výsostnou urážkou, neboť znevažoval urozený původ. Dnes je slovo chlap používáno neutrálně či dokonce pochvalně, ovšem v té době znamenalo spíše cosi jako "vidlák", "buran" či "nuzák". Na obou uvedených pánech vysoudil odškodnění 100 kop grošů, po 50 kopách od každého. To, jak víme, se rovnalo přibližně jedné třetině jeho veškerého jmění, což vlastně do určité míry dává oběma šlechticům za pravdu v jejich obviněních z nuzáctví.

Krátce se však nyní vraťme od Jindřicha k jeho vyplacenému bratru Jetřichovi Bozděchovskému z Bozděchova. Roku 1567 jej nalézáme ve městě Táboře, a to shodou okolností také u soudu, ovšem na straně obžalované. Žalovala ho jistá Alžběta Kožišníková, rozená Košická, majitelka domu v Táboře zvaného Vlachovský – ten se podařilo určit nejspíše jako č. 5 v ulici Soukenické. Při soudním stání vypovídala Alžběta takto:

"To jest lidem vědomo, kterak – odpustiti ráčíte – jsouce těžkou nemocí poražen, takže hanebně smrděl a žádný jeho v domu míti nechtěl, já sem se smilovala a světničky jemu postoupila. Mé peníze z domu mně náležitého manžel můj, jsouci já v Znojmě, vyzdvihl a ode mne pryč šel."

Současnou češtinou řečeno: zatímco ona byla ve Znojmě, její manžel sebral peníze z prodeje tohoto domu a utekl, z čehož Alžběta vinila nemocného zapáchajícího Jetřicha, kterého u sebe z lítosti ubytovala.

Z téhož roku pak pochází poznámky ve třech již zmiňovaných zápisech v Deskách zemských z roku 1551, v nichž bratři Bozděchovští zapisovali své vysouzené majetky a vyrovnávali se mezi sebou o své dědictví. Na okrajích stránek je dvakrát připsáno, že roku 1567 v pondělí po sv. Františku (tedy 6. října) a v pondělí po sv. Lukáši (tedy 20. října) pán Jindřich Vencelík z Vrchovišť a na Včelnici vložil na tyto dva zápisy takzvanou vizu. To znamená, že tyto zápisy se nesměly upravovat ani mazat, neboť byly předmětem soudního sporu. Je zde uvedeno, že v jednom případě se vede spor s Jindřichem, v druhém případě pak s Jetřichem, a třetí přípisek je sotva čitelný.

Nevíme, čeho přesně se tyto soudní pře týkaly, stejně jako nevíme, jak dopadly soudní procesy vyvolané Zdeňkem Malovcem roku 1554. Avšak vzhledem k tomu, že při příští zmínce o Bozděchovských již tento rod nacházíme jinde než v jejich domovské vsi, a že naopak ves Bozděchov již v příští zmínce nalezneme v majetku kamenického panství, můžeme s velkou měrou pravděpodobnosti předpokládat, že žádný ze soudních sporů nedopadl pro rod Bozděchovských dobře. Nepodařilo se bohužel zjistit, za jakých přesně okolností se vesnice Bozděchov dostala z rukou místního domovského rodu do vlastnictví Kamenického panství. Možné jsou zde dvě cesty:

Buďto už roku 1567 vysoudil majetky Bozděchovských tehdejší pán na Včelnici Jindřich Vencelík z Vrchovišť a připojil vsi Bozděchov a Dívčí Kopy ke Včelnickým državám. Protože byl bezdětek, vesnice po jeho smrti někdy před rokem 1589 připadla jeho bratranci Zikmundu Matějovi, který si na samém počátku 17. století vzal za manželku mladou dědičku kamenického panství Annu Magdalenu Malovcovou z Malovic, vnučku zmíněného Zdeňka Malovce, a stal se tak pánem na Kamenici, k jejímuž panství pak Bozděchov připojil.

Anebo vesnici na rodu Bozděchovských vysoudil už dříve samotný Zdeněk Malovec, po kterém ji po dosažení plnoletosti zdědil syn Jan Malovec z Malovic a až po něm roku 1604 vnučka Anna Magdalena. V tom případě by za ztrátu rodové vesnice alespoň do jisté míry mohly nesplacené dluhy, vzešlé z křivého nařčení o pokousání koněm.

Vzhledem k tomu, že roku 1614 v závěti Anny Magdaleny Vencelíkové rozené Malovcové z Malovic je vesnice Bozděchov spolu s Kostelní a Horní Radouní uváděna jako její vlastní majetek, který ona zdědila roku 1606 po svém nebohém bratru Michalu Malovcovi, a který po ní má zdědit její manžel Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť, jeví se jako pravděpodobnější varianta s oním osudným koněm.

Vraťme se však k samotnému rodu Bozděchovských a o několik let zpátky. Jindřicha Bozděchovského z Bozděchova nacházíme až roku 1570 v Miroslavi na Moravě, kde jako svědek zpečetil poručnický úpis jistého Václava Hodického. O dva roky později je uváděn jako hejtman ve městě Dačicích, a to ve službách pánů z Hradce. Zdroje se rozcházejí v dataci jeho působení – někde je uváděno, že úřad zastával v letech 1572–1576, v jiných že až do roku 1579.

Pečeť Jindřicha Bozděchovského z Bozděchova z roku 1572, tedy z doby jeho působení na postu hejtmana v Dačicích. Podobně jako u pečeti Sudíka z Bozděchova, i zde předkládáme také zobrazení se zvýrazněnou figurou polovice jelena ve skoku, s přilbicí ozdobenou jelením parožím a s monogramem GBZB. Tento monogram pak vysvětluje opis kolem této pečeti, kde je připsáno: "Gindrzich Bostiechowsky Z Bostiechowa aurzednik na Daczieczech, 1572"

{C}

Shodují se však v tom, že obýval dům na náměstí a že jeho předchůdcem ve funkci hejtmana byl jistý Lvík starší z Lukonos, tedy nejspíše příbuzný Jindřichovy manželky Lidmily z Lukonos. Podle všeho tehdy už Jindřich neseděl na Bozděchovské tvrzi a zdá se tedy, že poté, co o svou rodovou vesnici přišel u soudu, manželka mu zajistila úřad na důchod. Musíme totiž uvážit, že Jindřich už tehdy nebyl žádný mladík. Musel být plnoletý, když se roku 1545 začal soudit s Mezenským, takže touto dobou už mu bylo přinejmenším kolem šedesátky.

Z doby Jindřichova působení v Dačicích se nám dochovala jen jediná zmínka o jeho činnosti, a sice že roku 1575 byl svědkem u rozvodu dvou Dačických měšťanů. Mezi dalšími svědky je přitom uveden i Šimon Koňas z Vydří, tedy týž šlechtic, s nímž se Jindřich o patnáct let dříve soudil. Daleko významnějším artefaktem z této doby je pak Jindřichova pečeť, která zobrazuje v pořadí již třetí doložené rodové znamení rodu Bozděchovských z Bozděchova, stejné jako jsme viděli na náhrobku jeho otce, a sice štít s polovicí jelena ve skoku, ozdobený přilbicí s jeleními parohy v klenotu. Tato pečeť je dokonce opatřena opisem, jenž zní "Jindřich Bozděchovský z Bozděchova, ouředník na Dačicích 1572". Dle pozdějších popisů, k nimž se však bohužel nepodařilo najít původní podklady, byl tento jelen stříbrný na červeném poli, ačkoli někteří členové rodu prý užívali i stříbrného jelena v modrém poli.

Ještě roku 1572 je poprvé zmíněn také Jindřichův syn Jan mladší Bozděchovský z Bozděchova, který byl tehdy uváděn jako pomocník významného moravského šlechtice Albrechta Černohorského z Černé Hory a Boskovic. Ten mu ve své závěti prý odkázal blíže neurčený obnos v hotovosti, podobně jako jiným svým pomocníkům.

O necelých deset let později, roku 1581, jistý Jan Hynek Čelud z Pálovic obvinil u zemského soudu v Brně Jana mladšího z vraždy svého bratra Fridricha Čeluda. Tento soud však v jeho případu odmítl rozhodnout, neboť mu údajně tento spor vůbec nepříslušel a žalobu odmítl vlastně jen z čistě formálních důvodů, kvůli špatnému podání. Čelud totiž z neznámých důvodů podal na Jana Bozděchovského jen takzvaný "rok" (od tohoto slova je odvozen termín "rokovat"), tedy cosi jako obvinění pro ublížení na cti. Podle názoru soudu měl přitom Čelud kvůli obvinění z vraždy podat přímo žalobu, tedy v tehdejší terminologii námi již zmiňovaný "půhon". Zda tak Čelud později opravdu učinil nebo nikoliv, se nám už bohužel nepodařilo zjistit.

V prosinci téhož roku pak v domě Jana mladšího Bozděchovského v Dačicích pobýval významný a bohatý šlechtic Jeroným Šlik starší, který si psal velmi podrobný deník. Tento deník se nám dochoval a můžeme z něj vyčíst, jak Šlik v Dačicích trávil čas. Převážně chodil po různých návštěvách, hlavně na obědy, po večerech pil s různými místními měšťany a následně jej během pobytu bolely zuby. Zmiňuje zde však, že jedné z jejich večeří s Janem Bozděchovským se účastnili také Janův bratr Martin Bozděchovský a jeho nejmenovaná sestra. Navíc můžeme z této návštěvy vyvodit ještě jeden závěr: vzhledem k tomu, že dům již patřil Janovi mladšímu, můžeme předpokládat, že Jindřich Bozděchovský z Bozděchova byl tou dobou již po smrti.

Roku 1584 prodal Jan mladší otcův dům v Dačicích a přesunul se na východní Moravu, kde zakoupil nový panský dům v Lipníku nad Bečvou, neb byl dne 5. února onoho roku jmenován hejtmanem na hradě Helfenštejně (dnes zvaném Helfštýn). Jan mladší Bozděchovský sem byl dosazen coby služebník pana Petra Voka z Rožmberka, který tento hrad vyženil, ale vlastnil jej jen dvanáct let, neboť se nacházel velmi daleko od zbytku Rožmberského dominia. Již v únoru roku 1585 zde Jan mladší Bozděchovský zemřel, a to zřejmě na mor, který v té době na Moravě vypukl. Před svou smrtí se však prý stihl spřátelit s panem Fridrichem ze Žerotína, který se na hrad uchýlil právě v obavě před touto nemocí.

Kromě dvou velmi strohých zápisů, jednoho o Janově uvedení do funkce a druhého o jeho nemoci a smrti, zmiňuje jeho působení na hradě Helfenštejně jen jedna další zpráva. V ní sám Jan panu Petru Vokovi píše, že dne 31. března 1584 na hradě došlo k neštěstí. Jistý pacholek jménem Pavel prý sušil u vrátného asi dvě libry (tedy necelý kilogram) střelného prachu, který potom uschoval v dřevěné komoře. Následně do této komory vstoupil vrátný s loučí v ruce, prach vybuchl, celou komoru roztrhal na kusy a vrátného tak silně popálil, že ten na svá zranění zemřel. Onen pacholek poté prý uprchl z hradu oknem, kterým již před lety podobně utekl jistý pekař. Bozděchovský proto podal zprávu panu Petru Vokovi, že aby se podobně nebezpečné případy už víckrát neopakovaly, přijal okamžité a rozhodné opatření – nechal pro jistotu toto okno zazdít.

Roku 1590 protokoly moravských Desk zemských zmiňují bez dalších podrobností povinnost zaopatřit sirotky nebožtíka Jana (mladšího) Bozděchovského, k čemuž se zavázal námi již zmíněný Fridrich ze Žerotína, zemský markrabí. V tomto případě však slovo sirotci nesmíme chápat jen v dnešním úzkém slova smyslu – lépe by mu dnes odpovídal spíše výraz pozůstalí, neboť z pozdějších zmínek víme, že se jednalo nejen o potomky, a že manželka nebožtíka Jana mladšího Bozděchovského byla totiž tou dobou ještě naživu.

Jedním z těchto pozůstalých a zřejmě také posledním doloženým členem rodu byl Jindřich mladší Bozděchovský z Bozděchova, který byl roku 1602 uveden, podobně jako kdysi dávno před ním jeho děd Jan Bozděchovský, v dalším seznamu urozených osob, v takzvaném Diadochu Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle, tedy v další obdobě lexikonu "Kdo je kdo". Opět byl uveden jen jako jeden z mnoha mužů stavu rytířského.

Nevíme, v jakém věku se Jindřich mladší vlastně dostal do péče rodu Žerotínů, ale první konkrétní zmínka o něm se objevuje už v dubnu roku 1604, kdy již jako plnoletý byl služebníkem pana Karla staršího ze Žerotína v Rosicích u Brna. Potvrdil tehdy, že mu byly vydány statky po nebožtíku otci Janovi mladším, svěřené dříve do opatrování Karlovu otčímovi Fridrichovi ze Žerotína. Můžeme přitom s jistotou říci, že mezi těmito statky již nebyly žádné majetky v původní rodové vsi Bozděchovských, neboť ta již zcela prokazatelně náležela ke kamenickému panství.

Jméno Jindřicha (mladšího) z Bozděchova v Diadochu Bartoloměje Paprockého z roku 1602 na seznamu osob stavu rytířského.

{D}

Na konci srpna roku 1604 byl v Rosicích Jindřich mladší Bozděchovský z Bozděchova členem družby Karla staršího ze Žerotína při jeho třetí svatbě s Kateřinou Annou z Valdštejna. Protože se nám dochovala Karlova korespondence, která byla později velmi podrobně zpracována, můžeme na základě osobních dopisů mezi oběma šlechtici říci, že Jindřich byl Žerotínovi nejen služebníkem, ale také zřejmě osobním přítelem. Všechny tyto dopisy jsou datovány rokem 1605: V prvním z nich z 26. ledna se píše, že Jindřich byl tou dobou neznámo kde v Čechách, kde se staral o svou nemocnou matku.

Ve druhém dopise ze 14. dubna se uvádí, že Jindřich zdědil obnos 400 zlatých po jisté Maruši Okrouhlické z Kněhnic, která však nebyla jeho příbuznou, ale pouze "drahou přítelkyní". Vydal se proto k jejím příbuzným, aby své dědictví vybral.

Ze dvou dalších dopisů, které jsou oba datovány 14. červnem, lze vyčíst, že Jindřich byl toho času v Uherském Hradišti, kde měl zajistit píci pro koně a proviant pro Žerotínovo vojsko. Bohužel, od místních se mu nedostávalo ani jednoho a Žerotín mu proto musel poslat 20 zlatých na jeho vlastní obživu. Krátce nato, v pátém dopise z 18. srpna, mu Žerotín poslal dalších 30 zlatých a pacholka, který se měl vrátit do Rosic s Žerotínovými koňmi, a Jindřich prý se měl také vrátit co nejdříve, neb vydržovat jej na Hradišti bylo velmi nákladné.

V dopise panu Vilímovi Dobříkovskému z Malejova, datovaném dnem 25. prosince 1605 pak Karel starší ze Žerotína píše, že bylo Jindřichu Bozděchovskému dovoleno vydat se na pohřeb Vilímovy sestry, paní Doroty Dobříkovské z Malejova. Z textu dopisu přitom vyplývá, že tato Dorota byla Jindřichovou matkou, avšak žádné další doklady o ní se nám nalézt nepodařilo a nevíme ani, proč je uváděna pod svým rodným jménem. Pokud by totiž byla vdovou po nebohém Janu Bozděchovském, měla by být Dorota Bozděchovská z Malejova.

Poté se zmínky na nějakou dobu odmlčí a až v dopise ze dne 14. října 1606 již jistý Mikuláš Bukovský z Hustiřan, úředník na Skřivanech, potvrdil Karlovi staršímu ze Žerotína, že převzal úrok, kterým byl povinen nebožtíku Jindřichovi Bozděchovskému z Bozděchova. Vzhledem k právě probíhající epidemii můžeme za pravděpodobnou příčinu jeho smrti, stejně jako v případě jeho otce, tušit mor. A tím zřejmě rod rytířů Bozděchovských z Bozděchova onoho roku vymřel po meči.

Zmiňme ještě na okraj, že díky svým dvěma posledním představitelům pronikl rod Bozděchovských také do beletrie. Jan Bozděchovský, hejtman na Helfenštejně, se vyskytuje jako postava v historickém románu Jaroslavy Černé "Rozmary lásky: Poslední paní Rožmberská" z roku 2009 a Jindřich Bozděchovský, pomocník a služebník Karla staršího ze Žerotína, je postavou historického románu "Proti nim" Antonína Kolka z roku 1971.

Rodokmen rytířů z Bozděchova

Zde uvádíme přehled všech doložených členů rodu rytířů z Bozděchova, později zvaných také Bozděchovští z Bozděchova. Jednotlivé letopočty, pokud není výslovně uvedeno jinak, neznamenají narození či úmrtí, ale první a poslední zmínku o dané osobě.

Jak jsme již zmínili dříve, nepodařilo se nám přesně určit, kdy se Bozděchov stal součástí kamenického panství. Ze všech dostupných dokladů se však zdá, že k tomu pravděpodobně došlo mezi lety 1567 a 1572. Rod rytířů Bozděchovských z Bozděchova svou rodovou ves opustil a jejich tvrz zůstala opuštěna.

Až roku 1612 byly učiněny první zápisy o splátkách zdejších gruntů do gruntovní knihy kamenického panství a první konkrétní zmínka v Deskách zemských, která udává Bozděchov jako součást kamenických majetků, pak pochází z roku 1614. Jedná se o již zmíněnou závěť paní Anny Magdaleny Vencelíkové rozené Malovcové z Malovic, kde se Bozděchov upomíná pouze jako jedna z vesnic v dlouhém seznamu jejích držav, spolu s Kostelní a Horní Radouní, přičemž soudě dle formulace zápisu Anna Magdalena vlastnila ves Bozděchov celou, nikoliv jen její část, jako tomu bylo například v případě Vlčetínce či Dívčích Kop, jejichž další části tehdy náležely Anežce Ostrovcové. Víme přitom, že přinejmenším grunty čp. S12 a S13 tehdy stále ještě ke Kamenici nepatřily, ale zdá se, že už se nepočítaly za "odtržený díl Bozděchova", nýbrž prostě za součást Včelnické Radouně.

Závěť Anny Magdaleny Vencelíkové rozené Malovcové z Malovic z roku 1614, která nám ukazuje jak rozsáhlé bylo tehdejší panství kamenické v rukou rodu Malovců. Na předchozí straně byl popsán kamenický zámek, město a předměstí, zde následuje vý­čet vesnic.

…všech vsí, k tomuž zámku od starodávna i nyní přináležejících, jenž jsou zejména tyto: Ves Rodvinov (tj. Rodinov) , ves Lhota slove Zálesí, ves Vlasenice, ves Pelec, ves Častrov, ves Metánov, Ves Žďár, ves Vlčetín což tu má, ves Díčkopy což tu má, Ves Rosičku (Hadravovu) , ves Pýchov, ves Kostelní a Horní Radouně, ves Bozděchov, ves Včelničku a Bohdalín, ves Těmice, ves Prašivá Lhota, ves Malá a Velká Lidmaň, ves Dobrá Voda, ves Zlaténka, ves Drahoňov, ves Babín, ves Krumvald, ves Pravíkov, městečko Černovice a čtyři vsi k němu příslušející, totiž: Dobešov, Vlkosovice, Svatava a Benešov, jak jest jich někdy Magdalena z Lisova, máti jmenovaný Anny Magdaleny Vencelíkové z Malovic od Petra Voka z Rožmberka koupila, ves Dvořiště, ves Šimpach, ves Věžný, ves Vintířov, ves Moudrov, ves Brný, ves Vobrataň, ves Důl (Sudkův) , ves Střítež což tu má, a to s poddanými kostelními, s platy stálými i běžnými, s domy šenkov­ními aneb krčmami vejsadními, s lidmi osedlými i neosedlými aneb z těch gruntův zběhlými, s vospy (tj. dávkami obilí), s robotami a jinými všelijakými povinnostmi, s mlejny a dvory kmetcími, s dědinami vornými i nevornými, s lukami, lesy, háji, porostlinami, rybníky, potoky, vodotečinami k tomuž zámku, městu, městečku a vesnicím náležitými, se vší zvůlí s celým a plným panstvím ovšem nic nevynímajíc, v těch mezech a hranicích…

Přípisy v dolním levém rohu stránky jsou dokladem o dlouhých dědických sporech, které vedli příbuz­ní Anny Magdaleny s jejím ovdovělým manželem.

zápis v Deskách zemských menších – DZM 237 F24‘ {N}

Osud kamenické větve rodu Vencelíků i další historii držitelů panství jsme již podrobně popisovali dříve, a proto jen krátce: Anna Magdalena zemřela roku 1615 a panství připadlo jejímu manželovi Zikmundu Matěji Vencelíkovi z Vrchovišť a na Kamenici. Ten se po dlouhých dědických sporech, když upevnil svou pozici mezi příbuznými, stal jedním z vůdců evangelické šlechty ve stavovském povstání roku 1618. Po bitvě na Bílé hoře mu byly roku 1622 veškerý majetek zkonfiskován a on zemřel krátce nato. Kamenické panství pak roku 1623 zakoupil španělský katolický šlechtic Jindřich Paradis de Eschaide, po němž jej nakonec roku 1638 zdědil jeho synovec Bartoloměj Paradis de la Saga. Ten pak roku 1649 přikoupil od včelnické větve rodu Vencelíků jejich panství, a tak se vesnice Včelnická i Horní Radouň, Bozděchov a Vojkov snad vůbec poprvé ocitly v držení jediného šlechtice. Od této doby byl již jejich majetkový vývoj shodný a netřeba jej proto popisovat znovu.

Neznamená to však, že bychom se snad měli vzdát popisu toho, jak šlechtici s Bozděchovem nakládali, neboť vývoj této vesnice byl pod vládou Paradisových a jejich pozdějších nástupců daleko barvitější, nežli tomu bylo u sousední Horní a Včelnické Radouně. Zatímco totiž v obou Radouních zřejmě nedocházelo k žádným razantním zásahům vrchnosti do běžného chodu života místních obyvatel, ve vsi Bozděchově tomu bylo jinak.

Po smrti Bartoloměje Paradisa de la Saga, při dělení panství roku 1672 mezi jeho syny, vznikla značná nerovnováha mezi nově překresleným kamenickým panstvím v rukou staršího Antonína Martina a včelnickým panstvím v rukou jeho mladšího bratra Bernarda Františka. Zatímco pán na Kamenici získal velkou většinu vrchnostenské zemědělské produkce, pod správou Včelnice zůstal jen malý poplužní dvůr přímo u Včelnického zámku a podobně nevelký poplužní dvůr ve vsi Dívčích Kopách. Zpočátku Paradisové tento problém vyřešili tím, že včelnické vrchnosti náležela také vesnice Častrov a s ní tedy i výnosy z tamního poplužního dvora, ovšem vzhledem k vzdálenosti tohoto dvora bylo potřeba vyřešit problém zásobování vrchnostenských sýpek a spíží jiným, trvalejším způsobem. K tomu došlo už roku 1673, kdy pán na Včelnici Bernard František Paradis de la Saga nechal zkonfiskovat celkem čtyři selské grunty v Bozděchově a jeden ve Včelnické Radouni za účelem vytvoření nového poplužního dvora.

Řekněme si však nejdříve, co je to vlastně onen poplužní dvůr, který už dnes mnozí znají pouze z přísloví o drzém čele. Jednalo se o hospodářský objekt, který sloužil ke správě a obdělávání panské půdy. Mohl být vystavěn na zelené louce, jako tomu bylo například v případě nového, pozdějšího dvora ve Včelnici u řeky (nyní za školou) anebo mohl vzniknout rozšířením starších stavení, jako tomu bylo právě v Bozděchově. Býval tvořen souborem několika budov: stodolou, sýpkou čili špýcharem, popřípadě maštalí a chlévy či ovčíny. Jen malá část byla určena k obývání, neboť nehledě na to, že pod správu dvora většinou patřily velmi rozsáhlé pozemky, žilo zde jen minimum lidí – většinou pouze šafář s rodinou a případně několik čeledí-nů v takzvané ratejně čili čeledníku. Stejně tak se zde drželo jen relativně málo hospodářských zvířat, nejčastěji ovce, ale i hovězí dobytek. Úmyslně píšeme relativně málo – stáda mohla být i velká, ale pokud jejich počet vztáhneme k výměře panských pozemků, pak na dvoře bylo opravdu daleko méně dobytka, nežli na selských gruntech. Bylo zde také pouze základní nezbytné náčiní a nářadí, neboť veškerou práci na panských, tedy takzvaně dominikálních polích a lukách obstarávali nevolníci v rámci roboty, s vlastním potažním dobytkem a také s použitím vlastního nářadí. Takové dvory, zvané také Mejery (z německého "Meierhof") existovaly i před bouřlivým pobělohorským obdobím, ale v 17. století jich s utužením nevolnictví přibývalo.

Poplužní dvůr v Bozděchově vznikl zabavením polností čtyř bozděchovských sedláků, kteří byli ještě roku 1654 v Berní rule uvedeni pod těmito jmény: Mariana Filipová, Tomáš Mareš, Martin Šašek a Jan Záboj, a také jednoho hospodáře včelnickoradouňského jménem Ondřej Kotrba, jehož grunt se nacházel na hranicích dnešních katastrů Horní Radouně a Bozděchova. Některým sedlákům byla přitom vrchností zkonfiskována také jejich stavení a ačkoli určit, kterým konkrétně a v jakém rozsahu, bylo poměrně obtížné, snad se nám to podařilo. Projděme si proto jednotlivé rody zasažené konfiskací.

Rodinu Šaškových v matričních záznamech, zavedených roku 1679, už vůbec nenalezneme, a to dokonce ani v úmrtních záznamech. Z toho lze vyvodit, že celá rodina se odstěhovala, anebo, což by v té době nebylo rozhodně nic neobvyklého, byla ze svého stavení vystěhována násilím.

Rodinu Marešových či Maršových a rodinu Filipových sice v matrice nalezneme, ovšem jedná se jen o vzácné jednotlivé zmínky o třech osobách, které stále ještě žily v Bozděchově: Šimon Filip, syn nebožtíka Martina Filipa se oženil roku 1688 do Kostelní Radouně a bezejmenná dcera nebožtíka Matouše Mareše se vdávala roku 1690 do Rosičky. Rodina Marešových přitom zřejmě přibližně od téže doby žila v Kostelní Radouni a je možné, že se jednalo právě o vysídlence z Bozděchova, ačkoli přímé důkazy pro to nemáme – dávalo by však smysl, že ačkoli rodina žila už v Kostelní Radouni, nevěsta byla v oddacím záznamu uvedena jako dcera nebožtíka Martina z Bozděchova, protože on ještě před svou smrtí v Bozděchově žil.

Rodina Zábojova ve vesnici také nezůstala – žili zde sice později jistí Zábojovi na čp. S05, ale ti se zpět do vsi vrátili jaksi oklikou až na počátku 18. století. Navíc můžeme s naprostou jistotou říci, že čp. S05 není původním hospodářstvím Zábojových, neboť dle pozdějších smluv se jednalo o pastoušku na obecní půdě. V době založení bozděchovského poplužního dvora se příjmení Záboj objevuje v Horní Radouni, a to na gruntu U Šarkánů čp. H14. Příčiny tohoto přesunu příjmení mezi jednotlivými vesnicemi si však vysvětlíme dále.

A konečně rodina Kotrbova ve vsi snad jako jediná zůstala a syn zmíněného hospodáře, rovněž Ondřej Kotrba, se dokonce stal těsně po konfiskaci šafářem poplužního dvora v sousedních Dívčích Kopách. Rodina zřejmě nejdříve i nadále bydlela na svém původním gruntu, jehož popis naleznete pod označením HX3, a zdá se, že jim tedy byly zabaveny jen pozemky, ale stavení nikoliv. Nicméně velký statek bez polí se nemohl uživit a upadal. Matriky zachycují příjmení Kotrba až do roku 1700, kdy se rodina ujala osiřelého Kozákovic gruntu čp. S03, přijala nové příjmení a poté už pod tímto příjmením přesídlila do nově vystavěné panské chalupy čp. S18. Ještě roku 1777 se ve sporu o část zabavených polností uvádí, že z původního statku byly stále patrné podezdívky, ačkoliv hospodářství samo již dávno zaniklo. Přestože Kotrbovi-Kozákovi byli jen chalupníky, zůstalo jim poněkud výlučné postavení – jejich nová chalupa, byla de iure vrchnostenská a hospodář v ní byl v dědičném nájmu, podobně jako sedláci na velkých statcích, a chalupník Kozák byl ještě roku 1785 členem místní vesnické rady na rovni s velkými sedláky. Potomci této rodiny zde žili až do konce 19. století a zatímco rodina příjmení změnila a nové chalupě se také přezdívalo jen U Kozáků, názvy polností, kdysi patřících k tomuto gruntu, zůstaly stejné. Ještě na konci 19. století byly lány podél hranice s Horní Radouní nazývány Kotrbka, Kotrbovo, Na Kotrbově a podobně.

Základem samotného poplužního dvora se stalo stavení jednoho ze čtyř zabavených místních statků. Co se však stalo se zbylými třemi?

Z pozdějších dokladů můžeme vyčíst, že včelnická vrchnost v Bozděchově až do konce 18. století napřímo vlastnila nejen samotný dvůr, ale panskou myslivnu čp. S24 a jednu panskou činžovní chalupu čp. S01, přičemž všechny tři tyto budovy byly zpočátku využívány k jiným účelům, než jen k zemědělství či k bydlení.

Všechny tři panstvem napřímo vlastněné budovy v Bozděchově na soupisu parcel Josefínského katastru roku 1785. Tabulka uvádí, kolik sáhů měla parcela na délku a poté kolik na šířku.

Přepis prvních řádků tabulky:

838	Panská činžovní chalupa No. domu 2
839	Panský dvůr No. domu 1
840	Panský trávník
841	Panská druhá travní zahrada
842	Panská třetí travní zahrada vedle činžovní chalupy (tři parcely)
843	Panský rybník nazvaný "Za Dvorem", skrze mokrosti se nemůže zaset
844	Panský myslivecký dům No. domu 6

{T}

Dále bylo panstvo až do konce 18. století majitelem dvou menších rolnických usedlostí, takzvaných rustikálních chalup – námi již zmíněného čp. S18 a také sousedního čp. S17. V těchto dvou chalupách žily rodiny v dědičném nájmu a hospodařily převážně na pachtovaných polích, nikoli na vlastním.

Myslivnu, pochopitelně, obýval správce panských lesů. Není přitom jisté, zda vrchnost v Bozděchově před konfiskací pozemků roku 1673 přímo spravovala nějaké lesy. V zápisech Desk zemských se při dělení panství v letech 1641 i 1672 zmiňují panské rybníky a sádky ve vsi, ale panské lesy nikoliv. A zatímco například v sousední Horní Radouni ještě roku 1785 panstvo napřímo nevlastnilo lesy vůbec žádné, v Bozděchově zaujímaly panské lesy téměř polovinu celého katastru obce. Dále víme, že lesy na rozhraní Včelnické Radouně a Bozděchova byly nazývány Kotrbovské a dodnes tvoří podlouhlý výběžek v katastrálním území, neboť původně náležely k Radouni, a že tudíž byly tyto lesy pravděpodobně zkonfiskovány Ondřeji Kotrbovi společně s jeho polnostmi. Lze proto předpokládat, že po založení poplužního dvora byl jeden ze zabavených gruntů vrchností využit jako svého druhu služební byt pro nově zřízenou funkci panského myslivce.

Stavení čp. S01 je v první prodejní smlouvě označováno jako "stará flusárna". To není nikterak hanlivý výraz, jak by se mohlo zdát, ale k jeho pochopení potřebujeme vysvětlit několik poněkud zastaralých termínů. Flusárna, z německého "Flußhütte", jinde zvána také salajna či potašárna, je lidový název pro draslárnu, tedy výrobnu drasla. Draslo, od nějž je odvozen název prvku draslík, neboli potaš či salajka je louh, tedy silně zásaditá látka, potřebná k výrobě mýdla, textilií, barev, skla nebo třeba papíru. Draslo se tehdy vyrábělo louhováním dřevěného popela v poměrně velkém množství vody, takže draslovna bývala kvůli zásobování vodou většinou situována u rybníka či poblíž potoka, nebo měla vlastní náhon, na jaké jsme zvyklí u mlýnů. Lze předpokládat, že Bozděchovská flusárna nebyla nijak velkým podnikem, který by snad draslo vyráběl za účelem prodeje. Pravděpodobnější je, že výroba zde probíhala pro potřebu poplužního dvora. Soudobé zdroje uvádí, že na včelnickém panství se ve velkém pěstoval len a poddaní dokonce museli odvádět vrchnosti ročně určitou váhu příze jako součást úroků. A k měkčení lnu při výrobě příze bylo potřeba právě draslo.

Můžeme tedy vyslovit předpoklad, že zatímco polnosti byly zabrány pěti selským gruntům, stavení byla zkonfiskována jen tři a každé bylo vrchností přetvořeno pro potřeby jiného odvětví hospodářství včelnického panství: pro potřeby zemědělství poplužní dvůr, pro správu lesů myslivna, pro soukenickou výrobu flusárna. O tom, který konkrétní grunt byl předchůdcem každého z těchto tří panských stavení, máme bohužel jen nepřímé důkazy.

Prvním vodítkem k určení zabavených gruntů nám může být jedna zdánlivá maličkost v již zmiňované pozemkové knize Zikmunda Matěje Vencelíka z Vrchovišť a na Kamenici, založené roku 1610 – totiž pořadí, ve kterém byly jednotlivá hospodářství v této knize uvedeny. Stejně jako v Horní Radouni jsou i v oddílu Bozděchova grunty řazeny tak, jak jdou za sebou při průjezdu obcí. Toto pořadí se opakuje i roku 1654 v tabulkách Berní ruly a později i v dalších dokladech. Víme také, že v dobách před zavedením čísel popisných pevně daná posloupnost hospodářství pomáhala jednotlivé sedláky identifikovat v nejrůznějších seznamech a soupisech. Vidíme přitom, že statky jsou vypsány ve směru od Horní Radouně, samozřejmě ještě po takzvané staré cestě, tedy po pravém břehu potoka.

Pokud vezmeme v úvahu pouze ta stavení, která jsou doložena dostatečně dávno na to, aby vůbec mohla v onu úvahu připadat, pak jako na první při jízdě z Horní Radouně narazíme na Kotrbův zaniklý grunt HX3, hned na hranicích katastru obou vsí, a poté na Kotrbovic nové stavení, tedy na chalupu čp. S18. Starý statek ale původně náležel ke Včelnické Radouni a včelnickému panství, takže v této knize zapsán být nemůže, a chalupa čp. S18 vznikla až po konfiskaci. Další stavení na řadě je hned sousední, dnes již zaniklé čp. S17, které dle zjištění kostelenského faráře Rameše bývalo Filipovským gruntem. Farář sice neupřesňuje zdroj své domněnky a sám ji uvádí s pochybnostmi, ovšem musíme počítat s tím, že na faře měl jistě přístup k velmi bohatému fondu záznamů, a navíc je Filipovský grunt také prvním gruntem zapsaným v knize, takže odpovídá i pořadím. Následujícím stavením v řadě je pak čp. S24, neboli panská myslivna, kterou tak můžeme nejspíše identifikovat jako druhý grunt v knize – Marešovský. Po něm přichází na řadu samotný panský poplužní dvůr, čili čp. S39, který tedy snad odpovídá třetímu gruntu zapsanému v knize – tomu Šaškovskému.

Nakonec narazíme na čp. S01, tedy flusárnu a snad také čtvrtý grunt – Zábojovský. Opět díky faráři Ramešovi víme, že na tomto gruntu těsně před vznikem dvora hospodařil Jiřík Šarkán, přiženěný z Horní Radouně čp. H14. Ten prý odevzdal svůj grunt vrchnosti dobrovolně a místo něj převzal po svém bratrovi vyhořelý rodný grunt v Horní Radouni. Protože se mu však již říkalo Záboj, přenesl toto příjmení do rodné vsi, kde bylo příjmení Šarkán zapomenuto, zatímco přezdívka Záboj se pro označení obyvatel jeho rodného stavení používá dodnes. A jen mimochodem – o dobrovolnosti předání tohoto hospodářství by se jistě dalo spekulovat. Jen málokdo zřejmě tehdy svou novopečenou cizozemskou katolickou šlechtu miloval natolik, že by jí s radostí odevzdal fungující grunt a s úsměvem se vrátil hospodařit na rodný vyhořelý statek.

Po Zábojovic statku už v knize následují grunty, které můžeme zcela jednoznačně identifikovat jako stavení čp. S03, S10 a S11, neboť na nich sedláci zůstali pod stejným jménem až do 19. století. Pomocí nepřímých dokladů jsme tak snad identifikovali všechna hospodářství.

Vraťme se však k samotnému poplužnímu dvoru a shrňme si, co o něm lze z dostupných zdrojů zjistit. V původní bozděchovské obecní kronice je snad nedopatřením přiloženo vyjádření zemského archivu na dotaz ohledně vlastnictví některých parcel v obci z roku 1921. V něm je velmi podrobně popsáno, co archiváři tehdy zjistili o panském majetku ve vsi. Mimo jiné se zde nachází i následující citace z blíže neurčeného dodatku k Berní rule:

"Od roku 1673 vrchnost drží v obci Bozděchově při svém poplužním dvoře pozemky ve výměře druhotřídních 18 strychů, třetitřídních 102 strychů, lady 62 strychů, porostlin 15 strychů, jakož i 25 dvojspřežních fůr na loukách, 90 provazců lesů a rybníky pod 15 kop rybí násady."

Pokud louky i lesy zhruba přepočteme, vyjde nám, že panský dvůr obhospodařoval celkovou plochu přes 250 strychů. To odpovídá také vrchnostenskému přiznání v Tereziánském katastru z první poloviny 18. století, podle nějž panstvo drželo 165 strychů polí, 84 strychů lad a 35 strychů pastvin, což je opravdu ohromný majetek. Pro srovnání – největší grunt v celé dnešní obci, tedy v celé vsi Horní Radouni i v Bozděchově, statek U Pešků čp. S10, měl tehdy výměru 50 strychů polí, luk i lesů dohromady, tedy jen pětinu oproti panskému majetku.

Orientační mapa původního rozsahu vrchnostenských pozemků v Bozděchově po konfiskaci roku 1673, sestavená na základě něko­lika pozdějších zdrojů napříč 18. a 19. stoletím. Vidíme, že panstvo vlastnilo celou Nouzi, celou Bukovku, lesy podél hra­nice s Vlčetíncem, ale také značnou část samotného Bozděchova.

Pojem "soukromý pozemek" je přitom nutné chápat trochu jinak než dnes. Nikdo ze sedláků nebyl de iure majitelem svých polí, luk, pastvin, lesů, rybníků, ale ani svých stavení, neboť držitelem veškerého majetku byla ve skutečnosti tak jako tak vrchnost a sedláci měli svá hospodářství jen v dědičném nájmu.

Červeně zvýrazněné území však bylo v přímém držení panství včelnického, některé jednotlivé pozemky také v držení panství kamenického. Lesy byly spravovány pan­ským hajným z čp. S24, zatímco pole, pastviny a louky byly ve správě poplužního dvora a obhospodařovali je poddaní v rámci roboty.

---

Pokud poněkud předběhneme k Josefinskému katastru z roku 1785, můžeme z něj vyčíst, jaký konkrétně podíl vsi těsně před zrušením poplužního dvora vlastnila vrchnost a jaký bozděchovští poddaní. Díky krátké zmínce v úvodu obecní kroniky pak víme, kolik lesů si vrchnost v Bozděchově ponechala až do 20. století:

(pozn.: rybníky a pastviny se v souhrnných tabulkách počítaly mezi louky)

Od pozemků přejděme nyní k lidem. Z matričních záznamů můžeme vyčíst jména šafářů, tedy panstvem určených správců tohoto dvora. Zpočátku jsou údaje opět velmi kusé, neboť první matriky uváděly povolání farníků jen velmi zřídka, a výmluvnější zápisy nacházíme až v polovině 18. století. Již roku 1680, tedy rok po založení matriky, byla jistá "Anna šafářka" zmíněna jako kmotra při křtu místní dívky Mariany Králové a roku 1688 byla táž Anna opět kmotrou Jakuba, syna jistého Jakuba Vodičky z Krasovic. Vzhledem k tomu, že ves Krasovice se nachází až u Vlašimi a otec Jakub byl tedy ve vsi přistěhovalcem, a vzhledem k tomu, že za kmotry a svědky při křtu jeho dalších dětí i dětí jeho příbuzného Vavřince Vodičky, šli vždy jen ti největší sedláci z celé vsi, můžeme předpokládat, že právě on byl také jedním z prvních šafářů poplužního dvora. Zcela jistě byl roku 1689 šafářem Jakub Půlpytel, který šel toho roku za kmotra Vítu Kupkovi z čp. H27, v zápisu je výslovně uveden jako "šafář z Bozděchova" a jen o řádek níž při jiném křtu je jako jeho žena uvedena jistá Markyta. Bez uvedení profese je tento Jakub zapsán ještě v dalších letech až do roku 1695, kdy se stal pro změnu šafářem na dvoře v Dívčích Kopách.

Mezi lety 1699–1717 byla správou dvora pověřena rodina Němečkových, manželský pár Václav a Magdalena. Není doložena jejich svatba a nevíme ani, odkud pocházeli. Za kmotry a svědky při křtu jejich sedmi dětí ale šli opět pouze ty nejvýznamnější a nejbohatší obyvatelé obce. Teprve v posledním křestním záznamu je Václav uveden jako šafář a následně rodina ze záznamů zcela zmizí, což lze vysvětlit tím, že byl Václav vrchností převelen na jiné působiště.

Až roku 1745 nacházíme další opravdu konkrétní zmínku o šafáři, kterým byl opět jistý Vodička, tentokrát Matěj. Ze zápisů bohužel nelze určit, zda byl příbuzným již zmíněného Jakuba Vodičky. Další šafáři až do konce století jsou pak již doloženi daleko průkazněji a můžeme je tak uvést v chronologickém pořadí – naleznete je v oddílu seznamy. Nesmíme však zapomínat, že matrika dokládá pouze křty, svatby a úmrtí. Je proto pravděpodobné, že seznam opomíná několik šafářů, kterým se zde nenarodily děti, neoženili se zde, ani zde nezemřeli členové jejich rodin.

Vyjma šafářů a jejich rodin uvádí místní matrika na dvoře zapsaných jen několik málo pacholků, čeledínů a děveček. Zdá se, že čeládka byla opravdu nepočetná a vzhledem k tomu, že se jedná vždy buďto o úmrtní záznamy, nebo o narození nemanželských dětí děveček, lze předpokládat, že jen málokdo žil na dvoře nějak trvale – v takovém případě bychom čekali nějaké manželské děti či svatby. Za zmínku také stojí, že ještě před zrušením dvora, konkrétně kolem roku 1771, už pasák panského stáda nežil přímo na dvoře, ale v panské chalupě čp. S01. To by mohlo naznačovat, že samotný dvůr byl snad před zrušením ve špatném stavu a čeledníky už nebyly vhodné k obývání.

Dvůr fungoval přesně 123 let. Za tak dlouhou dobu se však společnost, ale i sama vrchnost značně proměnily. Jen těsně po zrušení nevolnictví na konci 18. století se Včelnickým pánem stal pokrokově smýšlející Jan Zikmund Bukůvka z Bukůvky, který nechal vyčlenit velkou část panské půdy v katastru Bozděchova k parcelaci a prodeji, čímž v únoru 1790 založil na místě dávného Vojkova novou vesnici Bukovku. Díky soupisům parcel Josefinského katastru z roku 1785 a jejich srovnání s prodejními smlouvami můžeme přibližně odhadnout, že založením této osady a rozprodáním tamních parcel se výměra panských polí přímo spravovaných poplužním dvorem zmenšila přibližně o třetinu.

Založením Bukovky tak de facto započalo postupné rušení panského dvora, ale postupné rozprodávání vrchnostenských pozemků ve vsi trvalo ještě více než pětadvacet let. Roku 1792 byla přímo ve vsi Bozděchově prodána první stavební parcela na panském ke stavbě domu čp. S02 a o rok později došlo i k první privatizaci panské nemovitosti, když Jan Zikmund prodal do soukromých rukou činžovní chalupu čp. S01, tedy starou flusárnu. Samotnou Bukovku bychom dnes nejspíš nazvali pilotním developerským projektem, neboť jen brzy nato vrchnost stejný postup zopakovala také v okrajových částech Včelnického katastru, kde byla roku 1792 založena osada Karlov a následně roku 1796 také osada Brabec – ta ale už Bukůvkovým tehdy čerstvým nástupcem Josefem Hilgartnerem, rytířem z Lilienbornu. Podobným způsobem přibližně v téže době vznikaly nové osady i na okolních panstvích: Lipovka (původně Štilfrýdov) u Deštné či Annovice poblíž Drunče na panství červenolhoteckém, Rutov u Chválkova či Kutlov u Vodné na panství Černovickém, Antonka, Gabrielka, Zátiší či Rachačky na panství Kamenickém. Sám rytíř Josef Hilgartner takto založil dvě vesnice nazvané Lesná a Šumná nedaleko Vranova nad Dyjí, kde byl krátce také pánem.

Smlouva na prodej domu čp. S01. Šlo o vůbec první případ pri­vatizace panské budo­vy, přičemž dům byl předtím v přímém vlastnictví vrchnosti téměř 120 let.

Přepis úvodního odstavce:
Domovní kontrakt Wenczla Linharta z vsi (Alt) Bostiechowa Nro. domu 2
Léta Páně 1793 dne 1ho Máje prodává její excelence vysoce urozený pán pan Jan Zikmund svobodný pán z Bukůvky, jakožto dědičná gruntovní vrchnost pan­ství včelnického, na učiněnou žádost pod datum 30ho srpna 1790, Václavovi Linhartovi, zdejšímu poddanému z vsi Bozděchova, jeho dědicům a potomkům na budoucí a věčný časy za pravou vlastnost tu (chalupu) vedle panského dvora stojící a nazvanou Stará Flusárna pod No. Co. 2 (tj. staré číslo popisné), kterou na dýlku 84/6 sáhů a na šířku 55/6sáhů má, za sumu trhovou dvacet zlatých…

{T}

Tento právník a nově jmenovaný šlechtic totiž zřejmě neměl nejmenší zájem na provozování obřího zemědělského statku, který produkoval pouze naturálie a vyžadoval spoustu úsilí a prostředků na údržbu, správu, organizaci robotní práce, ale také na různé kompenzace za robotu. Nám to dnes může znít divně, neboť nás všechny učili, že robota na panském byla příšerným vrchnostenským jhem a útiskem. Ano, dovolená v tropech to asi nebyla, ale musíme si uvědomit, že organizačně a finančně to nebyla žádná výhra ani pro samotnou vrchnost. Čeládka poplužního dvora měla nárok na ubytování, stravu, ošacení a malý plat. V době žní pak byli za svou robotu placeni dokonce i poddaní, snad ve snaze alespoň trochu je motivovat k práci.

Z dobových dokladů z různých koutů Českých zemí víme, že robotní práce na poplužním dvoře nebo na panské půdě obecně totiž byla extrémně neefektivní. Odhaduje se, že oproti práci na vlastním podávali poddaní při práci přibližně desetiprocentní výkony a navíc práci často prostě jen předstírali, protože se nepočítala na podaný výkon, nýbrž na počet odpracovaných dnů. A jak víme, hodinová a úkolová sazba jsou pro pracujícího nebe a dudy. Podle robotního patentu měli poddaní dřít od slunka východu do slunka západu a měli při robotě "o něco dýl než hovado vytrvati", jsou však známy případy, kdy zorání jednoho hektaru pole zabralo robotníkovi osm dní usilovné práce. Stále častěji proto vrchnost sahala k takzvané reluici, tedy k finanční náhradě roboty. Poddaní prostě platili roční taxu a na panské nechodili. Z toho vyplývá, že zatímco v ranné době pobělohorské byl poplužní dvůr nejspíše skvělým nástrojem, kterým mohla nově dosazená zahraniční katolická šlechta účinně organizovat tehdy značně zpřísněné nevolnictví, tak naopak na konci 18. století po zrušení nevolnictví v roce 1781 a rozvolnění robotního systému byl celý poplužní dvůr pro šlechtu nového podnikatelského ražení zřejmě spíše přítěží.

Josef Hilgartner proto velmi rychle začal s rozprodáváním panských majetků v celém včelnickém panství. Jak jsme již uvedli dříve, první privatizovanou stavbou byla panská činžovní chalupa čp. S01 roku 1793 (ještě za držení svobodného pána z Bukůvky) a roku 1796 pak započalo velké rozprodávání majetku poplužního dvora.

Zpočátku probíhaly tyto prodeje individuálně a v pozemkových knihách tak nalezneme ručně psané smlouvy na jednotlivé polnosti či pastviny včelnického, dívčíkopského i bozděchovského dvora, ale také několika pozemků na území Kostelní Radouně či v Pýchově. Ještě v dubnu roku 1797 byla takovou individuální smlouvou prodána první z budov bozděchovského dvora – bohužel smlouva neupřesňuje její dosavadní hospodářské využití, takže na rozdíl od později prodaných staveb nevíme, k čemu sloužila. Její nový majitel Jan Hermann, mimochodem jeden z prvních osadníků na Karlově, přitom dostal povolení přistavět k této budově pro svou potřebu i další domy až do poloviny obvodové zdi – tak vzniklo stavení, které zde označujeme SX2 a které bylo později rozděleno na domy čp. S28, S29, S30 a S31.

Ke dni 1. července roku 1797 pak nechal Hilgartner zřídit novou knihu, zvlášť určenou pouze pro prodej vrchnostenského majetku, přesněji řečeno pro jeho "emfyteutizaci" – pojem emfyteuze označuje dědičný nájem, tedy formu vlastnictví, která se doposud vztahovala například na velké sedláky. Kupci tak de iure pozemky a domky stále nevlastnili, ale dědičně si je pronajímali od vrchnosti za roční činži.

Nová takzvaná "kniha emfyteutických zákupů" byla vlastně šanonem předtištěných formulářů, v jednom sloupci předepsaných německy a ve druhém česky, určených pro urychlení prodeje. Příklad takového formuláře vidíme i na příkladu smlouvy na prodej panské myslivny. Nejspíše byly potřeba proto, že od července 1797 skončily prodeje jednotlivých pozemků či budov a začaly prodeje hromadné. Nevíme, zda probíhaly formou aukcí či předjednaných obchodů, ale v nové knize byly formuláře smluv vždy datovány po skupinách a vypsány jednou rukou. Díky pečlivosti včelnických úředníků lze přesně identifikovat, k čemu která část dvora sloužila, neboť druh budovy byl ve formuláři při prodeji uveden.

Ještě 1. července 1797 byl prodán ovčín. Dne 22. července odkoupil Josef Urban, syn vůbec posledního šafáře Josefa Urbana, obytnou budovu dvora, budoucí čp. S39, takže poplužní dvůr v Bozděchově můžeme k tomuto datu považovat za definitivně zrušený. Zbývalo jen rozprodat zbytek hospodářských budov. Dne 30. prosince 1797 byly prodány dva ze tří chlévů či stájí (německé "Stallungen" může znamenat obojí), v říjnu 1798 byla odprodána malá samostatně stojící stodola, a také nejspíše polovina velké stodoly ve východním křídle dvora – nejspíše proto, že byla odprodána židovské rodině a smlouva k ní nebyla nalezena. V červnu 1800 pak vrchnost prodala poslední třetinu chlévů a nakonec, dne 30. července 1800, byla odprodána ještě poslední část velké stodoly. V několika smlouvách je také zmíněna sýpka, která měla stát mezi čp. S27 a S28, ale zanikla ještě před rokem 1828, neboť na mapách Stabilního katastru ji již nenajdeme.

Plán poplužního dvora v Bozděchově. Nedochovaly se bohužel žádné soudobé mapy ani plány, a proto nám nezbývá, než vycházet z jiných dokladů. Situace domů vychá­zí sice až z map stabilního katastru až z roku 1828, ale způsob hospodářského využití jednotlivých budov je u většiny z nich jednoznačně uveden v odkupních smlouvách z let 1797–1800 – pouze čp. S28 není nijak specifikováno.

Domy zakreslené žlutě byly ještě roku 1828 dřevěné, ostatní byly již zděné. Domy, které nebyly součástí původního dvora a byly vystavěny až po roce 1800, nebo ty, kte­ré vzni­kly rozděle­ním původních budov dvora, jsou zakresleny přerušovanou čarou.

Zároveň s prodejem jednotlivých budov dvora probíhala i privatizace polí, luk a pastvin v celém Bozděchově. Byly odprodány v podstatě všechny vrchnostenské pozemky s výjimkou velkých rybníků a lesů, a to jak těch velkých po obvodu celého katastru, tak i malého lesíku na Vršku na Nouzi. Právě na Nouzi bylo v téže době vydáno povolení ke stavbě asi dvacítky nových stavení, ale tentýž proces se týkal i vsi v údolí. V Bozděchově vznikly nové domky jednak rozdělením dvora, ale v několika případech také na zelené louce, přesněji řečeno na zelené panské privatizované parcele. Odprodána byla také myslivna a jako náhrada místo ní vznikla při cestě na Bukovku nová, čp. S40.

Smlouva ze 30. června 1800, v níž Jan Hrneček z Horní Radouně kupuje od vrchnosti panskou myslivnu v Bozděchově (čp. S24), sestávající z dvou světnic, komory, kuchyně, sklepa, stodoly, chlévů a kolny, a to za sumu 300 zlatých kupní ceny a 5 zlatých ročního úroku na věky věkův. Jan byl synem sedláka Františka Hrnečka řečeného Líbala z čp. H21, proto se později myslivně přezdívalo U Líbalů. Jeho potomci dům obývali až do poloviny 20. století.

{T}

Již zmíněný šafář Josef Urban v této době jménem svých tří synů Františka, Josefa a Antonína vykoupil kromě obytného domu i značnou část panských polí, luk a pastvin. První zákup se uskutečnil už v říjnu 1796, poslední pak v prosinci 1800. Zatímco František zřejmě kupoval pozemky sám, u jeho mladšího bratra Josefa můžeme mít pochybnosti, neboť byl tehdy těsně na hraně plnoletosti, a za nejmladšího Antonína je zcela jistě kupoval otec, neboť mu tehdy bylo jen 13 let. Můžeme přitom pouze spekulovat, zda těmto prodejům napomáhal fakt, že úředníkem včelnického panství, který zpracovával prodej vrchnostenského majetku, byl jistý Prokop Urban z Nového Etynku (kde mimochodem sám mnohé pozemky skoupil) a že podobnou náhodou velké množství pozemků v sousední Hadravově Rosičce skoupili jistí Tomáš a Vít Urbanovi.

V případě Bozděchova se jednalo o parcely v okolí zanikajícího dvora, z nichž část později Urbanovi odprodali a část si ponechali jako součást svého hospodářství v čp. S39, mezi nimi například návesní rybník zvaný tehdy "Pod Dvorem". Valnou většinu zákupů však tvořily rozlehlé pozemky ve východní části katastru obce, tedy na budoucí Nouzi. Na těchto parcelách postupně vzniklo celkem osm domků, tedy celá čtvrtina této nové osady. Některé z nich založili přímo Urbanovi, některé byly postaveny na parcelách, které Urbanovi přeprodali novým majitelům. Sám Josef Urban pak žil ve vsi až do roku 1810, kdy v domě čp. S39 zemřel. Jeho potomci však žili v Bozděchově až do 20. století. V tu či jinou dobu obývali dvacet ze třiceti stavení na Nouzi a několik dalších ve Starém Bozděchově.

Jmenný rejstřík ke dvěma pozemkovým knihám z let 1796–1807, písmeno "U". Nalezneme zde jen jedno jediné příjmení kromě Urbanových – Ulrey Mathias původem z Lodhéřova zakoupil parcelu na domek na Bukovce (viz. čp. BX2), ale nejspíš jej nikdy nevystavěl. Smlouvu na prodej obytné části dvora nalezneme pod č. 250 (Mayerhofſ Stuben), smlouvu na návesní rybníček pod č. 432 (Teuchtl), zbytek tvoří prodeje polí (Feld), luk (Weiſe), pastvin (Guthweide) a stavebních parcel (Bauſtelle).

{T}

Podobným procesem prodeje panského majetku procházelo také sousední kamenické panství, ačkoliv zřejmě o něco později. Roku 1811 tak Vavřinec Brožek z Bukovky čp. B01 mohl odkoupit takzvaný Kamenický rybník, který se dodnes nachází u školy, ačkoli rozlohou je oproti původnímu rybníku přibližně čtvrtinový. Ani z pozemkových knih, ani ze zápisů o dělení panství přitom nevyplývá, proč právě tento rybník zůstal v majetku kamenické vrchnosti, zatímco veškerý zbytek obce připadl ke Včelnici.

Smlouva Vavřince Brožka z Bukovky na zákup Kamenického rybníka, tedy rybníka u bývalé školní budovy. Na­chá­zí se v jiné knize, než všechny ostatní smlouvy na pro­dej panského majetku, neboť konkrétně tento rybník náležel kamenickému panství a nikoli včelnic­kému. Cena činila 101 zlatý 15 krejcarů, které Brožek splatil na místě, a jak vyplývá z textu smlouvy i z dobových map, byl tehdy rybník daleko větší než dnes. Výměra činila 1 jitro 1374 čtverečních sáhů, tedy v dnešních jednotkách téměř přesně 1 hektar, zatímco dnes má rybník jen čtvrt hektaru.

Je zde výslovně uvedeno, že kdyby chtěl Brožek rybník vysušit a postavit si zde chalu­pu, pak bude tato chalupa i nadále náležet ke kamenickému panství a její obyvatelé budou kamenickými poddanými.

Vlevo na okraji stránky je poznámka o pozdějším převodu rybníka na Bartoloměje Kučeru roku 1852, ačkoliv jeho otec Jakub Kučera z čp. S14 byl uveden jako majitel tohoto pozemku už v mapách roku 1828.

{T}

Zrušení poplužního dvora mělo značný vliv na život v obci. Dosavadní obyvatelé byli od konce 19. století ve smlouvách nabádáni k reluici, tedy k nahrazení robotních povinností a naturálních dávek finančními odvody. Ve formulářích na zákup domků a nových stavebních parcel bylo Josefem Hilgartnerem dokonce přímo stanoveno, že všichni noví domkáři platili vrchnosti pouze roční činži – v drtivé většině případů činila 5 zlatých. Robota se v těchto smlouvách už vůbec nezmiňuje a noví osadníci na původně panské půdě, ať už ve Starém či v Novém Bozděchově nebo na Bukovce nemuseli robotovat vůbec. Teprve když panství převzal další majitel, zavedl pozdějším osadníkům robotu zpět. To později potvrzují i tabulky sestavované včelnickými úředníky při rušení roboty roku 1848. Zatímco starousedlíci a obyvatelé úplně nových domků, vystavěných přibližně po roce 1815, museli každý odpracovat 13 dní ruční roboty do roka, majitelé všech domů postavených během velké parcelace a prodeje dvora v tabulce vůbec uvedena nejsou – viz obrázek 376.

Ještě daleko výraznější byl vliv zrušení dvora na rozvoj samotné obce. Zatímco roku 1785 při sestavování Josefínského katastru bylo v Bozděchově pouze 15 stavení, z nichž čtyři byla panská, tak roku 1815 jich bylo jen v Bozděchově 60 a s nově vystavěnou Bukovkou téměř 80. Za stejné období v celé obci Horní Radouň vzniklo pouze 15 nových domků. Počet obyvatel tehdejší obce, tedy počítáno i s Bukovkou, se mezi lety 1794–1828 zvedl ze 158 na 588, tedy téměř na čtyřnásobek.

A co je vůbec nejdůležitější, po zrušení dvora byla od Horní Radouně oddělena samostatná obec Bozděchov, později samozřejmě nazvaná Starý Bozděchov. Nejspíše až do roku 1803 byla vesnice v hornoradouňské radě zastoupena zřejmě jen konšelem, popřípadě šafářem dvora, a správně byla součástí Horní Radouně. Teprve onoho roku nacházíme první zmínku o místním rychtáři. Díky rychlému růstu pak tato osamostatněná obec byla až do 70. let 19. století větší nežli obec Horní Radouň, a to jak na počet obyvatel, tak i na počet stavení. (viz oddíl statistiky). I po parcelaci dvora si však včelnická, respektive později kamenická vrchnost ponechala v obci značné majetky. Ještě roku 1934 obecní kronika uvádí, že z celkových 586 ha výměry obce náleželo Velkostatku Kamenice nad Lipou, a tedy zprostředkovaně rodu Geymüllerových, 213 ha půdy, především lesů, které tato rodina vlastnila až do konce II. světové války. Kromě myslivny čp. S40 později Velkostatek vlastnil také hájovnu na Nouzi čp. N30.

Vůbec nejstaršími historicky doloženými poddanými v Bozděchově byla dvojice sedláků, hospodařících na dvorech, které roku 1528 prodával a směňoval Prokop Čabelický ze Soutic s Oldřichem Radkovcem z Mirovic (podrobně viz zde). Se stoprocentní jistotou jsme schopni určit pouze jednoho z nich, a to Škodu, který sedlačil na statku čp. S12. Řazení dvorů v prodejním zápisu nám pak napovídá, že druhý z nich jménem Janek byl téměř jistě hospodářem na gruntu Dvořákově čp. S13. Pravdou je, že obě dvě tato hospodářství v době prodeje a směny nebyly součástí Bozděchova. Neznámo kdy totiž připadly k sousední Včelnické Radouni a její součástí zůstaly zřejmě až do konce 18. století, ovšem to nic nemění na tom, že dodnes stojící statky čp. S12 a S13, jsou vůbec nejstaršími doloženými ve vsi.

Onen zápis z roku 1528 uvádí, že Janek platil vrchnosti 15 grošů jednoho úroku, 24 grošů druhého úroku a k tomu 8 džberů ovsa ročně – úroky se tehdy platily dvakrát do roka, na sv. Jiří, 24. dubna, a na sv. Havla, 16. října. Škoda pak dával půl kopy a 6 grošů (tj. 36) jednoho úroku, stejně tolik druhého a půldruhé slepice ročně, anebo spíše, pro blaho drůbeže doufejme, tři slepice za dva roky. Z těchto pár řádků můžeme určit, že Škodův grunt byl z obou ten větší, neboť úroky se odvíjely od obdělávané výměry polí.

Tyto grunty však nebyly jediné, které od Bozděchova někdo z jeho dávných držitelů odtrhl. Ještě někdy před rokem 1485 byly hradeckému špitálu darovány některé statky v obci, mezi nimi i grunt čp. H39, který zřejmě na bohulibé účely předal některý z rytířů z Bozděchova. Vesnice tedy původně byla daleko větší a zahrnovala i severní část dnešní Horní Radouně, zcela určitě pak čp. H38 a celý kopec zvaný později Vlčkův či Sosní. Snad proto také byly špitální majetky ve vsi v nejstarším dokladu uvedeny jako majetky v "Bozděchově Radouni". Jak potom k překreslení hranic vsi došlo, nevíme, ale ono to není až tak důležité, protože to nebylo důležité ani tehdy. Neexistoval totiž žádný katastr a vlastnictví konkrétních kousků lesa, polí či luk bylo spíše otázkou zvykového práva.

Rozdělení obce tak máme doloženo špitálními záznamy z roku 1485, Čabelického prodejem roku 1528, a nakonec jej potvrzuje i deskový zápis bratří Bozděchovských z Bozděchova z roku 1551, kde se uvádí, že vlastnili jen část své rodové vsi. Přitom toto rozdělení bylo zřejmě jen jaksi úřední, zatímco místní obyvatelé oba grunty čp. S12 a S13 považovali za Bozděchovské. Jak Škodovi, tak i Dvořákovi byli totiž ve všech záznamech už od založení matriky roku 1679 zapisováni jako bozděchovští hospodáři a dokonce i zápisy v gruntovní knize, které vznikly kolem roku 1715, uvádí tyto sedláky mezi bozděchovskými.

V tabulkách Tereziánského katastru z let 1748 i 1757 byli ještě vedeni pod Včelnickou Radouní, zatímco hospodář v čp. H38 byl stále ještě zapsán jako hospodář Bozděchovský. Podobně nejistá byla hranice také na opačném břehu potoka, kde kdysi stával Kotrbův grunt HX3 a ještě méně přehledná byla hranice mezi Horní a Okrouhlou Radouní. Nezbývá nám než zopakovat – byl v tom nebetyčný bordel.

Grunty Dvořákův a Škodův pak pojí ještě jedna společná zvláštnost. Na rozdíl od drtivé většiny hospodářství už roku 1785 netvořily jejich pozemky souvislé lány polí, luk, pastvin či lesů, ale velmi chaotická mozaika malých parcel, z nichž vždy střídavě jedna patřila Škodovým a druhá Dvořákovým. Jediné další hospodářství v celé obci s takto rozdrobenými pozemky vlastnila trojice Hruněk-Truhlář-Přibyl, nicméně v jejich případě víme, že jejich tři chalupy čp. H53, H54 a H57 vznikly rozdělením jednoho původního Hruňkova gruntu. Škodovi s Dvořákovými, pokud víme, nikdy společné hospodářství neměli a příčinu rozkouskování jejich gruntů prostě neznáme.

Mapa celé vsi Bozděchova, později Starého Bozděchova, se zakreslením všech stavení popisovaných v této knize. Dále jsou v ní zaneseny hranice největších gruntů ve vsi, rozsah někdejšího panského majetku a také mnoho lidových místních názvů, které jsme převzali převážně z popisu parcel v Josefinském katastru z roku 1785, případně z popisu v poz­dějších kupních smlouvách. Stejně jako v případě nouze je však potře­ba tyto názvy brát spíš orientačně.

Definitivní scelení Bozděchova pak proběhlo zřejmě až právě při sestavení Josefinského katastru roku 1785 a hranice obcí i katastrálních území, které byly v rámci tohoto měření překresleny, platí až dodnes.

Ale to jsme se dělením vsi nechali unést velmi daleko. Vraťme se raději zpět do 16. století a soustřeďme se na dějiny těch hospodářství, která vždy byla součástí vsi. Předně zde tehdy ještě stála tvrz rytířů Bozděchovských z Bozděchova. Pozdější doklady uvádí, že stála buďto kdesi u dnešního čp. S01, anebo, což se zdá být pravděpodobnější, že dnešní stavení čp. S01 vzniklo přímo na základech původní tvrzi. V těsném historickém závěsu za Škodou a Jankem pak máme doloženého dalšího zdejšího sedláka. Roku 1533 byl v závěti rytíře Oldřicha Mezenského z Mezného a na Mnichu zmíněn hospodář Pešek (viz zde), jehož grunt čp. S10 přinejmenším po nějakou dobu náležel nikoliv rytířům Bozděchovským, ale byl součástí statku mnichovského. Bozděchovští jej pak během vleklého sporu vysoudili zpět a roku 1551 zapsali celý svůj díl vsi do Desk Zemských. Peškův grunt je tak čtvrtým nejstarším doloženým stavením ve vsi.

Jediný další zdejší poddaný, doložený ještě za držení Bozděchovských, je jistá Lidmila, chůva ve službách rytíře Jindřicha, jež se měla roku 1554 dostavit k soudu v Kamenici, ale více o ní známo není.

Dále už jsou historické doklady daleko sdílnější, neboť roku 1610 byla kamenickým pánem Zikmundem Matějem Vencelíkem z Vrchovišť založena nová gruntovní kniha, která, jak již bylo zmíněno v kapitole o poddaných v Horní Radouni, zaznamenávala některé hospodáře také zpětně. Podrobné popisy všech statků z této knihy později podáme ve v příbězích jednotlivých stavení, a proto nyní jen krátce. Díky této knize víme, že na konci 16. a počátku 17. století bylo ve vsi osm gruntů, na kterých hospodařili následující sedláci:

Výše uvedená jména nejsou vždy jmény tehdejších hospodářů, ale často se jedná o předchozí majitele a jakési tradiční názvy gruntů. Již v této době byl například hospodářem na Rathouzského gruntu jistý Šašek, snad jeho zeť. První čtyři hospodáře jsme již také zmiňovali při popisu panského dvora, kde jsme také vysvětlovali, na základě jakých nepřímých důkazů jsme určili, o která konkrétní stavení se jedná.

Dva z osmi hospodářů, Martin Pešek a Pavel Hroníček, měli své grunty už v době vzniku gruntovní knihy zcela splacené a jejich zápisy jsou proto velmi strohé a na informace chudé. Ostatní zápisy pak obsahují dokladů více. Nejdříve je v nich uveden původní hospodář, od kterého tehdejší sedlák statek převzal, poté současný hospodář z roku 1610 a také je zapsáno, jak a za kolik grunt získal, případně po jakých vejruňcích svůj grunt splácí a komu. V případě další změny hospodáře jsou uvedeni dědicové a jejich podíly. Jen výjimečně jsou zmíněny i další podrobnosti, jako že například v rámci vyrovnání za Peškův grunt čp. S10 musel nový sedlák svým švagrovým dát každé po jedné kravce vejpravy a švagrovi hříbě za to, že mu hlídal klisny.

Nejstarší datovaný zápis bozděchovského gruntu v pozemkové knize, který se týká statku rodiny Kozákových čp. S03.

5. Grunt Vaňka Kozáka. Léta 1599 jest od Tomáše syna jeho (, který je již) hos­po­dářem, až posavad zůstávajícího na něm, zouplna zaplacenej.

Umřel Tomáš, zůstali po něm sirotci tito:
 Vondra (je již) hospodářem
 Maryana (Vondrova) macocha

Léta 1616 ujal svrchupsanej grunt Vondra Kozáků za sumu 30 kop grošů. Místo závdavku poráží se na díl Vondru 15 kop, vejruňky platiti má po 2 kopách.

Následují zápisy o kladení vejruňků (tj. splátek) Ondry Kozáka jeho maceše Marianě z let 1617–1627 a poté záznamy končí formulí "A tak má grunt zaplacenej".

{T}

---

Zápisy statků čp. S24 a S11, které už byly v době založení této knihy splacené.

2. Grunt Martina Peška jest od téhož hospodáře, na němž až posavad zůstávají­cího zouplna zaplacenej. Léta 1619 Umřel Martin Pešků, zůstává na tom gruntu Jan, syn jeho.

8. Grunt Pavla Hrnečka jest od téhož hospodáře, na něm až posavad zůstávající(ho), zouplna zaplacenej.

{T}

Stejně jako i v případě statků v Horní Radouni nám tyto zápisy pomohly odhalit některé rodinné vazby mezi tehdejšími obyvateli vesnice a také je v nich zmíněno několik rodinných událostí, jako jsou svatby hospodářů, stěhování či úmrtí členů rodu. Například díky nim víme, že roku 1624 byl Vondra Filipů, hospodář na čp. S17 "zabit od soldátův", tedy že jej zabili vojáci. Je tak jedinou doloženou obětí třicetileté války v celé obci – nebo tedy alespoň jedinou přímou obětí, neboť bída, hlad a nemoci válkou způsobené si ve vsi vyžádaly velké škody, stejně jako v celé zemi.

V této knize můžeme také takříkajíc v přímém přenosu sledovat zánik gruntu, který patřil Václavu Sládkovi. Dle řazení gruntů a také dle dochovaných místních názvů stával kdesi mezi hospodou čp. S03 a Peškovým gruntem čp. S10, snad někde v místech kde dnes stojí domy čp. S44 a S04. Grunt v rychlém sledu změnil několik majitelů, přičemž jeho hodnota se postupně snižovala, až nakonec jej koupil soused Jakub Hrneček z čp. S11. Už v lednu roku 1636, kdy Hrneček složil poslední splátku, zápis uvádí, že z hospodářství nic nezbylo. Podrobný, či vlastně až doslovný popis tohoto zaniklého hospodářství naleznete zde.

Dalším zdrojem informací o místních obyvatelích v 17. století je pak tabulka hospodářů v Berní rule, tedy v prvním katastrálním soupisu půdy v Českých zemích, z roku 1654. Díky ní známe výměru jednotlivých gruntů, počty nejrůznějšího domácího dobytka a také jména celkem sedmi hospodářů – bylo jich o jednoho méně, protože Sládkovic statek zanikl. Rodina Filipových na svém gruntu zůstala, na statku Martina Peška už žili Marešovi, hospodářství Rathouzských ještě dle zápisů v gruntovní knize připadlo Šaškovým a na statek Zábojových se přiženil jeden ze synů Filipových, ale přijal příjmení po manželce. Peškovi v čp. S10 a Hrnečkovi v čp. S11 byli stále na svém místě.

Tabulka vesnice Bozděchov v soupisech Berní ruly roku 1654. Uvádí celkem sedm gruntů, z nich čtyři zaniknou ještě do konce století kvůli zřízení poplužního dvora. Na prvním řádku si vysvětlíme, co jednotlivé sloupce znamenají:

Selka Mariana Filipka na čp. S17 obdělávala 24 strychů polí, z nichž 8 zasívala na jaro a 8 na ozim, měla dovoleno chovat 4 tažná zvířata a opravdu měla 4 volky, ne­měla žádného koně, ale kůň tehdy po válečném rekvírování nebyl ve vsi ani jeden, dále chovala 4 krávy, 6 jalovic, 12 ovcí a 3 prasata. Její grunt později zkonfiskovala včelnická vrchnost.

Dalšími hospodáři pak byli:
Tomáš Mareš	S24	zkonfiskováno (dříve Martina Peška)
Martin Šašek	S39	zkonfiskováno (dříve Jana Rathouzského)
Jan Záboj	S01	zkonfiskováno
Ondřej Kozák	S03
Tomáš Šašek	S10	prokazatelně se jedná o chybu zápisu – má být Tomáš Pešek
Jakub Hrneček	S11

Největším hospodářem ve vsi byl Tomáš Pešek na čp. S10, se 40 strychy polí, ke kterým měl ještě 10 strychů dalších porostlin. Celkový stav všech hospodářství pak berní úředník zhodnotil slovy, která najdeme na samém konci součtového řádku: "Prostřední možnosti, půda hubená, horská, kamenitá a neúrodná"

{N}

Část z těchto příjmení jsme již velmi podrobně probírali v kapitole o poplužním dvoře. Jak jsme již několikrát zmínili, čtyři ze sedmi těchto hospodářů totiž o své grunty přišli vrchnostenskou konfiskací roku 1673. Filipovic stavení se stalo panskou chalupou v dědičném nájmu, statek Marešových vrchnost přebudovala na panskou myslivnu, v Zábojovic stavení, které snad kdysi bylo rytířskou tvrzí, se louhoval popel, aby bylo čím měkčit len a grunt Šaškových byl postupně rozšířen a dobudován coby vrchnostenský poplužní dvůr. Rozvoj vsi se na víc jak sto let zabrzdil, ne-li úplně zastavil.

Ve vsi tak po zřízení panského dvora de iure zůstali pouze tři selské rodiny – Kozákovi na čp. S03, Peškovi na čp. S10 a Hroníčkovi na čp. S11. Silně poškozená gruntovní kniha z let 1685–1715 uvádí ve vsi jen Peška a Hroníčka, ale nově také Dvořákův, již jako součást Bozděchova, a je možné, že Škodův grunt je zde zapsán také, ale že je na stránce, které celou horní třetinu okousaly myši. Kozákův grunt zde zmíněn není, zřejmě proto, že touto dobou již byl příliš malý. Tím narážíme na jeden důležitý fakt, a totiž že všechny dosavadní dokumenty zachycovaly pouze údaje o velkých gruntech, ale o menších chalupách a domcích ve vsi nevíme vlastně nic.

Zápis Peškova gruntu čp. S10 v silně poškozené a velmi nečitelně napsané pozemkové knize, která je datována lety 1685–1715. Konkrétně tento zápis pochází pravděpodobně z doby těsně po roce 1700, kdy zemřel Tomáš Pešek, s jehož dědictvím se zápis vy­po­řádává.

Přepis:
…odstarodávna v šacuňku za 325 kop grošů míšeňských, z kterých ale níže položeným nápadníkům k vyplacení příleží. Jemu hospodářovi (Matěji Peškovi) jeho podíl místo závdavku se odráží 32 kop 30 grošů míšeňských, a tak zůstává 292 kop 30 grošů.
Z nich patří:
 Marianě bábě (hospodářova babička, matka nebožtíka Tomáše)
 Kateřině Peškový (nejspíše hospodářova teta)
Sirotkům nebožtíka Tomáše Peška:
 Matoušovi Kučerovi (přiženil se do Vlčetínce ke Kučerovým)
 Bartonovi Kovářovi (hospodařil v kovárně čp. H36)
 Marianě Beranovej (byla hospodyní na čp. H69)
 Ondřejovi Peškovi
 Mandaleně Šimanovej (provdala se do Kostelní Radouně)
 Vítovi Peškovi
 Alžbětě Peškovej (později se také provdala za Berana)

Každý z nich dostal přesně desetinu odhadní ceny gruntu, tedy také 32 kop 30 grošů.

{T}

Ne že by snad malých chalup v Bozděchově bylo mnoho, ale v matrice, zavedené v Kostelní Radouni roku 1679, nalezneme od jejího počátku kromě výše jmenovaných příjmení ještě několik rodin, které dle matrikáře žily v Bozděchově. Bohužel ale nevíme kde, neboť tehdy neexistovalo číslování domů. Víme tak, že ještě na konci 17. století některou z chalup obývali Kochanovi / Kuthanovi (zápis příjmení kolísal), kteří byli příbuzní s mlynáři čp. H60, Královi, kteří měli příbuzné v čp. H58, ale také několik izolovaných zápisů, u nichž nevíme, zda šlo o trvalé obyvatele vsi, nebo třeba o čeledíny a děvečky na panském dvoře.

Některá stavení však identifikovat můžeme, a to díky poznámkám matrikáře, díky povolání farníků, pozdějším zmínkám o některých osobách či díky příbuzenským vztahům. Tak například můžeme nejpozději roku 1681 říci, že již stála obecní pastouška čp. S05, později privatizovaná, kde žili zpočátku obecní slouhové a pasáci. Roku 1714 se v matrice poprvé objevuje panský myslivec Čadek z čp. S24 a roku 1730 pak poprvé nacházíme zmínku o rasovně na Nouzi, ovšem té se budeme věnovat podrobněji v oddílu o Novém Bozděchově. Nakonec se roku 1746 v záznamech objevují obyvatelé obecní chalupy čp. S14.

V Tereziánském katastru, který byl vydán v letech 1748 a 1757, byla sice jména hospodářů uvedena s velkým zpožděním, protože zapsáni byli už roku 1714, ale dobře nám ilustruje, jak se vesnice dramaticky proměnila. Žili zde už jen dva velcí sedláci, jeden malý sedlák, jeden sedlák prakticky bez pozemků (později byl počítán jen za chalupníka a o pozemky přišel úplně) a dva chalupníci na panských chalupách (přičemž jedním z nich byl Veselka mimo samotnou vesnici – v čp. H38). Více než dvě třetiny plochy celé vsi už tehdy vlastnila vrchnost. Přiznání panského majetku pak ve vsi zmiňuje osm rybníků jménem Zastávka, Smrkovec, Jezírko, Bosáček, U Starého zámku, Bradelní, Maršovský a Volšovský, z nichž pouze některé se nám podařilo lokalizovat. Na hranicích s Včelnickou Radouní se pak nacházel ještě panský rybník Pod Sosním vrchem, zvaný dříve Pod Kotrbovým trávníkem a později Kopřivovský.

Tabulka Tereziánského katastru z roku 1748, jména sedláků však byla zřejmě sepsá­na už roku 1714. Na prvním řádku si opět vysvětlíme, co jednotlivé sloupce zname­nají.

Matěj Pešek, sedlák v čp. S10, obdělával 36 strychů 2 věrtele polí, 14 strychů lad a 14 strychů pastvin či porostlin, dále měl louky na 9 fůr sena ročně a rybníky na 16 kop rybí násady.

Dalšími hospodáři tehdy byli:
Vít Hrneček	S11	vlastním jménem Dvořák, původem z čp. S13
Tomáš Kozák	S03	vlastním jménem Urban, původem z čp. H68
Vítek Maleček	S17	vlastním jménem Brus, původem z čp. H16
Matouš Kozák	S18	přiženěný, jeho vlastní jméno neznáme, panský chalupník
Martin Veselka	H38	vlastním jm. Novák z Kostelní Radouně, panský chalupník

Dále následuje řádek nadepsaný "společné a zdaněné", který zahrnuje jen malý kus ladem ležící půdy, a dole pod součtem jsou ještě vypsány obecní pozemky, včetně rybníků na 8 kop rybí násady. Panské pozemky byly uvedeny ve zvláštním soupisu, který uvádí, že vrchnost měla ve vsi 165 strychů polí, 84 strychů ladem ležících a 35 strychů pastvin, tedy dvakrát víc, než všichni sedláci i obec dohromady.

{N}

V době zavedení čísel popisných roku 1771 bylo ve vsi jen 14 stavení:

Roku 1777 pak nový pán na Včelnici, Jan z Freyenfelsu, zrevidoval vztahy se všemi sedláky ve vsi a sepsal s nimi nové smlouvy, stejně jako s poddanými v Horní a Včelnické Radouni. Velké grunty se tak staly soukromým majetkem osedlých rodin, ale jejich hospodáři stále museli odvádět kromě ročního platu na základě výměry svých polí a paušálního platu za grunt zvaného "masný termín" také pevně dané objemy žita a ovsa, dále plat za výrobu sýra, určitý počet husí, slepic, vajec, raků, smržů, určitou váhu lnu či pařené příze, poplatek za "kuny a jeřábky" (dle překladů v německy psaných smlouvách šlo nejspíše o poplatek za kožešiny a divokou drůbež) a navíc vždy jednou ročně "jedno koště s patřičným jalovcem" (jalovec zde znamená jílec, tedy násadu). Přitom všechny tyto položky byly přímo ve smlouvě přepočítány na určitý finanční ekvivalent, takže sedlák nemusel opravdu chytat raky nebo sbírat houby. Pouze koště nemělo udánu finanční hodnotu a zřejmě muselo být opravdu fyzicky odevzdáno do Včelnice. Podrobně o těchto povinnostech píšeme také na straně 240.

Stejně jako ve zbytku panství, i zde platilo, že pokud sedlák splatil odhadní cenu svého hospodářství předčasně v hotovosti, dostal velmi výraznou slevu. Toho však využili jen někteří – zatímco Peškovi za svůj obrovský grunt zaplatili už roku 1777 jen 15 % jeho hodnoty a měli hotovo, Škodovi spláceli své hospodářství ještě dalších 55 let.

Ukázka odkupní smlouvy z roku 1777, zde na grunt Vojtěcha Dvořáka čp. S13 v ceně 290 kop grošů míšeňských. V dolní části stránky začíná výčet povinností:
Stálý ouroční platy a povinnosti:
peněžitý gruntovní neb dědičný (úrok) k sv. Jiří a k sv. Havlu,
masovní termín neb činže,
ouroční oves,
jedna husa,
5 slepic,
50 vajec.

{T}

Malý grunt U Kozáků čp. S03 byl snad kvůli rodinným tahanicím odprodán až roku 1795 a chalupníci Kozákovi, kteří dlouhá léta žili v panské chalupě čp. S18, sepsali obdobnou smlouvu až roku 1801. V ní bylo jejich hospodářství stále ještě nazýváno gruntem, ale zacházeno s ním bylo jako s běžnou chalupou, takže sice robotovali a platili vrchnostenskou činži, ale neodváděli úroky, naturálie ani košťata. Úplně nejmenší zbytek gruntu čp. S17 někdy na konci 18. století přišel o své poslední pozemky a stal se zřejmě jen obecní chalupou.

Již několikrát zmíněný Josefinský katastr z roku 1785 bohužel nevedl ke vzniku map, ale zato nám pak poskytuje velmi podrobný slovní popis všech parcel ve vsi. Můžeme díky němu lokalizovat a pojmenovat několik zaniklých rybníků, odkrýt několik zapomenutých místních názvů a také porovnat, kolik půdy vlastnili poddaní a kolik bylo panských pozemků. Ve vsi bylo celkem patnáct různě velkých rybníků. S pomocí pozdějších map Stabilního katastru, prodejních smluv a dalších zdrojů se nám podařilo všechny identifikovat.

V povodí Lučního potoka:
1	panský Zámecký rybník na Vojkovech, zůstal
2	panský Bradelský rybník či také Prádlo, zanikl
3	panský Volšovský rybník, zanikl
4	rybník Kamenický patřící panství Kamenice, zůstal, ale menší (dříve zřejmě zvaný Maršovský či Panský)
5	panský rybník Za Dvorem, zůstal
6	Obecní rybníček, zanikl
7	Peškův rybníček, zanikl
8	panský rybník Bosák, zanikl
9	panský rybník Jiřinka či Jirsinka (pravopis je nejasný), zanikl Jirsinka je však také název studánky nad myslivnou čp. S40
10	panský Kopřivovský rybník, zanikl (dříve zvaný Pod Sosním vrchem či také Pod Kotrbovým trávníkem)
V povodí potoka Rosičky:
11	rybník Pavlíkovský patřící panství Kamenice, zůstal
12	rybník Jarešnice či též Kameničák, patřící panství Kamenice, zůstal
13	panský rybník Smrkovec, zůstal
14	rybník Smirka k čp. S10, později zvaný Hraničák, zůstal
15	rybník Smrkoveček k čp. S10, zanikl
16	rybníček Žlíbek k čp. S10, zůstal
17	rybníček Kulíšek k čp. S12, zanikl
Z daleko starších zápisů Desk zemských víme, že ve vsi bývaly také rybníky Jezírko, Zastávka a sádka zvaná Kainovská, ale u nich můžeme polohu jen hádat, protože v době sepsání katastru už zanikly. Podle map prvního vojenského mapování z poloviny 18. století byl na potoce mezi Bozděchovem a Bukovkou Vojkovem řetěz čtyř rybníčků, zatímco na potoce směrem na Nouzi byly rybníčky dva.

Hned roku 1786 byla sedlákům na základě tohoto katastru stanovena berně z nově přeměřených pozemků. Včelnické panství tehdy sepsalo přehlednou tabulku této daně, která však zahrnovala i všechny domkáře a dokonce i některé nájemníky a výminkáře, a která pak byla v následujících asi dvou letech ještě doplněna o další dva nové domky (stará č. 15 a 16, z nichž č. přitom 15 stálo už během měření obce). Vidíme v ní, že zatímco sedláci platili z pozemků, bezzemci pouze robotovali. Robota se samozřejmě vztahovala i na sedláky, ale přímé doklady o jejím rozsahu máme až z doby rušení této povinnosti.

Tabulka pozemkové berně z roku 1786. Sloupce postupně uvádí odhadní cenu polí a daň z polí, cenu luk a daň z nich, cenu lesů a porostlin a daň z nich, a konečně cenu celého hospodářství a součet berně. V posledním sloupci je u bezzemků zapsán počet dní ruční roboty za rok. Součty berně ve zlatých (ƒ) a krejcarech (ĸ) a robotu uvádíme v přepisu níže. První dva řádky jsou ještě z Horní Radouně: 53 Tomáš Vlček (domkář na čp. H41) a 54 Matěj Pešek (mlynář na čp. H11).

Přičleněná ves Bozděchov:
obyvatelé č. 1 a 2 nerobotovali a platili stálé činže
3	S18	Vojtěch Kozák, domkář	13 dní roboty
4	S17	Andreas Maleček, domkář	13 dní roboty
5	S14	Matheus Kučera, domkář	13 dní roboty
		Mathias Kubíček, výminkář (jeho tchán)
č. 6 byla obecní kovárna
7	S03	Vít Kozák, zahrádkář (ve smyslu "má jen zahradu")	5ƒ 48½ĸ
8	S05	Mathias Záboj, domkář	13 dní roboty
		Vít Záboj, nájemník
č. 9 byla obecní pastouška
10	S10	Johann Pešek (sedlák)	42ƒ 59½ĸ
11	S11	Johann Hrneček (sedlák)	27ƒ 46½ĸ
		Vít Vilímek (nájemník)
12	S12	Andreas Škoda (sedlák)	32ƒ 46ĸ
13	S13	Matheus Moravec neb Dvořák (sedlák)	34ƒ 27½ĸ
		Prokop Pařil (nájemník)
15	S07	Bartl Půlpytel (vepsán později, domkář)	13 dní roboty
14	N04	Jakob Langmayer (údaje vyškrtány)	F (svobodný)
16	S16	Norbert Houdek, domkář (připsán později)	13 dní roboty
		Johann Brabec, výminkář (jeho otec, vl. jménem Houdek)

U Langmajerových byly všechny berně vyškrtány a závěrečný součet tabulky byl pře­počítán. Buďto proto, že ras coby svobodný člověk nemusel daně platit, nebo proto, že tehdy hospodařil pouze na panských polích v deputátu (tedy na polích panstvem přidělených k rasovně – dnes bychom řekli, že šlo o pracovní benefit) a v pachtu.

{T}

Zajímavá je také závěrečná srovnávací tabulka Josefinského katastru z roku 1791, která stále ještě řadí Škodu s Dvořákem do Včelnické Radouně. Naopak do Bozděchova stále ještě patřil chalupník Veselka z čp. H38, který dle této tabulky seděl za Bozděchov ve vesnické radě ("Dorfesforum"). Ten byl mimochodem i ve své smlouvě z roku 1777 na odkup své panské chalupy čp. H38 zapsán jako poddaný z Bozděchova, což potvrzuje naši domněnku, že severní část dnešní Horní Radouně jakýmsi způsobem náležela kdysi k Bozděchovu.

Závěrečná srovnávací tabulka Josefinského katastru z roku 1791. Uvádí nejdříve jmé­no majitele hospodářství dle Tereziánského katastru z roku 1757 – jak jsme však zji­stili, jména pochází až z roku 1714. Následuje současný hospodář a člen vesnické rady. Další sloupce udávají výměru polí ve strychách a věrtelích (čtvrtinách strychů), poslední dohromady výměru pastvin a luk. Dole pod tabulkou je součet za vesnice Horní Radouň, Včelnickou Radouň a Bozděchov, pečeť Jana Zikmunda Bukůvky z Bukůvky, podpis ředitele včelnické kanceláře a také několik podpisů členů místní samosprávy, kon­krét­ně: ××× rychtáře Kašpara Kupky z čp. H27, vlastní podpis kon­šela Matěje Krále z čp. H58 a ××× konšela Jana Peška z čp. S10.

Přepis jmen a identifikace stavení:

Matěj Pešek	Johan Pešek	S10
Vít Hrneček	Johan Hrneček	S11
Tomáš Kozák	Vít Kozák, chalupník	S03
Vítek	Johan Pešek	S17*
Kozák	Vojtěch Kozák	S18
Veselka	Jakob Veselka	H38

* Peškovi zřejmě převzali zbytek pozemků obdělávaných dříve Vítkem Malečkem.

{T}

Po roce 1790 započal díky zrušení dvora a prodeji panského majetku prudký růst vesnice. V průběhu asi třiceti let se počet stavení v celé vesnici, tedy včetně nově založené osady na Bukovce, zvýšil z patnácti na téměř osmdesát a stejně závratným tempem narostl i počet obyvatel. Všechna nová stavení byla bez výjimky chalupami a žádný velký statek už v Bozděchově nikdy založen nebyl. Domy vznikaly jak rozdělením panského poplužního dvora a na rozprodaných panských pozemcích, tak i na obecní půdě.

Už roku 1790 prodal Jan Zikmund Bukůvka z Bukůvky Matěji Maškovi z Horní Radouně pozemek ke stavbě první historicky doložené hospody v Bozděchově, čp. S22. Tento Matěj byl krátce hospodářem na Novákově gruntu čp. H12, ale protože prý místo sedlačení chodil po krčmách, vrchnost mu statek zabavila a udělala z něho raději šenkýře. Jeho kupní smlouva na parcelu s povolením k provozu nové hospody je velmi podrobná a vrchnost si v ní kladla spoustu podmínek. Psalo se v ní, že sice "šenkýři všelikterý obchod a svobodný handl se povoluje", ale přitom musel dbát na křesťanské mravy, musel jít příkladem všem svým hostím, potlačovat a trestat nepravosti. Nesměl též obsluhovat podezřelé osoby ani jim poskytovat nocleh, nesměl šenkovat ani ubytovávat lidi o svátcích, nedělích a během dalších bohoslužeb. Samozřejmě "se neopováží pivo falšovati, nýbrž v tej dobrotě, jak z pivovara vzatý bude, jej vždy zanechati musí". Musel dodržovat správnou míru, účtovat si ceny přiměřené panským šenkovnám, odvádět z vytočeného piva náležité daně včelnické kanceláři a k tomu ještě roční činži ve výši 5 zlatých. Ve smlouvě to psáno výslovně není, ale druh piva si zřejmě Mašek také vybrat nemohl a musel čepovat jen to z panského včelnického pivovaru. Provoz se zřejmě v této formě osvědčil, neboť v podstatě identické podmínky dostal o pět let později také Jan Půlpytel, když zakládal hospodu v Horní Radouni čp. H55.

Před vypracováním Josefinského katastru přibylo v Bozděchově jen jediné stavení, a to obecní domek čp. S07. Do zrušení dvora vznikl už jen jeden domek na panském pozemku, a to čp. S02, založené roku 1792 Annou Čadkovou, patnáctinásobnou matkou a tehdy už vdovou po panském myslivci Václavu Čadkovi. Další chalupy na panské půdě už byly spíše vzácností, neboť většina plochy byla rozprodána soukromníkům. Vznikla tak jen stavení čp. S19, S20, S21 a S23 na zbylých panských parcelách podél cesty do Horní Radouně. Už kolem roku 1800 pak byla vystavěna nová panská myslivna čp. S40 u cesty na Bukovku a jak jsme již uvedli dříve, starou myslivnu téhož roku odkoupil Jan Hrneček řečený Líbal původem z čp. H21.

Nejspíše roku 1803 došlo k oddělení Bozděchova, právě vznikající Nouze a již dostavěné Bukovky jako nové samostatné obce. Přesnou dataci neznáme, ale tohoto roku byl poprvé dosavadní konšel František Pešek uveden coby rychtář vsi. Obec tehdy napřímo vlastnila zřejmě jen jedinou stavbu, a to obecní pastoušku čp. S09. Na obecních pozemcích však v té době stálo osm dalších chalup – čp. S04, S05, S07, S08, S14, S15, S16 a také obecní kovárna čp. S06. Jejich hospodáři pak roku 1818 museli s obcí uzavřít odkupní smlouvy. V nich obec formálně prodala jednotlivým chalupníkům, v některých případech už dávno mrtvým, stavební parcely pod jejich často již velmi dlouho stojícími domy. Výjimkou byla jen obecní pastouška, která zůstala i nadále v majetku obce. Podmínky prodeje byly pro všechny domy stejné, jako i v sousední Horní Radouni: obecní parcela, na které stály, byla hospodáři odprodána vždy za 23 zlatých 20 krejcarů, avšak tuto částku nikdo z dotčených reálně neplatil. Namísto toho se jen zavázal na věky věkův k placení ročního 5% úroku ve výši 1 zlatého 10 krejcarů. Z každé chalupy se navíc ročně muselo odvést 13 dní robotní práce vždy 1 den týdně mezi sv. Jánem a sv. Václavem.

Vzhledem k tomu, že vlastně všechny ostatní domky z tohoto období vznikly v rámci velkého odprodeje panského majetku, který jsme již popisovali ve zvláštní kapitole, můžeme říci, že jsme tímto prošli všechna stavení v dnešním Starém Bozděchově, vzniklá před rokem 1828, kdy byl sestaven nový Stabilní katastr. Teprve z tohoto roku pochází první detailní mapy vesnice. V takzvaných indikačních skicách, do kterých úředníci zapisovali skutečný stav parcel, je zaznamenána velká většina majitelů polností a také jednotlivých domů. V čem tyto mapy však poněkud pokulhávají, je zákres rybníků, neboť část z nich je zakreslena jen jako mokré louky – je tedy možné, že byly v době sestavování mapy z velké části zarostlé.

Se zavedením Stabilního katastru byla vesnice Bozděchov rozdělena na dvě osady – Starý Bozděchov a Nový Bozděchov, a stavení v obou osadách byla nově přečíslována, přičemž drtivá většina čísel zůstala domům dodnes. Necháme na vašem uvážení, nakolik bylo náhodou, že nové číslování začalo nikoliv u vjezdu do vsi, tak jako tomu bylo ve všech okolních vesnicích, ale namísto toho začalo zcela nahodile vprostřed obce, a že tato změna čísel se dotkla vlastně všech domků v obci, s výjimkou čtyř velkých gruntů čp. S10–S13 a tedy i čtyř nejbohatších sedláků, kterým zůstala jejich původní čísla.

Detailní zákres zástavby Starého Bozděchova v indikačních skicách Stabilního ka­tastru z roku 1828. Červeně jsou zakreslena kamenná (přesněji řečeno "nespalná") stavení, žlutě pak dřevěné stavby. Obecní parcely jsou označeny písmenem "G", na ostatních pozemcích je buďto uvedeno jméno majitele, nebo je poznačeno, ke kte­rému čp. pozemek náleží. Rybníky zde zakresleny nejsou vůbec.

{Z}

O dalších dvacet let později, roku 1848 nalezneme konečně záznamy o robotních povinnostech velkých sedláků. V tabulkách sestavených při rušení roboty (viz zde) je uvedeno, že Peškovi, Hrnečkovi, Škodovi i Dvořákovi, stejně jako hornoradouňští sedláci, pracovali potahem 156 dnů v roce, tedy tři dny každý týden, a ručně 13 dní do roka. Bezzemci pracovali pouze ručně, také 13 dní, vždy jeden den v týdnu během vrcholu zemědělské sezóny. Z tohoto pravidla se vymykali jen obojí Kozákovi – ti na malém gruntu čp. S03 pracovali 78 dní potahem, tedy polovinu toho, co velcí sedláci, a ti v chalupě čp. S18 robotovali ručně 26 dní do roka, tedy dvojnásobek toho, co domkáři. Většina obyvatel vsi v nových staveních pak nerobotovala vůbec, protože jim robota byla nahrazena peněžním poplatkem, takzvanou reluicí, už při odkupu nebo při založení jejich stavení na přelomu století. Podobně jen málokdo robotoval na Nouzi a z obyvatel Bukovky na panském nepracoval vůbec nikdo.

Už dva roky po zrušení roboty, tedy roku 1850, bylo zrušeno i poddanství a s ním i veškerá vrchnostenská správa. Ta byla nahrazena samosprávou obecní, ale než se pustíme do popisu dalších dějin této obce, nyní již přejmenované na Starý Bozděchov, musíme se na chvíli vrátit o sto let zpátky do roku 1730 a zjistit, co že se vlastně dělo v druhé polovině této nově rozdělené vesnice.

Tento lidový název pro nové domky severozápadně od Bozděchova je možná ještě starší, než oficiální pojmenování Nový Bozděchov zavedené zřejmě roku 1827. Naznačují to místní matriky. Zatímco smlouvy psané včelnickými úředníky uvádí nový oficiální název už roku 1830, matrikář ještě více než osm let po rozdělení vsi ve všech svých zápisech uváděl pouze jeden název: Bozděchov.

Teprve v únoru roku 1836 nalezneme zřejmě první záznam farníka z Nového Bozděchova a ani poté matrikářovy záznamy nejsou konzistentní, neboť ještě poměrně dlouho dělil vesnici jen na "Bozděchov" a "Nový Bozděchov". Až v červenci roku 1837 založil novou matriční knihu, ve které už měl Nový Bozděchov poprvé své vlastní oddíly, a hned na úvodní stránce oddílu křestních záznamů je poprvé doložen název "Nouze". Stejné nadpisy nalezneme i na titulkách oddílů oddaných a zemřelých, které byly ale vedeny až od roku 1838.

Úvodní strana oddílu pokřtěných z Nového Bozděchova v nové matriční knize.

Přepis:
Taufmatrik
über das Dorf Neubostiechow,
vulgo Nauze genannt,
vom 1 July 1837 aussagend.

Překlad:
Matrika pokřtěných
vsi Nový Bozděchov,
lidově Nouze zvané,
od 1. července 1837 vedená.

{T}

Podobné lidové názvy se už ze samé podstaty v podstatě nevyskytují v žádných úředních dokumentech a fakt, že matrikář zavádí toto pojmenování prakticky zároveň s oficiálním názvem osady, naznačuje, že již tehdy muselo být mezi lidmi široce rozšířené.

V mnoha pozdějších publikacích se uvádí, že tento název je odvozen od chudých obyvatel Nového Bozděchova. Nad tímto výkladem se však stačí chvíli zamyslet, abychom si uvědomili, že v době vzniku této osady by vlastně nedával smysl. Když totiž Nový Bozděchov vznikal, měli přeci tamní obyvatelé přinejmenším dostatek volných prostředků k zakoupení pozemku po čerstvě rozděleném poplužním dvoře, ke stavbě nového domu na něm, k zařízení nové zemědělské nebo řemeslnické živnosti. Asi málokdo by o námi již dříve zmiňované rodině Urbanových mohl říct, že jsou to nuzní lidé, když právě skoupili půlku vesnice a ještě po sto letech se jim přezdívalo Mamonovi. V pozdější době se snad tamním hospodářům mohlo vést hůře než sedlákům ve Starém Bozděchově, ale v době vzniku osady na tom lidé na Nouzi byli majetkově často lépe nežli mnozí starousedlíci.

Dále pak některé výklady zmiňují údajně drsné podmínky života v kopcích a také tamní neúrodnou půdu, kvůli nimž byli obyvatelé Nouze prý nuzní. Osada přitom leží ve stejné nadmořské výšce jako Bukovka, a krajina je zde stejně kopcovitá jako všude v širokém okolí. Tím se Nouze nijak neliší od desítek jiných vsí. Co se geomorfologie, pedologie, hydrologie či dalších –logií týče, Nouze se od zbytku obce odlišuje jen tím, že voda z části polí neteče do Nežárky, ale do Dírenského potoka, takže leží už přímo v povodí Lužnice. To má však na úrodnost půdy pramalý vliv a připomeňme si, že právě tuto půdu si dříve zabavila zdejší vrchnost pro vlastní potřeby a téměř půldruhého století si ji nechávala obdělávat nevolníky pro svou vlastní obživu.

Daleko pravděpodobnější proto je, že obyvatelé Bozděchova a snad i okolních vesnic už dávno před rozdělením obce slovem Nouze označovali samotnou zdejší rasovnu. Matriční záznamy z čp. N04 totiž poměrně jasně vypovídají o tom, že obydlí bozděchovského pohodného bylo jakýmsi azylem pro různé krajánky, tuláky a žebráky, uchylovali se sem invalidé a vysloužilí vojáci, ale také svobodné matky, které snad jejich rodiny vyhnaly z domu.

Nouze nebyla nuzná. Nouze byla útočištěm pro lidi v nouzi.

Ale nechme název názvem a pusťme se do popisu dějin. Celá osada Nový Bozděchov, jak jsme si popsali v předešlých kapitolách, vznikla na rozparcelovaných panských polnostech při rušení poplužního dvora mezi roky 1796–1800. S jednou jedinou výjimkou.

Roku 1730 nacházíme v matriční knize záznam o narození Kateřiny Špindlerové, dcery pohodného Blažeje Špindlera z Bozděchova a jeho ženy Alžběty. Je to vůbec první doklad o existenci rasovny v Bozděchově. Toto stavení, označené dnes čp. N04, je následně zakresleno také na mapách prvního vojenského mapování z roku 1764, kde je označena německým nápisem "Schinder", česky pohodný, drnomistr, travmistr, frejman, ras či také antoušek. Není náhodou, že pro toto již zaniklé povolání existovalo tolik různých pojmenování, neboť tabuizovaná témata se jazyk vždy snaží nějak zaobalit a nazvat je oklikou.

Vůbec první zmínka o osídlení na Nouzi – křestní záznam rasovy dcery. Zápis přesahuje přes dvě stránky, proto je rozdělen na dva obrázky.

Přepis:
eodem | Katerźina | Blaźej Sſpindler | Alźbieta | swobodnj | z Bostechowa raß | Judita Dworźka | Wyt Hrnecźek Mariana Peſskowa | Laurentius Schwieger

Překlad:
Téhož dne, tj. 29. října 1730 | dítě: Kateřina | otec: Blažej Špindler | matka: Alžběta | stav: svobodní, tj. ne poddaní | původ: z Bozděchova, ras | kmotra: Judita Dvořáková | svědkové: Vít Hrneček a Mariana Pešková | křtil kněz: Vavřinec Schwieger

{T}

Toto řemeslo totiž spočívalo ve zpracování těl uhynulých zvířat a případně také v odchytu toulavých zvířat. Úkolem mistra pohodného bylo ve vsi i v okolních lesích posbírat mršiny divoké zvěře či ostatky po zpracování hospodářských zvířat, odvézt je za vesnici ke svému příbytku, využít z nich vše, co ještě využít lze, zakopat či spálit zbytky, a to vše tak, aby přitom zabránil šíření případných nemocí. V případě potřeby musel v obci chytat a odklízet toulavé psy či nemocný a uhynulý dobytek a často mezi jeho povinnosti patřilo také pohřbívání lidí, kteří sešli z tohoto světa sebevraždou – to však v případě bozděchovského pohodného prokázáno není.

Pohodní nepodléhali nevolnictví a byli svobodnými lidmi, což se na první pohled může zdát jako velká výhoda, ovšem kdokoli vykonával toto povolání, ocitl se zcela mimo lidskou společnost. Tvrdá ostrakizace rasů, jakou nenalezneme snad u žádného jiného řemesla, vedla k vytvoření jakési svébytné kasty pohodných, kteří se ženili a vdávali jen mezi sebou. Jen výjimečně se stávalo, že se mezi rasy přiženil například kat, soudní posel (katův pomocník) či žalářník, což byla sice také opovrhovaná zaměstnání, ale i tito všichni se na pohodné dívali skrz prsty. V kostelích mívali drnomistr a jeho rodina oddělenou lavici, stranou od všech ostatních farníků. Jejich živnost byla považována za nečistý způsob obživy a ras stál na pomyslném společenském žebříčku jen o malý stupínek výše, než onen potulný pes, kterého po vsi chytal.

Snad právě proto se rasovna v Bozděchově stala útočištěm mnoha dalších lidí, kterými tehdejší společnost opovrhovala – od žebráků přes tuláky po svobodné matky.

Přitom ale musel být pohodný opravdu mistrem svého řemesla a jeho funkce v obci byla velmi důležitá, až nezbytná. Předně musel umět zpracovat mršiny a vytěžit z nich co možná nejvíce různých produktů – a tím nemyslíme jen kožešiny či kůži jako takovou, ale třeba i lojové svíce, mýdlo, klihové lepidlo, různé výrobky z rohoviny a kostí a tak dále. To vše musel drnomistr umět připravit a vyrobil. Dále si musel do jisté míry osvojit ty znalosti, které bychom dnes hledali hlavně u veterináře. Musel uměl rozeznat různé choroby domácího zvířectva, aby dokázal určit, které kusy dobytka je nutné likvidovat, které části zvířecích mršin lze zpracovat a které nikoliv. V pozdějších dobách také musel včas uvědomit odpovědné úřady, pokud pojal v případě uhynulého zvířete podezření na zvláště nebezpečné infekční onemocnění. Musel umět správně pohřbít, spálit či se jinak zbavit mršiny podle toho, na co zvíře uhynulo.

Vlastně tedy zastával funkci hygienické stanice, veterinární služby a kafilerky v jedné osobě, a k tomu všemu je potřeba přidat ještě zemědělství, neboť bozděchovští pohodní podle údajů Josefinského katastru z roku 1785 obdělávali poměrně rozsáhlá pole v širším okolí rasovny a vlastnili také pastviny a louky. Část těchto polí je v katastru uvedena jako rasova vlastní, část pak jako panská, která měl pohodný v pachtu, a to přitom v době, kdy stále ještě fungoval poplužní dvůr a kdy většina panských polí byla obdělávána robotujícími poddanými. Bráno pak čistě na výměru polností, byl pohodný nejspíše šestým největším sedlákem ve vsi hned po hospodářích na velkých gruntech a možná i větším než Kozákovi na gruntu čp. S03.

Proto také, jak vyplývá z matričních zápisů, na rasovně v Bozděchově po většinu její historie bydlelo několik pohodnických rodin najednou a je pravděpodobné, že každý z členů domácnosti se specializoval na jinou z výše jmenovaných činností. Často jsou zde také uváděni takzvaní potulní rasové, tedy tuláci, kteří jako námezdní síla pomáhali pohodnému při práci v obci i v panských lesích.

Péče o velmi rozsáhlé panské lesy v Bozděchově přitom zřejmě tvořila značnou část rasovy práce. Hlava rodiny a hospodář na čp. N04 byl totiž ve smlouvách a v některých matričních záznamech uváděn jako "Excoriator Dominii Wcželnicensis" či česky "drnomistr panství včelnického", což nám napovídá, že pohodný v Bozděchově byl, ač sám svobodný člověk a nikoli poddaný, přímo podřízen včelnickému panství, které jej zřejmě také platilo. Jeho funkce byla totiž významná pro celé panství a pro panské lesy, nikoliv jen pro vesnici jako takovou. Podobným titulem se mohl v obci chlubit pouze "Venator Dominii Wcželnicensis" česky "lovec panství včelnického", tedy panský myslivec v bozděchovské myslivně čp. S24 a později S40.

Pro příbytek pohodného, zvaný rasovna, pohodnice či ještě barvitěji mrchoviště, bylo typické, že kromě obytného stavení zahrnoval také chlévy, kotce a klece pro dobytek a další zvířata podezřelá z nakažení infekční chorobou. Pokud se kravka hospodáři ve vsi zdála neduživá, mohl ji dát pohodnému do karantény, aby nenakazila zbytek stáda.

Rasovny stávaly na odlehlém místě mimo obec, což mělo příčiny jak společenské, tak i zcela praktické. Společenské jsme si již nastínili – ras byl mezi místními tak trochu vyvrhelem. Mezi praktické příčiny bychom zcela jistě zařadili hygienické podmínky, v nichž ras pracoval. Především bylo nutné, aby zvířata v případné karanténě nepřišla do styku s ostatními stády ve vsi, ale i pokud byly rasovy chlívy momentálně prázdné, mršiny divé zvěře a ostatky domácích zvířat byly neustálým zdrojem nebezpečných nákaz a stejně tak i pohřbené mršiny byly potenciálním nebezpečím pro pitnou vodu v blízkém okolí. A právě proto zřejmě rasovna v Bozděchově vznikla právě tam, kde vznikla. Svah od lesnatého vršku dolů k rasovně je jediným místem nejen v obci, ale dokonce v celém tehdejším včelnickém panství, odkud voda neteče do řeky Kamenice a do Nežárky, ale k sousedům, tedy do Dírenského potoka a dál do Lužnice. Pouze na tomto konkrétním místě tak nehrozilo, že by nějaká zakopaná nadmutá koza otrávila prameny, studny a potoky v celém širokém okolí.

Mezi čistě praktické příčiny pro stavbu rasovny na odlehlém místě můžeme zařadit také to, že v podstatě všechny rasem prováděné činnosti, ať už by byly seberozmanitější, měly vždy jeden společný prvek – opravdu extrémní zápach. Neděláme si sice žádné iluze o všedních čichových vjemech průměrného vesničana první poloviny osmnáctého století, ale sušící se kožešiny a vyvařovaná kopyta mísící se s louhovanými usněmi a bublajícím lojovým mýdlem na pozadí rozkládajících se zakopaných vnitřností po zdechlém jelenovi… to musel být silný zážitek i pro ty nejotrlejší nevolníky.

Jak jsme již zmínili, pohodnické rodiny se ženily téměř výhradně mezi sebou navzájem. Postupem času tak v Českých zemích vzniklo jen několik málo velmi rozvětvených rasovských rodů. Jejich seznam čítá přibližně pětadvacet příjmení, z nichž asi polovinu nalezneme i v matričních záznamech o čp. N04. Po Špindlerových, kteří zde žili zřejmě jen krátce v letech 1730–1735, dlouho obývala rasovnu rodina Langmajerových, a to od roku 1740 po půldruhého století až do roku 1889, ale již od roku 1835 se zde vyskytuje také rodina Ernekerových, kteří později stavení vyženili a živnost po Langmajerových převzali. Kromě nich se zde pravidelně vyskytovali také Blümelovi/Plimlovi, Grázlovi/Kraselovi, Edrovi, Fischerovi/Fišerovi, Sládkovi, Schaubovi, Habichovi, a další.

Ne všichni výše jmenovaní byli nutně pohodní. Jak jsme již uvedli, občas se přiženil nějaký ten soudní sluha, bachař či dokonce i kat. V bozděchovské rasovně se tak roku 1778 narodil Martin Fiedler, syn námezdního potulného kata Linharta Fiedlera a téhož roku si pak Mariana Langmajerová vzala kata Václava Višalu z Batelova. Roku 1868 se pak vdova Barbora Hrůzová rozená Langmajerová provdala za Franze Edera, rasa na výminku z Antonky a syna mistra popravčího v Pelhřimově, přičemž babičkou obou manželů byla jistá Marie rozená Hammerová, ovšem v takto propletených rodinách nelze říci, zda byli bratranci, nebo zda nebyli, nebo zda byli vlastně i víc než to.

Po rasovně byly pojmenovány lesy v katastru Mnichu ("Pod Pohodným" a "Nad Pohodným") a také jedno ze šesti takzvaných "položení", čili částí, na které byl Bozděchov rozdělen při sestavování Josefinského katastru. Tato polní trať nesla název "U Pohodnýho" a ten byl zachován i v pozdějším katastru Stabilním, ačkoli v poněkud pozměněných hranicích. Tuto část obce tvořily roku 1785 z drtivé většiny panské pozemky – pole, louky, pastviny i lesy – z nichž malou část měl v pachtu ras, malou část obdělávali, také v pachtu, tehdejší panský myslivec z čp. S24 a nájemník panské činžovní chalupy čp. S01, a veškerý zbytek náležel vrchnosti a byl obděláván robotní prací poddaných při poplužním dvoře. A právě na těchto pozemcích vznikl Nový Bozděchov.

Vůbec první smlouva na stavební parcelu v budoucím Novém Bozděchově.

Vlevo první část smlouvy (č. 330) uzavřené 30. června 1798 Martinem Kadlecem poddaným panství červenolhoteckého, toho času přistěhovalým ze Světců do Boz­děchova, v níž kupuje: kus pole výměrou pod 8 měřic z takzvaného Velkého kusu u Pohodného nad Pavlem Hrnečkem za 12 zlatých; další kus pole výměrou pod 2 měřice z takzvaného Velkého kusu Nad Dvorem za 16 zlatých; kus louky výměrou pod 2 měřice nad Franzem Urbanem za 13 zlatých; a konečně kus pastviny výměrou pod 2 měřice pod Bozděchovským kopcem za 7 zlatých, "na kterémžto místě má vyhlédnuto obytnou budovu vystavět". Ze všech těchto pozemků pak platil Kadlec roční činži 8 zlatých 48 krejcarů.

Vpravo pak druhá část (č. 330½) téže smlouvy, která povoluje Martinu Kadlecovi vystavět za Bozděchovským kopcem na jeho nově koupených pozemcích dům, z nějž bude platit včelnickému panství roční činži 5 zlatých.

Martin však tento domek z neznámých důvodů nikdy nepostavil a teprve o dva roky později, dne 30. června 1800 za­kou­pil za 15 zlatých jinou parcelu v místech zvaných Padělky, na které poté vznikl dům čp. N08.

{T}

Nemůžeme jednoznačně určit, který z domků byl na Nouzi vystavěn jako první, ačkoliv téměř u všech z nich známe přesné datum zakoupení parcely. Zdá se totiž, že na některých parcelách domky vznikly s drobným zpožděním.

Jak jsme si popsali v kapitole o poplužním dvoře, prodeje pozemků od roku 1796 probíhaly v několika vlnách, zřejmě v rámci hromadných aukcí či hromadných podpisů smluv. Prakticky všechna stavení v Novém Bozděchově tak mají kupní smlouvu na parcelu v podobě předvyplněného formuláře, do kterého úředník včelnického panství zaznamenal jen několik nutných osobních údajů.

První parcela na stavbu domku byla zakoupena dne 30. června 1798, ale domek na ní nakonec vystavěn nebyl. Následovaly dne 30. září 1798 dvě parcely na domky čp. N09 a N10, poté dne 30. června 1800 hned osm parcel na domky čp. N01, N03, N05, N08, N11, N12, N15 a N16, a nakonec dne 30. prosince 1800 ještě dalších šest parcel na domky čp. N02, N06, N13, N14, N17 a N18. Tím byla první vlna výstavby hotová. Zbylé domky pak byly vystavěny až po roce 1807 na základě individuálních odkupních smluv a už podle jiných pravidel, než domky předchozí – například jejich hospodáři museli na rozdíl od osadníků první vlny robotovat.

Stará čísla popisná, přidělovaná jednotlivým domům postupně až po jejich vystavění, nám napovídají, že prvním hotovým stavením bylo nejspíše čp. N03, které dostalo staré číslo popisné 32, a po něm čp. N05 se starým číslem 34. Vzhledem k tomu, že mezilehlé číslo 33 dostala jedna z budov rozděleného poplužního dvora, kterou nebylo potřeba stavět a číslo jí tedy bylo zřejmě přiděleno velmi rychle po odkoupení dne 30. července 1800, můžeme odhadovat, že první domek čp. N03 opravdu fyzicky vznikl přibližně v této době.

Mapa celého Nového Bozděchova a Kukandy, kterou jsme vytvořili hlavně kvůli za­kreslení polohy dnes již zaniklých stavení. Je založena na indikačních skicách Stabilního katastru z roku 1828 a rektifikačních mapách z konce 19. století. Všechny zde uvedené místní názvy jsou převzaty buďto ze slovního popisu jednotlivých parcel v Josefinském kata­stru z roku 1785, nebo z jednotlivých prodejních smluv a radíme je považovat za spíše orientační. Pro přehlednost jsme do mapy zakreslili také přibližnou linii rozvodí mezi Radouňským či také Lučním potokem, respektive Nežárkou, a Dírenským potokem, respektive Lužnicí.

Pět domů na Nouzi je spojeno se jménem tesaře a zedníka Víta Spálenky původem z Kostelní Radouně. Nejprve v červnu roku 1800 zakoupil parcelu ke stavbě domku čp. N11, který pak roku 1803 prodal rodině Vodičkových. Ještě v prosinci roku 1800 přitom koupil další parcelu ke stavbě domku čp. N18, kde nejspíše žil až do roku 1815, kdy jej prodal rodině Šilhových, a sám si koupil již stojící domek čp. N02, kde zřejmě žil dalších pět let. V téže době vlastnil také pozemky, na kterých byl kolem roku 1822 vystavěn domek čp. N21 a snad i sousední N22, která pak roku 1825 prodal. Zmiňujeme jej především kvůli jiné zajímavosti: tento člověk zřejmě netušil, k čemu jsou dobrá čísla popisná. Ve všech kupních i prodejních smlouvách na čtyři z pěti výše zmíněných stavení Vít Spálenka uváděl, že mají číslo 53 – snad si myslel, že toto číslo bylo přiděleno přímo jemu osobně, a ne jeho domkům. Zjistit, kterého stavení se týká která konkrétní smlouva se podařilo až díky porovnání těchto smluv s matričními záznamy a díky odkazům na konkrétní čísla jednotlivých smluv či vlastnických zápisů.

Dalších osm z celkových třiceti čísel popisných, která v Novém Bozděchově vznikla v průběhu 19. století, založila rodina Urbanova, konkrétně synové a vnuci posledního šafáře poplužního dvora Josefa Urbana. Nejstaršímu synovi Františku Urbanovi vrchnost v průběhu roku 1800 vydala povolení ke stavbě tří domků. Parcelu pod čp. N15 ještě téhož roku František prodal, pozemek s povolením ke stavbě čp. N07 odprodal o dva roky později, v domku čp. N16 pak zřejmě sám dočasně žil a prodal jej až roku 1804, kdy si konečně dostavěl své vlastní stavení čp. N13 na parcele zakoupené již roku 1798 jeho otcem Josefem Urbanem. Sousední domek čp. N14 si vystavěl jeho bratr Antonín na základě povolení z konce prosince roku 1800, a to také na pozemcích, které jeho jménem zakoupil jeho otec. Až ve čtyřicátých letech pak synové Antonína Urbana založili další dva domky: roku 1845 postavili Josef Urban čp. N26 a jeho bratr Matěj čp. N27. Nakonec, zřejmě roku 1858, vystavěl jejich bratr Jan domek čp. N29 – vlastně poslední dům na Nouzi na dalších více než sto let.

Seznam stavení v osadě Nový Bozděchov, jak je do jednoho ze sešitů svých osobních poznámek zapsal kostelenský farář Josef Rameš roku 1901. Tyto jeho sešity se uká­za­ly být velmi cenným zdrojem snad o všech domech v obci, za což mu patří velký dík.

V prvním sloupci jsou zapsána nová (tedy současná) čísla popisná, v druhém stará čísla – ta jsou ne vždy uvedena správně, neboť v matričních záznamech na počátku 19. století panoval mírný chaos. Například čp. N02 a čp. N18 mají čísla prohozená a vinu na tom nese již zmíněný Vít Spálenka. Třetí sloupec udává lidový název dom­ku, čtvrtý pak tehdejšího majitele.

Na další stránce bychom našli ještě čtyři stavení:

čp. N27	U Matějků	Mikl Jan
čp. N28	U Zinglů	Houdek Jan
čp. N29	U Krejčů	Urban Jan
čp. N30	hájovna

{T}

Jak jsme již uváděli v kapitole o poplužním dvoře, většina obyvatel Nového Bozděchova nemusela robotovat. Už v kupních smlouvách na parcely byla pevně stanovena roční činže odváděná z každého domku, která robotní povinnosti nahrazovala. Čím přesně se však určovalo, který z domků bude či nebude robotě podléhat, není úplně jasné, neboť dle tabulek z roku 1848 robotovali v celé osadě pouze obyvatelé domků čp. N19, N22, N23, N24, N25 a N26. Tyto domky spojuje snad jen to, že byly všechny postaveny až po roce 1816. Žádné další pojítko jsme mezi nimi bohužel nenalezli. Čísla N26 a N27 dokonce byla založena zároveň na základě jednoho společného úředního povolení, a přitom tabulka udává, že na jednom se robotovalo, ale na druhém nikoliv. Tato otázka tedy zůstává nezodpovězena.

Tabulka splněných robotních povinností obyvatel Starého a Nového Bozděchova od 1. ledna do 31. října 1848 – kdy byla robota zrušena. Důležité jsou první tři sloupce, které uvádí počet dní robotní povinnosti v roce: v prvním sloupci robotu potahem, v druhém robotu ruční velkých sedláků, ve třetím pak robotu ruční ma­lých chalup­níků a domkářů. Další sloupce pak vždy ve stejných kategoriích uvádí již vykonanou robotu do konce října, zbylou nevykonanou robotu, srážku za listopad a prosinec, a konečně výsledný neodpracovaný zbytek, který poddaní zůstali panstvu dlužni.

Stojí za povšimnutí, že ve Starém Bozděchově chybí mezi čísly popisnými nejen obec­ní pastouška (S09), hostinský (S22) nebo hajný (S40), ale také všechna čísla vzniklá odprodejem dvora (S25–S39) a stará myslivna (S24). Na Nouzi pak chybí všechna čísla vystavěná během prvního velkého prodeje panské půdy (tedy N01–N18, N20 a N21). Bukovka pak v této tabulce zcela chybí, neboť tamní obyvatelé už od založení osady vůbec nerobotovali.

{T}

Poslední zatím nezmiňované stavení čp. N30 nevzniklo na zelené louce, ale oddělením od již dříve postaveného čp. N02. Nejdříve se jednalo o výminek rodiny Mikšových, postavený při rekonstrukci domu. Roku 1872 jej pod označením čp. 2/b zakoupili dosavadní nájemníci Tomšovi a od nich ho již jako číslo N30 roku 1876 zakoupil Jakub Rudolf svobodný pán von Geymüller. Ve skutečnosti jej koupil jeho osobou zastoupený velkostatek Kamenice nad Lipou, který zde zřídil hájovnu. Impulsem pro zřízení nového příbytku panského hajného přitom zřejmě byla vražda toho dosavadního, Vojtěcha Škody z čp. S01, jen pár týdnů před vykoupením domu. V této nové hájovně pak až do II. světové války žili zaměstnanci Velkostatku Kamenice nad Lipou, kteří se starali o okolní, dříve vrchnostenské lesy. Z Matričních záznamů přitom vyplývá, že panští hajní žili na Nouzi i dříve. Tuto funkci vykonával už Johann Miksch nejprve na čp. N16 a poté právě v čp. N02, kterému se proto přezdívalo U Hajnejch.

Rodiny Mikšových i Tomšových si mezitím postavili nová stavení nedaleko od původního domku, ale už těsně za hranicemi katastru Horní Radouně. Jejich domky čp. H78 a H81 byly později nazvány Kukanda. Dnes se může tato samota zdát izolovanou a vzdálenou, ale v době, kdy obě stavení vznikla, se zde křížily cesty z Bozděchova do Světců a z Horní Radouně do Zrzavé Rosičky. Navíc jen co by kamenem od Kukandy dohodil stály další tři domy – čp. N01, N02 a N30, které však později zanikly.

Kromě uvedených třiceti domů pak vznikla na Nouzi zřejmě už jen jediná stavba, a to kaplička před domem čp. N21. Dnes v tomto místě stojí jen kříž, ale dle map z roku 1828 zde stávala zděná kaple přibližně o velikosti zvoničky na Bukovce. Dle popisu obecního kronikáře se u ní ještě roku 1902 konaly pobožnosti, které vedl chalupník Šámal z čp. S34. Z leteckého snímkování obce se zdá, že tato kaplička zanikla až někdy mezi lety 1974–1975.

Co se samotných obyvatel týká, pak prvními osadníky v Novém Bozděchově byli vesměs přistěhovalci z nedalekého okolí. Část z nich pocházela přímo ze vsi, část tvořili přespolní ze Světců, z Mnichu, z Kostelní Radouně, Bohdalína a podobně. Na rozdíl od Bukovky bylo obyvatelstvo na Nouzi většinově české, pouze domek čp. N16 roku 1804 zakoupil již zmiňovaný hajný Johann Miksch z Německé Radouně, který se později přestěhoval do domku čp. N02, a domek čp. N13 až roku 1824 zakoupil Johann Altrichter, učitel původem z Děbolína, který zde založil první školu v Bozděchově. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, ale žilo zde i několik tkalců, krejčích, cvočkář, hadrník a další. A ve své profesi samozřejmě pokračoval i pohodný na čp. N04. Podrobněji se o živnostech obyvatel Nouze můžete dočíst v popisu jednotlivých domů.

Ještě v Josefinském katastru roku 1785 byla ves Bozděchov součástí obce Horní Radouně, v jejímž vedení byla zastoupena jen konšelem Janem Peškem, sedlákem na statku čp. S10. Teprve roku 1803 nacházíme první zmínku o rychtáři bozděchovském, kterým se stal jeho syn František Pešek. Nevíme, kdy přesně samostatná obec Bozděchov vznikla, ale zřejmě k tomu došlo po zrušení panského poplužního dvora, kdy se vesnice prudce rozrostla co do počtu stavení i obyvatel.

V době svého vzniku obec vlastnila poměrně rozsáhlé pozemky ve středu vsi, malý rybníček pod návsí, dále pole, louky a pastviny na kopci Šeberovci a také zřejmě jen jedinou budovu – obecní pastoušku čp. S09. Vlastní sýpku obec neměla a kontribuční obilí se zřejmě i nadále ukládalo v hornoradouňském špýcharu čp. H80. Škola tehdy ve vsi ještě nefungovala a děti tak musely, zřejmě velmi nepravidelně, docházet do Horní Radouně.

Nepřímo pak obci náleželo i sedm obecních chalup: S04, S05, S07, S08, S14, S15 a S16 a také obecní kovárna čp. S06, které sice byly v soukromém vlastnictví, ale stály na obecním pozemku a jejich obyvatelé platili obci činži. To bylo stvrzeno ještě roku 1818, kdy stejně jako v Horní Radouni obec bozděchovská sepsala se všemi majiteli těchto stavení privatizační smlouvy, které byly sepsány v mnoha případech jen fiktivně, někdy i s už dávno mrtvými zakladateli chalup. Všichni obecní chalupníci de iure odkoupili stavební parcely pod svými domky za cenu 23 zlatých 20 krejcarů a zavázali se obci i nadále odvádět ročně 5% úrok ve výši 1 zlatého 10 krejcarů. Zároveň jim byla stvrzena robotní povinnost ve výši 13 dnů ročně v době vrcholu zemědělské sezóny.

Stejně jako v předchozí kapitole o obci hornoradouňské si nyní projdeme jednotlivé instituce v obci. Předem je třeba říci, že vlastně po celé 19. století byla obec Bozděchov, od roku 1828 přejmenovaná na Starý Bozděchov, větší než obec Horní Radouň, opět co do počtu obyvatel i co do počtu stavení. Přesto zde zpočátku velká část toho, co bychom dnes nazvali občanskou vybaveností, chyběla.

Nejstarší doloženou obecní funkcí byl slouha, tedy obecní pasák dobytka. Pastouška ve vsi fungovala ještě před založením matriky roku 1679, a to v chalupě čp. S05. Tu však někdy na přelomu 60. a 70. let 18. století tehdejší slouha Matěj Záboj odkoupil a stala se obecní chalupou. Namísto ní nechala obec vystavět novou pastoušku čp. S09, kde obecní pasáci pobývali dalších přibližně sto let. Zřejmě roku 1865 budova změnila svůj prvotní účel, neboť obecním slouhou se stal Matěj Širmar z Bukovky, který měl vlastní bydlení. Domek čp. S09 se stal obecním chudobincem, v němž bylo vždy několik malých bytů, za které jejich obyvatelé platili obci jen minimální či vůbec žádný nájem. Fungoval takto až do dob První republiky, kdy zřejmě již budova byla ve velmi špatném stavu a obec roku 1931 zakoupila domek čp. N18 na Nouzi, který nechala přestavět na nový chudobinec, zatímco čp. S09 spadlo definitivně. Podrobný popis dějin všech výše zmiňovaných stavení a osudy jejich obyvatel samozřejmě naleznete v kapitolách níže.

Stejně tak o škole v Bozděchově daleko podrobněji píšeme v kapitole o stavení čp. S48, takže zde její příběh shrneme jen krátce. První škola v obci začala fungovat až roku 1818, a to zpočátku jen neoficiálně, na Bukovce v čp. B03. Tamní vysloužilý feldwebel rakouské armády Ignác Trávníček prostě začal učit místní děti, aby nemusely chodit až do Horní Radouně. Skončil s tím roku 1823, kdy se z Bukovky přestěhoval na Nouzi a začal se věnovat vlastnímu hospodářství. Plnohodnotná škola pak vznikla na Nouzi v domku čp. N13, kam se roku 1824 přistěhoval učitel z Děbolína Johann Altrichter. Farář Rameš ve svých poznámkách uvádí, že začal vyučovat už roku 1825, zatímco školní kroniky v Horní Radouni i v Bozděchově uvádí, že s výukou začal až roku 1830. Údajně dostával od obce roční plat ve výši 70 zlatých a protože tehdy ještě nebyl pro školu stanoven plat v naturáliích, museli si děti nosit do školy polínka na zátop, protože ve třídě prý byla hrozná zima.

Na Nouzi se vyučovalo prý pět školních let, načež se třída přestěhovala do domku U Gránů čp. S16. Učitelem byl stále Jan Altrichter, který zde působil až do roku 1837, kdy se stal učitelem v Horní Radouni. Na jeho místo nastoupil František Chmelík z Rábí, ale ten zde pobyl jen krátce, načež roku 1939 na místo učitele nastoupil tehdy jen osm-náctiletý vysloužilec Jakub Samec z Lovětína. Nejspíše roku 1840 se třída přestěhovala do domku U Čamrdů čp. S37 a když i tam přestala místnost kapacitně dostačovat, přesunula se výuka nejspíše roku 1845 do chalupy U Hošků čp. S39, tedy do vlastního domu učitele, který se mezitím k Hoškovým přiženil.

Obec zvažovala výstavbu vlastní školní budovy prý už od roku 1830, ale plány nikam nevedly. Na začátku 50. let 19. století pak vznikl návrh na stavbu společné školy na pomezí Horní Radouně a Bozděchova, ale ten zamítli obyvatelé Bukovky i radouňáci z dolního konce vsi. Kvůli těmto záměrům byla dokonce místní škola na čas přidružena jen jako filiální k té hornoradouňské, ale po jejich zamítnutí byla zase oddělena. První konkrétní plány na stavbu školy vznikly roku 1860, ale k realizaci stavby čp. S48 nakonec došlo až roku 1876. Jakub Samec to sice v kronice nepíše úplně otevřeně, ale naznačuje, že obec se stavbou otálela proto, že dokud se učilo přímo U Samcovů, nemusela obec platit za třídu nájem. Teprve když chtěl Josef předat chalupu synovi, sdělil nový hospodář obecním radním, že bude chtít za provoz třídy peníze a teprve tento argument obec postrčil k činu.

Jakub Samec pak v nové škole odučil dalších deset let a skončil až roku 1887, kdy ve svých 65 letech odešel na odpočinek. Místní školu tak vedl sám neuvěřitelných 48 let, zato po něm už se učitelé začali poměrně často střídat. Roku 1899 bylo rozhodnuto o rozšíření školy o druhou třídu, ačkoli v této době už počet dětí začal pomalu klesat. Roku 1900 byla dokončena přístavba druhého patra a škola pak jako dvoutřídní fungovala až do svého zrušení roku 1972.

Hospoda v Bozděchově v čp. S22 fungovala také před osamostatněním obce už roku od roku 1790, jak jsme si popisovali v předchozí kapitole, a další k ní přibyla někdy kolem roku 1860, když si šenk otevřel také Václav Vaňásek v čp. S03. Obě hospody pak fungovaly ještě za dob protektorátu, ale roku 1951 už kronikář psal, že ve vsi zbyla jen jedna, a to ta Vaňáskovic, zatímco Houdkovi v čp. S22 hospodu už zavřeli. Jedinou další krčmou v obci byl šenk Václava Procházky na Bukovce v čp. B08, který máme doložen mezi lety 1925–1939, ale i ten už byl roku 1951 zavřený. V domě čp. S03, kterému se později začalo říkat "U Modrejch vočí" zůstala hospoda v provozu až do samého počátku 21. století.

Od hospod přejděme k věcem vyšším. Kapličky jsou v Bozděchově doloženy celkem tři a ještě jedna se nachází na Bukovce, ale o ní si povíme až v následujícím oddílu. Zřejmě nejstarší drobný svatostánek dodnes stojí na rozcestí při vjezdu do obce. Pochází nejspíše z přelomu 18. a 19. století, neboť zatímco ve vojenských mapách z roku 1764 tato malá kaplička ještě chybí, na mapách Stabilního katastru z roku 1828 už stojí. Stejným rokem můžeme díky těmto mapám doložit také kapličku na Nouzi, která stávala v zahradě domu čp. N21 až do 70. let 20. století. Byla rovněž zděná a půdorysem se blížila kapli na Bukovce, ačkoli prý nebyla tak vysoká. Poslední ze tří kapliček stávala prý u původního domu čp. S05, tedy v místech dnešní hasičské zbrojnice, ale musela vzniknout až relativně pozdě, zřejmě až na konci 19. století. Zanikla pak roku 1926, kdy byl dům po požáru stržen a postaven na novém místě za potokem. O všech třech těchto kapličkách se zmiňuje kronikář Josef Kukačka z čp. N06 ve svém úvodním zápisu obnovené kroniky roku 1934:

"U kapličky v Novém Bozděchově konaly se v měsíci květnu májové pobožnosti každý večer po čtrnáct dnů. Pobožnost tuto vedl chalupník Šámal ze Starého Bozděchova čp. 34, který se modlil a zpíval. V neděli odpoledne konalo se pak proceství. Schůzka byla u kapličky u stavení Josefa Kobzy čp. 5, kamž hoši donesli korouhev. Průvod s korouhví a zpěvákem Šámalem šel ke kapličce Škodových čp. 12 a odtud ke kapličce na Nový Bozděchov, kdež se pobožnost ukončila. Pobožnost tato zanikla asi v roce 1902."

O zbožném chalupníkovi Josefu Šámalovi přitom farář Rameš ve svých poznámkách psal, že to byl "hrubý lakomec" – snad ho neměl rád, protože mu fušoval do řemesla.

Obecní kronika roku 1930 uvádí, že ve vsi tehdy pobýval akademický malíř Alois Kalvoda z Prahy, který zde maloval výjevy z venkovského života. V červnu 1930 pak ve školní budově uspo­řádal výstavu svých obrazů a dle kronikáře byl mezi místními dětmi velmi oblíben. Na tomto obrazu, zachytil domky čp. S36 a S37, krytou studnu ve Dvoře a také hnojník domku čp. S35.

{G}

Kromě kapliček ve vsi stály také dvě zvoničky, které se obě dochovaly dodnes. Jedna se nachází před statkem Peškových čp. S10, druhá na Nouzi před chalupou čp. N06. O ní se kronika zmiňuje také, a to roku 1903, kdy do ní farář Rameš nechal na vlastní náklady ulít nový zvon, který byl na Štědrý den téhož roku posvěcen a znovu pověšen.

Dále se ve vsi nacházelo hned několik křížů a Božích muk, daleko více než v Horní Radouni, a většina z nich se dochovala dodnes. První stojí na rozcestí před statkem Hrnečkových čp. S11, druhý jen o pár desítek metrů dále u cesty na Bukovku. Třetí, daleko menší, pak stojí naproti domu čp. S07 a byl zmíněn už roku 1859 v převodní smlouvě na tento domek. Smlouva tehdy zavazovala majitele stavení, aby se o železný kříž s kamenným podstavcem na věky věkův staral a nutno přiznat, že je dodnes ve skvělém stavu. Další malý křížek stával na křižovatce u Dvora naproti domu čp. S35, ale urezl, zůstal z něj jen sokl a opraven byl až letos, tedy roku 2025. Zcela zanikl jen kříž na staré cestě do Horní Radouně kdesi naproti chalupě čp. S46^II, který nalezneme na několika mapách z přelomu 19. a 20. století.

Vůbec poslední kříž pak přibyl až po první světové válce v polích rodiny Hejtmanových ze statku čp. S13 poté, co tamní hospodář Jan zemřel v nedožitých třiceti letech v srbském zajetí ve městě Niši a na gruntu po něm zůstala vdova s malým synkem. Stojí na něm:

"Tvé mladé tělo srbská zem kryje
však duch Tvůj stále mezi námi žije
a spojí nás Bůh na věčnosti zas."

Z téže doby pochází i památný kámen před školní budovou, na kterém je napsáno "Lípa Svobody 1918", což je lež. Nebo tedy rozhodně to není pravda. Předně byla lípa zasazena až 28. října roku 1919 na první výročí vyhlášení republiky. Co je však důležitější, původnímu stromku se nedařilo, roku 1937 uschl, uhnily mu kořeny a zašel úplně, takže obec musela nechat vysadit strom nový. Lípu pak kronika zmiňuje ještě jednou roku 1940, kdy musel starosta odnést onen památný kámen a uschovat jej na obecním úřadě ve skladu.

Už roku 1901 se místní připojili k do nově založené kampeličky v Horní Radouni, jejímiž členy byly místní až do roku 1925, kdy vznikl samostatný "Spořitelní a záložní spolek" jen pro obec Starý Bozděchov. Na jeho založení se přitom podílel Jan Kupka, tehdy už výminkář na Bukovce v čp. B02, ale dříve starosta Horní Radouně, kde hospodařil na statku čp. H32 a mimo jiné spoluzakládal i původní radouňskou kampeličku. Vedení spolku se sám ujal a spolu s ním jej řídil revírník Julius Nápravník z čp. S40, zatímco pokladníkem byl učitel František Kouřimský. Zpočátku měla záložna kancelář v domku U Hošků čp. S39, neboť jedním ze členů dozorčí rady byl tamní hospodář Josef Samec. Teprve roku 1929 záložna nechala na spáleništi po původním domku čp. S05 postavit vlastní budovu, ve které se nacházela kancelář s čekárnou, sklad a jeden byt. Stavení dostalo čp. S42^II a když byl záložní spolek po komunistickém převratu zrušen, přestěhoval se do něj obchod spotřebního družstva, tedy Jednoty. Čímž se dostáváme k dalšímu tématu – k obchodům.

První kupecký krám ve vsi fungoval v domě čp. S26, kde byl už v 60. letech 19. století zapisován Vít Urban, pekař a krupař. Zřejmě až v 90. letech jeho syn František svou živnost rozšířil přikoupením sousedního domečku čp. S25, který propojil se svým stavením a celý jej proměnil v koloniál. Za První republiky pak obchod převzala jeho vdova a prodávala zde až do roku 1934, kdy živnost zavřela. Mezitím ale ve vsi fungovaly i další obchody. Od roku 1908 zřejmě jen do první světové války byl krámek se smíšeným zbožím také v domě čp. S14. Roku 1926 vznikl první obchod na Nouzi, a to v čp. N25, kde jej vedl tehdejší starosta obce Jan Kryzan a v provozu byl až do roku 1947. Nejpozději roku 1932 otevřel obchod v domku čp. S04, který se po válce a po převratu stal Jednotou a teprve později se přestěhoval naproti přes cestu do budovy tehdy již zrušené kampeličky a obecního úřadu čp. S42^II. Stejně jako v Horní Radouni, i tento obchod byl prodejnou zdejšího spotřebního družstva, tedy Konzumu, později Jednoty. Od roku 1935 pak provozovali hokynářství manželé Klemovi v domku čp. N13 na Nouzi a když Ludvík Klem těsně před válkou zemřel, jeho vdova Alžběta v činnosti pokračovala sama, pročež se domku přezdívalo U Hokyně. Posledním doloženým obchodem v celé tehdejší obci byl pak krámek na Bukovce v čp. B12, který vedl mezi lety 1921–1935 Jan Štěpán. Za protektorátu pak starosta obce Josef Kukačka ve svém domku čp. N06 krátce provozoval malou obchodní živnost, ale v jeho případě nejednalo o krámek jako takový, nýbrž jen o povolení k prodeji výhradně lahvového piva, podobně jako několik sedláků mělo za První republiky povolen prodej vajec a másla.

Místní Sbor dobrovolných hasičů byl založen až roku 1926, a to prý po dlouholetých dohadech a debatách. Ještě v dubnu onoho roku se jednalo jen v obecné rovině, ale když pak dne 1. ledna vypukl požár v domě čp. S05, při kterém málem uhořela celá rodina, vybudilo to místní k činu a už 5. května byly stanovy sboru odeslány do Prahy ke schválení. Ještě později téhož roku obec nechala pořídit stříkačku za tehdy opravdu astronomickou částku 35 000 Kč. Peníze si vypůjčila u místní raiffeisenky a splácela je pak ze subvencí, které dostávala od státu za činnost hasičského sboru. Když stříkačka roku 1927 dorazila, byla s ní provedena zkouška, kdy se hadice natáhly z Peškovic sádky před statkem čp. S10 přes Kozákův kopec u čp. S18 až ke Kurkovic chalupě čp. S46^II, a protože i na tuto obrovskou vzdálenost více než 300 metrů zvládl motor přestříknout celou chalupu, byl zákup obcí schválen. Hadice se pak musely sušit na střeše statku U Hejtmanů čp. S13 a stříkačka byla dočasně uschována ve stodole statku U Pešků. Ještě téhož roku členové sboru postavili sloup na sušení hadic a už roku 1929 obec nechala pro sbor zbudovat vlastní hasičskou zbrojnici jako přístavek k nově vzniklé budově kampeličky čp. S42^II.

Roku 1920 během svého krátkého působení na zdejší škole založil učitel Eduard Palata ochotnický divadelní sbor, nad nímž později převzala obec patronát a stal se "divadelním odborem osvětové komise" místního zastupitelstva. Z místních se v tomto spolku velmi aktivně angažoval obuvník Jarolím Fiala z domku čp. S04, který se ujal režie a spolek po učitelově odchodu vedl. Hrálo se v hostincích U Houdků čp. S22, ale v roce 1925 po mikulášské besídce došlo ve sboru k jakýmsi blíže nepopsaným rozbrojům, kdy hosté prý považovali rozdávané dárečky za urážku a sbor se v podstatě rozpadl. O rok později svou činnost obnovil v obměněném složení a pod vedením učitele Rataje, zasedal v hospodě U Vaňásků čp. S03, ale představení se konala na Bukovce v šenku U Procházků čp. B08. Tam se zase ochotníkům zdálo, že mají příliš malou účast, takže přesídlili zpět do Bozděchova k Vaňáskovým. O tamní jeviště se pak sbor dělil s dětmi zdejší školy, se kterými učitel pravidelně nacvičoval divadelní představení a besídky. Po odchodu ševce Fialy ze vsi se vedení spolku spolu s učitelem ujal Jaroslav Širmar, povoláním malíř pokojů z Bukovky čp. B15. Většina výnosů ze všech vystoupení dětí i dospělých za celou dobu existence spolku šla na dobrou věc – nejčastěji na místní knihovnu, na chudé, na výlet pro školní děti a podobně.

Od roku 1930 ve vsi působil také "Spolek komunistických bezvěrců". Mezi jeho zakládající členy patřili hostinský Václav Procházka, František Ruchař z čp. S30, Adolf Pícha z čp. N09, František Voráček z čp. N26, Josef Kobza z čp. S05, Karel Martolos z čp. B04, ale například i již zmíněný Jaroslav Širmer z čp. B15. Kronikář uvádí, že zájem byl vysoký a že po založení spolku vystoupilo z církve kolem pětatřiceti vesničanů. Zpočátku bezvěrci chtěli pořádat přednášky v hostinci U Procházků, ale několikrát se jim stalo, že oznámený řečník na akci vůbec nedorazil, takže svého snažení zanechali.

Měli bychom zde upozornit, že v této době ještě neměla komunistická ideologie takovou dějinnou pověst jako dnes a hlavně nebyla tehdy ani protistátní či nesystémová. Například hostinský Procházka z Bukovky téhož roku, kdy zakládal a pořádal schůze těchto bezvěrců, na vlastní náklady zakoupil a z Prahy přivezl sádrovou bustu T. G. Masaryka a ve velké úctě ji daroval škole. A tehdy si tyto dva činy nijak neprotiřečily.

Spolek sice poněkud upadl, ale nezanikl. Rozpuštěn a zakázán byl až roku 1939 po začátku okupace, nicméně výše jmenovaní pokračovali v činnosti i dál. Roku 1941 byli Martolos, Širmer, Kobza a Voráček zatčeni a vyslýcháni na gestapu kvůli ilegálnímu šíření kopií Rudého Práva. V domku Píchových se pak v dubnu 1945 skrýval oddíl sovětských výsadkářů, který měl za úkol se zde spojit s místními partyzány. O těchto partyzánech a také o sovětských výsadkářích se pak zmiňuje nespočet publikací z dob minulého režimu a je velmi obtížné odlišit fakta od stále barvitějších a hrdinštějších popisů tehdejšího dění.

S jistotou můžeme říci, že dne 25. března přiletěl z polského Krosna patnáctičlenný výsadkový oddíl zvaný "Za Prahu" pod velením sovětského důstojníka Ivana Ivanoviče Ivanova a politického komisaře Jiřího Nezvala, poručíka československého armádního sboru v SSSR. Dle vzpomínek Adolfa Píchy se tento poručík Nezval ve skutečnosti jmenoval Izák Krönfeld, pocházel z bohaté německé židovské rodiny a narodil se na Podkarpatské Rusi. Výsadek dosedl na kopci Melechov u Ledče nad Sázavou a nočními přesuny se dostal až do Bozděchova, kde se rozhodli dočasně usadit. Dle vyprávění několika místních byl tehdy sám Adolf Pícha k podpoře celé partyzánské činnosti zpočátku poněkud liknavý, což mu po výslechu na gestapu jistě nelze vyčítat, ale jeho manželka jej prý přemluvila a o výsadkáře se obětavě starala, dokud nenavázali spojení se štábem 4. Ukrajinského frontu. Výsadkáři se měli setkat s místní partyzánskou organizací zvanou "Klement Gottwald" pod vedením tehdy jen 25letého Eduarda Emra, rodáka z Etynku. Jejich první setkání se uskutečnilo na počátku dubna v domku Martolosových na Bukovce čp. B04 a později vešlo ve známost jako "první stranická konference partyzánských oddílů". Po této schůzce se partyzáni napříště rozhodli scházet raději v lesích u rybníka Smrkovce, kam jim byly z letadel shazovány potraviny. Jejich aktivita pak vyvrcholila bojem u Mnichu v noci z 5. na 6. května 1945, při němž zemřelo dvanáct partyzánů, včetně velitele Emra, ale nikdo z místních.

Skupina partyzánů a občanů Nouze krátce po osvobození. Popisek uvádí jména osob na snímku, ale ne všech.

Stojící: Vacková K. (čp. N02) » Alexandra "Šura" Kajutonovna Poljakova (radistka) » Píchová L. (čp. N09) » nejmenovaný muž s harmonikou » J. F. Gill (výsadkář) » Jungvirt (ze Včelničky).

Sedící: Krejcar M. (čp. N14) » Pícha A. (čp. N09).

Ležící: Ališer "Kazach" Kosajevič Košikov (výsadkář) » Blažek V. (čp. N17).

Skupina partyzánů, výsadkářů a občanů Bozděchova krátce po osvobození. Popisek uvádí jména osob na snímku, ale ne všech.

Zleva: Martolos (čp. B04) » Vacek (čp. N02) » Ruchař (čp. S30) » Gill (výsadkář) » nejmenovaný muž v pozadí » Ivanov (velitel výsadkářů) » Urban (neupřesněno) » Nezval (politický komisař) » Havlín (zřejmě přespolní) » Běhounek (zřejmě přes­polní) » Burle (zřejmě přespolní) » Jirků (čp. S27).

{J}

Na památku setkání partyzánů byla na domě Karla Martolose čp. B04 umístěna pamětní deska, ale když byl pak domek roku 1946 prodán, nový majitel Karel Bednář ji nechal odstranit, prý aby z jeho domku nevzniklo poutní místo KSČ. Teprve roku 1985 byla na budově tehdy již nefunkční školy odhalena pamětní deska se slovy:

"V naší obci v domě č. 9 se ubytoval a rozvíjel svou organizátorskou a bojovou činnost partyzánský štáb skupiny ‚Za Prahu‘ v době od 10. 4. do 5. 5. 1945 pod velením Ivana Ivanoviče Ivanova."

Co se týče samotného vedení obce, všechny doložené rychtáře, starosty, předsedy MNV, ale i šafáře poplužního dvora naleznete v kapitole seznamy.

Na místě dnešní Bukovky se v době pozdního středověku nacházela osada Vojkov s vladyckou tvrzí. Dokladů o ní máme jen velmi málo a fyzicky z ní nezbylo zřejmě vůbec nic. Snad jen mírně vyvýšený svah na jihozápadním břehu návesního rybníka, který se ještě v 19. století nazýval Zámecký. Dle některých zdrojů se právě ještě na konci v 19. století obyvatelům nově vystavěné Bukovky mezi lidmi přezdívalo "Vojkováci". Toto pojmenování se sice do dnešních dnů neudrželo, ale povědomí o samotném názvu Vojkov místní obyvatelé stále mají, i když jej sami používají zřejmě jen zřídka. Samotný název osady byl utvořen jako přivlastňovací tvar od starého křestního jména Vojek – Vojkův dvůr, podobně jako Bozděchov byl původně Božetěchův dvůr.

Nejstarší historická zmínka o původní tvrzi Vojkov pochází nejspíše z roku 1415, kdy jistý Jaroslav z Vojkova připojil svou pečeť pod Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa. Tento konkrétní opis listu s pečeťmi šlechticů z Bechyňského kraje, jak již bylo zmíněno v kapitole o rodu rytířů z Bozděchova, se do dnešních dnů nedochoval, a proto bohužel neznáme podobu pečeti rytíře Jaroslava z Vojkova. Ale zato máme seznamy všech jeho signatářů v tom pořadí, v jakém byly na původním pergamenu jejich pečeti přivěšeny. Jak je v naší zemi zvykem: není až tak důležité, co se vlastně podepisuje, ale vždy se můžou přihodit přesné záznamy o tom, kdo to podepsal.

Tvrzí jménem Vojkov v dané době sice existovalo několik, z nichž nejvýznačnější byla ta nedaleko Kosovy Hory. Nicméně, že Jaroslav skutečně pocházel z tvrzi v místech budoucí Bukovky dokládá fakt, že hned před ním připojil svou pečeť i námi dříve zmíněný Hrdoň z Bozděchova a mezi blízkými signatáři na témž seznamu nalezneme jména jako Mikuláš z Mnichu, Albert Roth z Dírné, Chval ze Žďáru (Pluhova), Jan ze Štítného a další místní nižší šlechtice.

Další zmínku o Vojkově, kterou lze s jistotou lokalizovat na tuto tvrz a ne na jinou stejného jména, nalezneme ve Čtvrté knize provolací Desk dvorských, kde se dočteme, že v této osadě zemřela jistá Dorota z Vojkova a její majetky a dědictví, konkrétně selský dvůr na Vojkově zvaný Šalkovský, propadl králi Jiřímu z Poděbrad. Ze zápisu nelze určit, proč vlastně Dorotiny majetky propadly koruně, neboť, jak se dozvíme dále, její manžel byl v té době stále naživu, stejně jako jejich děti. Je možné, že neměla sepsanou a úředně stvrzenou závěť, nebo že její statky jí nepatřily dědičně, což v té době také nebylo výjimkou. Stejně tak je možné, že ona majetky zdědila po otci a její manžel na ně neměl automatické právo, takže připadly odúmrtí koruně.

V každém případě král Jiřík přiřkl Šalkovský dvůr jistému Divišovi z Vojkova s podmínkou, že musí polovinu tohoto dvora odevzdat dalším Dorotiným dědicům. Toto královo rozhodnutí bylo přečteno na náměstí v Pelhřimově dne 5. května 1464, z čehož můžeme usuzovat, že Dorota zemřela někdy dříve téhož roku.

Diviš z Vojkova je přitom jediným z mnoha příbuzných zmiňovaných v tomto rozsáhlém zápisu, u nějž nemůžeme určit jeho přesné vztahy s ostatními členy Dorotiny rodiny. Než přejdeme k popisu dlouhých soudních sporů, které mezi sebou členové této rodiny vedli, pro lepší orientaci mezi nimi si ukážeme jednoduchý rodokmen všech doložených Vojkovských:

Zápis uvádí, že ještě v květnu 1464 napadl královo rozhodnutí Václav Šalek z Vojkova, tedy Dorotin vdovec. Podal postupně celkem tři odvolání: první jménem své švagrové Anny z Vojkova, manželky jistého Matěje Hurta z Vojkova, v němž hájil její právo na celé dědictví po Dorotě. Druhé jménem svých a Dorotiných dětí, v němž rovněž hájil celé její dědictví. A nakonec třetí jménem své tchyně Kateřiny ze Slúpné, tedy matky Anny a Doroty, v němž hájil její vdovské věno ve výši 30 kop grošů po nebožtíku Joštovi z Vojkova, tedy po Dorotině otci. Tvrdil přitom, že každý z uvedených příbuzných měl na dědictví "lepší právo nežli pán král", a že tudíž královské kanceláři vůbec nepříslušelo komukoli Dorotino dědictví předávat. Je pozoruhodné, že královo rozhodnutí nikdy nenapadl svým vlastním jménem. To opět naznačuje, že majetky snad byly původně Dorotiny, tedy že je nevyvdala, nýbrž zdědila, a že on sám na ně právo neměl. Ač sám byl "řečený Šalek", Šalkovský dvůr mu zřejmě nepatřil.

Termíny soudních stání byly rodině stanoveny na 26. května 1464, poté na 1. října 1464, na 22. prosince 1464, dále na 9. března 1465, opět na 1. října 1465, a nakonec na 1. března 1466. Nevíme, zda se tato stání konala, či zda se jedná pouze o odsouvání termínu. Zdá se také, že celý proces byl záhy rozdělen na dvě větve – jedna se zabývala jen nároky Anny z Vojkova a druhá pak Dorotiných dětí.

Anna z Vojkova svěřila řešení všech svých nároků Václavu Šalkovi a s jistotou víme, že jedno stání se konalo 8. června 1465, kdy Václav před dědickým soudem prohlásil, že Diviše zcela a v plném rozsahu zbavuje žaloby, která tak byla stažena. Zřejmě právě tehdy se Václav také vzdal vymáhání oněch 30 kop grošů po své tchyni, která je prý již nechala úředně převést na svou dceru Annu a zapsala jí je do Desk zemských jako její dědictví. Zdá se tedy, že tím došlo k vyrovnání v první větvi procesu.

Druhá větev byla rozřešena záhy. Dne 17. června 1465 u dědického soudu prohlásil Diviš z Vojkova, že se zcela vzdává všech svých nároků na Dorotino dědictví a plně se sklání před právy Václava Šalka a před právy jeho a Dorotiných dětí. Zřejmě to však nevedlo ke spokojenosti obou stran, neboť jak jsme uvedli výše, další dvě stání se konala ještě v říjnu téhož a pak i v březnu následujícího roku. Z nich se nám však žádné další doklady nedochovaly.

Zápisy o smrti Doroty z Vojkova ve Čtvrté knize provolací Desk dvorských. Záznam je ze všech stran obklopen různými přípisy, které se týkají dědických sporů, které po tomto rozhodnutí královské kanceláře vypukly. Když už se další přípisy na stránku nevešly, bylo v záznamu, nebo tedy spíše v přidávání dalších a dalších přípisů pokra­čováno na protější stránce knihy.

V celém textu jsou všechna data uvedena dle tehdejší zvyklosti jako počet dnů od pos­ledního svátku některého svatého. Pro přehlednost jsme je všechny rovnou pře­vedli na normální datum. Nesouvisející zápisy kolem jsme v obrázku odretušovali.

Překlad (začíná slovy "In Willa Woykowie, Dorothea…"):
Ve vsi Vojkově Dorota z Vojkova zemřela. Její statky a dědictví, to jest dvůr zvaný Šalkovský, připadly na pána krále. Vládce a pán král Jiří, král český, vše uvedené milostivě daroval Divišovi z Vojkova za jeho služby (přípis vpravo: avšak s podmínkou, že týž Diviš právu učiní za dost a postoupí Dorotiným dětem polovinu výše uvedeného zboží, nebo se s nimi usmíří podle spravedlnosti, ale ony samy pak musí dát polovinu zmíněnému Divišovi). Do desk zapsal Čeněk z Klinstiny, správce královských odúmrtí, v sobotu po svátku sv. Zikmunda [5. května] léta páně 1464. Provolací list vydán ve městě Pelhřimově téhož dne.

Ihned následují přípisy:
Václav z Vojkova jménem Anny, manželky Matěje z téhož místa, hájí statky svr­chupsané po smrtí Doroty, sestry řečené Anny, řka, že má ona lepší právo nežli pán král neb kdokoli po něm. Nabízejí to prokázat před sborem pánů baronů. Termín k prokázání stanoven na [26. května].

Týž Václav jménem dětí Doroty, po níž se ty statky prohlašují, hájí statky svr­chupsané, řka, že mají lepší právo nežli pán král neb kdokoli po něm. Nabízí to prokázat před sborem pánů baronů. Termín k prokázání stanoven na [1. října].

Týž Václav jménem Kateřiny ze Slúpné, pozůstalé po Joštovi z Vojkova, hájí její věno, to jest 30 kop ve Vojkově na dvoře zvaném Šalkovském, řka, že má lepší právo nežli pán král neb kdokoli po něm. Nabízejí to prokázat před sborem pánů baronů. Termín, k prokázání stanoven na [1. října].

Přípis vlevo na okraji a dole podél okraje stránky:
Anna, jejímž jménem je obhajoba vede­na, se osobně dostavila k obhajobě a za­vázala Václava z Vojkova v zisku a ztrátě (tj. předala mu své nároky). Václav z Voj­kova, který se domáhá královského práva této odúmrti, prohlašuje v přítomnosti dědického soudu, že si nečiní nárok na 30 kop věna, které Kateřina ze Slúpné hájila, protože ona sama, majíc toto věno v deskách zemských, dále v něj uvázala Annu, svou dceru (tj. převedla majetky na dceru).

Přípis nahoře nad záznamem:
Václav z Vojkova, zástupce Anny, manželky Matějovy, prohlásil před dědickým soudem, že obhajobu, kterou tentýž Václav učinil jménem řečené Anny, zproš­ťuje Diviše v plném rozsahu. Zapsáno [8. června] 1465. Proto obhajoba stažena.

---

Protože už nebylo místo, pokračoval písař na protější stránce. Nejdříve jsou uvedena data jednotlivých stání soudu a poté rozhodnutí:

Překlad dalších přípisů k původnímu záznamu:
Termín k témuž Anně z Vojkova stanoven na [1. října 1464]. Termín k témuž Anně z Vojkova stanoven na [22. prosince 1464]. Termín k témuž Anně z Voj­kova stanoven na [9. března 1465]. Termín k témuž dětem Doroty stanoven na [1. října 1465]. Termín k témuž dětem Doroty stano­ven na [1. března 1466].

Rozhodnutí královského soudu:
Diviš z Vojkova, který ve Vojkově uplatňuje krá­lovské právo odúmrti, prohlásil u dědického soudu, že se vzdává všech svých práv, na která měl nárok z krá­lov­ského daru, a zcela se sklonil před Václavem z Voj­kova řečeným Šalkem, a dětmi zmíněného Václava s Dorotou z Vojkova, manželkou řečeného Václava, jež po smrti zmíněné Doroty uvedené statky nabyli, aby mohli vykonávat právo dle královského rozhodnutí, aniž by odpo­rovali výše uvedenému Divišovi. K této blahosklonnosti soudce Jan z Hazm­burgu a z Kosti dal souhlas. Jednání soudu proběhlo [17. června] 1465.

Václav Šalek z Vojkova, který vykonává královské právo tohoto dědictví na dvo­ře zvaném Šalkovský ve Vojkově, prohlásil před dědickým soudem, že pokud Kateřina ze Slúpné, pozůstalá po Joštovi, a Anna, manželka Matěje Hurta z Voj­kova, dosáhnou ze zákona na svrchupsaná dědictví, jmenovitě na dvůr zvaný Šalkovský a jiná, že pak řečený Václav Šálek je připraven a ochoten jim vyhovět. Prohlásil však, že s nimi má konečnou dohodu. A Smil z Hojovic, držitel svr­chupsaného dědictví, k tomu dal souhlas. Jednání proběhlo [8. ledna] 1468.

zápis v Deskách dvorských – DD 16 f193 et f196‘ {N}

Až skoro o dva roky později, 8. ledna 1468, k zápisu přibyla ještě jedna poznámka, dle níž Václav Šalek, tehdy už správce dvora na Vojkově zvaného Šalkovský, před soudem prohlásil, že zcela vyhoví Anně z Vojkova i Kateřině ze Slúpné, pokud by si dělaly nárok na Dorotina dědictví. Nicméně prý to nebude nutné, neboť s nimi má již uzavřenu konečnou dohodu, kterou jim odsouhlasil i rytíř Smil z Hojovic, který je v zápisu popsán směsí češtiny a latiny jako "Smil de Hoyowicz, držitel dictarum hereditatum", což znamená "držitel uvedených dědictví".

Z toho vyplývá, že Vojkov byl snad v držení rodu rytířů z Hojovic (dnes vesnice nedaleko Mnichu, kdysi také vladycká tvrz). V jakém přesně smyslu Smil ono dědictví držel, bohužel nelze s jistotou říci. Buďto mu byl Dorotin majetek dočasně svěřen jako poručníkovi, než dospějí její děti, nebo byl v té době opravdu přímo šlechtickým držitelem Vojkovské tvrzi, zatímco Václav Šalek byl jen správcem dvora.

Hojovičtí přitom tehdy drželi v širším okolí hned několik roztroušených statků, a to nejen v samotných Hojovicích, ale také v Černovicích, v Prasetíně či ve Chválkově. Bohužel, jejich rod není dostatečně popsán a jejich državy dostatečně zmapovány. Jisté však je, že Smilů z Hojovic bylo více, neboť jeden z nich dle zápisu Desk dvorských zemřel už roku 1456 v Prasetíně a jeho majetek také propadl králi. Pokud tento propadlý majetek nebyl dědičný, pak by se mohlo jednat o otce námi zmiňovaného Smila.

Výše uvedení členové rodiny Doroty z Vojkova jsou spolu s rytířem Jaroslavem zřejmě jedinými historicky doloženými obyvateli původní osady Vojkov. Nevíme, kolik zde kromě Šalkovského dvora bylo dalších stavení, ani zda zde vůbec nějaká další stavení byla. Je totiž možné, že právě tento dvůr byl zároveň tvrzí, o níž se zmiňují pozdější odborné práce, a že Vojkov tedy byl samostatně stojícím opevněným hospodářským sídlem. Jeho polohu na místě vyvýšeného břehu rybníka lze odhadovat pouze na základě pozdějších lidových názvů, které místní obyvatelé používali ještě na přelomu 18. a 19. století.

Konkrétně budoucí domek čp. B11 stojí na parcele, která je v prodejní smlouvě roku 1797 popsána slovy "Guthweide beim Alten Schloße" tedy "pastvina u starého zámku", louka náležící k čp. B13 byla v prodejní smlouvě téhož roku popsána slovy "bei Bukowka alten Schloß Teuchtl", tedy "u starozámeckého rybníka na Bukovce", rybník sám je v mnoha dokumentech zván Zámecký a louky kolem něj pak Pod zámkem a Nad zámkem. Název Vojkov se udržel také jako lidové pojmenování pro louky a lesy nad Bozděchovem. Ty jsou v Josefinském katastru roku 1785 i v pozdějších prodejních smlouvách z přelomu 18. a 19. století nazývány Panské Vojkovy, Vojkovské, Na Vojkově, případně německy Woykowitzer.

Na tomto místě je také potřeba dodat, že jistá rodina Šalkových vlastnila grunt v Kostelní Radouni (dnešní čp. 13 a 46), a to nejpozději od poloviny 16. století. Zda se však jedná o stejnou rodinu, která snad do Kostelní Radouně přesídlila po zániku osady Vojkov, nelze s jistotou určit. Každopádně pozdější či snad i dnešní obyvatelé tohoto gruntu s nimi již zcela jistě nebyli napřímo pokrevně příbuzní, neboť už roku 1549 byl grunt pustý a v letech 1597 a 1636 byl pak navíc vyženěn a prodán, ale noví hospodáři vždy příjmení Šalek přijali.

Zápis Šalkovského gruntu v Kostelní Radouni v pozemkové knize založené zřejmě roku 1610. Ze zápisu vyplývá, že tehdejší hospodář, jistý Mikoláš z Březiny si vzal Markytu Šalkovou a převzal grunt. V dalších záznamech o splátkách je již zván Mikuláš na Šalkově. Roku 1636 byl pak grunt prodán Petru Fišarovi.

Přepis úvodního odstavce:
Grunt Jana Šalka léta 1597 koupil Mikoláš z Březiny za sumu 60 kop grošů míšeňských, zavdal 8 kop grošů, vejruňky klade po 2 kopách grošů, vyplatil všeho, i co se na díl Markyty manželky jeho poráží, 46 kop grošů, zůstává dopláceti 14 kop grošů…

{T}

Je možné, ale nikoliv jisté, že Vojkov byl roku 1467 vypálen Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, což uvádí některé pozdější publikace. Jak jsme uvedli v kapitole o Včelnické Radouni (viz zde), ve sporu katolické šlechty s králem Jiřím z Poděbrad padla jeho plenění za oběť Včelnice s tvrzí a šest dalších vesnic, ovšem záznamy je nejmenují konkrétně. Co hůř, neuvádí ani rok, kdy k tomu došlo – jen že se tak stalo v květnu. Historici datují jeho plenění rokem 1467, a některé historické práce řadí Vojkov mezi oněch šest vypleněných vsí.

Nicméně poslední poznámka k dědickému řízení po Dorotě z Vojkova pochází až z ledna roku 1468 a nijak se nezmiňuje o tom, že by snad dědictví, o které se poslední čtyři roky všichni členové Dorotiny rodiny přetahovali, mělo mezitím shořet. Nabízí se pro to několik možných vysvětlení:

První možností je, že Vojkov byl roku 1467 Šternberkova plenění ušetřen a zanikl z jiných, nám neznámých důvodů, o nichž se nám nedochovaly žádné doklady. Vesnice prostě vznikaly a zanikaly, aniž by je nutně musel někdo vypálit.

Druhou možností je, že zápis z ledna roku 1468 je chybný – že písař omylem k datu ᴍccccʟxvıı připsal jednu nožičku navíc. Pak by poslední zápis o soudních tahanicích rodu Vojkovských byl proveden už v lednu roku 1467, tedy ještě čtyři měsíce před Šternberkovou výpravou, která znamenala zánik vesnice.

Třetí možností je, že se všichni význační historici českých dějin včetně Palackého pletou, a že plenitelská výprava Zdeňka ze Šternberka se konala až v květnu 1468, kdy byl Vojkov opravdu vypálen do základů.

Čtvrtou a zřejmě nejpravděpodobnější možností je, že roku 1467 byla vypleněna pouze část Vojkova, nebo že škody způsobené Šternberkovými vojáky zpočátku nebyly tak výrazné a samotný Šalkovský dvůr nijak výrazně neutrpěl, takže Vojkovští mohli i nadále řešit, komu z nich připadne který kus dědictví. Později však vesnice zanikla na takříkajíc dlouhodobé následky tohoto plenění. Místním mohl chybět dobytek odvlečený vojáky, mohli trpět nedostatkem zásob, pokud jim spálili sýpky, Vojkovští či Hojovičtí možná nesehnali prostředky na opravu vsi a podobně.

Ať tak či onak, Vojkov zcela jistě zanikl před rokem 1551, kdy jej nalezneme v již probíraném zápisu Desk zemských bratří Jindřicha a Jetřicha Bozděchovských z Bozděchova (viz zde). Zde je poprvé přímo uveden jako "ves pustá Vojkov", takže vesnice již byla zcela jistě neobydlená. Podle zápisu bratři nevlastnili ves celou, ale jen její část – zapsali totiž jako svůj majetek jen "což tu mají" a tato formulace byla tehdy běžně užívána v případech, kdy více šlechticů vlastnilo díly nějakého majetku. Tento díl Vojkova bratři nejspíše nezdědili spolu se zbytkem svých držav, neboť byl do deskového záznamu připsán až dodatečně na okraji stránky.

Výřez z již popisovaného zápisu bratří Bozděchovských z října roku 1551 v silně poškoze­ném svazku Desk zemských, kde se zmiňuje i pustý Vojkov. Rozluštit tento zápis se podařilo až ve chvíli, kdy bylo opravdu jasné, co se v něm píše, a kdy jsme věděli, co máme hledat. Zvýrazněný přípis o Vojkově vlevo vedle odstavce totiž na­hra­zuje vyškrtnutý řádek v zápisu a je starší než řádky přípisu nad ním a pod ním, které s Vojkovem nesouvisí a pochází až z roku 1567. Další podrobnosti viz zde.

zápis v Deskách zemských – DZV 250 M24‘ {N}

S největší pravděpodobností byl totiž celý Vojkov až do tohoto roku součástí drobného rytířského panství při dvoře v Dívčích Kopách, jehož držitelem byl Albrechta Hejda z Poříče na Dívčích Kopách. Ten zemřel v září roku 1551, jak se můžeme dočíst na jeho náhrobním kameni, který se dodnes nachází ve vnější stěně kostela Všech svatých v Kamenici. Po jeho smrti byly Dívčí Kopy rozděleny na dvě části a stejně tak i pustý Vojkov. První část, která zahrnovala rytířský dvůr, jen několik málo chalup v Dívčích Kopách a ve Vlčetínci, kostelík sv. Jána na kopci nad vesnicí a také pozemky včetně dílu vsi Vojkova, obdržel Albrechtův syn Jan Hejda z Poříče, zatímco většinu samotné vesnice Dívčí Kopy bez dvora pak dostali bratři Bozděchovští, a to opět s pozemky včetně dílu Vojkova a nejspíše i s tamním rybníčkem. Zápis do Desk pak učinili už v říjnu téhož roku

Vzhledem k tomu, že na onen zápis bratří Bozděchovských byla roku 1567 vložena takzvaná viza (viz zde) Jindřichem Vencelíkem z Vrchovišť, tehdejším pánem na Včelnici, lze předpokládat, že také tento díl Vojkova byl předmětem jakéhosi nám neznámého soudního sporu mezi Bozděchovskými a Vencelíky. Jindřich se tou dobou soudil i s tehdejším držitelem Včelnické Radouně Janem Čabelickým ze Soutic na Týně a také s držitelem Horní Radouně Zdeňkem Malovcem z Malovic na Kamenici. Jak tyto spory dopadly většinou nevíme a musíme pouze hádat jejich příčiny i následky.

Nelze ani určit, jak přesně byl Vojkov rozdělen, což nám značně komplikuje snahy sledovat další majetkový vývoj této vesnice, neboť nemůžeme s jistotou říci, o které části zaniklé osady se jednotlivé historické prameny zmiňují. Předpokládáme však, že díl Bozděchovských zůstal až do založení nové vesnice Bukovky součástí Bozděchova, a že jeho dějinný vývoj je tedy vyložen v předchozím oddílu této knihy. Druhý díl Vojkova byl mezitím připojen ke dvoru v Dívčích Kopách – tedy k té části Dívčích Kop, kterou bratři Bozděchovští nevlastnili. Majetkový vývoj tohoto dvora si nyní popíšeme podrobněji.

Dvůr na Dívčích Kopách je doložen nejpozději roku 1267, kdy byli mezi služebníky pánů z Hradce uvedeni rytíři Pertold otec a Pertold syn "de Diewscheck", tedy z Díčkopa. O dalších držitelích vsi a dvora po další skoro tři století pak vlastně žádné doklady nemáme, neboť prý všichni byli pohřbíváni v kostele sv. Jana Křtitele na kopci Kostelíku. O tomto kostele se mezi místními traduje, že tam kázal Mistr Jan Hus, ačkoli to je značně nepravděpodobné. Zcela určitě se tu však kázalo slovo Mistra Jana, a to se kostelu stalo osudným. Jako husitský svatostánek byl po Bílé hoře ponížen na filiální, nakonec dokonce odsvěcen a někdy ke konci 18. století zanikl úplně. Přitom náhrobky dávných rytířů díčkopských, jež prý zdobily stěny tohoto kostela, byly přeneseny do Etynku a vsazeny do podlahy tamního nového kostela Nanebevzetí Panny Marie, aby pravověrní katoličtí poutníci mohli šlapat po památce na kacíře, a tak je doslova vymazali z dějin.

Proto dalším doloženým držitelem dvora v Dívčích Kopách byl až někdy před rokem 1551 námi zmíněný Albrecht Hejda z Poříče, jehož malé panství zřejmě zahrnovalo jen samotnou ves Dívčí Kopy, díl vsi Vlčetínce a také pustý Vojkov. O rodině Hejdových mnoho nevíme. Kromě samotného Albrechta máme doloženého jeho syna Jana, který však zřejmě později přesídlil na Moravu, a konečně Viléma Hejdu z Poříče, který byl buďto Janovým synem, nebo jeho mladším bratrem. Ten v našich končinách sice zůstal a roku 1609 zemřel v Kamenici, ale zdá se, že díčkopským pánem už nebyl.

Už roku 1577 totiž nacházíme další konkrétní zmínku o Dívčích Kopách a také o Vojkově, které tehdy držel rytíř František Švejnoch z Borova, toho času úředník na městě Žirovnici. Jak jej ale získal, to bohužel nevíme. Uvedeného roku v deskovém zápisu přiznal svůj dluh ve výši 100 kop grošů vůči své manželce Anně z Počepic a také jejím dvěma bratrům Adamu-Odolanovi a Jindřichovi Počepickým z Počepic. Za tento dluh, který zřejmě nebyl opravdovým dluhem, nýbrž jen převodem majetku mezi příbuznými, ručil právě zmiňovaným poplužním dvorem s mlýnem, dále pěti dvory selskými ve vsi Dívčích Kopách a čtyřmi dvory selskými ve Vlčetínci a také pustou vsí Vojkovem s dalším příslušenstvím, jež ke všemu výše uvedenému náleželo. Ještě na téže stránce Desk zemských je na okrajích připsáno, že roku 1593 převzal po smrti Františka Švejnocha všechen majetek Václav starší z Počepic, syn Adama-Odolana. Anna totiž zemřela ještě roku 1579 a byla pochována v kostele sv. Jiljí v Žirovnici.

Náhrobní kámen rytíře Albrechta Hejdy z Poříče na Dívčích Kopách z roku 1551, umístěný na vnější stěně kostela Všech Svatých v Kamenici nad Lipou. Na poškozeném erbu jsou patrné jen špičky rohů.

Náhrobní kámen rytíře Viléma Hejdy z Poříče na Kralovicích z roku 1609 umístěný na témž kostele v Kamenici. Vilém byl buďto synem nebo vnukem Albrechta, Dívčí Kopy už nedržel, ale jak přišel ke Kralovicím, také nevíme.

Náhrobní kámen paní Anny Švejnochové rozené Počepické z Počepic, která zemřela s největší prav­děpodobností roku 1579. Na náhrobku je vyobrazen její rodný erb s čápem, za­tímco její manžel měl ve zna­ku divokého kance.

Je umístěný ve hřbitovním kostele sv. Jiljí na předměstí Žirovnice. Tento kostel byl dlouho rodovou hrobkou rodu Vencelíků z Vrchovišť, pánů na Včelnici, Žirovnici, Třešti a jinde. Anna zde spo­či­nula na věčnost, neboť její manžel Fran­tišek byl nejen pánem na Dívčích Kopách, ale také úředníkem na městě Žirovnici.

{K}

Zmiňovaný zápis Švejnochova dluhu vůči manželce je zřejmě posledním historickým dokumentem, který přímo zmiňuje "ves Vojkov" alespoň jako pustou. V mnoha pozdějších dokladech o Dívčích Kopách a Bozděchovu se sice vyskytují lidové názvy míst spojené s Vojkovem a přímo v zápisech Desk zemských, se objevují porostliny Na Vojkovech i rybníček zvaný Woykowitzer, ale o osadě samotné se již žádná archiválie nikdy nezmiňuje. Proto je nutné další historický vývoj této části Vojkova až do roku 1672 jen odhadovat na základě nepřímých dokladů, v nichž se však pustá ves už doslovně neuvádí.

Záznam v Deskách zemských z roku 1577 o dluhu Františka Švejnocha, úředníka na Žirovnici, vůči jeho ženě Anně z Počepic a jejím dvěma bratrům Jindřichovi a Adamu Odolanovi, za který ručí svým majetkem. Zřejmě se nejednalo o opravdový dluh, ale spíše o jakousi obdobu dnešní praktiky "přepsání majetku na manželku". Konkrétně jsou zde vypsány majetky v Dívčích Kopách, ve Vlčetínci a také pustá ves Vojkovy (přibližně uprostřed první strany "we∫ pu-|-∫tau Wogkowy").

zápis v Deskách zemských – DZV 89 B26‘ {N}

Přípisy na spodním okraji první stránky a horním okraji druhé stránky pak oznamu­jí, že po smrti Františka Švejnocha všechny tyto statky převzal Václav starší Počepický z Počepic, syn Adama Odolana, a v úterý po sv. Diviši (12. října) roku 1593 uvázal se "ve dvůr s mlýnem poplužní s poplužím ve vsi Dívčikopách, tudíž v pět dvorů kmetcích s platy jež tu má, ves pustou Vojkovy s dědinami, lukami s lesy…" Tento vpisek je zřejmě poslední autentickou zmínkou o původní vsi Vojkově.

zápis v Deskách zemských – DZV 89 B26 {N}

Počepičtí v té době drželi statky ve středních Čechách, mezi Orlíkem a Sedlčany, takže dvě půlky dvou vesnic a zbořeniště kdesi v lesích, vzdálené přes 50 mil vzdušnou čarou od jejich sídla, jim byly zřejmě k ničemu. Už roku 1595 proto své díly vsí Dívčích Kop a Vlčetínce, tedy stejný celek, který zahrnoval také díl Vojkova, prodali Václavovi z Říčan, toho času držiteli Mnichu. Po něm všechny tyto majetky zdědil jeho syn Jan Litvín z Říčan, který roku 1602 prodal vsi Mnich, Bořetín, Rosičku, Dívčí Kopy i Vlčetínec rytíři Václavu Lapáčkovi ze Rzavého, který se stal novým pánem na Mnichu.

Při této poslední koupi Mnichovských statků zápisy jmenují ve vsi Dívčích kopách poplužní dvůr i s poplužím (tedy s polnostmi), tamní tehdy již zpustlý mlýn, kostelík nad vesnicí a ve výčtu rybníků také jeden zvaný Pod Spáleništi. Samotný Vojkov zde zmíněn není, ale vzhledem k tomu, že Rosičkou je zde zcela jistě míněna Rosička Zrzavá, tedy ta u Deštné a nikoliv Rosička Hadravova, která tehdy náležela ke Kamenici, můžeme se domnívat, že rybník, zvaný zde Pod Spáleništi a ležící prý někde mezi Dívčími Kopami a onou Rosičkou, je snad rybník na Vojkově. Pokud by však tento díl Vojkova rybník neobsahoval, což je zcela jistě možné, mohlo by se jednat o dnes již zaniklý rybník pod takzvanou Strženou hrází v katastru Rosičky, nedaleko dnešní samoty zvané Hamry, kde se místnímu lesu také říká Spáleniště, neboť se tam kdysi nacházela osada Branka, kterou snad mimochodem také vypálil Zdeněk ze Šternberka zároveň s Vojkovem.

Nejpozději roku 1605, nejspíše však ještě roku 1603, Václav Lapáček ze Rzavého prodal celý statek Dívčí Kopy paní Anežce Ostrovcové ze Zahrádek, rozené Houskové, vdově po Ladislavu Ostrovcovi z Kralovic, pánu na Proseči u Nové Cerekve. Tento Ladislav Ostrovec byl synem Doroty Ostrovcové z Leskovce, která hrála velkou roli v dějinách Bozděchova (viz str 304) a zároveň vnukem Jana Leskovce z Leskovce, někdejšího pána na Kamenici. Vdova Anežka, tehdy už paní v letech, prý po manželově náhlém skonu zdědila Proseč značně zadluženou, a než aby se sama pouštěla do nápravy a vyplácení věřitelů, rozhodla se raději všechny své tamní statky za malé odstupné předat jiným manželovým dědicům a podílníkům. Z utržených peněz si pak od svého vzdáleného příbuzného Lapáčka pořídila na dožití své vlastní malé panství, přestěhovala se do našich končin a byla poté zvána "paní na Dívčikopech".

Roku 1612 tento statek ve své závěti odkázala své neteři a adoptivní dceři Barboře Smrčince z Mnichu – v závěti je sice doslova uvedeno "mé tetě" ovšem tehdy se slovo teta používalo pro jakoukoliv příbuznou dospělou ženu. Pokud by ta snad měla skonat dříve, pak by toto dědictví připadlo jejím bratrům Mikulášovi a Jiříkovi Smrčkům z Mnichu. Otcem všech tří dětí byl dle závěti Jan Smrčka z Mnichu a matkou pak zřejmě Eliška Housková ze Zahrádek, tedy Anežčina sestra. Ve své závěti Anežka Ostrovcová velmi přesně popisuje veškeré své statky, a to včetně "porostlin zvaných Na Vojkových", ale také včetně chmelnic a pivovaru v Dívčích Kopech. Je to přitom nejspíše jediná historická zmínka, která v této vsi pivovar uvádí. Tuto závěť pak dosvědčili Anežčini sousedé, rytíři Václav Lapáček ze Rzavého na Mnichu, Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť na Kamenici, Chýnově a Třešti, Petr Malovec z Malovic na Kameni a Proseči – všichni velmi význační mužové a činitelé. Zdá se tedy, že ačkoli stařenčino panství na Dívčikopě bylo malé, kontakty po jejím nebožtíku muži mu na významu přidávaly.

Závěť paní Anežky Ostrovcové rozené Houskové ze Zahrádek, toho času paní na Dívčikopech. Poskytuje nám opravdu velmi podrobný popis jejího malého panství. Je až pozoruhodné, jak málo se liší takovýto kšaft urozené paní od dědických zápisů běžných rolníků a domkářů o celých dvě stě let později. Stále stejné starosti o doby­tek, vůz, almaru, peřiny, cíchy, pánvičky…

Jiný je jen sloh. Tehdy se vlastně celý odstavec, a někdy dokonce i celý dokument psal jednou větou, takže interpunkce i dělení na věty je spíše naším dílem, než Anežčiným. Není třeba v něm hledat vazby mezi jednotlivými pasážemi, pomáhá spíše, když jej čtete jako seznam.

Přepis:
…list mocný jehož datum na Hradě pražským v sobotu po svatém Valentinu léta od narození syna Božího tisícího šestistého pátýho to vše v sobě sice obsahujíc zavírá. (jedná se o úřední stvrzení dřívější koupě Dívčích Kop)

Protož podle téhož listu mocného a obdarovanýho milostí, s dobrým smyslem a zdravým uvážením a jsa ještě zdráva a paměti i rozumu zdravého užívaje, o statku mém všem a všelikterakém na čem by ten koliv a kdokoliv byl, po mé smrti zůstal a ptáti se mohl, řídím a tímto listem mocně kšaftuji takto:

Že statek můj dědičný, totiž ve vsi Dívčikopech, kdež byt svůj a což tu mám, s týmž bytem a dvorem poplužním, též ve vsi Vlčetíně, což tu mám, s lidmi osedlými i neosedlými aneb z těch gruntů zběhlými, domy kmetcími po­platnými, s pla­ty, krčmou výsadní, pivovarem, zahradami, s platy úročními i stálými, kurmi, vejci, robotami, mlejnem, potoky, též porostlinami jenž slove Na Vojkových, lesy háji, porostlinami, lukami, rybníky, palouky, vodotečinami, chmelnicí, s kostelíkem v týchž gruntech v Dívčikopech ležícím, i jiným vším a všelijakým k tomu statku příslušenstvím, tak jakž toho sama v držení a užívání jsem, ovšem nikdež nic nevynímajíc, se vší zvůlí, s plným panstvím i všecken a všelijaký statek mohovitý i nemohovitý, kterýž mám neb ještě míti budu, |…

…| buď na majestátech, listech hlavních, klenotech, a což by koliv před rukami bylo, buď na zlatě nebo stříbře se našlo, peníze hotové a svršky a ná­bytky všecky, kteréž by se našly ve dvoře dívčikopském, totiž klisny, hříbata, krávy, voly a dobytek všecken hovězí, vozy, pluhy, brány s železím a předně vůz můj komorní, šaty chodicí, šaty ložní, peřiny s povlečením, truhly, bílé mé šaty, plátna, ubrusy, ručníky, servíty (tj. ubrousky), povlaky a jiné visuté šaty, cínové, mosaz­né, měděné, železné a dřevěné nádobí, a který by se koliv svršky v témž dvoře a bytu mém nalezly neb se vyhledaly, jakž dotčeno, a co svršky jmenované býti může, i také na dluzích což by pozůstalo mezi lidmi kdekoli, a u kohokoli na témž statku neb jiných lidech vyššího i nižšího stavu, se všemi nápady (tj. pohledávkami) od­kudkoli a kdekoli po komkoli na mě by přišel aneb připadnouti měl, aneb jakými jmény koliv ten by jmenován býti mohl a se našel, aneb optati mohl, ten odkazuji a dávám mé milé tetě, panně Barboře Smrčince z Mnichu, dceři někdy pana Jana staršího Smrčky odtudž z Mnichu a na Hořicích.

zápis v Deskách zemských – DZV 136 J25 {N}

Ještě v zimě na přelomu let 1612 a 1613 Anežka zemřela, a protože dědička Barbora Smrčinka byla tehdy ještě stále nezletilá, Dívčí Kopy dostal do poručnictví Václav Lapáček, coby dočasný správce dědictví. O sedm let později, po bitvě na Bílé hoře, měly být Lapáčkovi všechny statky konfiskovány, neboť při stavovském povstání vyslal vzbouřencům na pomoc svého syna Jindřicha a dva koně. Z dostupných dokladů se však zdá, že Václav nebyl zřejmě omylem obeslán, a když si až roku 1627 konfiskační komise na jeho případ vzpomněla a chtěla mu majetky zabavit dodatečně, byl již mrtev a dědicové jeho statky mezitím stihli rozprodat či rozdělit mezi sebou.

Barbora Smrčinka mezitím dospěla, převzala své dědictví a provdala se za Mikuláše mladšího Nejepínského z Nejepína původem až od Chotěboře, který se stal novým pánem na Dívčích Kopách. Ten zde byl pak osobně přítomen roku 1639, kdy do vsi prý ze směru odkudsi od Mnichu, tedy přes Vojkov, vtrhli čtyři ozbrojení jezdci Myslíkovského rejtarského pluku, tehdy jakési ochranné čety na černínských panstvích, a několik dní zde rabovali a terorizovali místní obyvatele. Statečný rytíř a veterán stavovské války Mikuláš Nejepínský tehdy ze vsi prozíravě uprchl a následně poslal několik plačtivých stížných dopisů do Jindřichova Hradce a na Choustník, aby ostře protestoval proti počínání žoldnéřů ve službách jeho ctěných sousedů. Poté, co od nich neobdržel žádnou odpověď, nakonec roku 1640 svůj díl vesnic Dívčích Kopů a Vlčetínce, a tím tedy zřejmě i díl pustého Vojkova, prodal tehdejšímu majiteli včelnického panství Jindřichu Michalu Vencelíkovi z Vrchovišť.

Zřejmě tak vznikla situace, kdy Horní Radouň a Bozděchov s jednou částí Vojkova náležely ke kamenickému panství, zatímco Včelnická Radouň a druhá část Vojkova náležely k panství včelnickému. Toto rozdělení dnešní obce nám potvrzuje už deskový zápis z roku 1641, ve kterém je při dělení kamenického panství uvedena vesnice Horní Radouň, vesnice Bozděchov a na seznamu rybníků a sádek je ve vsi Bozděchově uveden také Vojkovský rybníček. To by naznačovalo, že dříve zmiňovaný rybník zvaný Pod Spáleništěm opravdu nebyl dnešní návesní rybník na Bukovce, ovšem s jistotou to tvrdit nelze.

Záznam v Deskách zemských z roku 1641, jímž bylo po smrti Jindřicha Paradise rozděleno kamenické panství na část černovickou a část kamenickou – zde konkrét­ně seznam sádek u jednotlivých vesnic.

Přepis:
Boſtichow 2:
Bosackh auf	7 ſß
Wogkowitzer	7 ſß
Překlad:
Bozděchov 2 (sádky):
Bosák na	7 kop (rybí násady)
Vojkovská	7 kop

zápis v Deskách zemských – DZV 305 E7‘ {N}

Tento stav však netrval dlouho, neboť Včelnická Radouň se brzy stala také součástí kamenického panství, ale ona včelnická část Vojkova ještě nikoliv. Starší syn a jeden z dědiců Jindřicha Michala, Jan Kunrát Vencelík z Vrchovišť, jehož manželkou byla mimochodem jistá Markéta Lidmila Lapáčková ze Rzavého, po otcově smrti roku 1649 prodal téměř celé zboží včelnické Bartoloměji Paradisovi, držiteli panství Kamenického. Úmyslně zdůrazňujeme, že jen téměř celé, protože prodejní deskový zápis se výslovně zmiňuje pouze o vsi Včelnici, o tamním zámku s pivovarem a dalším příslušenstvím, o dílu Horní Radouně, tedy o Včelnické Radouni, ale nikoliv už o vesnici ani o dvoře v Dívčích Kopách.

Po smrti Jindřicha Michala roku 1643 byly totiž už tak velmi skromné Včelnické statky rodu rozděleny a menší polovici z nich, včetně poplužního dvora v Dívčích Kopách obdržel jeho druhý, mladší syn Zikmund Karel Vencelík z Vrchovišť, který byl dokonce krátce zván pánem na Dívčích Kopách. Nejspíše roku 1680 pak Zikmund Karel bezdětek zemřel coby poslední mužský člen svého rodu a o pouhé dva roky později zemřela i jeho nevlastní sestra Alžběta Lidmila. Rod Vencelíků z Vrchovišť tak vymřel docela, ovšem v této době jim již Dívčí Kopy, a tedy ani Vojkov, zcela jistě nepatřily. Zikmund Karel totiž už někdy mezi lety 1643–1654 prodal Dívčí Kopy Bartoloměji Paradisovi de la Saga, pánovi na Kamenici, stejně tak jako mu jeho bratr dříve prodal Včelnici. To víme, neboť již roku 1654 v Berní rule, a poté znovu roku 1672 při dělení panství po Bartolomějově smrti, byla celá vesnice Dívčí Kopy, kde byl Zikmund Karel kdysi pánem, uvedena jako součást kamenického panství.

Zápis v Deskách zemských, kterým si v září roku 1672 Bartolomějovi synové rozdělili kamenické panství, výslovně uvádí, že celá ves Dívčí Kopy včetně poplužního dvora se stává součástí obnoveného Včelnického panství, nově v rukou mladšího z bratrů Bernarda Františka Paradisa de la Saga, a to spolu s vesnicemi Včelnicí, Bozděchovem, Horní Radouní, Včelnickou Radouní, Kostelní Radouní, Vlčetíncem, Rosičkou (Hadravovou), Pýchovem, Častrovem a Metánovem. Obě části bývalého Vojkova tak byly po více než sto letech spojeny a bude trvat ještě dalších více než sto let, než se na této mýtině severně od Bozděchova, nyní již zvané Panské Vojkovy, začne zase dít něco dějinně zajímavého.

Jak jsme již psali v kapitole o majitelích včelnického panství (viz zde), různí členové rodu Paradisů nezávisle na sobě prodali Včelnické i Kamenické panství rodu Hartigových, kteří nejdříve obě panství spojili a poté je znovu rozdělili. Včelnickou část poté zdědil Jan Nepomuk z Freyenfelsu a po něm se roku 1782 pánem na Včelnici stal Jan Zikmund Bukůvka z Bukůvky.

Jeho působení ale, jak jméno napovídá, patří už do další kapitoly.

Poslední konkrétní materiály o Vojkově ještě před vznikem vsi nalezneme v soupisech pozemků Josefinského katastru z října roku 1785. Celé území budoucí Bukovky tehdy náleželo vrchnosti a bylo rozparcelováno na šest částí (parcelní čísla 924–929), přičemž některé z nich se dále dělily na menší kusy. Přibližně polovinu výměry zaujímala pole, na kterých robotovali místní poddaní, zbytek pak tvořily louky, pastviny a malý rybník zvaný Zámecký.

Panské pozemky bývalého Vojkova na soupisu parcel Josefínského katastru roku 1785. Tabulka uvádí, kolik sáhů měla parcela na délku a poté kolik na šířku. Všechny tyto tabulky jsou psány velmi kostrbatou češtinou, a obsahují množství mluvnických chyb. Nejspíše je vypisoval rodilý Němec, který se česky teprve učil.

Přepis jednotlivých řádků tabulky:

922	|	Panský rybník nazvané Bradelský vyškrtnuto: má skalnatou a nerostnou půdu, proto se nemůže zaset
923	|	Panský pastvištín pod vejš jmenovanýho lesa, zarostlý
924	|	Panský pole nazvané Velký kus na Vojkova nad zámkem (7 dílů) vyškrtnuto: Satýruje podle dominikálního extraktu: (tj. výnosnost pole podle panských záznamů) pod 62 měr žita, 1 7/8 zrn pod 53 měr ovsa, 1 57/100 zrn
	Dne 4 oktobr 785 odměřen  ××× Václav Blažek, rychtář (H28)  ××× Kašpar Kupka, konšel (S10)
925	|	Panský palouk nazvané Horní nad výše summovaným polem u lesa
926	|	Panský pastvištín pod vejš jmenovaným polem vyškrtnuto: až k zámeckému rybníku
927	|	Panskej rybníček nazvané Zámecký má též kamenito a nerostno grunt, proto se zaseti nemůže
928	|	Panská louka nazvaná Na Vojkovech pod a nad zámkem (4 díly)
na další straně:
929	|	Panský pastvištín nad vejšjmenovaný louky pod zámeckým rybníkem

{T}

Kdy přesně vznikla myšlenka na vybudování vesnice, přesně říci nemůžeme, ale postup osidlování byl zpočátku pomalý, snad jen jakoby na zkoušku. Přitom však je už od počátku patrné, že zástavba nevznikala nahodile, jako tomu bylo v Bozděchově či v Horní Radouni, ale podle jasného předem daného plánu. Proto se dodnes zástavba osady liší od zbytku obce – domy jsou postaveny ve dvou souvislých řadách a prvních šest stavení na sebe dokonce těsně navazovalo, čímž vznikaly uzavřené dvory. I zbylé domky byly pak vystavěny velmi blízko u sebe. Podobné rozložení zástavby nalezneme na Karlově a do jisté míry i na Brabci, tedy ve dvou dalších osadách založených přibližně ve stejné době. Karlov přitom byl založen dva roky po Bukovce také Janem Zikmundem Bukůvkou a Brabec pak zřejmě ještě o pět let později jeho nástupcem Josefem Hilgartnerem z Lilienbornu.

Opět se na tomto místě můžeme pustit na pole spekulací a předložit možné vysvětlení toho, proč se zástavba těchto osad tak liší od okolních vsí. Souvislá zástavba tvořící uzavřené dvory je totiž typická spíše pro moravské vesnice, nežli pro krajinu jižních Čech. Jan Zikmund Bukůvka po celý svůj život působil v Brně, kde se narodil i zemřel, kde byl radou moravského zemského tribunálu, moravským nejvyšším sudím a také prezidentem zemského soudu. Lze tedy předpokládat, že k přípravě projektu výstavby nových vesnic na svém panství přibral odborníky – dnes bychom je nazvali urbanisty či developery – ze svého nejbližšího okolí právě z Brna a ti pak vypracovali plán nové zástavby v poněkud "moravštějším" stylu. To by také vysvětlovalo, proč se skutečně souvislá zástavba vyskytuje ve všech třech osadách jen na počátku jejich rozvoje, zatímco později již nové domky stojí samostatně. Bukůvka roku 1796 panství prodal a další postup výstavby převzali podřízení rytíře Lilienborna. Zvláště patrné je to v případě Nového Bozděchova, který začal vznikat zřejmě až roku 1798 a jehož zástavba je rozeseta na rozsáhlém území opravdu velmi řídce.

Opusťme však urbanistické spekulace a vraťme se zpět k historickým faktům. Z pozemkových knih se dočteme, že první smlouvy na zákup parcel ke stavbě domků v byly uzavřeny v pondělí dne 1. února 1790. Bohužel se nám nedochovaly přímo tyto smlouvy samotné ve své originální podobě, neboť byly zřejmě vydávány formou samostatných listin. Přesné datum nalezneme až v pozdějších smlouvách, které se k těmto listinám odkazují. To přitom není nijak ojedinělý úkaz, neboť právě z doby držení Jana Zikmunda Bukůvky pochází hned několik podobných listin, které jsou do pozemkových knih volně vloženy. Bohužel, ani jedna z nich se netýká Bukovky. Ono datum 1. února 1790 je zmíněno ve smlouvách týkajících se čp. B01 a B03. Domek čp. B02 byl zřejmě vystavěn zároveň s nimi, ale když tamní hospodář roku 1814 chalupu odkazoval, vepsal do ní jen, že jeho syn musí platit činži "dle zákupního kontraktu" bez udání data.

Úvodní pasáž smlouvy z roku 1796 na prodej domku čp. B03. Jedná se o jeden z pou­ze dvou zápisů, které přímo zmi­ňují datum prvotního zákupu parcel v únoru 1790. Druhý takový pochází z roku 1800 a týká se čp. B01, ale je daleko hůře čitelný.

Přepis:
Hauß Kauf Kontrakt des Franz Herzmanek, Hauß N. 3
(překlad nadpisu: Domovní kupní smlouva Františka Heřmánka na dům čp. B03)

Dnes dole psaného dne a roku prodává s vrchnostenským povolením Karl Vej­var ten (ve) vsi Bukuvky na tom podle kontraktu 1-ho února 1790 od milos­tivé vrchnosti na Panských Vojkovejch u hutecký cestě (tj. cesta do Hutí u Mnichu) na 8 sáhů délky a 10 sáhů šířky v sumě ale 80 čtverečních sáhů koupeným a cele zouplna zaplaceným placu vystavený mající domek pod N. 3 Francovi Heř­mánkovi z vsi Košetice jak nynčko stojí a leží…

z této stránky byly čistě pro přehlednost odretušovány poznámky a přípisy k předchozí smlouvě
{T}

Jedním z důležitých předpokladů k vzniku vesnice bylo zrušení nevolnictví, ke kterému došlo na konci roku 1781. V době založení Bukovky tedy uběhlo necelých devět let od chvíle, kdy bylo poddaným dovoleno svobodně se bez povolení vrchnosti ženit, učit se řemeslu, ale hlavně stěhovat se bez omezení mezi panstvími, což se projevilo i zde. V první vlně osidlování byly prodány parcely pod již zmíněnými domky čp. B01, B02 a B03, přičemž jednu z nich a zřejmě vůbec první, čp. B01, zakoupil Matěj Brožek původem zřejmě z Okorouhlé Radouně, který byl až doposud šafářem na dvoře sousedního panství, konkrétně v Bořetíně panství červenolhoteckého. Další dva osadníci byli již poddanými včelnickými – Bartoloměj Zdeněk z Hadravovy Rosičky na čp. B02 a Karel Vejvar z Kostelní Radouně na čp. B03.

Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici originální smlouvy, můžeme pouze odhadovat, že podle tehdejších zvyklostí byla všechna tři nová hospodářství první rok po založení osvobozena od vrchnostenských platů a dávek. Zřejmě teprve když se první osadníci zabydleli a bylo jisté, že hospodáři mohou v tomto místě obstát a uživit se, byly prodány parcely k výstavbě dalších tří domků. Dne 1. ledna 1793 tak byly založeny domy čp. B04, B05 a B06, přičemž všechny tři založili poddaní panství hradeckého, doposud obyvatelé Německé Radouně. Z nich dva byli navíc národností Němci – v čp. B04 Jakob Frühbauer a v čp. B06 Mathias Schwab. Čech na čp. B05 byl povoláním tesař a jménem Pavel Tupý, který se sice narodil v Horní Radouni u Mašků na čp. H26 jako syn potulného mlynářského pomocníka, ale poté se oženil a usadil v Německé Radouni. Pavel po sedmi letech hospodaření tento domek prodal Němci Wenzlu Pfauserovi původem z Lodhéřova a sám si založil domek nový, jak se dočteme dále.

Několik dalších domů pak bylo založeno nikoli ve skupinkách, ale individuálně, i když zjevně podle předem daného plánu výstavby. Už po roce a půl, 1. července 1794, byla prodána parcela pod domem čp. B08, a to špitálnímu poddanému z Lovětína Jakubu Tučmandlovi, který se téhož roku přiženil do Horní Radouně. Následoval v červnu roku 1795 domek čp. B09, založený Norbertem Dvořákem, který pocházel z Díčkopa, ale velkou část svého života zřejmě prožil v Horní Radouni na čp. H18. Tento domek byl posledním, jehož zakládací smlouva byla ještě sepsána s Janem Zikmundem Bukůvkou, neboť ten roku 1796 prodal včelnické panství novopečenému šlechtici Josefu Hilgartnerovi, rytíři z Lilienbornu. Ten začal ve velkém rozprodávat panský majetek a také ještě téhož roku za tímto účelem založil novou pozemkovou knihu. Zatímco předchozí domky měly ručně psané smlouvy, všechny následující již byly založeny na základě jednotného formuláře, do kterého se pak pouze vepsaly potřebné údaje o kupci a o pozemku. Prvním z nich bylo v září roku 1796 stavení čp. B07, které postavil Jan Zdeněk, mladší bratr hospodáře v domku čp. B02. Tento domek byl postaven v proluce mezi již stojícími domy a tím byla východní řada domků podél cesty do Mnichu dokončena.

Dne 23. července 1797 byly prodány parcely na stavbu prvních dvou domků v druhé, západní řadě. Domek čp. B11 postavil již zmíněný tesař Pavel Tupý, ale téměř ihned po dokončení jej prodal Josephu Wondruschovi z Německé Radouně a sám si postavil další domek.

V této smlouvě je přitom uvedeno, že parcela se nachází "u starého zámku", německy "beim Alten Schloße", což nám napovídá, že zde v této době zřejmě ještě byly patrné alespoň nějaké pozůstatky původní Vojkovské zástavby, snad ruiny někdejší tvrzi. Druhou parcelu téhož data zakoupil Ignaz Herberger, pacholek původem z Jindřichova Hradce, a založil zde domek čp. B13. Ještě v prosinci téhož roku byl Johannem Madlem původem z Lodhéřova založen domek čp. B16.

Následoval domek čp. B15, založený v dubnu roku 1798 jistým Matějem Šťastným, o němž nevíme, odkud pocházel, ale jehož manželka byla původem z Německé Radouně. Do konce roku pak byla prodána ještě parcela pod domkem čp. B18, kterou koupil Vít Procházka původem z Mostečného, a dvě parcely na domky, které nakonec nikdy postaveny nebyly. Jednu zakoupil švec Kašpar Lábek z Deštné, ale jeho smlouva byla později anulována a on si do dvou let postavil domek čp. H47 v Horní Radouni. Kupcem druhé parcely byl Mathias Ulrey původem z Lodhéřova který měl zde v osadě příbuzné Pfauserovy, ale nakonec převzal domek v rodné vsi a na parcele nikdy nic nepostavil. Bukovka tedy snad původně měla čítat rovných dvacet domků, ale kvůli těmto dvěma nerealizovaným má nakonec jen osmnáct stavení.

Poslední čtyři domky pak vznikly roku 1800. Nejdříve dne 30. června vrchnost prodala tři parcely na stavbu domu čp. B17, které založil Franz Kreuzer z Lodhéřova, čp. B12, které postavil Wenzel Pfauser také z Lodhéřova, a dnes již zaniklé stavení čp. B10, které stálo úplně mimo obě řady domů, níže v údolí nad tehdejším Bradelským rybníkem. Byla to již třetí chalupa postavená tesařem Pavlem Tupým a teprve zde zůstal se svou rodinou natrvalo žít. Vůbec posledním postaveným domem bylo čp. B14. Parcela pod ním byla 20. prosince 1800 prodána Martinovi Šťastnému, zřejmě bratrovi Matěje Šťastného ze sousedního čp. B15.

Vůbec poslední smlouva na prodej stavební parcely na Bukovce z 20. prosince 1800, v níž Joseph Hilgartner, rytíř z Lilienbornu, coby vrchnost včelnického panství, pro­dává Martinu Šťastnému z Bukovky parcelu na Bukovce mezi Altrichterem (čp. B13) a Matějem Šťastným (čp. B15) k vystavění domku a k jeho dalším potřebám, výmě­rou na 100 čtverečních sáhů za cenu 16 krejcarů za jeden sáh (chyba – dle celkové částky má být 6 krejcarů za sáh), celkem tedy za 10 zlatých, které Martin na místě složil. Měl z domku platit 5 zlatých každoroční činže počínaje 1. říjnem 1801, ale robotní povin­nosti se na něj nevztahují. Další body smlouvy určují, že kromě činže musí samo­zřejmě platit i další královské a císařské daně, ale také že při každém dalším prodeji domku vrchnost obdrží 3 krejcary z každého 1 zlatého prodejní ceny (tedy 5 %).

{T}

Za pouhých deset let tak vzniklo všech osmnáct domů nové vsi, čímž byla výstavba ukončena a žádná další stavení zde již nikdy nevznikla.

Přibližný plán původní zástavby na Bukovce s datací vzniku jednotlivých stavení. Zakreslené cesty odpovídají stavu v mapách Stabilního katastru roku 1828. Červeně vybarvené stavby byly roku 1828 zděné, zatímco žluté byly takzvaně "spalné", tedy dřevěné či převážně dřevěné.

Toto označení pro obyvatele Bukovky nalezneme v mnoha zdrojích od samotného založení osady. Původní název středověké vsi z paměti místních nikdy zcela nevymizel a někteří jej zřídka užívají i dodnes. Rozhodně se přitom nejednalo o nijak hanlivý či negativně zabarvený výraz. Slova "vojkovský" a "vojkovák" se možná zažila a udržela tak dlouho proto, že od názvu Bukovka nebyl snad dodnes vytvořen přirozeně znějící výraz pro obyvatele ani přídavné jméno. Slova jako "bukovský", "bukovecký", "bukovák" či snad "bukovčák" prostě nezní dobře a nezažila se. Dokonce i sám oficiální název Bukovka byl zpočátku zřejmě dosti neustálený, neboť ve smlouvách, protokolech, matrikách i dalších dobových pramenech z přelomu 18. a 19. století se často vyskytují varianty jako "ves Buková", "ves Bukovská" nebo "ves Bukůvka".

Život vojkováků, tedy hospodářů na Bukovce, se zřejmě od samotného založení vesnice přibližně až do poloviny 19. století do jisté míry lišil od zbytku obce. První rozdíl jsme naznačili již v předchozí kapitole – byla jím národnost obyvatel. Z osmnácti domků byla polovina založena a obývána německými hospodáři převážně původem z Německé Radouně nebo Lodhéřova. Navíc v dalších třech byli hospodáři Češi, ale jejich manželky a tedy hospodyně pocházely z německých vesnic. Později Němců ještě o něco přibylo, když dva domy zakoupili rodáci z Kačleh, další dva domky pak rodáci ze Studnic a Velkého Ratmírova a nakonec ještě jeden dům zakoupil jistý Šimon, či spíše Simon Janko snad původem z Etynku, soudě podle kupních smluv zřejmě také Němec.

Pozemkové smlouvy jsou totiž, kromě původu a jména hospodáře, dalším způsobem, jak odhadnout národnost obyvatel domku, i když jen v určitém období. Na přelomu 18. a 19. století byly vždy českým majitelům smlouvy psány v češtině a německým německy – pokud nepočítáme předtištěné formuláře Josefa Hilgartnera, které byly dvojjazyčné a při koupi se v nich vyplňovala ta či ona jazyková verze zřejmě spíše podle národnosti písaře než podle národnosti kupce. Poté až do poloviny století pomalu přibývá smluv psaných pouze německy, až nakonec v jeho druhé polovině díky společenským změnám v Rakousku-Uhersku začínají znovu převládat smlouvy české.

Na matriční knihy se v tomto období bohužel v národnostní otázce spolehnout nemůžeme, neboť matrika byla do poloviny roku 1819 vedena čistě česky a poté až přibližně do roku 1849 čistě německy. Podle příjmení lze národnost odhadovat jen velmi těžko a křestní jména nám v tomto konkrétním případě příliš nepomáhají. Pokud by totiž místní své děti křtili jmény jako Jaroslav či Günther, snadno bychom určili, kdo je jaké národnosti. V této době však rodiče v celé obci dětem dávali stále stejná jména, a bohužel to byla jména jako Maria, Theresia, Rosalia, Katharina, Mathias, Franz, Johann, Jakob atd., která jsou všechna volně zaměnitelná za české ekvivalenty. To však platilo pro všechny děti v celé obci.

Ať už se roku 1800 na Bukovce hovořilo německy v devíti, v jedenácti, anebo v patnácti staveních, o jedno pokolení později již byla zdejší národnostní situace úplně jiná. Většina místních chasníků si našla nevěsty v českých vesnicích v okolí – v Bohdalíně, Mnichu, v Horní Radouni a samozřejmě v Bozděchově. Druhá generace Vojkováků už proto nejspíše mluvila z drtivé většiny česky. Jako v každé jiné vesnici v okolí se i zde samozřejmě nadále vyskytovali obyvatelé německé národnosti, ale postupně jich ubývalo, až nakonec při sčítání lidu roku 1911 již všichni místní uvedli jako obcovací řeč češtinu.

Další velkou odlišností života na Bukovce byla robotní povinnost – žádná nebyla. Už od založení osady nemuseli její obyvatelé robotovat ani zvlášť platit reluici, tedy zvláštní finanční kompenzaci za robotu. Ačkoli to není ve smlouvách výslovně uvedeno, reluice byla pravděpodobně zahrnuta ve vrchnostenské činži, která činila 5 zlatých ročně z každého domku, což je značně více, než v obecních chalupách v Horní Radouni či Bozděchově, jejichž obyvatelé robotovat museli a platili činži jen 1 zlatý 10 krejcarů.

Další pravidelné činže pak místní platili také ze svých polí a luk, na kterých hospodařili, přičemž výše těchto poplatků už byla v celé obci srovnatelná – přibližně 35 krejcarů za měřici polí a kolem 45 krejcarů za měřici luk.

Stejné podmínky – tedy žádná robota, pevně daná výše domovní činže a srovnatelné činže z pozemků – se vztahovaly také na novousedlíky na Nouzi, na Karlově a na Brabci. Tyto tři osady totiž vznikly přibližně ve stejnou dobu, tedy mezi lety 1790–1800, nejspíše na základě zkušeností získaných při zakládání Bukovky.

Už roku 1818 je na Bukovce doloženo fungování školy – tedy výrazně dříve než v sousedním Bozděchově. Vedl ji vysloužilý feldwebel rakouské armády jménem Ignác Trávníček v domě čp. B03 a ze všech dostupných zdrojů vyplývá, že ji zřídil tak trochu na divoko. Zřejmě prostě jednoho dne začal děti učit bez úředního souhlasu či jakékoliv regulace ze strany vrchnosti či církve. Vydrželo mu to pět let, tedy do roku 1823, kdy se s rodinou přestěhoval na Nouzi do nově vystavěného domu a vojkovské děti školou povinné pak musely docházet, zřejmě poměrně nepravidelně, až do školy v Horní Radouni, a to až do doby, kdy byla konečně založena první škola v Bozděchově, konkrétně na Nouzi v čp. N13 – to se stalo buďto roku 1825 (jak píše farář), nebo až roku 1830 (jak uvádí školní kronika). Další samostatná škola již na Bukovce nikdy nefungovala, ale místní obyvatelé se roku 1852 postavili zásadně proti plánu vybudování společné velké školní budovy pro obce Horní Radouň a Starý Bozděchov, která by stála někde na pomezí obou obcí, což by pro místní děti bylo opravdu daleko. Namísto toho prosazovali vybudování nové větší školy v Bozděchově, což se podařilo až roku 1876.

Z dalších tehdy běžných institucí měla Bukovka snad jen obecního slouhu a ponocného, přičemž obě funkce zřejmě vždy vykonával týž člověk. Ten měl během dne na starosti pastvu dobytka z většiny obce a v noci několikrát prošel vsí, přičemž navzdory dnešním představám o ponocných nebylo jeho úkolem chránit vesnici před loupežníky či zloději, ani chytat připité sousedy na cestě z hospody. Jeho úkolem bylo spíše vyhlásit poplach v případě útoku divokých zvířat na stáda ve venkovních ohradách, což v případě Bukovky již nebylo aktuální, neboť medvědi i vlci byli v době založení vsi dávno vyhubeni, a hlavně pak v případě požáru. Vzhledem k tomu, že drtivá většina všech stavení ve vsi byla dřevěná, a dokonce i kamenná stavení měla velmi hořlavé střechy, byla požární stráž velmi důležitou službou celé obci. Na Bukovce ji po dlouhá léta vykonával Matěj Širmar z čp. B15, který zřejmě obsluhoval také Bozděchov a Nouzi.

Zřejmě až v období První republiky začala v domku čp. B08 fungovat hospoda zvaná prostě U Procházků, která byla dle obecní kroniky dost prostorná na to, aby se zde konala divadelní představení bozděchovského sboru ochotníků a také různé schůze místních spolků. Navíc hostinský Václav Procházka provozoval také trafiku.

A když už jsme zmínili natolik přízemní podnik, jako je hospoda s trafikou, musíme pro rovnováhu napsat několik řádků také o nanejvýš bohulibém objektu – o místní kapli se zvoničkou. Z archivních map je patrné, že na svém místě stála nejpozději roku 1828, takže je zcela jistě starší než kaple sv. Jana Nepomuckého v Horní Radouni. Dnes ji vlastní obec ale tehdy ještě patřila majiteli čp. B02, tedy rodině Zdeňkových. V pozemkových knihách se sice vlastnictví této kapličky nezmiňuje, ale roku 1858 je v dědickém protokolu k domku čp. B16 uvedeno, že nebožtík Matěj Krejcar odkázal na její opravu 20 zlatých, což byla shodou okolností stejná částka, jakou přiřkl své tehdy ani ne šedesátileté vdově na veškeré její doživotní útraty. Jediná zmínka o ní v obecní kronice je osobní vzpomínka kronikáře na to, jak za první světové války schovával Jan Zdeněk z čp. B02 pod její střechou až u zvonu pytle s obilím, aby je tak uchránil před rekviziční komisí – údajně neúspěšně. Právě z této zmínky se také dozvídáme, že kaplička byla zasvěcena svatému Jánu, ale není upřesněno, kterému Jánu konkrétně. Kromě kapličky stávala na rozcestí k rybníku ještě Boží muka, která nalezneme na mapách z přelomu 19. a 20. století. Zanikla pak neznámo kdy.

Co se týká obživy místních obyvatel, jednalo se z drtivé většiny o zemědělce. V době založení vsi zde byli zřejmě jen dva řemeslníci, a to tesař a zedník Pavel Tupý, který stavěl místním domky, a krejčí Karel Vejvara v čp. B03, ale i ten měl koupená pole a louky pro vlastní obživu. I v následujících desetiletích se zde řemeslníci vyskytovali spíš jen výjimečně – krátce zde byl šindelář na čp. B14, švec na čp. B01, později další krejčí na čp. B18. Vzhledem k rozšířenému pěstování lnu a zpracovatelskému závodu v Novém Etynku se pak místní nejčastěji věnovali tkalcovství, stejně jako v celé obci, a tkalcovský stav se zřejmě nacházel ve většině obydlí. Až ke konci 19. století zde začalo, opět stejně jako v celé obci, přibývat zedníků, kteří jezdili za výdělkem do Rakous, respektive po vyhlášení republiky do Prahy.

Z údajů farních hlášení, dobových publikací a později ze sčítání lidu vyplývá, že největšího rozmachu Bukovka dosáhla v polovině 19. století, kdy ve zdejších 18 domech žilo 117 obyvatel. Od té doby jejich počet setrvale klesal, i když až do roku 1900 se stále držel kolem stovky. Při sčítání roku 1911, které je bohužel prvním, z nějž se nám dochovaly sčítací archy a nikoliv jen souhrnné údaje, zde již bylo jen 86 obyvatel, po druhé světové válce počet poprvé klesl pod 50.

Přehled stavu dobytka a domácího zvířectva na Bukovce při sčítání lidu v lednu roku 1911. V seznamu chybí čp. B01, které v té době již bylo sloučeno se sousedním čp. B02 – dnes tyto domy nesou společné čp. 1. Ze snímku byly pro přehlednost odretušovány sloupce s údaji o počtu oslů, mul a mezků (24–26), ovcí, beranů, bahnic a skopců (28–32) a různých druhů včelích úlů (39–42), neboť na Bukovce v té době žádná z těchto zvířat nebyla, úly zde nestály a všechny tyto sloupce byly prázdné.

Počty zvířat později uvádíme i v popisech jednotlivých domů. V této přehledové ta­bul­ce se vyjímá jediný kůň ve vsi, konkrétně valach, kterého měli na čp. B10.

{M}

Z osmnácti zdejších domů čtyři zanikly zcela (B10, B12, B14 a B18) a dva byly spojeny (čp. B01 a B02). Zatímco západní řada domů tak prořídla, snad souhrou náhod zůstaly stát všechny domy ve starší, východní řadě, tedy právě ty, které byly vystavěny v souvislém bloku tvořícím uzavřené dvory tak netypické pro okolní vesnice. Bukovka si tak zachovala velmi specifický ráz, který nám dodnes napovídá, že tato vesnice, jak je psáno v nejstarších smlouvách "na Panských Vojkovech u hutecký cesty vystavěná", vznikla za neobvyklých okolností.

Radouňská Maryša

Antonie Mádlová, dcera sedláka z nově vystavěného špitálního stat­ku v Horní Radouni čp. H74, byla roku 1872 ve svých devatenácti le­tech otcem Vavřincem Mádlem donucena ke sňatku s tehdy čtyřiatřicetiletým Bartolomějem Ježkem ze Světců čp. 59. Podle poz­dějších úředních výpovědí několika svědků včetně kosteloradouňského fará­ře Šteffala dokonce starý Mádl dceru několikrát surově zbil a k oltáři ji prakticky dovlekl. Ježek byl totiž z bohatého statku a Mádlovi se podařilo vyjednat, že své dceři nemusel dát věnem nic víc než příslib podílu 1 200 zlatých na rodném statku, který by však dceři připadl až po Mádlově smrti.

Ihned po svatbě začalo manželství Antonie a Bartoloměje skřípat. Vznikaly prý velké spory nové hospodyně s tchyní a tchánem Jež­kovými, a nakonec manžel prý Antonii také začal bít, takže často utíkala ze Světců do Horní Radouně k matce, která krátce po dceři­ně svatbě ovdověla. K manželovi se prý vracela jen na pár dní v týdnu.

Když pak její tchyně, stará Ježková, v únoru 1876 zemřela, vrátila se Antonie natrvalo do Světců v naději, že se jí ještě podaří manželství zachránit. Bohužel se ale manželovo chování k ní prý ještě zhoršilo a posled­ní kapkou, jak později vypověděla, bylo, když ji na začátku května obvinil, že dítě, které s ním tehdy čekala, není jeho vlastní, a že má Antonie někde jiného chlapa.

Asi po týdnu váhání si mladá hospodyně u podomního prodejce obstarala otrušík, tedy arsenik, který byl tehdy běžný k hubení myší a krys, takže jeho koupě nebyla sama o sobě nijak podezřelá. Dne 13. května 1876 jej rozpustila ve vodě, v níž manželovi uvařila brambory, a když se vrátil z pole, podala mu je k obědu. Bartoloměj Ježek oka­mži­tě ochořel a dne 23. května zemřel.

Protože jeho úmrtí bylo velmi náhlé a deštenskému faráři se zdálo podezřelé, bylo Bartolomějovo tělo posláno na pitvu, která jednoznačně ukázala na otravu arsenikem. Když četnictvo přišlo pár dní po pohřbu na statek, Antonie se prý při první otázce rozplakala a ke všemu se na místě v plné míře doznala.

Zasedání krajského soud v Táboře v srpnu téhož roku bylo velkou senzací a sjeli se k němu lidé ze širokého okolí. Vypovídalo mnoho sousedů, rychtáři, farář a další svěd­kové. Sama Antonie Ježková se hned při prvním přelíčení ke všemu doznala a prohlásila, že je prý smířená s trestem smrti, který ji za vraždu manžela bezpochyby očekával. Dvanáctičlenná porota ji však ke všeobecnému údivu zcela zpro­stila všech obvinění a soudci nezbylo, než Antonii propustit na svobodu.

O jejím dalším osudu nám není nic známo.

Zhrzený žhář

Roku 1877 pracoval tehdy osmnáctiletý František Blažek z čp. H46 jako nádeník na statku vdovy Valdové v Hadravově Rosičce čp. 1. Práce prý moc nezastal a místo toho se spíše zajímal o čtrnáctiletou dceru hospodyně Annu Valdovou. Ta ho však odmítla a za sto­do­lou mu dala facku, načež uražený Blažek ze statku odešel.

Sedm let o něm prý nikdo neslyšel a teprve 23. září 1884 se objevil v Etynku v hospodě, kde všem vykládal, že byl ve Vídni, že je teď velké zvíře a že zázračně zbohatl. Silně se opil a odešel domů do Horní Radouně. Cestou prý potkal etynského četníka, pohádal se s ním, a později vypověděl, že právě kvůli této hádce špatně odbočil, takže místo do Radouně šel do Rosičky, což ale prý nedávalo úplně smysl. Když procházel kolem Valdovic statku, napadlo ho, že se ro­dině pomstí za staré odmítnutí a přímo v místě, kde kdysi dostal od Anny facku, vytáhl z kapsy sirky a na třetí pokus zapálil slaměnou doškovou střechu.

Statek do rána vyhořel prakticky do základů, podařilo se uchránit prý jen několik kamenných světnic. Navíc se udusila nebo uhořela vět­šina domácího zvířectva. Na druhý den se Blažek na statek dokonce vrátil, procházel se kolem spáleniště a nabízel hospodyni Valdové po­moc s opravami. Sám později vypověděl, že doufal, že kdyby ho vdova na statku zaměstnala a on by dost pomohl, mohla by se do něj její dcera Anna zamilovat. Valdovi ale měli na starosti jiné věci, než za­obírat se jakýmsi chasníkem s kocovinou, a František proto odešel s nepoří­zenou.

Už po pár dnech se ale v etynské hospodě znovu opil a začal se prý otevřeně chvástal, že právě on statek zapálil, aby se vdově Valdové pomstil. Když se tyto jeho řeči několikrát opakovaly, přivolali štam­gasti četníka a František byl v hospodě zatčen. Už při zatýkání se ke všemu doznal a dokonce vykřikoval, že je na svůj čin hrdý. Následně byl v únoru 1885 souzen v Českých Budějovicích a jeho obhajoba by­la postavena na tom, že byl v době svého činu opilý, neboť tehdy byla opilost polehčující okolností. Porotou byl jednomyslně odsouzen k šesti letům těžkého žaláře.

Mladá palička

Františku Vaňáskovou, narozenou roku 1881 v čp. H40, v jejích dva­nácti letech prý vyhnal otec z domu, že už ji nebude nadarmo živit. Podle pozdějších popisů byl starý Václav Vaňásek poměrně surovým otcem a držel celou svou rodinu velmi zkrátka. S poněkud neduživou a, nutno při­znat, nepříliš bystrou Františkou však prý otec zacházel zvláště nevybíravě a podobně si na ni podle učitelových výpovědí zasedli i její spolužáci ve škole. Z domu dívka odešla do služby do Lodhéřova k sedláku Bartoloměji Platzerovi.

Zde se k ní hospodář a čeledíni údajně nechovali o nic lépe, a proto se rozhodla pomstít. Už 26. září 1895 hospodyně Platzerová našla ve chlévě doutnající suchý jetel, který ale rychle uhasila a nevěnovala tomu velkou pozornost. O dva dny později ale vzplálo chrastí a dříví uskladněné u kůlny, od níž pak zahořel celý statek včetně obytných, hospodářských i skladovacích budov a také příbytek vý­minkáře Antonína Wallische.

Hospodyně Platzerová si tehdy prý požár hned nespojila s incidentem ve chlévě, takže na žhářství nikdo ne­pomyslel a všichni oheň považovali jen za velmi nešťastnou náho­du.

Rodina se pustila do oprav a vše, co hospodáři i čeládce zbylo, bylo dočasně uloženo do jedné komory, která díky pevným kamenným zdem a klenbě neutrpěla velké škody. Sedlák Platzer pak 14. října nemohl věřit svým očím, když viděl kouř stoupat i právě z této komory. Škoda od tohoto velmi rychle uhašeného požáru, byla jen nevelká, ale oheň v malé komůrce bez oken svědčil jednoznačně o tom, že na statku je žhář. Jednotliví členové hospodářství se sice navzájem podezřívali, ale nevěděli, kdo byl viníkem.

Až počátkem listopadu byl výminkář Wallisch okraden o pět kilo medu a Františku Vaňáskovou prý téhož dne sousedé viděli, jak jde s těžkou brašnou domů k rodičům do Radouně. Lodhéřovský sta­rosta a sedlák Platzer proto povolali místního četníka a dívka se jim velmi rychle doznala k zapálení statku, ačkoliv z popisu výslechu vyplývá, že původně jejich otáz­ky míři­ly jen na krádež medu. Před soudem pak vypovídala, že prý slyšela sedláka Platzera, jak po požáru jiného domu ve Studnicích tvrdil, že jemu by se nic takového stát nemohlo, a proto se rozhodla mu dokázat opak.

Na počátku roku 1896 byla tehdy čtrnáctiletá Františka Vaňásková odsouzena ke třem letům žaláře. Jediné, co o jejím osudu víme dále, lze vyčíst z jejího křestního zápisu v matrice: v listopadu 1895 vy­dán křestní list ex offo k soudu, v prosinci 1899 vydán další křestní list, snad k oddavkám, roku 1921 vystoupila z církve a zůstala bez vyznání dle oznámení okresního úřadu v Praze na Smíchově.

Mord hajného

Vlastně nejvážnější zločin v dějinách naší obce zůstal bohužel ne­objasněn. Tehdy čtyřiačtyřicetiletý hajný, zaměstnanec velkostatku Kamenice nad Lipou a správce bozděchov­ského polesí Vojtěch Škoda původem z čp. S12, žijící v domě čp. S01 u své manželky Marie rozené Linhartové, byl dne 20. července 1876 při obchůzce revírem zavraž­děn. Národní listy o deset dní později k případu uvedly toto:

"Hajný Vojtěch Škoda ze Starého Bozděchova byl již po několik dní pohřešo­ván. Man­želka jeho, jsouc ve starostech o něho, dala po zmizelém pátrati. V pá­tek nale­ze­na mrtvola pohřešovaného hajného v obecním lese u Mnichu.

Lékařskou prohlídkou se zjistilo, že byl zavražděn. Vražda byla úkladná. Za­vraž­děný byl odzadu napa­den. Měl pět smrtelných ran, jež mu byly sekerou zasazeny. Nešťast­ník klesl asi hned po prv­ní ráně, takže se nemohl více brá­niti. Pátrání po vrahu jest dosud bezvýsledným."

Matrika i dobový tisk se shodují, že mu byla sekyrou roztříštěna leb­ka, ale farář Rameš ve svých poznámkách uvádí, že jej prý zastřelil pytlák. Vrah nikdy nebyl vypátrán a zločin zůstal nepotrestán.

Obyvatelé naší vsi nikdy nemluvili, a ani dnes nemluví, spisovnou češtinou, ale prostě tak, jak jim zobák narostl. Místní nářečí bývá nejčastěji označováno jako jedno z blaťáckých či lužnických, které jsou typické pro jižní Čechy, ale silný vliv na jazyk místních měla i nářečí Českomoravské vysočiny a samozřejmě také němčina.

Nebudeme se zde pouštět do hlubokých jazykových rozborů – já, jako vzděláním lingvista a překladatel mám k dialektologii až příliš úcty, než abych zde vynášel povrchní spekulace, navíc když jsem si vzal opravdového dialektologa, tedy odborníka na nářečí. Proto se omezíme jen na rozbor těch jazykových jevů, které se jasně projevují v historických dokladech. Jak totiž uvidíte v následujících kapitolách této knihy v přímých citátech z matrik či ze smluv, ani místní kněží, ani vrchnostenští písaři nemluvili a nepsali spisovnou češtinou, ale také psali tak, jak jim... brky narostly?

Co se hláskových změn týče, nejvýraznějším místním rysem je změna [ú-] na [ou-] v začátku slov, nebo po předponách kterou naleznete i v názvu této knihy. Ve všech smlouvách proto nalezneme formulace jako "ouroční plat", "ouřední zápis", "neouměrně", "na ouvrati", "oubytě", "do oudolí" či typicky místní "má grunt zouplna zaplacenej".

To nás přivádí k další hláskové změně, kdy se původní [ý] mění v [ej]. Tento jev se projevuje prakticky ve všech slovech a ve všech pozicích ve slově, kde se [ý] vyskytovalo, a to dokonce i tam, kde jej dnes už nepíšeme: "vejšpsanej", "bejk", "bejt", "včelnickej", "v Deštnej", "sejra", "mlejn" ale třeba i slova "vozejk" nebo "mlejt", kde dnes po pravopisných reformách píšeme měkké [í], ačkoli kořen slova je stejný se mlejnem.

Mimochodem, kdo jste místní, přečetli jste poslední dvě slova opravdu [se mlejnem], nebo [ze mlejnem]? To je totiž jeden z dalších rysů našeho nářečí, kdy se [se-] mění na znělé [ze-], ale pouze v předponách a v předložkách. Říkáme proto "zebrat", "ze mnou", "zemlejt", "zejdem se", "zeschnout", ale "sekat", "sedět" a "selata" vyslovujeme normálně. Tento jev bohužel v historických dokladech doložit nemůžeme, protože [s], [z] a [š] se dlouho psaly velmi chaoticky, většinou jaksi na německý způsob, takže třeba v podmínkách výminku se často setkáváme se souslovím "Scheßt Sahonu Selly", což je šest záhonů zelí.

Obecně rozšířená je i záměna [e/é] na [í/ý] ve všech pozicích ve slově. Proto říkáme "mlíko", "nýst", "večír", "kvýst", "dýlka", "pěkný holky", "starý hrady", "velký pole". Tato změna je společná pro velkou většinu českých nářečí a v některých případech dokonce pronikla do spisovného jazyka, protože národním buditelům se prostě výslovnost "talíř" líbila víc než původní "taléř", ale zato "halíř" nechali raději jako "haléř".

Jen výjimečně se vyskytují jiné přehlásky jako [e] » [a], například ve slovech "žlab", "čapovat pivo", či "hybaj!". Přímo u nás ve vsi jsou přitom právě u slova žlab/žleb doloženy mnohokrát obě varianty. Zcela jistě si pak vybavíte slova jako "čekuláda", "puďiňk" nebo "porculán", což jsou však slova přejatá a nejspíše v nich došlo ke změnám spíše individuálním než opravdu nářečním.

Naopak velmi časté je vynechání souhlásky, a to hlavně v různých shlucích a také na začátku slov. Říkáme proto "eště", "indy", "dyž" "dyby", "řebík", "říbě", "deme", "cera", "žber", "belík", "šecko" nebo "žíce" a mnoho jiných. Občas také prý docházelo k nahrazování souhlásek tak, aby se lépe vyslovovaly, ale z příkladů uváděných pro naši oblast v odborných pracech nám nemusí být všechny úplně povědomé. Jsou mezi nimi třeba nám známý "brablenec" nebo "brabec" a "fták", ale také zřejmě o něco jihočešštější "svarba" nebo "schoř" tedy svatba a tchoř.

Naopak typicky místní byly podle faráře Rameše změny ve slovech "děreček" namísto dědeček, "ckanej" místo tkaný, "lekstat" místo lechtat, "proceství" místo procesí, "kolomaž" namísto kolomaz a "pína" místo pěna. Hned několik změn najednou se pak projevuje ve slovech "nejčkom" či "nejčkonc", tedy nyní, anebo "dýlejc" tedy déle, ve významu později či nadále, které často nacházíme také ve smluvních dokladech ve větách jako "poněvadž von nýčkonc už nechce dýlejc hospodařiti".

A tato věta nás přivádí k vůbec nejčastějšímu hláskovému jevu, který vidíme v úplně všech dokladech, ve jménech a příjmeních, v názvech okolních vsí, a bez kterého mnozí z nás nemohou mluvit (pročež se nám už leta zlí Brňáci smějí) – k hlásce [v] ve slovech začínajících na [o-]. My máme prostě "von", "Vondra", "vobec", "Vokrouhlice", "Voldříš", "voves", "vovce", "vodkazuju", "votěže", či "vo vodlitým voleji" a tak podobně. Toto vkládání je sice také jevem široce rozšířeným ve většině Čech, ale u nás se někdy vyskytuje i ve slovech s naším [ou-]: "na vouřadě".

Co se týče mluvnických záležitostí, určitě se u nás vyskytuje univerzální tvar středního rodu pro přivlastňovací jména přídavná a také nahrazení čtvrtého pádu prvním v množném čísle v předmětu věty. To byla spousta jazykozpytných blábolů, jež musíme určitě vysvětlit.

Při přivlastňování říkáme totiž nikoli "tohle jsou tátovy boty a mámina sukně", ale "tohle jsou tátovo boty a mámino sukně". Všechno, co někomu patří, je prostě -ovo a -ino. Tento jev je jedním z nejvýraznějších rysů jihočeských nářečí vůbec a vidíme to i ve zdejších historických dokladech, kde se píše o "Peškovo gruntech" nebo o "hospodářovo sirotcích".

Co se nahrazování pádů týče, tam je situace složitější a ne vždy si toho musíte nutně všimnout, ale našinec řekne, že "lovci vyrazili na jeleni" nebo že "holky se koukaly na klucí", či "nemám rád ty socialisti". Čtvrtý pád množného čísla v předmětu je zde nahrazen prvním a pokud ve větě není předložka, musíme jen odhadovat, kdo vlastně co dělá a komu. Například ve větě "psi štvali zajíci" si to odvodíme z kontextu, ale ve větě "Němci napadli Francouzi" už není tak úplně jasné, kdo že to koho napadl. Tato konstrukce je poměrně neobvyklá a zmiňujeme ji zde úmyslně proto, že i z mluvy místních postupně mizí. Což je opravdu škoda, protože (alespoň pokud se nám podařilo zjistit), je opravdu typicky naše a skoro nikde jinde v celé zemi ji nenalezneme.

Učitelka Myslíková uvádí také tendenci vkládat slovo "tě" do vět, které mají mít význam dohadu nebo nejistoty, například "Ono tě asi bude ještě pršet.", "To tě asi nebude úplně pravda" nebo "Táta tě bude asi ještě na poli". Toto slovíčko by přitom ve své poněkud spisovnější podobě mělo znít "ti" jako ve větě "Já ti nevím." Narážíme tím na ne úplně pravidelnou změnu skupiny [ti] na [tě], která se pak projevuje ve slovech jako "těžkostě" a "starostě", ale zřejmě jen v množném čísle, takže "jeho milosti pánu" této změně nepodléhá, ale "všechny svátostě Boží" ano.

A nyní přejděme k nejzajímavější části – k místním zvláštnostem ve slovní zásobě. Ty jsme však nesbírali my sami, ale sepsali nám je obecní kronikářka a učitelka na zdejší škole Jaromíra Myslíková roku 1928, ale také už nejméně třicet let před ní farář Josef Rameš z Kostelní Radouně. V některých slovech se sice oba překrývají, ale povětšinou se každý zaměřil na jiné oblasti, takže provincionalismů, tedy místních slovníkových špeků máme necelé dvě desítky:

cmunda
bramborák

koza metálová
chroust

lička/ličák
kachna/kačer

natřásaný
význam nejasný
farář význam slova neuvádí, na vysvětlení nám připsal jen: "knedlíky", snad nějaká místní specialita?

plechý
bytelný
užíváno prý hlavně v záporu v úsloví "není to plechý", tj. nestojí to za moc

plaňky
tyčky v plotu

rumejší
drobně prší
jak učitelka, tak farář uvedli toto slovo hned jako první, takže snad bylo opravdu velmi osobitým zdejším výrazem, takže jim při sepisování místních slov vytanulo na mysli první (oba přitom byli původem přespolní)

seslík
židlička

smrad
petrolej

souše
suchý strom

strouhanka
podrost a mech
podestýlalo se jím dobytku, toto slovo ale nacházíme také ve významu píce

štípanky
třísky z dříví

štipec
málo něčeho
vyslovováno také spodobněle "ždibec"

tis
modřín

ty bejku!
nadávka
prý oblíbená mezi dětmi i dospělými

ušák
škvor

vrtět
tlouct máslo

založený
s přidáním
"koláč založený mákem", tj. makový

zmrzlík
kostra nebožtíka 

A to jsme vynechali ta slova, která pochází z němčiny. Její vliv byl u nás zřejmě velmi silný ještě i před Bílou horou, protože Němci obývali nejen sousední Najdek, Lodhéřov a Německou Radouň, ale původně zřejmě také Okrouhlou Radouň, kde po celé doložené dějiny vsi žily rodiny Tomasových, Mixových, Pfaurových a podobně. Další vlna vlivu němčiny pak přišla po zrušení nevolnictví na konci 18. století, kdy většinu Bukovky a velkou část Bozděchova osídlili Němci zblízka i zdaleka. Ti se sice brzy počeštili, ale zároveň zcela jistě tak trochu poněmčili naši češtinu.

Podobně jako ve většině Čech, i u nás platí, že německé počeštěné názvy měla velká většina nářadí a náčiní, či spíše přiléhavěji "vercajku", jako byly "pajcr", "vingl", "štafle", "špachtle", "majzlík" a tak dále, ale také třeba kuchyňské vybavení, od "rendlíku" přes "fištáfl", "vajlink" a "dekl" až po "rádýlko". Zrovna poslední je dobrým příkladem toho, že zatímco pro hrnec, obracečku, mísu a pokličku máme i české výrazy, rádýlko nemá český ekvivalent a je to prostě jen malé "Rad" čili kolečko.

Ve všech česky psaných smlouvách nacházíme velmi četné germanismy, z nichž zdaleka nejčastější jsou variace slova "erteple" / "erdöpfle" / "erdapfle" a tak podobně, které se zmiňují v podmínkách výminku. Zvláštní kategorií jsou slova s příponou "-uňk" z německého "-ung". Žádný gruntovní zápis se neobejde beze slov "šacuňk" a "vejruňk", tedy odhad ceny a splátka, častá jsou ale taky počeštěná čistě německá slova jako "ajnrychtuňk" či "porychtuňk", tedy náčiní či "pucuňk", tedy čištění či úklid, ale naopak i poněmčená česká slova jako "sklizuňk", a je zde ještě mnoho dalších -uňků, na které jsme zapomněli.

Farář Rameš pak ve svém slovníčku uvádí tato německá slovíčka, která se i jemu na konci 19. století zdála neobvyklá:

cvikl
klín
na štípání dříví, všitý do kalhot, trojúhelníková parcela atd., z něm. Zwikel – klín

fábl
barevný nátěr
snad z něm. Farbe – barva

hajsa!
výkřik při popálení 
z něm. Heiß – horký

kipaj
novostavba
původ neznámý

loch
sklep
z něm. Loch – díra

pasírnej 
obstojný
z něm. passen – hodit se, pasovat

putr
čerstvé máslo
z něm. Butter – máslo

Na druhou stranu čeština tehdy silně ovlivňovala zdejší nářečí němčiny, takže v německy psaných záznamech pravidelně nacházíme například slovo "Chalupe" a "Chalupper", tedy chalupa a chalupník, nebo názvy zemědělského náčiní, jako když třeba hospodář synovi odkázal "ein Pluh, zwei Branen und ein steinern Zschleb". V mnoha dokumentech se pak vyskytuje český způsob počítání, jako například "zwanzig und drei Gulden", namísto standardního "drei und zwanzig Gulden".

Obecně mámě českých slov v německém textu doložených daleko méně, než opačně, protože písaři i matrikáři měli za sebou plnohodnotné vzdělání v němčině, takže v ní dělali méně chyb než v češtině a vnášeli do textu méně českých prvků. Nicméně víme, že se rozhodně nejednalo o nějak výjimečný jev. Především rakouská němčina byla celkově silně ovlivněna českými přistěhovalci a sezónními dělníky, takže dodnes si ve kterékoli vídeňské pekárně můžete klidně objednat "Buchteln und Kolatschen mit Powideln".

V různých souborech lidových písní, sestavených na přelomu 19. a 20. století jsme nalezli několik místních písniček. Některé byly zapsány i s nápěvem, některé čistě jen jako texty. Zde uvádíme ty, které podle tehdejších sběratelů pochází přímo z naší obce. Mnoho dalších písní pak bylo uvedeno původem z Mnichu či z Deštné a lze předpo­kládat, že se hrávaly i u nás.

Díky notovým zápisům a nástrojům umělé inteligence jsme vytvořili celou řadu verzí těchto písní v různých žánrech, od tradičních lidových aranžmá až po moderní elektronické provedení.

Naleznete je zde v playlistu na youtube, ale také si je můžete stáhnout z tohoto úložiště.

U našich kovářů

z Horní Radouně